Zastavení 1. – Sněžka
Zastavení 2. – Mały a Wielki Staw
Zastavení 3. – Słonecznik
Zastavení 4. – Dívčí a mužské kameny
Zastavení 5. – Śnieżne Stawki
Zastavení 6. – Vysoké kolo a Sněžné jámy
Zastavení 7. – Violík
Zastavení 8. – pramen Labe
Zastavení 9. – Pančavský vodopád
Zastavení 10. – Labská bouda a vodopády v Labském dole

Zastavení 6. – Sněžné jámy

Ledovcové kary Sněžné jámy jsou pozůstatkem hercynského vrásnění (zhruba před 350 až 250 miliony let) a tzv. Malá Sněžná jáma je nejbohatší bo­tanickou lokalitou celých Krkonoš, která už před stovkami let přitahovala nejprve bylinkáře (bylinkářky) a později i přírodovědce. Vzácností horské květeny Malé Sněžné jámy je lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis). Malá Sněžná jáma představuje jediné středoevropské naleziště tohoto druhu, lomikámen sněžný roste až na severu Eurasie a severoamerického kontinentu. Nejbližším výskytem lomikámenu sněžného je velšské pohoří Snowdonia. Na dno Sněžných jam lze sestoupit, prochází jím stará turistická stezka, polsky nazývaná Ścieżka nad Reglami.

Jan Štursa v časopise Krko­noše – Jizerské hory píše o snaze zachránit lomikámen sněžný: Josef Šourek v roce 1959 nalezl v Malé Sněžné jámě necelých deset jedinců, později byl lomikámen sněžný považován za pravděpodobně již vyhubený. V roce 1980 jsem měl poprvé pří­ležitost tuto lokalitu navštívit. Bylo to za husté mlhy, v níž členové malé botanické expedice z Univerzity Karlovy zoufale hledali, kde se vlastně v rozlehlých Sněžných jamách nacházejí. Teprve pověstně pestrá květena signalizovala, že už jsme blízko Čedičové rokle. Tehdy jsme nalezli jen několik rostlin lomikamenu sněžného… V botanické zahradě Vratislavské univerzity vyzkoušeli pěstování nových rostlin z tkáňových kultur a ze vzorků jedinců z Malé Sněžné jámy dokázali vyprodukovat dospělé rostliny, které dobře prosperovaly a kvetly. Tak se postupně podařilo napěstovat desítky geneticky čistých rostlin z původní populace. Když jsem loni viděl v genetické bance Správy KPN v Sobieszowě půllitrovou sklenici naplněnou v bance sebranými semeny a několik tisíc mladých vypěstovaných rostlin lomikamenu sněžného, přestal jsem mít o lomikámen obavy.

Už v roce 1837, tedy v samých počátcích turistiky v Krkonoších, stávala nad Sněžnými jámami malá horská bouda s občerstvením a útulkem. Na konci 19. století ji nahradil několikapatrový luxusní horský hotel Schneegrubenbaude s vyhlídkovou věží, který později za druhé světové války využívali k rekreačním pobytům členové německé Luftwaffe. V současnosti je budova turistům uzavřena a je využívána jako vysílač pro televizní společnosti i mobilní operátory. Žulový tor vedle budovy vysílače je – jak překvapivé – pojmenován rozdílně v češtině i v polštině, česky Krakonošova kazatelna, polsky Czarcia Ambona, tj. Čertova kazatelna. Navíc v němčině Rübezahls Kanzel, tj. Krakonošova kancelář. Každopádně s nadmořskou výškou 1490 metrů se jedná o nejvýše položený tor Krkonoš.

Řivnáčův průvodce po království Českém z roku 1882 nazývá Sněžné jámy „Sněžná března“: Jsou přes 300 m hluboké skalní rokle, ve kterých se často po celé léto drží sníh. Potřebí zde opatrnosti, obzvláště za silného západního větru, blížíme-li se ku kraji (1491 m). Kdo se chce zdola (1124) nahoru dívati, potřebuje 3/4 hodiny po úzké, příkré pěšince. Opatrnosti v současnosti není tolik zapotřebí, vyhlídka dolů do hlubin Sněžných jam je ohraničena zábradlím a řetězy. Přesto, když pořádně zafouká, trhne to i s pořádným chlapem.

Zastavení 7. – Violík

Přibližně kilometr po pohodové cestě od Sněžných jam přicházíme k Violíku. Vrcholové skalisko Violíku leží na hranici mezi oběma státy a je nepřístupné. A tak si ho jen prohlédneme z „dálky“ – odhadem na 50 metrů. Přes kamenné moře a kleč. Skalní útvar je domovem jedinečných druhů lišejníků. Na tomto nehostinném stanovišti odolávají silnému větru i mrazům, ale protože je ničí sešlap, je vstup zakázaný.


Violík

Informační cedule napovídá, že na kamenech Violíku roste výrazně světle zelený mapovník alpský (Rhizocarpon alpicola) i terčovka prstencovitá (Arctoparmelia centrifuga), pro kterou je Violík jedním ze dvou stanovišť v Krkonoších. Lišejníků může být na jediném kameni až desítky druhů. Na kamenech Violíku rostou převážně korovité lišejníky, které rostou nejpomaleji – některé až pouhý jeden mm za rok.

