Angkor Vat je symbolem Kambodži. Jeho pět věží je na kambodžské vlajce i na kambodžských mincích. Angkor Vat byl postaven za vlády Surjavarmana II. v první polovině 12. století a zasvěcený jednomu z nejvýznamnějších hinduistických bohů Višnuovi. Chrám symbolizuje mýtickou horu Meru, střed vesmíru a sídlo bohů. Devět metrů široká kamenná přístupová cesta je lemovaná hadími balustrádami a měří 350 metrů. Vede k vnější galerii, na níž do výše dvou metrů a v délce sedm set metrů vytvořili staří khmerští umělci úžasné basreliéfy. Navěky zde zkameněly scény ze starých indických eposů Mahábháraty a Rámájany. K nejkrásnějším výjevům patří bitva na ostrově Lanka mezi Rámou, podporovaným opičí armádou, a desetihlavým démonem Rávanou, či odsuzování hříšníků k pekelným mukám vládcem podsvětí, mnohorukým Jamou. Umělecká díla přetrvala věky dokonce i ve spárech džungle, výhni slunce a hlodavosti dešťů. Jsou ohromující množstvím i rozměry a co je proti evropským zvyklostem nejzvláštnější, jsou zcela anonymní. Jména stavitelů, tvůrců soch jsou neznámá, basreliéfy nemají podpisy. Neví se, kdo postavil rozlehlé komplexy chrámů, sídla zbožštělých králů s vysokými věžemi a strmými schodišti. Jakoby to odpovídalo kultu „dévárádži“ – krále, který byl ztotožňován s Bohem a vedle jehož jména měl zůstat každý umělec bezejmenný.

Rámův boj s démony

Hlavním námětem jsou mytologické scény ze slavných eposů Rámájany a Mahábháraty. Hrdina Ráma je podle legend vtělením boha Višnua, který po jedenáct tisíc let konal dobro ve prospěch lidstva. Podstatná část příběhu vypráví o jeho ženě Sítě, o jejím únosu démonem Rávanou a o boji proti silám zla. V úvodu legendy se Ráma jako mladý muž a syn krále Dašarathy dozvídá od proslulého askety Višvámitry o svých nadpřirozených schopnostech a získává za ženu Sítu, kterou král Džanaka slíbil tomu hrdinovi, který napne luk boha Šivy. Na tomto úkolu před ním ztroskotali všichni mocní králové.

Oddejme se vyprávění D. Zbavitela a vydání Rámájany z nakladatelství Argo: „Tu se Ráma chopil luku, jako by jen pohrával si, a před zraky tisíců, jež ohromil tou podívanou, uchopil tu zbraň a v mžiku hravě nad hlavu ji zvedl, pak nasadil tětivu a mohutný luk rázně ohnul s takou silou, že Šivova zbraň se v půli rozlomila…“
Vskutku nebyl snadný Rámův boj – „Rávana plně využíval výhody svých dvaceti paží a zle tísnil Rámu. Zdálo se, že nabývá v bitvě převahy, i slunce potemnělo v obavách. Ráma ho ale zasypal deštěm střel a slovy spravedlivého hněvu: Dnes se ti z mé ruky dostane zaslouženého trestu – supi budou žrát tvé tělo, šelmy roznesou tvé hlavy po zemi… V hrozném hněvu napjal tětivu a střelil nezdolný šíp na Rávanu. Jako Indrův hromoklín a jako bodec boha Jamy dopadl ten strašlivý šíp démonskému králi na hruď, vyslán nevídanou silou a pronikl zloduchovi až do srdce…“

V roce 802 byl prohlášen khmerským králem Džajavarman II., který vládl téměř půl století a je považován za zakladatele budoucí mocné říše. Neví se nic o jeho původu, ani o tom, jak se dostal k moci. Z 9. století je z arabských zdrojů známý barvitý a nepříliš věrohodný příběh o maharadžovi ze Zabagu, což bylo zřejmě malajské království. Panovník se doslechl o unáhlených slovech, jež na jeho adresu veřejně utrousil král Khmerů (pravděpodobně předchůdce Džajavarmana II.), který toužil vidět před sebou useknutou mahárádžovu hlavu. Maharadža se rozhodl ztrestat khmerského krále za takovou troufalost. Flotila jeho válečných lodí dobyla palác khmerského vládce a prostořeký král byl přiveden před mahárádžu. Ten nevyplenil království, ale spokojil se s trestem, který přál poražený jemu. Hlava nepřátelského khmerského krále se ocitla na míse.

