Na svém blogu píšete, že jste byl pětkrát pozván jako komentátor do České televize, a vždy to bylo jen kvůli Berlusconimu. Dnes o něm pravděpodobně nebude řeč. Zároveň jste na svém blogu vyjádřil přesvědčení, že Itálie je nejkrásnější zemí na světě. Čím byste toto tvrzení podpořil?
Samozřejmě vychází i z osobních pocitů k zemi, ve které jsem se narodil a kterou miluji. Každopádně nenajdete na světě mnoho zemí, které by se mohly chlubit tak krásnou a rozmanitou přírodou, takovou hojností historických památek starověkých i středověkých, takovým množstvím cenných uměleckých děl a celosvětově uznávaným stravováním. Ještě bych dodal atmosféru a vstřícnost místních lidí. To je pět pilířů, o které bych své tvrzení o kráse a přitažlivosti Itálie opřel. Ty z ní dělají jednu z nejkrásnějších zemí na světě, pro mě tu nejkrásnější.

Hodně na svém blogu chválíte italské obsluhy v restauracích. Zvláště ve srovnání s Českem (přestože jsme za posledních 22 let v tomto směru výrazně pokročili k lepšímu). Dovolil bych si trochu oponovat. Nemívám v Itálii pocit, že by se na mě v restauracích příliš usmívali. Především, když to porovnám např. s východní Asií. Jídelní lístky jsou v italských restauracích připravené tak, aby maskovaly konečnou sumu, obsluha často neumí jinak než italsky. A v některých turistických regionech je poměr kvalita-cena pro hosty opravdu nepříznivá.
Itálie je velká země, můžete se tam setkat nepochybně i s nevstřícným přístupem a prožijete i negativní zkušenosti. Obecně lze říci, že pro Italy je stravování opravdu důležitou součástí života a že když jdou do restaurace, očekávají vysoký standard jak jídla, tak služeb, které jsou s tím spojené. Není vyloučené, že v turistických centrech se mohou cizinci, u kterých se očekává, že sem nechodí pravidelně, setkat s méně kvalitním přístupem. To ale může být způsobeno nejen tím, že se předpokládá, že sem stejně přijedou další turisté, ale i tím, že také host nedokáže navázat s obsluhou kontakt, např. kvůli jazykové bariéře. Všeobecně ale nepochybně platí ty úsměvy a ochota. Zvláště v menších restauracích, bývají to rodinné podniky, kde se dbá na domácí atmosféru, protože Italové si nejen na jídlo, ale i na tu atmosféru opravdu potrpí. Nepůjdou podruhé do restaurace, kde neměli dobrý pocit z jídla a kde se necítili příjemně, navíc se svěří všem známým a rychle se to rozkřikne.
I já tady v ČR vnímám posun k lepšímu. Vy jste zmínil za 22 let, ale já cítím tu změnu již za těch 7 let, co žiji v Praze. Přesto ze strany obsluhy často dodnes chybí určitá laskavost, úsměv, možná je to tím, že vydělávají méně. Stěžejní důvod bych ale hledal v tom, co očekává klient. Pro české zákazníky není trapas, když ten číšník není příliš laskavý, pokud je rychlý a jde mu to hbitě od ruky. Češi si často na navázání kontaktu s obsluhou a následnou pohodu ani nepotrpí, což by Italovi vadilo.

Znamená to, že máme proti Italům jiné preference vůči obsluze v restauraci? Že nám jde více o rychlost než o laskavost a kontakt? A utratí Italové vyšší procento příjmů za jídlo než my?
Češi si stále více potrpí na dobré jídlo a více a více si ho užívají. V minulosti se ztratil ten rituál společného lidského strávení času u jídla, ale doby, kdy bylo nejpodstatnější se hodně a rychle najíst za málo peněz postupně mizí. Samozřejmě zvyky v Itálii jsou odlišné, dělá se tam všechno pomaleji, takže i ten rituál jídla je delší, to asi bude vždycky. Možná je částečně pravdou, že Italové v průměru utratí za jídlo vyšší část příjmů než Češi. Ti zase hodně utrácí např. za elektroniku. V současnosti, ale krize způsobila, že Italové se nejen více rozmýšlejí, zda půjdou do restaurace, ale šetří i při nákupech v supermarketech. Dříve utráceli více. V ČR lze na střední třídě vidět opačný trend, více investovat právě do toho stravování a užít si dobré jídlo a pití.


