Rozdíl proti ruským vlakům udeří do očí i uší. Průvodčí má na hlavě slušivou čepičku v tatarských barvách, na zemi vagónu leží tradiční koberečky, navíc nejen mě, ale i ostatní cestující ve všech osmnácti vagónech probudila v šest ráno islámská modlitba a vyvolala tak pocit příjezdu do přísně islámské země. Z omylu jsem byl vyveden již na nádraží v Kazani. Po probuzení a skromné očistě na vlakové toaletě (s velkým zrcadlem a umělými květinami) jsem při příjezdu vychutnával překrásný pohled na kazaňský kreml tyčící se nad širokou Volhou. Další setkání s Tatarstánem ale bylo typicky ruské, nikoli islámské. Podobně jako v Moskvě jsem viděl bavící se mládež s všudypřítomnou lahví piva v rukou a ve stáncích s časopisy spoustu pornografie. Prostoru před nádražím dominují daleko viditelné nápisy Rudý východ. Zřejmě aby bylo každému příchozímu hned jasné, že tady to s islámem nebude tak horké. Pivo Rudý východ jsem si ke snídani nedal, ale ani večer mi přes své dramatické jméno příliš nechutnalo.


První dojem z islámského státu byl jednoznačný, tady to není s islámem příliš horké, vždyť i dívky popíjí pivo na veřejnosti

První dojem z Kazaně tedy okamžitě vymazal očekávání příjezdu do islámské metropole. Tatarstán je prý nejsevernější islámskou zemí a tedy hranicí mezi islámem a křesťanstvím. Jsem ale stále v Rusku. Žádný zákaz alkoholu, žádné zahalené ženy. Dominantami města jsou na první pohled kreml a Kul-Šarifova mešita, která se krásou a elegancí vyrovná skvostným mešitám osmanským či arabským. Jejích šest minaretů je připomínkou hrdiny obrany města před vojsky cara Ivana Hrozného Kul-Šarifa. Islámské prostředí spěchám hledat alespoň do muslimské čtvrti Kazaně. Ta začíná u jezera Kaban, kde si sedám ke stánku s pivem, jen pár kroků od Mardjaniho mešity. U vedlejšího stolku u piva živě konverzují tři mladé dívky, nic nenasvědčuje tomu, že jsem v muslimské čtvrti. A to jsem v centru bývalého Kazaňského chanátu, který vznikl spolu s Krymským, Sibiřským a Astrachaňským chanátem po rozpadu mohutné Zlaté hordy, mongolské říše, ovládající rozsáhlá území dnešního Ruska.

Stará muslimská čtvrť

Stará muslimská čtvrť je ale opravdu stará. Řada domů i ulic se pomalu rozpadá a spíše právě sem by se měly investovat miliony, které stál impozantní pomník bohu – zmiňovaná mešita Kul-Šarif za kremelskými hradbami. Zdejší mešity s těmi arabskými nemohou soupeřit ani stářím, ani krásou, ani proslulostí, ale svůj půvab mají. Tedy, v případě, když si člověk odmyslí jejich okolí. Vždyť např. Azimova mešita je obklopena továrnami, skládkami, bolševické vedení zřejmě dělalo vše proto, aby věřícím jejich modlitbu znepříjemnilo. Osud mešity je velmi podobný těm ostatním. Postavena byla z peněz obchodníka Mustafy Azimova v roce 1890 a byla uzavřena v tuhých stalinských dobách v třicátých letech minulého století. Praktikujícím věřícím se vrátila až v roce 1992. Bohužel návštěva právě Azimovy mešity, která je příkladem eklektického romantického trendu konce 19. století, se v mé nepřítomnosti stala šokujícím zážitkem pro moji ženu. Až později mi neochotně vyprávěla, s jak hrubým a ponižujícím jednáním se setkala při žádosti o prohlídku interiéru (v tu chvíli zcela prázdného) od jejího správce.


