Statistika je neúprosná. Podle webových stránek www.savetherhino.org bylo v letech 2000 – 2007 zabito pytláky v JAR maximálně 25 nosorožců ročně. Od roku 2008 čísla šíleně stoupají, loni to bylo 1004 zabitých zvířat, letos již téměř 800 v polovině září. Z 25 na více než tisíc. Mám se bát výrazu genocida druhu?
Je to genocida druhu.

Zdůrazňujete, že zasáhnout musí konzumentské země, tj. především Čína a Vietnam. Co se v Číně a Vietnamu v tomto směru dělá či dá dělat? Zastavit poptávku v Asii, je to vůbec reálné, pokud se věří, že prášek z rohů nosorožců léčí cokoli včetně rakoviny?
Stále více a více organizací a států se pokouší ovlivnit hrozivou situaci v konzumentských zemích, protože si uvědomují, že cesta vede tudy. Pro mne je takovou jiskřičkou naděje příklad z loňského roku, kdy po mnoha letech se k příkladu Keni přidaly Francie, USA a dokonce Čína a zničily několik tun slonoviny. To považuji za zásadní krok, kterým i Čína dává najevo světu, že chce pomáhat zastavit vybíjení vzácných zvířat. V poslední době i vietnamští politici slibují, že budou proti pašeráctví a obchodu se slonovinou a rohovinou bojovat. Minimálně proklamace tedy existují, jde o to, jaké důrazné kroky budou následovat. Pomáhají státy, pomáhají nevládní organizace, například WildAid, jejíž aktivity podporuje i princ William, který vystupuje na obranu nosorožců řadu let. Kampaně proti zabíjení nosorožců v konzumentských zemích vedou i známé kulturní a sportovní osobnosti, např. Yao Ming, jeden z nejslavnějších basketbalistů světa, který už roky vystupuje také na ochranu žraloků, kteří jsou loveni pouze kvůli ploutvím. Yao Ming je na množství snímků vyfocený s našimi bílými severními nosorožci, které jsme před lety umístili do kenžské rezervace Ol Pejeta. Ve Vietnamu je tváří kampaně populární zpěvačka Thu Minh, která spolupracuje s WildAid a přijala i pozvání k nám do zoo. Pokud tyto populární osobnosti budou ve svých zemích říkat, že rohy nosorožců nejsou, jak se říká, in, je to cesta, která by časem mohla přinést ovoce, určitě to ale nebude hned. V současnosti už není jádrem problému tradiční čínská medicína, která rohy využívá stovky let. Rohy nosorožce se v Číně a ve Vietnamu staly symbolem postavení a bohatství, podobně jako u nás značky auta nebo oblečení a zlatý řetěz na krku. Strouhat si preventivně prášek nosorožčího rohu je ve Vietnamu moderní a rozšiřuje se mezi bohatnoucí a rozšiřující se střední vrstvou, více a více lidí si může dovolit ukázat, že má prostředky k nákupu rohů.

Zmiňujete něco, co mne překvapilo, výsledkem jednoho průzkumu ve Vietnamu v roce 2013 bylo, že klíčem k užití rohu nosorožců je jeho „emocionální hodnota“ spíše než „funkční“. Hlavní uživatelé jsou obchodníci mezi 35 až 50 lety žijící v Hanoji a Ho Či Minově městě. Rozjela se kampaň se zaměřením na tyto emoční motivátory a využívající vietnamské hodnoty. Na billboardech se můžeme dočíst:
„Vitalita pochází ze životního stylu, nikoli z rohu nosorožce“
„Úspěšný businessman spoléhá na vlastní vůli a sílu mysli. Jeho úspěch přichází z příležitostí, které vytváří, nikoli z rohů nosorožce.“
„Přitažlivost a charisma muže vyzařují z vnitřku, nikoli z rohu nosorožce.“
Dříve se tvrdilo, že se prášek z rohů využívá v medicíně a že Číňané věří, že vyléčí vše včetně rakoviny.
Rakovina se v tom objevila až v posledních desetiletích, kampaň překupníků a prodejců šířila fámu, že by prášek nosorožčích rohů mohl léčit i rakovinu, tím cena a zájem významně vzrostly. Billboardy, které se ve Vietnamu a v Číně nyní šíří, ale upozorňují především na to, že kvalita života nepochází z nosorožčího rohu, aby jeho užívání nebylo in.


Samice Nabire, žijící ve Dvoře Králové, patří mezi posledních sedm severních bílých nosorožců na světě.

