Luigi Pirandello je možná nejznámějším sicilským spisovatelem. Překladatel Václav Bahník o něm jednou napsal: „Sicílie není u něho zaslíbenou zemí turistů přicházejících za nádhernými památkami minulosti, ale zemí tvrdou a vyprahlou, chovající se ke svým dětem macešky a vychovávající je k lupičství a surovostem.“ Z Vaší knihy „Potkala jsem Sicílii“ mám pocit, že se Sicilané vzbouřili svému předepsanému osudu, který popisují Pirandello a Bahník, že to nebudou jen lupiči a surovci…
Ale ani Pirandello si nemyslel, že jsou Sicilané pouze lupiči a surovci. Ve svých povídkách nedostižně a s pochopením vykresluje Sicilany jako sice drsné, ale spíše zemité lidi, hrdé až pyšné, zároveň však překypující emocemi, se schopností naplno prožívat dojetí, smutek, žárlivost i vztek. Na tom se od Pirandellových dob nic nezměnilo. Možná, že ekonomický rozvoj a celková změna, kdy se obyčejní lidé již nepohybují v těch nejubožejších podmínkách, jaké si jen stěží dovedeme představit, trochu potlačily tu drsnější stránku, která bývala nutná pro přežití. To pokud jde o celek, co se týká jednotlivců, osobně jsem se setkala jak s hodnými, milými lidmi, tak se závistivými i „buransky“ zamindrákovanými a tedy zlými. Generalizovat nelze, všichni jsme jenom lidé.

Filozof Václav Bělohradský, který žije napůl mezi Itálií a Českem, vysvětloval, že Ital z jihu je podobný spíše Tunisanům a naopak Ital ze severu Němcům. Takové nachází mezi Italy rozdíly. Cítila jste to na Sicílii podobně? Že jste jednou nohou v Africe…
Ano, to je pravda. Rozdíl mezi severem a jihem země je vskutku markantní, ať už se týká řeči nebo způsobu života. Sicilština má opravdu blíže k arabštině, než k italštině a o rozdílech mezi průmyslovým severem a převážně zemědělským jihem není třeba hovořit. Ale já jsem pocítila citelné rozdíly i mezi lidmi žijícími na severu Sicílie, kde je již poměrně hodně rozjetý turistický ruch, a lidmi z jižních částí ostrova, kteří se převážně živí zemědělstvím a rybolovem, ti mnohem více lpějí na tradicích a vytvářejí si taková malá společenství, vyjadřující příslušnost k ohraničenému regionu nebo městu. To se například projevuje i tím, že v každém městě v jižní části existuje jiný místní dialekt. Na severu se oblastní jazykové varianty pomalu vytrácejí. Ale viditelný rozdíl je například i dejme tomu v hospodaření s vodou. Na jihu, kde je vody nedostatek, se uchytil systém vodních nádrží, které jsou rozesety po střechách domů, a vodu přiděluje radnice. Na severu, bohatém na vodní zdroje, žádné nádrže nejsou, a jelikož voda je život, rozvíjejí se severní oblasti daleko rychleji, než dole. Ovšem upozorňuji, že nejsem žádný sociolog, vše, co popisuji, je založeno jen na mém nevědeckém a nutně povrchním vidění.


Sicilské děti

Jak Vás změnila Sicílie? Co ze Sicílie máte v sobě uvnitř v každodenním životě?
Vnímání času. To, že je čas relativní pojem, jsem na Sicílii pocítila ze všeho nejvíce. Sicilané vnímají čas úplně jinak, což Středoevropana z počátku může přivádět k šílenství. Na schůzku nikdy nepřijdou včas, vše odkládají na zítřek, a pak zase na jindy, od 13 do 16 na ulici neuvidíte ani psa, natož pracujícího, a společenský život se zásadně odehrává od 22 do nevidím. Pokud se nepřizpůsobíte, nemůžete tam žít, s nimi nic nehne, ani bohatý hladový turista vyžadující teplý oběd. Chybou by ovšem bylo považovat je za líné lidi. Nikde jinde jsem neviděla tak obhospodařenou každou píď země jako na Sicílii. Je naprosto neuvěřitelné v jakých strmých svazích jsou schopni zorat a sklidit pole a žádný plod tu nepřijde vniveč. Vše se zpracuje. Je nemyslitelné, že by tam třeba mohly zůstat pod stromy spadané mandle, tak jako u nás jablka. Druhá věc, kterou jsem s radostí přijala za svou, je schopnost Sicilana radovat se a bavit. Trochu nadneseně by se dalo říct, že od jara do podzimu Sicilané tančí. Každý den se kdesi něco slaví, odehrává, ať už to má světský nebo náboženský charakter, každá událost je dobrá k potěšení a oslavě. A pozorovat Sicilany, jak se natřásají při pouličním ballare, je vskutku neuvěřitelný zážitek.

