Autobus z Teheránu do Tabrizu byl překvapivě obyčejným autobusem. Nepustili v něm ani Ramba (toho promítali za hranicemi cestou z Istanbulu), ani film podobného ražení z domácí produkce, nehrála hlasitá hudba, autobus dokonce nebyl ani popsán křiklavými anglickými nápisy. Tentokrát se umělecká tvořivost omezila na tradiční obrázek Alího (prorokův zeť, tolik milovaný všemi šíity) za sklem a několik nápisů arabským písmem (možná znamenaly něco jako „Alí je Veliký“ nebo to byla modlitba za – dorazit živ a zdráv do cíle). Domluvil jsem se s řidičem, že vystoupím před městem Zanjan, na odbočce do Sultaníje, což je asi v polovině cesty do Tabrizu. Předpokládal jsem, že tam budou čekat nějací taxikáři, jejichž služby nebývají v Íránu drahé, nebo že těch několik kilometrů k hrobce mongolského panovníka Öldžejtüa dojdu pěšky.


Öldžejtüjovo hlavní město Ílchánské říše zmizelo z povrchu zemského. Prostorná step, na níž leželo, zdobí poslední památník – Sultáníja, Öldžejtüjova hrobka.

Mongolové zpustošili většinu islámského světa, nejhůře dopadl strašlivě vypleněný Bagdád, který se již nikdy nepovznesl v kulturní a mocenské centrum Blízkého východu. V roce 1253 Velký chán Möngke, vnuk Čingischána, pověřil svého bratra Hülegüa tažením na západ na Bagdád a do Íránu. V roce 1258 Bagdád padl, zničeny byly i rozsáhlé části Íránu. Hülegü na dobytých územích založil Ílchánskou říši a za hlavní město si zvolil Tabriz. Výraz „ílchán“ znamenal podřízený, Hülegü zachoval věrnost Velkému chánovi na východě. Vládnoucí mongolská elita ale v překvapivě krátké době přestoupila na náboženství poražených. Hülegü i jeho syn a nástupce Abaka zemřeli na otravu alkoholem, možná i to vedlo Hülegüho dalšího syna Teküdära, který se ujal vlády, konvertovat z buddhismu na sunnitský islám a přijmout jméno Ahmad. Mongolská elita v té době ale ještě nebyla připravena na splynutí s novým náboženstvím a Ahmad byl svými krajany zavražděn. Jeho nástupce Arghun, syn Abaky, proslul pronásledováním islámských učenců, do vysokých jmenoval kromě Mongolů především Židy. Mongolové nadále vyznávali buddhismus. Zvrat nastal v roce 1295, kdy se vlády zmocnil Arghunův syn Ghazan. Ten nejenže sám přestoupil na sunnitský islám, ale donutil k tomu i celou mongolskou elitu Ílchánské říše. Trvalo to tedy jen něco přes čtyřicet let, než ílchánští dobyvatelé převzali náboženství svých poražených nepřátel. Ghazanův bratr Öldžejtü dovršil náboženskou konverzi přestupem na šíitský islám, tradiční íránský náboženský směr. Öldžejtü také založil nové hlavní město – Sultaníje. Kolem roku 1335 se Ílchánská říše rozpadla, Persie upadla do chaosu a až v roce 1370 ji pod svou tvrdou pěstí sjednotil Timur, jeden z nejbezohled­nějších dobyvatelů historie, který proslul pyramidami z lebek, které nechal sestavit před branami dobytého Isfahánu.

