Těmito slovy popsal Masadu pro www.cestomila.cz Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze. Masada, známá pouze ze spisů Iosepha Flavia (žádný jiný starověký nebo středověký židovský pramen se o ní nezmiňuje), byla na více než tisíciletí zapomenuta a ztracena v neobyvatelné poušti. Až v roce 1838 se do tehdejší Palestiny, která byla součástí Osmanské říše, vypravili dva Američané – teolog Edward Robinson a misionář Eli Smith. Při pozorování dalekohledem si na jedné skále všimli starých ruin a ihned správně usuzovali, že to mohou být pozůstatky starověké Masady. Trvalo ale ještě další čtyři roky, než nahoru vystoupil americký misionář Wolcott společně s anglickým malířem Tippingem.
Ruiny starověké Masady stojí na 440 metrů vysokém skalním útesu,
vysoko nad vyprahlou pouštní krajinou, v dálce se lesknou vody Mrtvého
moře. Na zdánlivě nepřístupnou skálu lze vystoupat pěšky po křivolaké
Hadí stezce (za nějakých 30 minut jste nahoře), nebo se nechat vyvést
lanovkou, jedna cesta stojí 27 šekelů plus dalších 27 vstupné. Lanovka
byla postavena v roce 1998 a urazí dráhu dlouhou 900 metrů asi za tři
minuty (za hodinu vyveze 1200 lidí). Pěší výstup je v letním vedru
únavný, pálící slunce udělá své, většina těch, kteří se drápou
nahoru po svých, se po výstupu nejdříve unaveně shání po doušcích
pitné vody (voda nahoře je). Izraelští vojáci sem prý stoupají
i s plnou polní.
„Masada už nikdy nepadne“ – tak zde přísahají izraelští
vojáci. Masada je symbolem novověkého Izraele a na Masadě skládají
vojenskou přísahu i ženy, pro něž je vojenská služba povinná stejně
jako pro muže. Břetislav Olšer v knize Izraelské osudy cituje
izraelskou dívku, jejíž otec se narodil na Moravě: „Nikdy mě ani
nenapadlo, že bych neměla jít téměř na dva roky do kasáren a na frontu.
Povinné vojenské služby jsou v Izraeli zbaveny jenom dívky, které se
vdají nebo to jsou ortodoxní věřící Židovky. Každý soudný Izraelec
musí pochopit, že žijeme v neustálém ohrožení. Jsme moc malá země,
takže když se začne střílet na hranicích, je v nebezpečí kdokoli ve
vnitrozemí. Proto přijde každému vhod, když se naučí zacházet se
zbraní, pozná vojenskou disciplínu a ví, co obnášejí nálety, výbuchy
bomb nebo sebevražedných náloží.“ Na první pohled je zdejší
armáda nějaká příjemnější, než by člověk čekal. Možná je to
právě tím, že zde do armády nastupují i ženy. Možná je na Masadě
též potkáte.
Plánek Masady. Kresba Filip Trnka.
Paul Johnson ve svém díle Dějiny židovského národa píše: „V letech 1963–65 prováděl na tom místě podrobné vykopávky Jigael Jadin s obrovským týmem archeologů a tisíci dobrovolníků z celého světa. Detaily obléhání vystoupily z vykopávek jako živé.“ Nahoře na plošině o rozměrech 600×300 metrů se každý vrací o dva tisíce let zpět. Skála byla osídlena snad již před 3000 lety, ale opravdovou palácovou pevnost, jak orlí hnízdo přilepené na skále, zde poručil vystavět až Herodes Veliký v letech 37–31 před naším letopočtem. Palác – nazývaný Severní – stál na třech patrech. Archeologové v ruinách Masady nalezli mj. pergamenové svitky, stovky keramických úlomků popsaných hebrejsky, aramejsky, latinsky i řecky, zbytky oblečení, mince. Celá horní plošina byla obehnána hradbami o délce přes 1400 metrů, v nichž byly 4 brány. Chránily nejen Herodův palác – na plošině byly odkryty také lázně s mozaikami s geometrickými vzory a pestrobarevnými štuky, caldarium s nízkými sloupky, které držely podlahu, pod níž proudil horký vzduch (o teplo neměl Herodes nouzi), elegantní korintské sloupy, vodní nádrže, skladiště. A také ruiny byzantského kostela, protože v 5. století obývali Masadu křesťanští mniši, než je vyhnal postupující islám.
