Hrad Loket byl dějištěm i pozdějších manželských sporů mezi Janem Lucemburským a Eliškou, jak též dokládá Zbraslavská kronika o roce 1319: „Povstali toho roku někteří lidé ničemní, nenávistníci míru a svornosti, synové zločinní, kteří jazykem lestným a řečmi nenávistnými pokusili se nasíti sváru mezi Janem, králem Českým a Eliškou, jeho chotí… Byla pak tehdy Eliška, králová Česká, se třemi dítkami svými na hradě Loketském, jenž tenkráte byl podroben její moci. Král Jan tedy, již převrácen jsa na mysli, z Prahy vyšel s mnohými ozbrojenci k hradu Loketskému… ihned žádal, aby mu věže hradu byly vydány… choť svou takřka zapudil, dítek jejích ji zbavil a četnými svízeli ji znepokojil.“

Na Lokti královna Eliška naposledy viděla malého syna Václava, pozdějšího krále Karla IV. Ten na Loket nezanevřel, naopak, rád na něm pobýval a vyrážel na lov do okolních hlubokých lesů. Dle jedné pověsti štvali královi lovci mohutného jelena a zabloudili k jezírku napájenému horkým pramenem. „Budiž město“ kázal stavět mocnář, když shledal blahodárné účinky horké vody. Město stojí dodnes a jmenuje se Karlovy Vary.


Z hradní věže je město Loket jako na dlani

Dramatik Václav Kliment Klicpera napsal v roce 1830 hru Loketský zvon, v níž zpracoval pověst o zakletém loketském purkrabím. Za onoho zakletého purkrabího údajně lidé považovali meteorit, který dopadl v okolí hradu někdy ve 14. století. Vážil původně 107 kg, ale byl později rozbit na desítku kusů, největší byl odvezen do Vídně, menší kus je mj. v Národním muzeu v Praze, další v Londýně, Uppsale, Kalkatě, Budapešti, Berlíně. Meteorit je vystaven na hradě i v současnosti, ale jedná se o kopii. Dvakrát byl meteorit hozen do hradní studny, jednou jej tam ukryli loketští občané za třicetileté války a podruhé ho do ní vhodili rozjaření francouzští vojáci.

A jaký je příběh loketského zvonu? Synovec loučínského hraběte Krokovín usiluje o loketskou pannu Svatavu, ta však již svého milého má – Bolemila, panoše loučínského hraběte. Krokovín se neštítí žádných intrik a nečestných obvinění, aby zničil Bolemila, až Boží soud, o který žádá hrabě a jehož je loketský zvon prostředníkem, vyjeví pravdu. Krokovín je nejen ztrestán, navíc se na závěr hrabě dozví, že podlý Krokovín není z jeho krve. A takto zpívala Svatava Bolemilovi obrácena k věžím hradu:
„Ty pak kamenný hrade!
Neodvracuj ode mne svou věkovitou tvář!
Přizpěvuj mi, an tvou smutnou, ale pravdivou památku slavím!
Tu, kde Ohře zpět se vine,
Loketský-Tě strmí hrad,
vystavěl ho v dávném věku
mocný kníže Sylorad.
Na něm míval někdy zprávu
divý hradní Šerobyd,
A ten dnem i nocí soužil
poddaný svůj sprostý lid.“

Lidová pověst vypráví příběh nelítostného purkrabího z Vohburgu, který na své poddané uvalil přetěžkou robotu. Kdo se protivil jeho nařízením, skončil ve věži. Jednoho rána se lidé scházeli do kostela na mši, mezi nimi i chudá vdova se svými dětmi, která po smrti manžela a živitele se u pána zadlužila. Protože se jí nedostávalo prostředků na splacení dluhu, prosila purkrabího na kolenou o odložení splátek a milosrdenství. Ovšem bezcitné srdce neobměkčila. Tu nešťastná matka purkrabího proklela právě v okamžiku, kdy z nebe sjel blesk. „Máš-li srdce z kamene, změň se i ty v kámen.“ A na místě, kde stál purkrabí, ležel stokilový kámen, kterému se mezi lidmi říkávalo „prokletý purkrabí“.


