A od prvních kroků jsem si zarecitoval pár básní Ladislava Nezdražila (zemřel 1999), valašského rodáka, básníka a překladatele, který ve své poezii zachytil mizející svět kotárů – valašských vrchů (přestože žil většinu svého uměleckého a vědeckého života v Praze). Jeho básně se dočkaly i cimbálových zpracování. Spravedlivý boj horních chlapců proti kruté vrchnosti byl častým námětem Nezdražilových veršů:
Z pánskej strany šable kujú
Horní chlapce zavazujú
Zavazujú za huménkem
Co tam rostú višně tenké…
Ale také odcházející svět mládí:
Búrajú našu starú pec,
bylo ně dobře u ní,
sušili sme tam jalovec
a měla plno vúní…

Historické jádro Vsetína, zmiňované Horní náměstí a zámek leží v nadmořské výšce 383 metrů. Pod Horním náměstím teče Vsetínská Bečva, která již není nespoutanou řekou jako v pravěkých dobách, kdy se zde proháněli medvědi, vlci, zubři a v řece byla hojnost ryb. V této krajině se prý první zemědělci usadili možná už před sedmi tisíci lety. Samotné založení Vsetína (stará jména objevená v latinských spisech znějí Setteinz a Wssetin) se ztrácí v dávnověku, první písemná zmínka o Vsetínu pochází z roku 1308. Vsetín rozhodně nevznikl před 13. stoletím, jak se snažili dokázat někteří vlastenečtí valašští historikové. Rozšifrovat tajemství původu Vsetína lze asi z listiny z roku 1297, v níž se udává, že jistý Protiva z Doubravice koupil území kolem řeky Bečvy (Beyx). Protiva pak prodal sídlo Templářskému řádu. V další listině z roku 1308 se dočteme, že si městečko Setteinz od templářů pronajal Vok z Kravař.


Temné lesy bývaly postrachem poutníků, horní chlapci i valašská strašidla je obývali. My je bezpečně prošli.

Modrá značka vede ještě pár kilometrů Vsetínem a jeho předměstím, teprve potom zahne do kopce a do lesa směrem na Semetín. Po vyšlapání prvního kopce se konečně otevře pohled na Semetín dole v údolí obklopený loukami a kopci. A značka vede přímo dolů a zase přímo nahoru směrem na Křížový vrch. A všude kolem kvetl ocún jesenní a svou růžovou barvou zpestřil zelené louky. Tahle prudce jedovatá rostlina dostala své latinské jméno (Colchicum autumnale) podle Kolchidy, starověkého území u Černého moře. Královská dcera Médeia, patří k nejznámějším kouzelnicím řecké mytologie a jednou prý při přípravě čarovného lektvaru ukáplo několik kapek na zem a na potřísněném místě vyrostl ocún.

Na Trojáku je lyžařské středisko s krásným rozhledem na okolní kopce, palouky a lesy. Odtud vede asi nejhezčí část putování, po nezalesněném hřebeni (v zimě slouží jako lyžařská trasa) a když svítí slunce, člověk hned zatouží lehnout do trávy. Jméno Troják pochází z hraničního postavení tří okresů – Kroměříž, Zlín a Vsetín. A občerstvit se lze např. v hospodě Na Trojáku, postavené již v roce 1937. Ani jsem nepotkal na svém putování nějaká ta valašská strašidla. V minulých staletích, tam nahoře v osamělých chalupách a pastvinách, jak se sešeřilo, to se lidé báli všelijakých kouzel a duchů. Černí psi se zářícíma obříma očima, nebo zase bílí koně po nocích řehtající na pastvinách. A také prý duše lakomců, zvané světlonoši, stěžovali pocestným a obchodníkům život. A co teprve divoženky, které svou krásou nejednoho omámily a k tanci smrtelnému nalákaly. A polednice! Prý nejen polednice, ale někde dokonce i poledňák chodil pro děti. Takových hrůz bývalo po valašských lesích.

Klapinov – odtud je poprvé vidět Hostýn, tyčíčí se do výšky 734 metrů. Lépe řečeno – viditelná je větrná elektrárna na jeho vrcholu postavená v 90. letech minulého století. Klapinov je spojen s historií portášů, členů bezpečnostního sboru, který měl na starosti ochranu hranic, průsmyků v horách, ale také potíral pytláky a pašeráky. A věru, měli před kým portáši bránit svůj kraj. Zvláště v období po třicetileté válce do konce 17. století přivedla chuť loupit a vraždit do Valašska nejednoho nájezdníka ať již původu tureckého, tatarského či uherského. V roce 1663 Moravu pustošila turecká vojska, v dalších desetiletích sem pronikaly omezené jednotky uherských kuruců, které v chamtivosti a krutosti za Turky příliš nezaostávaly. Byli to portáši, kdo blokoval průsmyky v dobách morových ran a bránil šíření nemoci na Valašsko. Tyto ozbrojené jednotky (portáš nosil krátkou ručnici a sekyrku) ale působily na Valašsku jen asi dvě stě let. Založeny byly v roce 1638 a rozpuštěny císařským dekretem roku 1830. Na Klapinově prý portáši pochytali pytláky, kteří si zde postavili dřevěnici a ničili stavy lesní zvěře. Portáše lze potkat na Valašsku i dnes. Nosí kroj, ale již nestráží průsmyky. Spíše dbají na dodržování ochrany přírody.