Cinque Terre – Manarola

Píšete, že o Praze tvrdí všichni Vaši italští známí, kteří ji navštívili, že je to překrásné, až pohádkové město. To je známé, že se Italům (nejen) Praha líbí. Vyjadřují se tak i moji italští známí. Ale – existuje v Itálii takové překrásné a pohádkové město? Myslím, o kterém italském městě se tak Italové vyjadřují? Kdysi se říkávalo „Vidět Neapol a umřít“, ale to již asi neplatí, pro Italy ze severu je dnes Neapol spíše odpuzující, plná kriminality a špíny. A o obyvatelích Neapole se nevyjadřují s úctou.
Benátky mají onen pohádkový půvab. Jsou okouzlující, přestože bývají v sezóně přeplněné turisty a cestovní ruch tam jede na plné obrátky. Díky příběhu Romea a Julie má podobný nádech také Verona. Pohádkově působí na Italy i Cinque Terre, což je pět vesnic na útesech na Ligurském pobřeží, které si dodnes zachovaly starobylý charakter. Ještě mě napadá skalní městečko Matera na jihu Itálie.

Filozof Václav Bělohradský, který žije napůl mezi Itálií a Českem, vysvětloval, že Ital z jihu je podobný spíše Tunisanům a naopak Ital ze severu Němcům. Takové nachází mezi Italy rozdíly. Cítíte to podobně?
Někdy ano, pocházím z Florencie, kde je určitá rovnováha mezi těmito dvěma póly. Itálie je sjednocená teprve 150 let, což je historicky poměrně krátká doba. Díky mnoha odlišnostem si někdy skutečně připadáte jako na odlišných kontinentech. Přesto si myslím, že národní cítění existuje, i když se projevuje spíše jen během mistrovství světa ve fotbale. Lega Nord má ve svém programu rozdělení Itálie, ale jsem přesvědčen, že v referendu by tato myšlenka neuspěla. Lidé se cítí Italy, spíše jsou rozmrzelí, že leccos v zemi nefunguje. Idea Itálie existuje, přestože je to křehká rovnováha.


Florencie

Kde je vlastně hranice mezi severem a jihem Itálie? O nějaké přesné hranici jsem nikdy neslyšel. Jen se mohu domnívat, že bude někde jižně od Říma.
Lega Nord vidí tu hranici ještě dále na severu, na řece Pád. Jiní říkají, že existují tři Itálie – severní, střední a jižní. Ta první končí Bolognou, dále je ta střední, kterou představují Florencie a Řím a potom už je jih. Další tvrdí, že jsou dvě Itálie – pro ně je Řím buď posledním severním městem, nebo naopak prvním jižním. Z jazykového hlediska je římské nářečí středoitalské, což by naznačovalo, že hledat tu hranici bychom měli až jižně od Říma.

V Itálii bývala a je silná rivalita mezi sousedy, městečky i městy. Ve svých historických románech to popisuje i Umberto Eco. Když přitáhl do Itálie cizí nepřítel a napadl např. Milán, sousední města pomáhala cizincům. Milán byl jejich nejbližší soused a tedy největší nepřítel, jim vyhovovalo, když bude poražený a slabší. Dnes se to neprojevuje ve válkách, ale např. ve fotbale. Fanoušci Brna budou v zápase Slavie proti Římu fandit Slávistům, na mezinárodní scéně většinou Češi fandí všem našim zástupcům. Ale v Itálii to tak není, fanoušci Říma budou v zápase Juventusu proti Liverpoolu fandit anglickému týmu.
Tomuto jevu se v Itálii říká „campanilismo“. Campanile je zvonice, tedy já fandím své zvonici, svému malému městečku a to kolem je cizí. To je dáno historií, městské státy bojovaly neustále nejen proti císaři, papeži, ale i proti sobě. V těchto bojích se odehrávaly tisíce spojenectví a zrad, staletí se vše měnilo, míchalo, jeden proti druhému a naopak. I dnes cítí Italové často především příslušnost ke svému městu a regionu. Když se dva Italové setkají v cizině, první věc, na kterou se ptají, je, odkud jste. A odpověď do jisté míry určuje následující vztah, v němž mohou hrát roli i předsudky.

