Často jsem myslel na své středoškolské učitele češtiny – pány Horna a Nezkusila – a jejich výklad literárního pojmu „typizace“. Pokud se vydáte do Chladných hor, můžete si být jisti, že na tenhle typ šoféra narazíte. Budete obdivovat jeho bravurní ovládání volantu na cestách, které nikdy nepoznaly a patrně ještě dlouho nepoznají asfalt. Flegmatické „řezání“ krkolomných zatáček po nezpevněných okrajích cesty, jejíž kousky se postupně drolí a padají na dno závratně hlubokých propastí a koryt divokých řek. V jedné ruce třímá mobil, v druhé cigáro a volant. Ve dvacetimístném autobuse stojí, sedí, dřepí a leží přibližně čtyřicet lidí. Co na tom, že je to zakázané. Nedá se nic dělat, lidé – rolníci, mniši, učitelé, byznysmeni i dělníci – se musí nějak dostat domů. Vítejte v Iské samosprávné prefektuře Liang-šan – ukrutně chudém, divokém a zároveň nádherném kraji. Oblasti, kde až 95 % vesnic údajně nemá přístup po asfaltové cestě. „Cizinci? Sem nejezdí ani turisti ze Sečuánu,“ odpovídá mi učitel ze základní školy na otázku, kolik sem za rok zavítá lidí odjinud…

„Iové jsou nejzaostalejší ze všech národností. Když na ně promluvíš, nebudou ti rozumět,“ říká mi taxikář v Si-čchangu, správním centru prefektury s moderním čínským kosmodromem. Město je jinak velmi příjemné místo s překrásnou starou čtvrtí. Pokolikáté už podobnou větu slyším… Z pohledu Chana, zastánce vlastní kultury, jazyka a překotného, často necitlivého rozvoje, má v podstatě pravdu. Z pohledu Iů, kteří mají vlastní dlouhou historii, svůj vlastní jazyk, své písmo, nejevící žádný strukturální vliv čínských znaků, je ovšem tento výrok diskutabilní. Chanská prodavačka knih v zapadlém okrese Čao-ťüe přísahala, že v hlubokých horách jsou ještě pralesy plné tygrů. Dokonce i hadů tlustých jako stehno průměrně vzrostlého muže. Prý tam dodnes udržují široširé opiové plantáže mimo jakýkoliv dosah či kontrolu úřadů. „Mají AIDS, berou drogy, kradou… Mají prostě zvrácený charakter. Navíc jsou líní. Proto jsou tak chudí,“ přidává se jeden tibetský mnich. Je jasné, že vlk s tygrem, jak se tyto dvě národnosti častují za pomoci metafor svých totemových symbolů, spolu moc nevycházejí. Iové jsou navíc dost širokou a neustálenou kategorií, která zahrnuje mnoho dalších, jazykově a kulturně velmi odlišných podskupin ze Sečuánu, Jün-nanu a Kuej-čou. Ti, kteří udržují své tradice nejsvědomitěji, žijí tady, v Liang-šanu. Sami se jen velmi neradi nazývají „I“, spíše si říkají svým vlastním etnonymem Nuo-su.


Šaman su-ni v Si-čchanghu


Svatyně Kuan-ti-miao


Pouliční svatyňka


Původní trám ve vesnici Jing-čeng

Ústřední postavou nuosuské společnosti je pi-mo. Významná osobnost světové religionistiky Mircea Eliade jej definoval jako „kněze-šamana“. Kdo se chce stát pi-mem, musí několik let studovat texty v klasické nuosuštině, jejichž zápisy jsou staré stovky let a dědí se – stejně jako tato funkce – z generace na generaci. Pi-mo zná astrologii, zabývá se věštěním, exorcismem, ale třeba i řešením mezilidských sporů. Současná mladá generace však příliš velký zájem o zachování odkazu svých předků nejeví, zajímá se spíš o auta, mobily a diskotéky. Co se dá dělat, vývoj moderní společnosti podobným, pro mnohé obskurním tradicím nepřeje. „Není pi-mo, nejsou Nuo-suové,“ říká mi majitel jednoho z mála hotelů v oblasti, který ubytovává cizince. Vyslovil tak názor většiny obyvatel Chladných hor.