Zastavení 8. – pramen Labe

Asi 700 metrů za Violíkem odbočujeme z hřebenovky směrem do ČR po žluté značce, k prameni Labe zbývá přibližně půl kilometru. A konečně vidíme Sněžku! Patnáct kilometrů vzdušnou čarou, ale vidíme… Nad pramenem Labe svítí slunce, což se projevuje ve vyšší návštěvnosti, osamělá pouť po hřebenech je minulostí. A jaký okázalý vybetonovaný pramen! Ve skutečnosti Labe pramení zcela neokázale v rašeliništi ve vzdálenosti zhruba 150 až 300 metrů výše od této betonové skruže.

Královéhradecký biskup Jan František Kryštof z Talmberka požehnal prameni v tomto místě již v roce 1684. Od té doby je Labská „studánka“ oficiálním (alespoň v turistice) pramenem Labe. V knize nejstarších fotografií Krkonoš od Pavla Scheuflera je fotografie z 80. let 19. století, na níž stojí i prostá chatrč sloužící jako přístřešek v nouzi. Ve 21. století žádný přístřešek ani horská bouda u pramene Labe naštěstí nestojí. Na kamenné stěně za studánkou Labe jsou vyobrazeny erby významných měst, jimiž největší česká řeka na své cestě k moři v Německu protéká, mj. Poděbrady, Litoměřice, Mělník, Drážďany, Magdeburk i Hamburk. U pramene Labe je i pamětní deska na Jana Buchara, jednoho z prvních propagátorů turistiky a lyžování v Krkonoších, který se věnoval i značkování tras a kartografii. A ta dřevěná socha u pramene je alegorie vody.


U pramene Labe


Konečně vidíme Sněžku…

V knize Jana A. Nováka Hory a kopce opředené tajemstvím čtu: „Publikace sepsaná učeným šlechticem a jedním z prvních archeologů v Čechách Karlem Josephem Bienerem, rytířem z Bienenbergu (1731–1798), tvrdí, že polabský lid odedávna ze svých nížin putuje k pramenům Labe a tam Rýbrcoulovi obětuje černé kohouty a slepice. Kohouti z toho vyšli celkem dobře, lidé je jen pustili do kraje. Slepice ale dopadly hůř, protože byly hozeny do vody pramene. Slavnost, která zjevně měla do křesťanských poutí hodně daleko, trvala tři dny. Archeolog Josef Krolmus potvrdil, že svéráznou horskou túru venkovanů s černými kury na vlastní oči viděl ještě roku 1814.“

Na tzv. Ptolemaiově mapě z poloviny 2. st. n. l. je Vltava považována za horní tok Labe. Starověký římský historik Cassius Dio ovšem už ve třetím století posunul Labe do Krkonoš: „Labe pramení ve Vandalských horách“, to je v Krkonoších. Tato změna napovídá, že až někde na Labi byla stanovena hranice římské zájmové zóny na severovýchodě říše.

Řivnáčův průvodce po království Českém z roku 1882 vysvětluje, jak to chodívalo na hřebenech v době minulé: není radno chodit samotnu, poněvadž často znenadání se dostavují mlhy; ostatně jest průvodčí co společník cest povědomý, co vysvětlovatel krajiny a nosič zavazadel vždy velice vhod. Průvodčí (nosící čepice neb klobouky s plechovým štítkem) dostávají vůbec za celý den 5 marků… Každý průvodce úředně oprávněný má svou knihu, v níž poznamenány jsou úředně stanovené taxy za každou jednotlivou cestu… Co do útraty není cestování v Krkonoších právě laciné…

Laciné není ani v roce 2014, blížíme se k Labské boudě…

Zastavení 9. – Pančavský vodopád

Od davu u pramene Labe vyrážíme po pohodlné cestě a zelené značce směr Kotel. Míjíme několik řopíků, odborně železobetonových opevnění vzor 37. Zlidovělé řopík má původ ve zkratce ŘOP – ředitelství opevňovacích prací a objevilo se už ve třicátých letech minulého století. Kotel je další nepřístupnou horou na naší hřebenovce, žádné turistické trasy na vrchol nevedou. Od Kotle opět po červené kolem Harrachových kamenů (odtud nakukujeme zdálky do Kotelní jámy), mohyly Hanče a Vrbaty, k Vrbatově boudě a odtud směrem na Pančavský vodopád. 

Pokud turista nepřekročí řetěz a neudělá dva tři kroky dále směrem ke srázu, vodopád nevyfotí. A je to pořádný sráz, meandry Labe dole v údolí vypadají jako z letadla. Z vodopádu je ovšem vidět pouze horní část, odkud vody padají někam dolů. Nejlepší výhled na vodopád je zdola z modře značené stezky Labským dolem, jenže v létě vodopád nemá příliš vody a na vzdálenost 300–400 metrů je vidět spíše vodopádeček.


