Liang-šan: Chladné hory, které zahřejí srdce dobrodruha

Pečlivě upravený knírek a v koutku úst věčně doutnající ocucané žváro. U pásku klíčky zavěšené na karabince, pečlivě nažehlené puky černých či tmavě modrých tesilek a kožené botky, nejlépe do špičky. Obuv je důkladně vyleštěná jen do chvíle, než v nich majitel totálně zapadne do bahna, většinou ve snaze vyprostit uvízlý autobus. Často jsem myslel na své středoškolské učitele češtiny – pány Horna a Nezkusila –– a jejich výklad literárního pojmu „typizace“. Pokud se vydáte do Chladných hor, můžete si být jisti, že na tenhle typ šoféra narazíte. Budete obdivovat jeho bravurní ovládání volantu na cestách, které nikdy nepoznaly a patrně ještě dlouho nepoznají asfalt. Flegmatické „řezání“ krkolomných zatáček po nezpevněných okrajích cesty, jejíž kousky se postupně drolí a padají na dno závratně hlubokých propastí a koryt divokých řek. V jedné ruce třímá mobil, v druhé cigáro a volant. Ve dvacetimístném autobuse stojí, sedí, dřepí a leží přibližně čtyřicet lidí. Co na tom, že je to zakázané. Nedá se nic dělat, lidé – rolníci, mniši, učitelé, byznysmeni i dělníci – se musí nějak dostat domů. Vítejte v Iské samosprávné prefektuře Liang-šan – ukrutně chudém, divokém a zároveň nádherném kraji.