Kam klesl italský fotbal, který byl v 90. letech nejlepší v Evropě? Místo výsledky na sebe upozorňuje nenávistnou atmosférou a klientelismem, které prorůstají nejen do médií (novináři místo nestrannosti každý někomu fandí), ale až do nejužšího vedení fotbalového svazu. Dnes jakoby v Itálii každý – od primátora až po filmového režiséra – cítil potřebu vyjádřit se co nejvíce ostře vůči druhým a rozdmýchávat zmíněnou nenávist. Každý zápas je válka. Jak z toho ven?
Jak z toho ven? Nenacházím odpověď. Ten klientelismus a korupce pronikly v Itálii i do sportu a Italy to pravděpodobně zasáhlo více než v případě politiky a ekonomie. Objektivita v novinách opravdu není, každý má svůj tábor, jednotliví novináři často nerespektují ty druhé, odlišné názory a postoje. Ale já se o fotbal blíže nezajímám.

Jak jsou na tom Italové s vlastní hrdostí? Češi mají sklon k nadávání na vlastní národ a zemi. Z některých diskuzí na italském internetu začínám mít pocit, že se jim Italové přibližují. Těch slov jako „to se může stát jen v Itálii, ze které mají všichni v Evropě legraci“ je stále více.
Po dvaceti letech Berlusconiho politiky není Itálie zemí, na kterou byste pěl chválu. Ti Italové, kteří mají přehled o tom, jak se v cizině píše a mluví o Itálii, ti tímhle politickým trapasem trpí. Obecně lze ovšem říci, že takto se Italové vyjadřovali i v minulosti a když jsem se přestěhoval do Prahy, otevřel noviny a poslouchal lidi, nacházel jsem stejné věty jako v Itálii – „tohle se může stát jen u nás, to by se v civilizovaném Německu nikdy nestalo“. Asi je to jev, který v určité podobě můžeme najít v mnoha národech. Zdá se mi ale, že v případě Čechů a Italů jsou trendy opačné, totiž, že u Čechů se to zlepšuje a u Italů zhoršuje, přestože i v Čechách je politická scéna problematická. V Itálii opravdu v současnosti vládne hodně blbá nálada. A je to škoda, ta země je bohatá, má obrovský potenciál, vždyť je to třetí největší evropská ekonomika. Ale má hrozně špatnou elitu, která se zabývá jen svými výhodami.


Toskánské pobřeží

Psal jste na blogu hezky o Sardinii, nepochybně byste ji doporučil jako místo pro pár týdnů dovolené. Asi nejen pláže, Sardinie jsou i hory a staré památky. Jaká je Sardinie a jak se liší její obyvatelé od těch z kontinentu?
Sardinie jakoby nepatřila k jihu Itálie, je to jiný svět. Ale není to ani severní nebo střední Itálie. Je to ostrov, na kterém za tisíce let historie zanechalo stopy tolik kultur, který zažil tolik invazí a zvratů, že má s Itálií jen částečně něco společného. Samozřejmě tam mluví všichni italsky, ale někdy máte pocit, že v Itálii nejste, že je to nějaká směsice mezi Španělskem, severem Afriky a Itálií. Sardinie je velikostí srovnatelná s Toskánskem, ale žije tam jen asi milion a půl obyvatel. Takže má Sardinie i panenskou přírodu nezasaženou výstavbou, jsou tam neuvěřitelné útesy, krásné trasy pro trekink a lidé, které jsem potkal, byli vstřícní. Překvapilo mne, že když Sardiňané mluví o něčem sardinském, vždy přidávají slovo „naše“. Náš ovčí sýr, naše moře, naše nuragy. Sardinie stojí za objev, přestože je vzdálenější a cesta je delší. Leckde tam zažijete pocit, že civilizace ještě nedorazila a že je Sardinie taková polodivoká. Kromě Cagliari, samozřejmě.

A kde byste ještě doporučil dovolenou v Itálii? Trochu od všeho – moře, přírodu, památky.
Na jihu Toskánska v oblasti Maremma. Nejen, že se můžete povalovat na krásných a téměř opuštěných plážích mezi skalami, ale můžete vyrazit na výlety do lesů a kopců přírodního parku Maremma. A ve vnitrozemí jsou malá středověká městečka – Pienza, Montepulciano, Pitigliano, Montalcino, Sovana.


Pitigliano

Postrachem Prahy jsou taxikáři, alespoň pro cizince. Jak je tomu v Římě, Miláně, Neapoli? Sám jsem taxíkem v Itálii nikdy nejel, na můj vkus to bývá drahé.
V Neapoli jsem nikdy nebyl a neznám přesně tamní situaci. Ale v Římě, Florencii a Milánu platí, že taxislužbu provozuje jen jedna společnost. Kontrola je tedy snadnější, ale služba je o to dražší, neboť chybí konkurence. Když to kdysi zkoušeli liberalizovat, taxikáři stávkovali a byly nepokoje. Je pravda, že ta koncese stála hodně peněz a v těch sporech se jednalo především o návratnost investice.

