„Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
Břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
A je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
Jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče…“
(Těmito verši začíná svou Romanci o Černém jezeře Jan Neruda)

Nejsnadnější cesta k Černému jezeru vede ze Špičáckého sedla. Po žluté značce je to pouhých 3,5 kilometru, navíc po vrstevnici, výškový rozdíl mezi sedlem a jezerem je minimální. Je to pohodlná procházka po asfaltu, což je uprostřed šumavských lesů překvapující. Silnička ale byla vybudována krátce před 1. světovou válkou, tedy v dobách, kdy ochrana nejen šumavské přírody ještě neměla dnešní přísné rozměry. Vždyť také turistika byla v plenkách a k jezeru se nevalily davy lidí. Opouštět značené stezky je přísně zakázáno a není tedy možné jezero obejít (dokola má asi 1800 metrů) nebo vystoupat na Jezerní horu. Po cestě je několik informačních cedulí a hned ta první informuje o tom, že přecházíme nad železničním tunelem, který zde v hloubce 180 metrů vybudovali v letech 1874–77. Na 90 tun dynamitu tehdy pomohlo tisícovce dělníků z mnoha koutů rakousko-uherské říše prorazit cestu skalami. Protože smrt nebyla při stavbách tohoto rozsahu ničím výjimečným, byla pro dělníky postavena kaplička sv. Barbory u dnešního nádraží Železná ruda – město.


Černé jezero – jméno jezera prý pochází z barvy vody, zdánlivě zabarvené do černa

Černé jezero je největším z pěti šumavských jezer, jeho rozloha je téměř 19 ha. A je nejníže položeným šumavským jezerem – leží v nadmořské výšce 1008 metrů. Zároveň je nejhlubším, dosahuje hloubky až 40 metrů. Délka jezera od hráze, k přes tři sta metrů vysoké Jezerní stěně nad protějším břehem, je 800 metrů. Všechna šumavská jezera jsou ledovcového původu. V pleistocénu se dramaticky střídaly doby ledové a meziledové a na konci zatím poslední doby ledové před asi 12 tisíci lety, vznikala po ústupu ledovců ve vyhloubených pánvích jezera. Pánve, nazývané ledovcové kary byly přehrazené čelními morénami a postupně se zaplnily vodou. Od té doby se na dně Černého jezera vytvořila 9 metrů hluboká vrstva kalu. Jméno jezera prý pochází z barvy vody, zdánlivě zabarvené do černa. V dávnějších dobách ale lidé jezeru říkávali Bystřické či Desenické, barva tedy nehrála roli. Tmavou, někdy možná až černou barvou působí díky své hloubce a odrazům okolních lesů na hladině. Vodu získává Černé jezero z podzemních pramenů vyvěrajících na úpatí Jezerní hory.

O Černém jezeře se napovídala a sepsala spousta pověstí. Podle jedné se jezero brání změření hloubky. Když to kdysi tři muži chtěli zkusit a vyrazili na jezero v pramici, hladina se rozevřela a ode dna uslyšeli strašlivý hlas: „Když mě změříš, pohltím tě“. Vystrašení muži se bez rozmýšlení vzdali svého plánu. O démonu žijícím v jezeře píše ve své knize Tajemná místa Pošumaví Pavel Kozák. A rozhodně varuje před nápadem zůstávat u jezera po setmění. To jsme nehodlali a vydali se k Čertovu jezeru. Obě jezera jsou prý také propojena podzemními vodami. Každopádně mezi jezery probíhá evropské rozvodí, vody Černého jsou odváděny do Labe, z Čertova zase do Dunaje.


„Tam musí něco být, v té vodě nezčeřené“ – už Neruda to věděl

Černé jezero inspirovalo básníky, spisovatele, skladatele, malíře. Posloužilo i vzedmuté vlně národního cítění a zápalu, „šumavské“ dílo E. Krásnohorské může být příkladem. Své Černé jezero napsal J. Vrchlický, A. Dvořák o něm rozezpíval tóny v cyklu „Ze Šumavy“. Však možná i Neruda má na mysli onoho démona ve svých verších:
„Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
Jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě
Tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
A musí se cos krýt v té tůni nezměřené!…“
Neruda jakoby tušil a předvídal… V roce 1964 byly na dně jezera nalezeny bedny, které tam svrhla ustupující německá armáda. Byly plné nacistických dokumentů, dokazujících, že tehdejší NSR a Rakousko byly až do nejvyšších politických špiček prostoupeny bývalými posluhovači nacistického režimu. Nakonec se ale provalilo, že bedny byly provokací STB. Přestože prý docházelo (o čemž nepochybuji, zažil jsem socialistickou armádu) ke komickým situacím, kdy opilí vojáci občas vykřikovali – ukazujíc svou důležitost – něco o podvodu, o pravosti dokumentů, nikdo nepochyboval a psalo se o nich v mnoha zahraničních novinách. Kompromitováni měli být především přední činitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu. Autorem nápadu byl prý jistý Ladislav Bittman. Pikantní je, že po vpádu sovětských vojsk emigroval do USA a i tam byl vzhledem ke svým zkušenostem využíván tajnými službami. Po roce 1990 mu u nás vyšly knihy, věnující se dezinformačním tématům, např. Špionážní oprátky.