Je potřeba být srdnatý a nebojácný k návštěvě Sicílie? Jaroslav Dušek Vás – trošku nadneseně – označil za srdnatou a nebojácnou cestovatelku v úvodu Vaší knihy.
Jaroslav to spíše myslel v souvislosti s tím, že mé poznávání Sicílie hraničí už trošku s nerozumem. Ve starém autě, které tam mám deponované, projíždím ostrov křížem krážem a pokud někomu neukazuji již objevené, snažím se navštěvovat místa, kde jsem ještě nebyla, což se někdy může jevit i dost nebezpečně. Sicílie je členitá, hornatá země s místy, která se mohou nazývat bílá, neboť jsou totálně opuštěná a většinou ne příliš dostupná, a právě ta mě lákají nejvíce. Takže se dost často stane, že se šupem ženu neznámo kam, po horské cestičce, která se místy mění v necestičku a při představě, že mi auto vypoví službu, se dostavuje úzkost, kterou ani existence mobilu nezažene, protože v oněch ztracených krajinách nebývá signál. Nicméně když to ve zdraví přežiji, srdnatě se na průzkumy vydávám dál. Panický strach jsem paradoxně zažila jen jednou a to ve velkém městě Catania, když mě tam přepadl černý imigrant a okradl mě za bílého dne na náměstí, nikdo se neodvážil mi přijít na pomoc. Pro návštěvu Catanie a Palerma proto radím, chodit ve skupinkách a potřebné peníze i kopie dokladů nosit po kapsách.


Ragusa

Vy prý řídíte v Palermu! To je jasné, to musíte být srdnatá. Jak se řídí v Palermu?
Je známo, že čím více na jih, tím méně platí pravidla silničního provozu. „Pravidla jsou od toho, aby se porušovala“, říkají si pravděpodobně všichni italští řidiči. Řídit v jakémkoli italském městě je peklo a pro Neapol a Palermo to platí dvojnásob. Kdo nezažil, nepochopí. Jediná rada, kterou mohu dát, je nezastavovat, nezpomalovat a zapomenout na jakékoli přednosti, včetně těch, které určuje semafor. Buďte pozorní, dívejte se všude kolem, a když někde uvidíte škvírku, hned se tam vecpěte, nebo tam budete stát na věky věků. Jo a zákazy vjezdů jsou tam jen pro neznalé a hloupé.

Nikde v knize nevyvracíte, že Sicílie rovná se patriarchální společnost. Co především způsobilo Vaše zaujetí Sicílií?
Sicílie je nádherná a překvapující země. Je tam všechno, neuvěřitelné příroda, úžasné památky i zajímavé moderní stavby, jakož i neuvěřitelný bordel, příšerná paneláková výstavba a nespočet padajících starých, opuštěných kamenných domků. V neposlední řadě živí a barvití lidé. Země a lidé v ní si nějakým zázrakem pořád udržují svou autenticitu. Pokud se patriarchální společnosti týká, je to trochu složitější. V rodině má totiž nejdůležitější slovo matka, když ta zemře, přebírá roli snacha – toto uspořádání drží rodinu a rodina je zde nadevše. Ovšem je rovněž pravda, že svět mimo rodinu patří mužům. Ten „machismus“ mi dost leze na nervy, hlavně pokud se týká nutné komunikace například s řemeslníky. Ženskou neposlechnou, i kdyby měla stokrát pravdu. Jsou také místa, kam samotná ženská nechodí, jako si posedět do baru, nebo se promenovat po korzu, konvence káže chodit buď s mužským, nebo alespoň s nějakou druhou ženou. Ale zase na druhou stranu jsou Sicilané poměrně tolerantní a svobodomyslní, nebo se tak aspoň tváří, že nemístním leccos prominou. Co si pak o vás za rohem povídají, vás trápit nemusí, protože sicilštině se stejně rozumět nedá.

„Žárlivost je stále velmi oblíbená disciplína“, píšete. Takže rčení „mají doma Sicílii“ má svou platnost?
Stoprocentně. Pokud potřebujete něco od ženatého muže, vyřizujte záležitost přes jeho manželku, jinak ničeho nedosáhnete. A když ženatý muž přijde třeba něco opravit (pokud to není placený řemeslník, ale možná i pak) do domu svobodné ženy, nechávají se otevřené dveře, nebo ještě lépe věc se vyřizuje na volně přístupném prostranství. Svádět ženaté Sicilany si troufnou jen Rumunky, které vydrží všechno a často se jim pak podaří rodinu rozvrátit a nadrženého sicilského ňoumu obrat o všechno.