Dávají Italové přednost svým regionálním vínům, nebo pijí např. toskánské Brunello? Když jsem se ptal v Itálii, mávli rukou se slovy „Brunello je moc těžké a drahé“. Je opravdu Brunello na Italy drahé?
Ano, je drahé a nepije se jen v Itálii, Brunello je fenomén a prodává se do celého světa. Já mám také rád těžší toskánská vína, ale ještě více upřednostňuji piemontské Barolo. Víno se v Itálii pěstuje všude a lidé opravdu preferují svá regionální vína, přestože v obchodech si mohou koupit cokoli. Mají silnější vztah tomu, co jim roste za rohem, kousek za městem. Tak se např. ve Venetu pije Soave a Valpolicella a v Kalábrii Ciró. Ale mladí Italové si oblíbili také pivo, takže jsou plné hospody, přestože je pivo drahé.


Dolomity – Paternkofel, tam někde nahoře uprostřed je cesta

Chválil jste silný vztah, který mají Češi ke knihám. Italové čtou méně?
Ano, čtou méně. Značná část Italů nečte vůbec, nebo maximálně sportovní deníky a tzv. rotocalca, což jsou italské Blesky, Aha apod. Itálie je stále více elitářská země pouze s úzkou vrstvou lidí, která žije kulturně. Široké masy naopak jen sedí pasívně před televizí. Mimochodem, mocenská elita neodpovídá té kulturní elitě. Tady v ČR také lidé čtou hodně bulvár, ale tolik knih jako mívají Češi doma v knihovně, tolik jsem u svých italských kamarádů neviděl, přestože se stýkám s lidmi, kteří mají ke knihám blízko.

Vždy jsem byl přesvědčen, že Italové nerozumí tomu, co byl sovětský režim a dívají se na něj trochu idealisticky. Nakonec, v Itálii byla v 70. a 80. letech komunistická strana velmi silná a demonstrovalo se nejen s rudými, ale i sovětskými vlajkami. Zažil jsem v pražské restauraci italskou mládež, nejméně deset kluků a dívek zpívajících Bandiera rossa, bylo těsně po pádu komunistické vlády u nás, tehdy jsem jim vynadal a ztichli.
Musíme vycházet z toho, že Itálie zažila dvacet let let fašismu, což poznamenalo celé generace. Navíc většina partyzánů, kteří bojovali proti fašistům a na konci 2. světové války i proti nacistům, byli komunisté. Po válce vznikla po referendu a pádu monarchie tzv. 1. republika, která byla postavena na dvou pilířích – jeden byl křesťanský a druhý komunistický, tedy vlastně antifašistický. Pro mnohé Italy zůstal antifašismus s komunismem dodnes spojen. Když se pak v 50. letech provalily hrůzy sovětského režimu, v italských médiích bylo informací méně, než by mělo být. A komunistická strana přistupovala k těmto odhalením dvojstranně, někdo např. po Budapešti vystoupil ze strany, někdo až po roce 1968, další ale zůstávali věrní svým ideálům. Fašismus zůstal ve vzpomínkách dědečků a komunismus byl alternativou k fašismu. Když se dnes zeptáte mladých Italů na komunismus, většina z nich rozděluje ideály a zneužití moci a zločiny, které se staly v minulosti.

Jaký italský film bych si měl pustit, abych se na závěr našeho rozhovoru naladil na cestu do Itálie?
Já mám rád „Amici miei“, v češtině „Moji přátelé“. Je to sice již starší film z poloviny 70. let, ale krásně vykresluje hravost, lehkost bytí a vstřícnost, co mají Italové v sobě. Film natočil Mario Monicelli a v hlavních rolích hrají slavní herci Ugo Tognazzi, Adolfo Celi a Philippe Noiret.

Andreas Pieralli (1977)
vystudoval politické vědy a ekonomii na univerzitě ve Florencii. Díky smíšenému původu měl možnost pravidelně cestovat do bývalého Československa a naučit se český jazyk. Od roku 2005 žije trvale v Praze, kde pracuje jako konzultant pro italské podniky, překladatel, učitel, novinář a publicista. Jeho postřehy a názory na italské i české prostředí si můžete přečíst na blozích
na iHned: http://pieralli.blog.ihned.cz/
na Respektu: http://pieralli.blog.respekt.ihned.cz/#comm
a dále na jeho webových stránkách http://www.andreaspieralli.eu/cs