Pi-mové, tito „intelektuálové z hor“, byli v minulosti jediní lidé, kteří vládli písmem, a tudíž na svých bedrech nosili po celá staletí nuosuskou tradici, historii i kulturu. Pi-mo je postava, která kráčí horami s hlavou vzpřímenou. Stejně tak kráčel i temnými obdobími čínských dějin a všechny je přečkal. Sám hoteliér pochází z rodiny pi-mů, ale zvolil cestu podnikání, aby mohl řádně zabezpečit rodinu. V současné době se považuje za úspěch, když se alespoň jeden potomek vydá duchovní cestou. Život pi-ma je náročný i fyzicky – při rituálech často pije až do němoty, ve čtyřiceti letech tak má organismus již značně opotřebovaný. „Za sto let bude v Číně stejně jenom jedna min-cu,“ říká poněkud smířeně… (min-cu – zde znamená národnost či národ). Městské zdi zdobí hesla typu „Nebuď negramota, pilně studuj čínský jazyk“, „Devět let dřiny (tj. základní školy), zbytek života v radosti a harmonii“ a tak podobně. Většina lidí starších třiceti, čtyřiceti let, zvláště mimo větší města, mluví čínsky velmi špatně. Zato malým dětem často jede z pusy naprosto předpisová standardní čínština. V tomto ohledu se částečně odráží tvrdohlavost starších Nuo-suů, kteří neradi přejímají cizí vlivy a udržují vlastní identitu i tradice – a to i přesto, že se tím odsuzují k chudobě. Budou takto „svoji“ ještě za několik dalších desítek let? Budou zdi sičchangských základních škol i nadále zdobit obrázky nuosuských dívek v tradičním oblečení, jak vynášejí v rukách na oběžnou dráhu satelit vystřelený z nedalekého kosmodromu? Na tuto otázku v současné době nikdo nedokáže odpovědět.

V Si-čchangu je jedno místo, kde se pi-mové scházejí a vykonávají své řemeslo. Za věštění a léčení samozřejmě pobírají určitý finanční obnos. V novinách se dokonce objevil článek o tom, že vydělávání na pověrách, kterých jsou podle autora pi-mové nositelem, je nadmíru výnosný byznys. Vyšel nedávno, ale byl psán rétorikou hodnou časů Velké kulturní revoluce, kdy bylo povinností brojit proti podobným bludům a pověrám. Místo se nachází na břehu řeky, přímo u vchodu do staré čtvrti, kousek za místním, živelně se rozprostírajícím trhem. Kromě pracujících pi-mů jsou tu k vidění také jejich kolegové – šamani su-ni. Ti podle tradice žijí na okraji společnosti a při různých rituálech slouží jako médium, spolupracují s pi-mem především při exorcismu a léčení. Ve stavech transu pak komunikují s „druhým břehem“. Zatímco v řadách pi-mů jsou pouze muži, šamankami mohou být i ženy. Ty často sedí po boku pi-mů a věští z ruky či rozbitých vajec. Uprostřed davu však seděl muž, kterého nešlo přehlédnout. Jeho dredy, spletené do pramenů, se táhly do několikametrové délky. Seděl tam a pracně si je obtáčel kolem hlavy, čímž si vytvářel jakousi přirozenou pokrývku hlavy. Pořád říkám – poslední praví hipíci tělem i duší žijí v Liang-šanu či podobně odlehlých místech… Ti, co si na hipíky hrají ve městech, jsou jen trapní pozéři.

Článek je ukázkou z knihy Jana Karlacha Čína – Střípky z jižního Podnebesí

Rozhovor s Janem Karlachem: Z autentické staré Číny zbyly jen střípky