Tržiště v Marzamemi

Rozdíl mezi italštinou a sicilštinou je alespoň takový, že italsky hovořící Čech nebude rozumět. Sicilané nemluví italsky ani s cizinci?
Pravému Sicilanovi nebude rozumět ani Ital. Ale úřední řečí na Sicílii je italština, kterou se začnou děti učit ve škole. Takže Sicilané mluví s Italy i cizinci italsky, pokud ovšem chodili do školy. Analfabetismus je na ostrově poměrně značný, hlavně u starší generace, takže se může stát, že se mnohdy nedomluvíte, ovšem Sicilané ovládají celou škálu tak výmluvných gest, že většinou slov netřeba.

Byl jsem o Velikonocích v Římě. Město poloprázdné, téměř polovina obchodů zavřená. Jaké jsou Velikonoce v sicilských městečkách?
Ve své knize mám kapitolu, která se jmenuje Velikonoční šílenství. To, co se děje o Velikonocích na Sicílii, je jedno velké, několik dnů trvající divadlo, které doporučuji. Ovšem já osobně mám nejraději místní tancovačky, kdy se uzavřou komunikace kolem náměstí a tančí se na ulici. Postavit tam kameru a pak to šikovně sestříhat, budou vás doma považovat za druhého Felliniho nebo Ettoreho Scolu (neboť tančící typy nezadržitelně jeho slavnou Tančírnu evokují).

Jaké jsou sicilské starověké památky?
Památek spousta, některé opravené, jiné chátrající. Je toho tam tolik, že vše udržovat v kondici není možné.


Hrad Mussomeli

Etna. O té se v knize zmiňujete okrajově. Znáte se s Etnou?
Etnu znám kolem ze všech stran, ale jenom zdola. Nahoru jsem se nikdy nevydrápala. Nejsem zdatný pěší turista a náročný výstup v zimě, větru a prachu mě opravdu neláká a ani drahá jízda v terénních vozech mě zatím nepřesvědčila. Etna potvrzuje jeden můj osobní sicilský názor – některé věci vypadají lépe zdálky.

„Když scházel k pobřeží, viděl bárky s trojúhelníkovou plachtou, staženou do poloviny stožáru, jak čekají na naložení za východním výběžkem u břehu, na kterém stála v řadě většina skladů síry. U hromad byly mincíře, kde síru vážili, a pak ji nakládali na ramena mužů moře chráněná pytlem zachyceným na čele. Muži moře, bosí, v plátěných kalhotách, nosili síru k bárkám a vstupovali při tom do vody až po pás. Jakmile byly bárky naloženy, vyplouvaly a jely složit síru do nákladních parníků zakotvených v přístavu nebo mimo něj. A tak to pokračovalo až do západu slunce, pokud scirocco nebránilo nakládání.“ To je úryvek z knihy Svatební noc Luigiho Pirandella. Vy jste jeden bývalý sirný důl navštívila, jak to prostředí na Vás působilo?
Strašně. Nedovedu si představit, že by někdo něco takového mohl vydržet, ale v té době bylo na Sicílii podobných věcí víc. Myslím si, že taková bída, v tak širokém spektru populace, nebyla v Evropě srovnatelná.

Jací jsou psi a kočky na Sicílii? Obvykle vnímám, že čím více na východ a jih, tím bývají toulaví přátelé člověka zuboženější a zuboženější. V tomto směru, jak daleko na jihu a východě je Sicílie?
Poměrně dost na jihu.

Byla jste na Sicílii na fotbale?
Na fotbal nechodím ani v Čechách, natož na Sicílii. Ale jednou jsem tam byla v období, kdy se konalo mistrovství světa ve fotbale a dokonce tehdy hráli Češi proti Italům (naštěstí Italové vyhráli). Život se zastavil, nebylo nic než fotbal – televize byly rozesety po všech možných i nemožných koutech měst a městeček, a všude hloučky lidí, které cosi zásadního prožívaly. Zatím největší kumulaci davových emocí jsem na Sicílii zažila o Velikonocích a při fotbale.

Na závěr ještě malinká pochybnost – proč ne například Sardinie, kraj mnohem méně přelidněný, též se svéráznými obyvateli, krásnou přírodou, mořem. Proč ta Sicílie?
Sicílie je náhoda. Nikdy jsem nečekala, že bych se mohla se Sicílií takto intenzivně potkat, neusilovala jsem o to. Mám velmi dobrého kamaráda z Belgie, kde žije velká populace sicilských emigrantů z padesátých let minulého století. Maminka mého kamaráda pochází ze Sicílie a její sicilští příbuzní mi kontakt s touto zemí zprostředkovali, a bylo to. Sardinii neznám, nemohu srovnávat. Vlastně nevím, čím přesně mě Sicílie dostala, nerozumím tomu, ale doufám, že mi to okouzlení ještě dlouho vydrží.

Fotografie: archiv Marie Třešňákové