Mardjaniho mešita

Před Mardjaniho mešitou se k nám přidal pohublý, vystrašený a evidentně hladový pes. Takhle může vypadat jen dlouholetý tulák, uvažovali jsme. Poté, co ho žena přes mé protesty pohladila, ho ale z vedlejšího domu zavolal jeho pán. Scénka mi připomněla povídku velkého afghánského mystika Džalaleddina Rúmího o Arabovi a jeho psu: umřel chudák a majitel pouštěl krokodýlí slzy nad jeho hrobem: …„zemřel mi přítel nejvěrnější, kdo teď bude hlídat můj dům před zloději
a vlky“…
A jak pes zemřel? Hlady, přestože jeho pán rozhodně nedostatkem netrpěl. Takový přítel, aby mu dával nažrat, to zase nebyl. Vztah ke zvířatům je ve zdejších krajích značně odlišný od našeho.

Protimuslimská politika ruských carů

Mardjaniho mešita, pojmenovaná po prominentním imámovi Mardjaním, který zde téměř 40 let učil víře, bývá také nazývána První. Protimuslimská politika ruských carů měla pro kazaňské mešity katastrofální důsledky. Už v roce 1593 nařídil car všechny zničit a zakázal stavbu nových. Zákaz byl doprovázen silnou snahou o konverzi muslimů ke křesťanství. Restrikce pokračovaly až do 18. století. Teprve Kateřina II. změnila politiku vůči muslimům a povolila postavit první mešity. A právě Mardjaniho mešita byla vztyčena po jejím dekretu v roce 1770 v Kazani jako první. Ruští architekti se ale na jejím vzhledu výrazně podepsali. Minaret vychází ze střechy, což je nejtypičtější prvek zdejší islámské architektury.


Kul-Šarifova mešita

Pýchou Kazaně je Suyumbika, 58 metrů vysoká věž, jejíž věk a původ je dodnes spojen s řadou mýtů a nepřesností. Traduje, že je starší než dobytí Kazaně vojsky cara Ivana Hrozného v roce 1552. Ten prý sedmiposchoďovou budovu nenechal zničit kvůli jejímu vojenskému významu. Podle legendy nese jméno poslední tatarské princezny, která volila smrt před manželstvím s carem, který se do ní prý zamiloval. Oficiální ruská verze ale datuje postavení věže až do 17 století. Osobně bych se spíše přiklonil k další muslimské verzi, že věž má bulharsko-tatarský původ a jejím stavitelem byl italský architekt Fioravanti, jehož dílo v Moskvě uchvátilo kazaňského vládce. Každopádně patří Suyumbika mezi nakloněné věže podobně jako např. mnohem slavnější věž v Pise. Odklon od osy je 194 cm.

Tatarská vlajka výše než ruská

Vztah Ruska a Tatarstánu je těžko pochopitelný. Mnohé se asi odvíjí od skutečnosti, že 48 procent obyvatel Tatarstánu jsou Tataři a 43 procent Rusové. Již v roce 1990 byl vyhlášen suverénní stát Tararstán (z mapy zmizela Sovětská tatarská socialistická republika), ale ten přes deklarace o samostatnosti zůstal a zůstává v Ruské Federaci. Je nepochybné, že v ní má významné místo (především díky svým zásobám ropy) a když se bývalý ruský prezident Putin ujal své funkce, jeho první cesta prý vedla do Kazaně. Na prezidentském paláci vedle Suyumbike vlaje zeleno-bílo-červená tatarská vlajka s okřídleným bílým leopardem mnohem výše než ruská, ale ruské symboly mají na svých uniformách vojáci a ruské vlajky nesou i lodě na Volze.

Studenti Kazaňské univerzity (založené 1804) prý v žertu tvrdí, že kdo se chce stát slavným, musí být z jejich univerzity vyloučen. Mezi hříšníky patří např. Lev Tolstoj, který zde žil šest let a roky strávené v Kazani se objevily i v jeho díle. V roce 1887 odtud vyloučili i jistého Vladimíra Uljanova (narozeného nedaleko odtud v Uljanovsku a později známého pod jménem Lenin) za účast na zakázaných studentských demonstracích.