Pančavský vodopád


Meandry Labe od Pančavského vodopádu

V minulosti předváděli vodopád v jinačím hávu. V polovině 19. století majitel Labské boudy Josef Schier přehradil přitékající vody stavidlem. A když turisté dostatečně zaplatili, stavidlo zvedl a předvedl veřejnosti pořádný průtok. Nad vodopádem byla zřízena vyhlídková terasa a nahoře i dole boudy s občerstvením. Až ve 30. letech 20. století byla tato zábava zrušena.

Pančavský vodopád dostál svému názvu, který pochází z německého planschen, česky cákat, šplíchat. Vody málo, jen to zacákalo, vydatnější bude při jarním tání sněhu. Výška víceramenného kaskádovitého vodopádu je 148 metrů – spadá z výšky 1298 m. n. m. do 1150 m. n. m. Když je nejvíce vody, jedno rameno padá do hloubky 162 metrů. Údajně je nejvyšším nejen českým, ale i mimoalpským středoevropským vodopádem (na stránkách Krnapu se podivují nad neuvěřitelným rozsahem údajů o výšce vodopádu, někde udávají 140 metrů, jinde až 250 metrů, pokud se nesprávně udává téměř celá výška svahu).

Zastavení 10. – Labská bouda a vodopády v Labském dole

„Do nejpřísněji chráněné zóny parku se takový objekt nehodí. Ani vzhledem, ani velikostí, která je poplatná době, v níž vznikl. Na místě, kde dnes Labská bouda stojí, by nemělo být nic,“ četl jsem kdysi na iDNES slova ředitele Krkonošského národního parku Jiřího Nováka. To se psal rok 2007. Bouda nadále stojí, změnila majitele. Už z dálky železobetonový kolos vypadá příšerně. Každopádně obsluha byla příjemná, ochutnali jsme guláš i pivo Paroháč (s docela odvážným logem), které vaří na Luční boudě. A proč se majitelé Luční boudy rozhodli nazvat své pivo Paroháč? Dle informací z webových stránek Luční boudy se v okolí pohybuje stádo asi sto padesáti kusů jelení zvěře. Ty lze večer nebo časně ráno pozorovat z terasy Luční boudy, jak přecházejí na Studniční horu a naslouchat jejich hlasitému troubení. Po občerstvení máme před sebou pouze poslední kilometry dolů do Špindlerova mlýna Labským dolem. Hned u Labské boudy padá ze skal Labský vodopád vysoký 35 metrů, nedaleko zrozené Labe se dále pod vodopádem valí v peřejích přes koryta plná kamenů.


Labský vodopád


Malý Labský vodopád

Cestou míjíme informační ceduli, z níž vyčteme, že právě zde se zřítila nejdelší zaznamenaná lavina Krkonoš – tzv. Velká lavina z roku 1956, která překonala dráhu 1375 metrů a vyjela vysoko do protisvahu (mimochodem, největší lavinové neštěstí Krkonoš se odehrálo na polské straně, v roce 1968 v Bialem Jaru zemřelo 19 lidí). Po pravé ruce se vysoko ze skal řítí Pančavský vodopád, ale už nahoře bylo zjevné, že na tu dálku uvidíme jen onen vodopádeček.

Větší průtok má Malý Labský vodopád. Výškou nikoho neoslní, na první pohled je jeho šířka delší než výška, ale nad ním jsou suché kameny mezi nimiž se proplétá voda, je to hezký ostrůvek krkonošské přírody. A vývařiště je hluboké až dva metry, což dokumentuje sílu vody v některých obdobích roku.

A kde se vlastně vzal výraz Krkonoše? Nejčastěji je spojován se starým slovanským slovním základem „krak“, což znamená kleč. Na české mapě se výraz Krkonoš (v singuláru – ta Krkonoš) poprvé objevil na první tištěné mapě Čech Mikuláše Klaudyána, která byla vyřezána do dřeva a vytištěná v Norimberku (1518), jméno Krkonoš ale bylo známé již dříve (první zápis z roku 1492). Řecko-egyptský geograf a astronom Klaudios Ptolemaios pojmenoval kdysi horský pás od Jizerských hor či Krkonoš až po Jeseníky „Aski­burgion“. A hraniční pohoří dále na západ od Krkonoš – Lužické i Krušné hory – jako Sudéta, tedy Sudetské pohoří. Je ovšem nutné vzít v úvahu, že žádné z těchto pohoří se podle Ptolemaiových souřadnic nedá s jistotou lokalizovat. Výraz Sudéta je keltského původu a znamená „les kanců“. Každopádně jméno Sudetská pohoří se využívá i dnes a zahrnuje pás pohraničních hor od Lužických hor po Jeseníky. V češtině se s ohledem na nízkou popularitu výrazu „Sudety“ využívá pojmenování Krkonošsko-jesenická subprovincie, v polštině a němčině zůstávají pro tuto geomorfologickou jednotku jména Sudety a Sudeten.

10 krkonošských zastavení (1. díl) – Sněžka, krkonošská tundra, jezera a tory

www.region-krkonose.cz