Začátek je po silnici, naštěstí to není nekonečné a hned na okraji Zakšína vysvětluje poutníkům informační tabule, že až sem se dostavila železniční trať, která měla spojit Severní a Jaderské moře, přesněji její úsek mezi Drážďanami a Vídní. Na místě je i údajný hrob neznámého železničáře. Stavitel Jan Perner (ano, ten, který navrhl umístění dnešního Masarykova nádraží v Praze a pracoval na projektech železnic po celých Čechách včetně hledání nejvýhodnějšího spojení z Prahy do Vídně a Drážďan) prý zde v Zakšíně ukončil původně naplánovanou a rozestavěnou trasu, aby vedl novou, levnější přes Prahu. I další informace o slávě zakšínského pískovce, z něhož je postavena Brandenburská brána v Berlíně nebo drážďanský Zwinger, dává tušit, že se všechny nápady zrodily v hlavách místních zakšínských vlastenců, kteří pohrdli Járou Cimrmanem a rozhodli se vytvořit vlastní mýty a pověsti zakšínské (podepsán je První Zakšínská železniční fan club a historický odbor). A tak jsme se zasmáli a užili si procházku údolím Květnice, zpříjemněnou pro Kokořínsko typickými roubenkami, pastvinami, statky a ohradami, pohladili jsme si pár koní, kteří stáli o komunikaci a pomazlení. Po 3,5 kilometrech se přichází do vesničky Pavličky. A odtud se stoupá na Čap.
Cestou do Úštěka
Zvětrávání pískovce zde vytvořilo jeden z nejpodivuhodnějších skalních útvarů v Máchově kraji. Čap neleží vysoko, „pouhých“ 386 metrů nad mořem, ale rozhled odtud je z nejkrásnějších. Okolí v mlžném oparu, podzimní slunce nijak nepálilo, ale přesto zalévalo krajinu krásným světlem. A poprvé se v dálce po pravé ruce vynořuje vrch Vlhošť. Archeologické nálezy dokazují, že na Čapu kdysi stával hrad. Zmínka je o něm v dělení majetku jednoho z nejmocnějších severočeských šlechtických rodů – Berků z Dubé z roku 1402. Václav tehdy dostal hrad Čap a vesnice v okolí. Z hradních staveb vytesaných do skály (hrad samotný byl jistě dřevěný a tedy těžko očekávat, že by se z něho něco zachovalo) je zachován sklep a kruhový objekt o průměru tři metry, pravděpodobně plnil funkci zásobovací.
Z Čapu cesta pokračuje k Martinským stěnám. Šlapeme po bílém písku, kolem doznívá květena vřesu, borovice k tomu vytváří jakousi prazvláštní uchvacující atmosféru. Není divu, že si tento kraj oblíbil K. H. Mácha a své pocity a duši vtiskl do popisů zdejší přírody: „Tichá krajino, jak často vábila mne temnota tvá…“ A nyní, v listopadu je to skutečně tichá krajina, v níž nic neruší a jistě nejen Máchovu srdci navrací ztracený mír. Martinské stěny – to je pěšinka vedoucí těsně nad skalami téměř kolmo padajícími do Komářího dolu. (Pokud dostal důl své jméno od komárů, nebyl rozhodně pojmenován v listopadu.) Vpravo pískovcové skály, vlevo rokle, stopy v úzké stezce naznačovaly, že se tudy dá jet i na kole. Nuže, každý svého štěstí a osudu strůjcem…. Martinské stěny jsou od roku 2002 přírodní památkou a to nejen pro ochrany pískovcových skal. Zdejší vřesoviště a skály totiž obývá vzácný pavouk slíďák, který se podle článku z informační tabule u nás jinde než na severu Kokořínska nevyskytuje.
