V Ománu je nepřehlédnutelné množství gastarbeiterů z chudých asijských zemí, především Srí Lanky, Pákistánu, Bangladéše. Ománci pracují jako manažeři na letišti, v bankách a úřadech. A řídí taxíky. Předpokládám, že především díky téměř nulové ceně benzínu – je to nepochybně výdělečné podnikání. Nabídka hotelů na pronájem řidičů je nechutně předražená a tak jsem vyjednával s náhodně zvolenými řidiči na silnicích hlavního města Maskatu. Výsledná částka směr Bahla a zpět byla sice stále čtyřmístná, ale výrazně nižší, než kdybych si výlet objednal v hotelu. A řidič byl fajn, několik lekcí angličtiny mu život již udělil, a před příjezdem do Bahly, vzdálené asi 200 km od Maskatu, vyjel bez našeho pobízení na vyhlídku, odkud je starodávné město jako na dlani a kde také vznikaly jeho nejhezčí fotografie. Hliněné domy zasazené mezi palmami, za nimi pevnost s hradbami a hory. Jako by se člověk díval o stovky let zpět, jen moderní auta vrací do reality.

Přijeli jsme uprostřed dne, nejen, že nikde nikdo nepracuje, ale ani živáčka na ulicích nepotkáte. Nahlédl jsem do jedné dílny, kde byla otevřená vrata, z výrazu tváře, kterou jsem spatřil, bylo zřetelné, že se mám otočit, vypadalo to, že největší hrůzu má ten pán z toho, že by ten cizinec právě nyní něco nakupoval. A tak jsem šel dále kolem hezky zdobených dveří se srdíčky, takové romantické ornamenty jsem v Ománu nečekal. K večeru ale Bahla ožije, v mešitách se modlí věřící (v Páteční mešitě byl na jednom ze sloupů objeven nápis ze čtvrtého století), úzké uličky a trhy se zaplní, jen stráže v pevnosti a na hradbách chybí. Mimochodem, místní staré legendy vyprávějí, že zde v Bahle sídlí zlí džinové. Celá staletí se také šíří pověsti o tom, že zdejší hrnčíři mají kouzla ve svých prstech, místní keramika je proslulá v celé zemi.


Bahla – hradby a pevnost


Bahla – staré domy z nepálených cihel v palmových hájích


Bahla – zde se rozšířila ibádíja, militantní odnož šíitského islámu


Bahla – zdejší hrnčíři prý mají kouzla ve svých prstech

Pevnost postavili lidé kmene Banu Nebhan někdy ve 12. století (archeologové objevili pozůstatky osídlení datované až do třetího tisíciletí před naším letopočtem). Hradby, kterými obehnali město vystavěné z nepálených cihel, byly dlouhé nejméně 7 km (podle některých údajů až 13). Bahla se stala na další tři stovky let centrem moci ve středním Ománu, kde se rozšířila ibádíja, militantní odnož šíitského islámu, jejímž zakladatelem byl Jabir Ibn Zaid Azdi z nedaleké Nizwy. Za vůdce si náčelníci volili imáma, který byl nejen náboženskou, ale i politickou autoritou. Ibádíja je jednou z nejstarších škol islámu – vznikla asi 50 let po smrti proroka a Omán je jedinou zemí na světě, kde příznivci tohoto učení tvoří tři čtvrtiny populace.

Datlové háje potřebují hodně vláhy a té se jim v Bahle dostává díky tradičnímu systému zavlažování zvanému alfaj (známější je výraz falaj v jedn. čísle). Odhaduje se, že v Ománu jich je na 11 tisíc, z toho kolem 4 tisíc dodnes funkčních.

Pevnost je opravována již od roku 1988 a i my jsme ji zažili částečně pod lešením a stále nepřístupnou. Podle posledních zpráv ománských úřadů je pravděpodobné, že bude pro veřejnost otevřena do konce letošního roku.

Další články z Ománu:
Nizwa na prahu pouště aneb Jak beduín k bohatství přišel
Stovky let staré vesnice Al-Hamra a Misfat se rozpadají
Maskat – mešita sultána Kábúse

Informace o Ománu:
www.omantourism.gov.om
www.destinationoman.com
www.omanet.om