Nástěnné malby v budově hejtmanství pocházejí z počátku 15. století

Nádvoří hradu hlídá bronzová soška skřítka Gottsteina, vládce loketských skal a lesů. Kdo pohladí jeho dlouhý plnovous a bude si přitom přát něco dobrého, tomu se přání vyplní. Musíte ale ještě zanechat drobný peníz do pokladničky vedle sošky. Pozor ovšem na jeho kyj. Dotknete-li se ho, Gottstein se rozhněvá a hříšníka stihne neštěstí nebo alespoň pořádná smůla. Do roka. Dětem se bude líbit i románská 26 metrů vysoká věž čtvercového půdorysu, v níž se schovává loketský drak, více neprozradím, ale prý je onen drak neškodný dobrák. Výstup na věž je snadný a vyplatí se, seshora je hezký výhled na podlouhlé loketské náměstí a jeho renesanční a barokní domy, v nichž hodoval a pobýval i J. W. Goethe. Drak je sice dobrák, ale v kobkách Lokte se neděly věci dobré, bývalo tam i vězení a v současnosti výstava útrpného práva, tedy i mučící přístroje. Expozice vypráví i o působení posledního chebského kata Karla Hussa, který vykonával popravy i v Lokti. Pozoruhodný je životní příběh Karla Hussa, byl nejen katem, ale také léčitelem, studoval latinu, dějiny i přírodní vědy, jeho muzeum v katovně navštěvoval i Goethe. Dochoval se mj. autentický rozhovor mezi katem a odsouzencem Karlem Hainsem, chystajícím se na popravu. Nejprve zdraví kat: „Milý Karle, přicházím, abych ho navštívil a se mu ukázal. Jsem ten, který musí na něm rozsudek smrti vykonati.“ Reliktů šibenic se v České republice dochovalo jen několik, ale v blízkosti Lokte jsou hned dvě – v Bečově nad Teplou a Horním Slavkově. Vlastní Šibeniční vrch měl i Loket, ale slova „s největší pravděpodobností se popravovalo na skalnatém výchozu východně od hradu“ svědčí o tom, že paměť lidí je nedokonalá.

Nástěnné malby v budově hejtmanství pocházejí z počátku 15. století (pravděpodobně z doby přestavby za panování Václava IV.) a znázorňují pohled za hradby do zahrady s ovocnými stromy, květinami a poletujícím ptactvem. Malby byly později zabíleny a objeveny až v roce 1986 a počátkem 90. let kompletně restaurovány. Hrad byl do roku 1948 využíván jako vězení a ve druhé polovině 20. století procházel zdlouhavou rekonstrukcí, která byla dokončena až v roce 1992. Během stavebních úprav v 60. letech byly objeveny pozůstatky románské rotundy z první poloviny 12. století. Na hradě si můžete prohlédnout i interiér historické lékárny U černého orla, která původně byla v barokním domě na náměstí. Její vybavení pochází z přelomu 19. a 20. století.

Nejkrásnější je připlout k hradu po Ohři, půjčovna lodí a vodácké tábořiště v Lokti nechybí. Další aktivní variantou je došlapat na kole po stezce v romantickém údolí řeky přes Svatošské skály, které se staly už před více než dvěma stovkami let jedním z nejoblíbenějších výletních míst karlovarských lázeňských hostů. Bizarní skaliska nad peřejnatou řekou obdivoval i Johann Wolfgang Goethe se svými společníky. Německý básník jezdíval rád také na Loket, udává se, že přijel třináctkrát. Jeho vzpomínky na Loket zůstaly na věky v jeho zápiscích. Johannes Urzidil v knize Goethe v Čechách píše: „Pak společně vystoupili na starý hrad a pozorovali Zakletého prince, jak se lidově říkalo loketskému meteoritu, protože tajemný valoun kdysi z vesmíru zasvištěl přímo do hradní studny. A poté pojedli u Bílého koně, kde Goethe předem zamluvil oběd, na romantické terase, na níž už tolikrát ve veselé společnosti stoloval, se Silvií von Ziegesar, s chytrou Mariannou, s hvízdalkou paní Seckendorffovou i s Gotterčičkou. Tabule, u níž se podávají pstruzi, je dnes zvlášť pěkně prostřená. Hostinský účet se zachoval.“ Poprvé se Goethe na Lokti objevil v roce 1807, naposledy v roce 1823. Za poslední návštěvy slavil 74. narozeniny a během oslav požádal o ruku devatenáctiletou Ulriku von Lövetzow. Slečna básníka odmítla, traduje se, že i proto, že se v minulosti dvořil její matce a babičce. Možná se v tomto příběhu Goetheho inspirovali autoři starého českého filmu Muži nestárnou s Janem Pivcem v hlavní roli.


.
.