Jméno Angkor se dnes používá jak pro říši, již vládl Džajavarman II. a jeho následovníci, tak pro komplex vznešených budov, z nichž nejznámější je samotný Angkor Vat (město – chrám). Královské metropole ale nesly různá jména, nejstarší město se jmenovalo Hariharálaja, poslední Angkor Thom. Města nestála vždy přesně ve stejných hranicích, ale vždy v oblasti, které říkáme jediným slovem – Angkor.

Božské tanečnice

Pravým pokladem Angkoru je na 1500 reliéfů apsaras. Ty nejkrásnější lze spatřit v nejvyšším patře chrámu na okenních výklencích pod centrální věží, která dosahuje do výšky 65 metrů. Svůdné krasavice se smyslným úsměvem, roztančenýma rukama a plnými nahými ňadry mě donutily riskovat nepříjemný pád a obdivovat jejich krásu na neširokých okenních římsách. Apsary se zrodily během kvedlání nebeského Mléčného oceánu, kterým se bohové a démoni snažili získat z mořských hlubin elixír nesmrtelnosti. Višnu se na dně proměnil v želvu a o krunýř mu zapřeli horu Mandaru obtočenou obrovským hadem. Bohové i démoni kvedlali desítky let. A z oceánu se vynořovaly apsary, jako jedna z prvních Lakšmí, bohyně krásy a štěstí, budoucí manželka Višnua, a nakonec se objevil i onen elixír nesmrtelnosti (amrta). O ten se strhl nelítostný boj, který lstí vyhrál Višnu. Proměnil se ve svůdnou krásku, démony oklamal a nápoj předal bohům.

Na tržištích v okolí Angkoru lze koupit repliky apsar z jakéhokoli materiálu, především dřeva, kamene či namalované na ručním rýžovém papíru. Současní umělci ale nedokážou dodat svým tanečnicím takový výraz a úsměv jako jejich předchůdci před staletími. Dnešní apsary se z nadpozemsky krásných a svůdných tanečnic mění v tuctové řemeslné výrobky. Dnešní khmerské dívky jsou ale důstojné nástupkyně krásných nebeských tanečnic. Jejich zvědavost jakoby převážila nad přirozeným ostychem. Jsou milé, sympatické, nestydí se svůdným úsměvem koketovat s exotickým cizincem, otočit se za ním, opětovat delší a ještě delší pohled i nahlas pochválit v angličtině krásu jeho ženy. A vše komentovat s opodál stojícími krajankami, bavit se a smát. Postupně mi docházela slova, kterými popsal khmerské ženy Čou Ta Kuan, jeden z členů čínského poselstva, které na konci 12. století pobývalo v Angkoru a jehož Zápisky o obyčejích Kambodže jsou dnes jediným literárním svědectvím o životě v kdysi tolik mocné říši. Čínský vyslanec napsal, že ženy barbarů – jak nazýval Khmery – jsou smyslné, veselé a lehkovážné. A takové zůstaly dodnes. I Čou Ta Kuan určitě propadl jejich radosti ze života, přirozenému úsměvu a tmavým očím. Čou Ta Kuan popisoval, že narozená dcera dostávala do vínku přání: „Kéž by ses stala v budoucnosti ženou sta a tisíce manželů." A vskutku, když byl muž odvolán k nějakému úkolu a nebyl pár dní doma, khmerská žena se prý hned poohlížela po jiném, který by na tu dobu zaplnil jeho místo (zda tím šťastlivcem byl někdy sám Čou Ta Kuan, ze zápisků nezjistíme). Vyslanec ale doznává, že slyšel též o ženách, které zachovávají manželi věrnost. Nenechme se ovšem mýlit několika výroky, život khmerské ženy nebyl lehký a sám čínský vyslanec tvrdí, že rychle stárly a ve dvaceti a třiceti vypadaly jako Číňanky ve čtyřiceti a padesáti. Také Delvert ve své knize popisuje také kambodžské ženy a nešetří komplimenty: „Jsou půvabné, s krásnými rameny a ňadry, hlubokým pohledem a zářivým úsměvem. Navíc mají přímo královské držení těla. Ve srovnání s Thajkami jsou snědší a mají snad ještě krásnější a tmavší vlasy i hlubší, okouzlující pohled.“

Angkor uchvátí každého. Přitom pět věží chrámu jen střeží koně, Angkor jsou nebeské stáje. Jedna legenda totiž vypráví, že syn boha Indry a pozemské ženy dostal od otce slib, že mu v pozemském kambodžském království postaví palác, jaký se mu zalíbí v jeho nebeském panství. Mladík si netroufal rovnat bohům a tak si zvolil nejméně honosnou budovu Indrových stájí. A uprostřed kambodžské džungle najednou stála jejich kopie – Angkor Vat.