Cestou do Úštěka
Žlutá pokračuje na rozcestí pod Husí horou, kde cedule oznamuje, že zde zemřel Jára Cimrman. Napadá mne, že nepochybně skonal na několika místech naší vlasti. Tudy se prý vracel z mělnického dobytčího trhu, kde koupil 10 hus. Jel ve svém novém vynálezu, autu s motorem na stlačený vzduch a nešťastný výbuch ho zabil. Přežilo ale šest hus, které zde byly vídány ještě několik let, a po nich cestu pojmenovali Husí. Odtud se jde kolem vyhlídky Husa dolů do Skalky. Těch odstínů červené barvy v podzimním lese všude kolem, napadané listí doslova láká k ulehnutí do barevných peřin. Ale Skalka je blízko a brzy jsme vyšli u Lesní hospůdky na Skalce a před ní – to jsme ještě neviděli – v listopadovém kokořínském počasí rostou tropické banánovníky. Politovali jsme je a brzy se kochali prvním výhledem na kopec Ronov. A další roubenky, dokonce s freskovou výzdobou a pavlačemi. U každé druhé jsem měl chuť usednout tam do křesla třeba na horký grog a krátké popovídání. Není divu, že vesnických památkových rezervací je ve středních Čechách nejvíce právě na Kokořínsku.
Hrad Helfenburk, nazývaný též Hrádek je ze Skalky jen 3 kilometry (druhý Helfenburk je v jižních Čechách). Areál hradu je za dobrovolné vstupné celoročně přístupný a zdá se, že ani v noci své brány nezavírá, protože do romantické zříceniny i v listopadovém večeru přicházeli nadšenci prožít nezapomenutelnou hradní noc. Majitelem zříceniny je město Úštěk a spravuje ho občanské sdružení. A tak se ve stmívajícím večeru vařil na ohni pořádný kotel polévky, po hradu pobíhali psi a s baterkou se dokonce dalo vystoupat po úzkých schodech na věž, z níž byl krásný rozhled na podzimní červenou krajinu upadající do tmy.
Cestou do Úštěka, večer na hradě Helfenburk
Na počátku historie (alespoň té známé) Hrádku je Hanuš z Helfenburku, který prodal hrad v roce 1375 pražskému arcibiskupství. Dále je hrad spojen se jménem Jana z Jenštejna. Výraz Hrádek snad napovídá, že tehdy se ještě nejednalo o rozsáhlý hrad, jehož zřícenina okouzlovala už české romantiky. Jan z Jenštejna, arcibiskup a kancléř krále Václava IV., hrad rozšířil a opevnil, nechal vybudovat dodnes skvěle zachovanou čtverhrannou věž a uchýlil se sem v dobách, kdy se dostal do sporů s králem a všechny své funkce musel opustit (krátce poté zemřel v Římě). Jeden z Janových nástupců, arcibiskup Konrád se zase na Hrádku ukrýval před papežskou kletbou. Hrad měnil majitele, jak bývalo u hradů obvyklé, až byl v časech panování rodu Sezimů vypálen, zkonfiskován (po bitvě na Bílé hoře) a připadl jako celá rozsáhlá panství v okolí včetně Úštěka jezuitům. Od té doby hrad pustl a stal se oblíbeným cílem a námětem romantiků včetně Máchy.
My jsme neměli naplánovaný spánek na Hrádku a tak jsme se vydali na malou odbočku do vesničky Ostré. Z Hrádku se schází po žluté, ale pak se odbočí na červený okruh a vyjde na silnici u parkoviště na kraji vesnice. Jakou tam mají Kalvárii. A Pod Kalvárií. Verzála „P“ je v tomto případě správně, pod jezuitskou kalvárií stojí krátce otevřený a zrekonstruovaný statek (penzion) právě tohoto jména. Se sedmi kočkami a jednou bílou a hnědookou psí slečnou. Ostré zůstane v mé paměti především díky gurmánským zážitkům. Tím prvním byl maďarský guláš v děsivě zakouřené putyce, či lépe řečeno porce maďarského guláše, která v počtu masa třikrát převyšovala porce obvyklé a to byl guláš v akci za 39 korun (konec roku 2009). A pak ty palačinky s tvarohem v horkém ovoci jako zákusek právě na statku Pod Kalvárií.
