Arménie je hornatá země, stačí se zběžně podívat na mapu. Její lidé jsou pohostinní a na této vlastnosti si hrdě zakládají. Však, kde jinde se stane, že vám taxikář koupí jako pozornost podniku kilo a půl meruněk (Arméni tvrdí, že jejich meruňky jsou nejlepší na světě a stěží nejdete argumenty, které by to vyvrátily) nebo vám sousedé od vedlejšího hotelového stolu objednají jako pozornost láhev arménského koňaku, protože jste hosty v jejich zemi. A právě arménskou pohostinností začal náš výlet na Aždahak (a také skončil, ale o tom až později). Bylo to dále na arménském jihu u kláštera Noravank. Žádné taxíky ani veřejná doprava sem nejezdí a tak byl na výběr pochod po silnici 8 kilometrů dlouhým kaňonem, nebo stopování. Vybrali jsme si tu druhou variantu, zvláště když cizincům zastaví v Arménii v průměru první auto (to ještě neznamená, že pojedete, mohou se např. omluvit, že jsou opravdu plní). Bylo tomu tak i tentokrát, zastavila nám dvojice kolem 25 let, a že nás vezmou nejen kaňonem, ale ještě dále na křižovatku k jezeru Sevan. Jen se právě domlouvali, že zastaví někde na kávu, jestli nám to nevadí. Vypadalo to na laciný trik, jak si nechat zaplatit pití, ale byli jsme v Arménii a něco nám napovídalo, že by to mohlo být i jinak. Objednal jsem si krabici džusu, žena ledovou kávu a… platili oni, byli jsme přece jejich hosty. A povídáme, že míříme na horu Aždahak, ale nemáme moc informací, ani mapy, ani kompas a agentury v Jerevanu jsou zbytečně drahé a neschopné narychlo něco připravit. A už nám diktovali telefon na známého – samotného šéfa asociace profesionálních záchranářů.

A ten doporučil kolegu. Jmenoval se Garik a bez problémů jsme se domluvili na zapůjčení vybavení i ceně. Nakonec vzal sebou Garik ještě kamaráda-průvodce Hovannese, který je v těchto horách jako doma a šli jsme ve čtyřech. Přes 30 kilometrů taxíkem z Jerevanu do vesnice Sevaberd, odkud se vyráží na Aždahak, nás stálo 4000 dramů (asi 200 Kč). Bylo kolem 7 ráno, když jsme do vesnice dorazili, a původně jsme si představovali, že si tam dáme malou snídani. Jenže Sevaberd jsou jen stavení nomádů, kteří přes léto vyženou většinu stád nahoru do hor na nejčerstvější pastvu.


Nomádským psům jsme se nelíbili, dětem ano


Letní nomádský tábor


Jezero Akna


Jezero Akna


Vyhaslé sopky kolem jezera Akna

Nomády nelze v těchto horách minout. A i kdybyste je minuli, oni přijedou za vámi. Náhle se objeví jezdec na koni, pozdraví, popovídá si, pozve na kávu, matsun (jakýsi jogurt) nebo na kus ovce. Místní nomádi jsou jezídové a mluví nejen svým jazykem, ale také bezchybně a bez cizího přízvuku čistou arménštinou. A slušně rusky, takže domluva nebývá nijak komplikovaná. Jezídové byli v minulých staletích pronásledováni, tisíce jich uprchly z východního Turecka právě do Arménie, kde jsou dnes nejvýraznější menšinou. Muslimové označovali jezídy za odpadlíky od islámu a vyznavače satana. V náboženství jezídů se míchají prvky nejen islámu, ale i zoroastrismu, judaismu, šamanismu a křesťanství (nejuctívanějším poutním místem jezídů je hrobka šajcha Adího ibn Musáfira nedaleko Mosulu v severním Iráku). Pozvání na kávu do jurty jsme neodmítli. V jurtě nebyly žádné koberce ani jinak krytá zem, naštěstí hlína byla udusaná a ne tak rozbahněná jako v okolí. Uprostřed jedné místnosti byla jednoduchá kamínka a kuchyňka, druhá místnost oddělená plentou slouží ke spaní. Jen velkým ovčáckým psům jsme se nelíbili, byli jsme vetřelci v jejich rajónu. Bez psů se nomádi neobejdou, stáda ovcí v těchto horách nejsou v bezpečí, napadení vlky a medvědy nejsou ničím neobvyklým. Hovannes si vzpomínal na jediné napadení a usmrcení člověka medvědem, byl to právě nomád, který zbytečně riskoval při obraně svého stáda. Hovannes sice mluvil slušnou angličtinou, ale „bear“ vyslovoval tvrdohlavě „bír“, tedy jako pivo. A vyprávěl i historku s německými turisty, které trochu zmateně upozorňoval, že „bear is coming“ právě se svým „bír“. A Němci zajásali, že jim Hovannes vynesl do hor na zádech nějaká piva a servíruje. Jenže kolem tábora se potuloval medvěd, naštěstí se prý ztratil v mlze a znovu se neobjevil. Nejsem si jist, ale mám pocit, že jsem tu historku již někde slyšel a netuším, zda je skutečně původní Hovannesova, nebo ji někde četl a baví turisty.