Hostýn

A z Klapinova vede krásná hřebenová cesta přes Skalné až na Hostýn. Tou se také vydávají davy turistů. Já jsem tentokráte zvolil těžší variantu přes zříceninu hradu Obřany na stejnojmenném kopci. Tento izolovaný vrchol byl vyhlášen přírodní rezervací a krásný pohled na něj se otevírá právě při pokračování směrem na Skalné. Na Obřanech dominuje buk lesní, což je patrné při prudkém výstupu ke zřícenině na vrcholu (704 m). Pěšina vede přímo vzhůru bez zatáček a buky kolem vytváří fascinující stromořadí otevírající jakousi cestu do výšin. Samotný výstup je tak mnohem romantičtější a zajímavější než zřícenina, z níž se částečně dochovala jediná zeď a spousta příkopů kolem naznačujících rozlehlost bývalého hradu. Byl postaven pány z Kunštátu bez povolení, a proto vydal Karel IV. příkaz aby byl hrad pobořen. Pravděpodobně byl rozkaz splněn „tak, aby se vlk nažral“, ale za husitských válek byl hrad zničen. Hradu si tedy jeho majitelé příliš neužili, sloužil méně než jedno století.

Cesta po červené značce pak prudce klesá dolů bukovým lesem až k Hladové studánce, od níž nás čeká závěrečné stoupání při němž překonáváme přes 300 výškových metrů. Po prudkém výstupu se proti slunci začnou rýsovat kapličky křížové cesty Dušana Jurkoviče. S jejich výzdobou je spojeno i jméno Joža Úprka. Malíř, který zachytil ve svém díle folklór jižní Moravy, navrhl i výzdobu hostýnské křížové cesty (mimochodem, za svých studií stál u zrodu spolku Škréta společně např. s Alfonsem Muchou a Luďkem Maroldem). Technika sklomalby se ale neukázala vhodná do prostředí hostýnských vrchů a drsných zim. Některé mozaiky byly zničeny, další včas sejmuty a převezeny na Velehrad. Zůstala jen jediná, 13. zastavení, na němž je Ježíš položen na klín své matce.


Křížová cesta na Hostýně

V roce 1241 prý Tataři vyplenili Moravu. Nepatrná zmínka je v Dalimilově kronice napsané ale půl století po krvavých událostech.
Také před Olomúcem se stavichu
a tu Tateři královicě ztratichu
Jeho pěstúny Tateři zejmachu
A prěd městem jě zvázachu
že svého královicě nechovali.
A pro to jě neprátelóm na smrt dali.
Tataři se přes Moravu vraceli ze svého tažení do Polska, kde toho roku smetli armády velkopolského knížete Jindřicha II. Pobožného a německých rytířů a strašlivě zpustošili celou zemi. A vracející se hordy dle legend táhly kolem Hostýna. Hostýn byl dávným pohanským sídlem. Sídlili tu diluviální lovci, stopy zde zanechala lužická kultura, bývalo zde slovanské hradiště. Křesťanská církev na tyto tradice navázala a tak se dnes věří, že na Hostýně se zastavili na své pouti do Čech i věrozvěstové Cyril a Metoděj. Ale co se stalo onoho roku 1241 – alespoň podle nepodložených legendárních vyprávění? Jednotky Tatarů plenily okolní vesnice a obyvatelé širokého okolí uprchli na vrchol Hostýna, který narychlo lehce opevnili. Tataři útočili, ale obléhané zachránila po vroucích modlitbách Panna Marie, která bleskem zapálila tatarské stany a dala zrod pramenu vody, který vytryskl nedaleko od vrcholu a dal osvěžení a sílu vyčerpaným. Tataři odtáhli a zachránění postavili na Hostýně kapli. Z Hostýna se stalo poutní místo. A zůstalo jím dodnes. Tomu odpovídá i počet stánků se zbožím, kde lze nakoupit náboženskou literaturu, suvenýry a občerstvit se třeba ušima ze Štramberka nebo přerovským pivem Zubr.

Z Hostýna jsem volil cestu po žluté značce, vedla sice po asfaltové silničce, ale stále lesem, s krásnými výhledy na Rusavu v údolí a kopce kolem. Rusava je místo s pohnutou historií spojenou s valašským povstáním proti katolické vrchnosti. Valaši, etnikum, které přišlo na Moravu z rumunských Karpat a smísilo se s předcházející pasteveckou kulturou, povstali v letech 1620–1644, ale jejich boj byl krutě potlačen. Velitelem trestné výpravy byl štýrský hrabě Jan z Rottalu. Ten kromě poprav vůdčích postav povstání potrestal obyvatele nuceným přesídlením. V roce 1657 pro přesunuté založil novou vesnici Rottalowice. Název Rusava nese podle potoka, který tudy protéká, až od roku 1918. „Rusava? Ó, to je dědina ve-li-kuc-ná!… ty milé chalúpky rusavské, rozpasené jak ty ovečky po celém košáře…Chtěl-i by gdo obejíť rusavský kotár, nevím, nevím, obešel-i by ho za dva dni.“ Tak psal o své oblíbené Rusavě František Táborský, který se před asi 150 lety narodil v Bystřici pod Hostýnem. A má pravdu, Rusava se táhne kilometry údolím od Skalného, řada chalup a domků je rozesetá na stráních. Pravý to valašský kraj.