Cestou do Úštěka, Kalvárie
Z Ostré vede křížová cesta k baroknímu areálu založeného jezuity z liběšického panství na začátku 18. století. Cesta se vine kolem svahu a končí pod schodištěm, které se prudce zdvíhá nahoru, kde se tyčí dvě kaple Nalezení a Povýšení sv. Kříže. Třetí, ústřední kaple Božího hrobu, je nízká a není zezdola vidět. Bohužel, padla mlha a k vidění toho nebylo mnoho ani na Kalvárii, ani kolem, kde se prý otevírá panoráma úštecké kotliny s vrcholem Sedlo (726 m). Areál, jehož autorství je připisováno českému architektu italského původu O. Broggiovi, dlouhodobě chátrá a také vnitřní prostory kapliček jsou zdevastované.
Z Ostré jsme se vrátili na žlutou a pokračovali údolím až do Úštěka, městečka proslaveného štítovými domy s podloubími a tzv. ptačími domky. Sláva Úštěka začala stoupat ve 14. století, kdy byl za panování pánů z Michalovic prohlášen městem. Snad stojí za zmínku postava nejslavnějšího pána z Michalovic – Jana (zemřel kolem roku 1300). Oblíbenec krále Václava II., putoval se svou družinou Německem i Francií, kde se zúčastnil nesčetných rytířských turnajů a mnohé z nich vyhrál. O jeho rytířské slávě se dokonce zpívala německá oslavná báseň, jejímž autorem byl Jindřich z Freiberku (Heinrich von Freiberg): „Král francouzský kynul nejvybranějším rytířům dvora svého, aby se ozbrojili. Anšovant z Belle byl sražen, družina českého rytíře zmocnila se koně jeho, ne lépe dařilo se Brunetovi, rytíři z Normandie, i on padl do prachu. Ale šlechetný vítěz spokojil se se ctí a vrátil přemoženým koně jejich. Dostalo se mu za to větší kořisti, mnohá krásná ústa vyslovila mu líbezně své podivení a sám král ho obdaroval mnohými skvosty. Byl to pan Jan z Michalovic, jež šířil svou slávu rytířskou.“
V Úštěku – tzv. ptačí domky
Zpět k Úštěku. Po pánech z Michalovic patřil Berkům z Dubé, Václavu Cardovi z Petrovic, Sezimům. Ti drželi úřad „dědičný kráječ království českého“, který je opravňoval dohlížet na krájení pokrmů pro samotného krále. Úštěk byl bohatým městem, měl kolem tisíce obyvatel, pivovar, rybníky, rozkvět neukončila ani porážka na Bílé hoře, po níž připadl jezuitům. Ti dali postavit kostel sv. Petra a Pavla a rozhodně nebránili dalšímu rozvoji včetně pěstování vína a chmele. Jejich panství skončilo se zrušením řádu v katolických zemích v roce 1773. Každopádně až do konce druhé světové války bylo úštěcké obyvatelstvo převážně německé.
Úštěk působí v listopadu jako provinční městečko, kde v neděli ani pes neštěká. Vše bylo zavřené včetně informačního centra. A tak jsme sešli kousek pod náměstí, kde jsou na skále postaveny dřevěné přístavky, kterým se říká Ptačí domky. Postavili je dělníci z Itálie, kteří zde v polovině 19. století stavěli železnici. Na návštěvu to bez žebříku rozhodně není, každopádně bych to ani nezkoušel, ačkoli zřejmě nejsou tak chatrné, jak působí na první pohled. Listopad nebyl ideálním časem ani pro návštěvu synagogy, která prodělala rekonstrukci a je otevřená do konce září, ani pro rekreaci u rybníku Chmelař. Nakonec jsme našli jedinou otevřenou restauraci, kde nám vrchní naservíroval sekanou se slovy, že hořčici bohužel nemá (došel jsem si ji koupit hned naproti do vietnamského krámku a zbytek tomu nešťastníkovi nechal).
rss kanál