A těch květin v geghamských horách! První kilometry jsme se snažili klást nohy tam, kde je květin co nejméně, ale marnost nad marnost, každý krok jsme jich poničili nepočítaně. V podvečer jsme dorazili k jezeru Akna ve výšce kolem 3000 metrů, kde jsme postavili stany. Na Aždahak (3597 m) je to odtud pouhých 8 kilometrů. Sesypaly se na nás kroupy, ale za patnáct minut bylo po všem a večerní slunce krásně nasvítilo hory. Před spaním se ze stanu našich průvodců ozýval dlouho hovor, vlastně to nevypadalo na hovor. A skutečně nebyl – to si Garik nahlas četl v Bibli.


Kůň je zde nejlepším dopravním prostředkem


Nomádi si přijedou popovídat


Nomádi si přijedou popovídat


Výstup na sopku


Na vrcholu, výhled na hory a jezero Sevan


Pohled z vrcholu na kráterové jezírko

Ráno jsme vyrazili směr Aždahak. Všude kolem nás nebyla jen spousta květin, ale také žampionů. Naši průvodci postupně naplnili 4 velké igelitové tašky, byla to legrační podívaná na horaly, kteří kromě batohů na zádech nesou v rukách igelitky jako ze supermarketu. Pod Aždahakem se páslo stádo krav, jeden z nomádů nám vyjel na koni naproti, rádi si s hosty popovídají, je to osvěžení jejich celoletních pobytů v horách. „Nahoru na Aždahak? Tam jsem nikdy nebyl, je to nebezpečné“, varoval nás. Turistické vášně ještě mezi nomády nedorazily. Najednou kolem nás nekvetly květiny, nerostla tráva. Vládly zde červená a černá – sopečné barvy. A občas jazyky bílého sněhu. Výstup na Aždahak není náročný, nejsou nutné žádné horolezecké zkušenosti, je to přibližně 500 metrů nahoru lávovým polem a po kamenech. Na jaře sem Hovannes jezdí lyžovat, to je opravdový freeride. Na vrcholu nechybí kříž a malá modlitebna, vždyť jsme v Arménii, první křesťanské zemi. Z Aždahaku je dech beroucí výhled. Za horou se ve vzdálenosti asi 25 kilometrů modrá hladina jezera Sevan, které zabírá přibližně pětinu rozlohy Arménie. Na všechny další strany vidíme desítky sopek, podle slov našich průvodců jsou v mnoha vyhaslých kráterech jezera. Na webových stránkách www.azhdahak.com jsem si našel jména hor, na které se díváme, ty dvě v těsné blízkosti Aždahaku se jmenují Kamurch a Tar, necelý kilometr dále je Temablur. Ale Hovannes mi odporoval: „Ta jména neznám a pochybuji, že je tady kdokoli užívá, možná je vymysleli někteří vědci, ale já je slyším poprvé v životě a to jsem v těchto horách každý měsíc již řadu let, v zimě i v létě“. Z Aždahaku se dá pokračovat další dva dny kolem hory Spitakasar (3555 m) až do rezervace Khosrov a k chrámu v Garni, jediné římské památce na území Arménie. My jsme ale tolik času neměli (a také cena za průvodcovské služby stoupala každým dnem) a tak jsme měli naplánován třetí den sestup dolů do vesničky Geghashen.

I ti, kteří jsou v těchto horách jako doma, se mohou zmýlit. Hovannes i Garik nás ubezpečovali, že voda je všude. A tak jsme měli jen jedinou půllitrovou láhev. Voda byla všude – ale před dvěma týdny, kdy zde byl Hovannes naposledy. Horko udělalo své a uprostřed července se potoky, které se ještě v červnu valily přes kameny, staly malými potůčky s kravskými lejny kolem. Z toho se nám pít příliš nechtělo. Sem tam jsme našli vodu v prohlubních na velkých kamenech, kterou jsme s chutí srkali. A když jsme v podvečer postavili stan, oba průvodci vyrazili pro vodu k nomádům. Což ale sotva stačilo pro čtyři lidi na celý den.

Pod Aždahakem jsme se najedli, tentokrát nebylo „bír is coming“, ale osvěžující ananasový kompot a arménský meruňkový džem, které vytáhli kluci z batohů. Voda došla, slunce pálilo, naštěstí nás průvodci vedli loukami směrem k napajedlům, kam se chodí napít dobytek. Voda z potrubí ale byla čistá. A daleko dále dole na cestě (kromě tradičních krav) čekalo překvapení. Hovannesův tchán ve stařičkém autě, jehož motor se polil studenou vodou a byl připraven k jízdě prašnou a kostrbatou cestou dolů do vesnice. Fajn, zkrátili jsme si cestu asi o čtyři kilometry po prašné cestě za největšího vedra. A dole, v domě pana tchána na nás čekalo nejprve vykoupání v bazénu, poté prohlídka zahrady, pálenice a pak již plný stůl. Domácí vodka, víno, ovoce, koláče, pravá arménská pohostinnost. A dokonce se zpívaly arménské lidové.