Masada – starověké ruiny
Masada – starověké ruiny
Masada – jeden z římských táborů
Masada působí nedobytně, ale proti římské převaze a moci neměli obránci příliš nadějí. Nepočetná římská posádka sídlila na Masadě pravděpodobně v letech 6 až 66, kdy vypuklo protiřímské povstání a Masadu se zélótům podařilo obsadit. V příštích letech byla Masada útočištěm pro ty, kteří prchali mj. z Jeruzaléma, rozbořeného v roce 70. Masada tedy byla posledním místem protiřímského povstání, které zachycuje ve svém díle židovsko-římský historik Iosephus Flavius, původním jménem Josef ben Matitjahu (Josef, syn Matatjášův), který své římské jméno Flavius nosil podle rodu císaře Vespasiana. Přestože Iosephus patřil k vůdcům boje proti Římanům, když upadl do zajetí, Vespasianus s ním poručil jednat šetrně, protože mu předpověděl císařský trůn. O dva roky později se skutečně stal Vespasianus císařem a Josef dostal nejen svobodu, ale i jméno Flavius. Po válce žil v Římě a stal se bohatým občanem, který měl na své straně všechny flaviovské císaře. Sám v předmluvě ke svému dílu Válka židovská napsal: „Válka Židů proti Římanům byla největší netoliko ze všech válek současných, nýbrž skoro ze všech, o nichž jsme se doslechli, ať už šlo o boje měst proti městům nebo národů proti národům“.
Izraelky nebývají vysoké a samopal hozený přes rameno sahá téměř na
zem.
Kresba Filip Trnka.
S desátou legií přitáhl pod Masadu římský guvernér Flavius Silva. Až deset tisíc židovských otroků bylo donuceno stavět rampu, která měla pomoci zdolat přírodní i lidskýma rukama vystavěné opevnění. Pod skalami jsou zřetelně vidět obrysy římského postavení, celkem 8 římských vojenských táborů stálo pod Masadou. A v nich na 10 tisíc legionářů. Válečné stroje rozmetaly hradby a zélóti spáchali hromadnou sebevraždu. Když bylo obráncům zřejmé, že římské převaze již neodolají ani jeden den, rozhodli, že každý muž zabije svou rodinu, poté vylosovali deset bojovníků, kteří pobili muže, a v novém losování byl vybrán ten, jenž měl za úkol zabít zbylých devět a nakonec sebe. 960 povstalců zemřelo, muži, ženy i děti. „Vzdát se? Aby se každý musel dívat, jak je jeho žena znásilňovaná a umírá, jak dítě marně volá otce, jehož ruce jsou spoutány okovy? Ne! Dnes ještě jsou tyto ruce volné, ještě drží meč, ještě nám mohou být nápomocny…“ Tak promluvil vůdce zélótů Elasara Ben-Jaira v předvečer pádu Masady.
Chaim Potok ve své knize Putování vypráví: „Židovský stát skončil. Sanhedrin byl rozpuštěn a úřad velekněze přestal existovat. Římané nedovolili, aby byl Chrám obnoven. Židé v Římské říši měli povinnost nadále platit chrámovou daň – na bohoslužby v novém Jupiterově chrámu postaveném na Kapitolu v Římě.“ Mince, které razili Římané na oslavu vítězství, nesly nápisy Judaea capta. Ve 21. století je Masada součástí moderního státu Izrael od jeho vyhlášení v květnu 1948 a po obsazení západního břehu Mrtvého moře během izraelské války za nezávislost v roce 1949.
Z Jeruzaléma je to k Mrtvému moři a Masadě co by kamenem dohodil a
autobusy jezdí každou chvíli. Jeruzalém leží v nadmořské výšce kolem
800 metrů a Mrtvé moře přes 400 metrů pod úrovní moře, je to tedy na
krátké vzdálenosti pořádný sešup dolů. Dlouho se jede směrem na jih po
silnici kopírující břeh, na druhé straně za mořem se v oparu zdvíhají
holé pahorky biblické země Moab. Od zastávky je to k návštěvnickému
centru pod Masadou ještě kousek pěšky.
Podrobnosti o cenách atd. na stránkách http://www.parks.org.il/parks/.
Citáty z knih:
Paul Johnson – Dějiny židovského národa,
nakladatelství Alexandra Tomského
ROZMLUVY, překlad Věra a Jan Lamperovi;
Chaim Potok – Putování, nakladatelství Argo,
překlad Eva Adamová, Eduard
Geissler, Štěpán Kovařík;
Flavius Iosephus – Válka židovská,
nakladatelství Svoboda, překlad Jaroslav
Havelka, Jaroslav Šonka;
Břetislav Olšer – Izraelské osudy,
nakladatelství p3k
rss kanál