Na stránkách http://www.npsumava.cz/ jsem si přečetl, že v Černém jezeře roste jako na jediné lokalitě u nás šídlatka jezerní, vodní vytrvalá bylina. Tento glaciální relikt roste v hloubce přes dva metry a je kriticky ohroženou rostlinou. Rostou zde vzácné druhy mechů, lišejníků i hub. Žije zde tetřev, dokonce i rys ostrovid. Všiml jsem si cedulek o rysích hlídkách pořádaných na ochranu rysa ochránci přírody. http://www.selmy.cz/hlidky/uvod/


Kroky po stezce směrem k Čertovu jezeru byly stíženy mokrými kluzkými kořeny, klouzalo to parádně

Stezku směrem k Čertovu jezeru již k nejpohodlnějším těžko počítat. Je to sice jen 2,5 kilometru, ale pouze nahoru nebo dolů. Je zima, ale sněhu příliš není, přeskakujeme z kamene na kámen v tekoucí vodě, klouže to, konečně jsme na sněhu, jdeme pomalu a opatrně. Již od Černého jezera vidíme ten kopec nahoru na Rozvodí o asi 150 metrů výše. Když se člověk konečně vydrápe nahoru, pokračuje doprava, je to jen kousek k ceduli o rozvodí. Odtud po svahu Špičáku, na vrchol je ale cesta do léta zakázána. A dále zase dolů, přes nebezpečně mokré kořeny, zábradlí naznačuje cestu, ale v případě uklouznutí nepomůže. Sestoupáme to, co jsme nastoupali – Čertovo jezero je ve výšce 1030 metrů. Kvůli náročné cestě k Čertovu jezeru již nechodí tolik lidí, přesto se zde na Silvestra pár desítek výletníků objevilo. Bohužel se jezero ponořilo do mlhy, Jezerní hora jakoby nebyla. To, že koupání v jezerech je přísně zakázáno nám v tuto chvíli opravdu nevadí. Jen pro informaci – na kole se sem po stezce od Černého také nesmí. Čertovo jezero má přes 10 ha a je druhým největším na Šumavě. Největší hloubka je téměř 37 metrů.

Čertovo jezero je plné pověstí. Jedna z nich vypráví, jak přišlo ke svému jménu. V místech, kde bylo jen malinké jezírko, čekávali na své oběti čerti. Jednou zabloudila mladá dívka, pravá šumavanka, statná a nebojácná. Taková se ani pekelníka nezalekla. Dívka během zápasu přivázala čertovi k ocasu velký kámen. Čert zpanikařil a mlátil ocasem tak dlouho, až vyhloubil velkou pánev, nakonec spadl do jezírka a utopil se. A časem se vyhloubenina zalila vodou celá a vzniklo Čertovo.


Koupat se v jezeře nesmí

V roce 2002 vydalo nakladatelství Baset reprint původního Řivnáčova průvodce Šumavou z roku 1883. Jedná se o zajímavý exkurs do turistiky minulosti. Do dob, kdy u Černého jezera stála restaurace a jezdilo se tam na loďkách: „Úředně oprávněných průvodčí nikde v Šumavě není; nejlépe obstará průvodce (obyčejně drvoštěpa neb hajného) některý lesník nebo hostinský; dostačí, dá-li se takovému průvodci 1 zl. 20 kr. za den, a nesl-li těžší zavazadla 1 zl. 50 kr., nejvýše 2 zl. (za cestu 6–8 hodinnou). Každý však smluv se s průvodcem o mzdu dříve než se s ním na cestu vydáš;… třeba míti vždy malou zásobu potravy a něco dobrého vína s sebou.“ V dobách Řivnáčova průvodce se smělo všude, nebyly sice značky, ale v průvodci se zmiňují „ukazováky“ na křižovatkách cest. „Z Prokopova pensionatu k Čertovu jezeru, na Jezerní stěnu k věži na Malém Koutě a okolo jezera zpět. Celý výlet – většinou širokými upravenými lesními cestami – vykonati lze i dámám pohodlně za 5 hodin.“ A nezapomene upozornit: „nejlépe vzíti si u Prokopa průvodce a potravu i víno na cestu.“

Od Čertova jezera směrem na Železnou Rudu již vede pohodlnější cesta. Několik kilometrů jdeme dále po červené až na rozcestí u pomníku malíře Aloise Kašpara. Tady si můžeme vybrat. Buď sejít do Železné Rudy po modré, nebo pokračovat do Alžbětína. Vyhrává druhá varianta, nádraží v Alžbětíně je originální, jedna jeho část je česká, druhá německá. Na německé straně je muzeum vlaků a některé staré mašinky lze vidět i venku před muzeem.

Historické fotografie Šumavy najdete např. v knize Pavla Scheufflera, z nakladatelství Baset z roku 2003. Či na stránkách http://slisty.sweb.cz/, http://www.stara-sumava.cz/.