49 metrů nade mnou

Öldžejtüjovo hlavní město Ílchánské říše zmizelo z povrchu zemského. Prostorná step, na níž leželo, zdobí poslední památník – Sultaníje, Öldžejtüjova hrobka. Zde byl panovník, který přijal islámské jméno Muhammad Chodábende, v roce 1317 pohřben. Původně chtěl potěšit šíitské věřící a do Sultaníje přenést hrob imáma Alího z iráckého Nadžafu, z tohoto záměru ale sešlo. Mauzoleum je na rozlehlé pláni zdaleka viditelné, bohužel je v posledních letech pod lešením. Kupole je 25 metů široká a 49 metrů vysoká a byla obložená tyrkysovými dlaždicemi, jejichž zbytky jsou ještě viditelné. Z původních osmi minaretů se téměř nic nezachovalo. Galerie, které obklopují interiér, jsou nádherně zdobené komplikovanými vzory a motivy. Připomínají iluminace oblíbených rukopisů, které pravděpodobně sloužily při výzdobě mauzolea jako předlohy (mimochodem, práci starých iluminátorů poutavě vykresluje ve svém románu Jmenuji se Červená Orhan Pamuk). Ílchánové postupně splývali s íránskými poddanými a přebírali jejich kulturu. V Louvru uchovávají např. starý rukopis Šáhnáme z dob ílchánského panování, v němž jsou mýtičtí hrdinové perských bájí na miniaturách vyobrazeni v podobě Mongolů, v mongolských šatech a s mongolskými obličeji. Nomádi ze středoasijských stepí se sami začali považovat za oprávněné nástupce legendárních perských králů a propagandě posloužilo i v Íránu dodnes oblíbené dílo, které Firdausí dokončil někdy v roce 1010, a jemuž se říká Kniha králů. Po smrti velkého chána Kubilaje (Kublaj-chán) v roce 1294 v Číně, se styky s mongolským chanátem na východě přerušily, a Ílchanové se více a více stávali Íránci.


Samovar je ruská specialita, ale do severního Íránu to není daleko. Stačilo jít kolem krámku a pozvání na čaj jsem se nemohl vyhnout.

A poznal jsem bratry a sousedy

Během toulání v okolí Sultaníje se ke mně připojil místní učitel hovořící slušnou angličtinou a z krátkého rozhovoru vyplynulo pozvání na večeři do blízkého domku s výhledem na mauzoleum. Byl jsem uveden do jakéhosi obývacího pokoje, ovšem bez nábytku a s několika poduškami kolem zdí. Pokoj neměl s tradičním evropským stylem nic společného, sedělo se na zemi a jedlo rukama. Pouze na stěnách viselo několik obrázků a fotografií, nechyběli všudypřítomní Alí a Husajn, prorokův zeť a jeho syn. Usadili jsme se, pojedli, servíroval se čaj, kouřili jsme z vodní dýmky, postupně jsem poznal učitelovy děti, bratry, děti bratrů, dva sousedy, jen k seznámení s jeho ženou a ženami ostatních, které připravovaly pohoštění, nedošlo. Společnost byla výhradně mužská. Host je v těchto krajích uctíván, je vlastně poslán do domu Bohem a podle toho má být o něj postaráno a musí být chráněn. Ukázal jsem hostitelům fotografie své rodiny a daroval jim dva pohledy Prahy, které mívám sebou pro podobné příležitosti.

Povídali jsme si o Evropě, Íránu, učitel mě žádal, zda bych nemohl pro jeho mladšího bratra vyřídit nějaké pracovní povolení v Čechách, sem tam sklouzla řeč na politiku, kritizování politických poměrů v Íránu jsem se ale vyhýbal. Však na mě na všech ulicích a náměstích dohlížely z obřích billboardů tváře nejvyšších duchovních, co když v Íránu i portréty dokáží naslouchat… Íránci si ale v soukromí umí otevřít ústa a podobně jako u nás za komunistického režimu začínají na zlé poměry nadávat, jakmile nikdo neposlouchá a lidé jsou v bezpečí svých domovů. Íránští duchovní – zástupci Boha na Zemi – to nebudou mít s nastupující mladou generací v příštích letech jednoduché. A pak mě zavedli do sklepa. Že by tam skladovali víno, jsem neočekával, to snad jedině v případě židovské rodiny. Zbytky židovské komunity v Íránu žijí, drtivá většina se ale odstěhovala v minulých desetiletích do Izraele. Ve sklepě stál tkalcovský stav. Ne, nikdo mě nenutil kupovat koberec, prohlídka byla jen součástí seznamování se s životem učitelovy rodiny, která si vzhledem k jeho mizernému platu pracně přivydělávala.