Původ hradu Loket je dodnes zahalen tajemstvím. Někteří historici – prý převážně německého původu – tvrdí, že ho založili ministeriálové císaře Fridricha I. Barbarossy, další se přiklánějí ke slovanskému původu hradu, vždyť prameny z roku 1234 uvádějí český název Loket. Právě z roku 1234 pochází první písemná zmínka o městu Loket, v pramenech je tehdy zaznamenán loketský purkrabí. Až z následujících let jsou německé názvy Ellenbogen či Ellbogen a latinský překlad Cubitus. Na hradě často pobývali čeští panovníci a vedla se zde mnohá státní rokování, například král Václav I. na Lokti přijal císaře Svaté říše římské Konráda IV. Hrad byl pravděpodobně postaven jako pohraniční pevnost a zároveň chránil obchodní stezku, která vedla z Prahy až do Erfurtu. Už Přemysl Otakar I. povýšil Loket na královské město, především ve druhé polovině 13. století za vlády jeho vnuka Přemysla Otakara II přicházela přes hranici jedna kolonizační vlna za druhou, Loket zažíval příliv nových osadníků a rozvoj trhů a řemesel.

Husitské války se přehnaly i přes loketský hrad, který se vícekrát bránil obležení husitských oddílů. Později byl Loket oporou Zikmundových vojsk na jeho tažení do Čech. Jako odměnu za finanční pomoc byl hrad v roce 1434 (v roce bitvy u Lipan) zastaven Zikmundem Lucemburským kancléři Kašparu Šlikovi, který se stal purkrabím. Šlikové pocházeli z Horního Bavorska, obchodník s textilem Jan Šlik byl chebským radním. Jeho syn Kašpar vystudoval univerzitu v Lipsku (dle dalších pramenů v Bologni) a díky svým schopnostem se stal vysokým úředníkem na Zikmundově dvoře. Za Šliků se prohloubily spory s loketskými měšťany, které dokonce vyústily ve vojenské roztržky. V roce 1473 po konfliktu s měšťany hořel hrad a Šlikovskou odvetou bylo drancování města, při němž vyhořel starý farní kostel. Rozpory mezi oběma stranami několikrát zahlazoval král Vladislav Jagellonský, který Šlikům potvrdil práva na loketské panství. Po objevení jáchymovského stříbra na začátku 16. století založil Štěpán Šlik těžařskou společnost a bohatství rodu zdánlivě nemělo konce. Lesk panství Šliků ale konec měl, už v roce 1526 se Štěpán Šlik nevrátil z bitvy u Moháče, v níž padl i český král, a spory s Ferdinandem Habsburským vyvrcholily zrušením jejich práv na Jáchymov.

Hned před vstupem na Masarykův most (z něhož je snad nejhezčí výhled na Loket) nelze přehlédnout hotel Císař Ferdinand a rodinný pivovar Svatý Florian. Kromě pohodlného ubytování můžete ochutnat i čtyři druhy piva vařeného v místním minipivovaru. Právo vařit pivo udělil městu již Jan Lucemburský. Toto privilegium potvrdil roku 1352 jeho syn, císař Karel IV. a pivo se zde vařilo až do roku 1953. Tradice vaření piva se do Lokte vrátila v roce 2006. V restauraci je ve vitrínách k vidění i největší česká sbírka tradičních lázeňských pohárků, která ke dni registrace čítala 1237 kusů. Základ sbírky vytvořil otec majitelky hotelu a místní lékař. Nejstarší exempláře pocházejí z roku 1780. Počtem pohárků se loketské sbírce zdaleka nevyrovná ani sbírka karlovarského muzea. Restauraci i ubytování není důvod nedoporučit. Zvláště, když si můžete dopřát grilované selátko připravené v podzemní peci. Více na www.hotel-loket.cz. A máte-li sebou děti, sestupte nějaký ten krok dolů pod most, kde mají svůj „pelíšek“ přítulné kamerunské kozy. Ty se prohánějí a pasou i na svazích loketské skály pod hradem.

Důležitá informace: hrad je otevřen celoročně.
Více na www.hradloket.cz.

Další články z regionu:
Lázně Jáchymov – radonové koupele, výlet na Klínovec a do muzea stříbra
Karlovy Vary: Ze strmých skal dívám se na město Karlovo
Hrad a zámek Bečov nad Teplou: (Ne)tušené souvislosti a relikviář sv. Maura
Bečov nad Teplou: Šibeniční vrch aneb Jak si kat vybíral manželku
SOOS – bublající mofety v přírodní rezervaci nedaleko Františkových Lázní
NS Kladská: Bohem zapomenutý kraj to věru není
Smraďoch – ponuré sirovodíkové zákoutí uprostřed rašelinných smrčin
Klášter premonstrátů Teplá aneb Kam vkročily nohy Čepičkových vojáků
Vřídlo a Goethe aneb Exkurze do karlovarského podzemí a minulosti
Svatošské skály aneb Po stopách jednoho svatebního průvodu na Karlovarsku