A co dělají africké země, především JAR? Rostou například tresty pro pašeráky? Posiluje se ochrana? Jsou peníze na nové rangery? Před týdnem byl zatčen údajný šéf jednoho z největších a nejničivějších gangů Jihoafrické republiky a obviněn z nelegálního zabití 84 nosorožců. Je to kapka v moři.
Každý africký stát to řeší jinak. Existuje model jihoafrický, kde je příliš mnoho vlastníků rohoviny, kteří tvrdí, že řešením je legalizace trhu, dalším modelem je keňský, který reprezentuje už od 90. let Richard Leakey. Ten tvrdí, že jedinou cestou je absolutní zákaz obchodu s rohovinou a má to podloženo praktickými kroky a důkazy. Právě v 90. letech nechal zničit tuny slonoviny, čímž na problém obrátil pozornost světa a ten mu pomohl získat prostředky, navíc tímto krokem klesla cena slonoviny a Leakey téměř vymýtil pytláctví v Keni. Jihoafrická republika si naopak kdysi vymohla povolení a vyvezla malé množství slonoviny na asijský trh a jediné, co to vyvolalo, bylo zvýšení poptávky po slonovině. Problémem ve všech afrických státech je rozsáhlá míra korupce, která je nesrovnatelně horší než naše. Právě korupce vždy brzdí kroky proti pašování slonoviny a rohoviny, protože na různých úrovních působí lidé, kteří jsou zainteresovaní nejen do ochrany nosorožců, ale na druhé straně i do nelegálního obchodu.

V JAR je situace zdaleka nejhorší…
V Jihoafrické republice žije nejvíce jižních bílých nosorožců, nejpočetnějšího druhu z recentních nosorožců. Nejzvláštnější na tom je, že před sto lety jich žilo jen několik desítek posledních kusů a africkým farmářům se podařilo je zachránit a rozmnožit tak, že jich žije kolem 20 tisíc. Naproti tomu severní bílí nosorožci, což někdo říká, že je poddruh, někdo druh, těch žije posledních sedm, z toho je šest v majetku naší zoologické zahrady. Černých a indických nosorožců žije několik tisíc kusů, počet sumatránského se udává v desítkách.

Počet nosorožců je tedy již nižší než 30 tisíc?
Odhady všech nosorožců na světě včetně farem se těm 30 tisícům mohou blížit. Ale je třeba si uvědomit, že černý nosorožec je něco úplně jiného než bílý, černých bylo před sto lety milion, dnes jich jsou čtyři tisíce, z toho jsou tři poddruhy a v případě těch východních, které my rozmnožujeme a vracíme do Afriky, tak se počítají pouze na stovky jedinců.

JAR umožňuje, aby si lovec roh zastřeleného nosorožce odvezl. Nedávno dokonce proběhly v médiích zprávy, že se na zabíjení nosorožců v JAR podíleli čeští lovci a česká policie a celníci zabavili rohy v hodnotě kolem 100 milionů korun.
V JAR nejsou tresty za pytlačení tak drakonické jako v některých sousedních zemích, někde je za pytlačení i trest smrti. Nicméně tresty za pytlačení existují a zákony chrání zvířata v národních parcích a rezervacích. Co se týká lovu, jsou v Jihoafrické republice pravidla volnější, umožňují trofejový lov divoké zvěře, což přináší řadu problémů, proto ho mnohé státy úplně zakázaly. V Keni je tomu tak již desítky let, nedávno byl trofejový lov zakázán v Botswaně. V JAR se neloví pouze různé druhy antilop, ale také nosorožci s tím, že kdo zvíře zabije, je vlastníkem trofeje, v tomto případě rohu. Toho využívají překupníci, kteří zaplatí různé bílé koně, dříve zaplatili i bezdomovce, kteří do Afriky neodletěli a někdo střelil zvíře za ně, v současnosti člověk, na kterého je licence vydaná, byť ji zaplatí někdo jiný, musí zvíře ulovit. A poté si rohovinu odveze. To je jediný legální způsob, jak se dostat k rohovině. Ovšem dále lovec s rohovinou nesmí nijak nakládat, to znamená, že dalším obchodem se rohovina dostává do ilegálního režimu, kdy takzvaný lovec odevzdá rohovinu tomu, kdo mu zaplatil licenci a ten se ji dále pokouší pašovat do Asie. Česká inspekce životního prostředí udělala inventuru a trvalo jí velmi dlouho získat od jihoafrických úřadů seznam lidí z ČR, kteří v posledních letech nosorožce v JAR ulovili. Dotazovala se jich potom na trofeje, aby měla kontrolu, kde ty rohy jsou a 80 procent jich už lovci nevlastnili. Někomu se roh ztratil v autě, někomu ho sežrali červi, shnily, samé nejjednodušší výmluvy, každopádně rohy jsou pryč.


Samice Nabire, žijící ve Dvoře Králové, patří mezi posledních sedm severních bílých nosorožců na světě.

V Keni je situace výrazně lepší, tam se počet zabitých nosorožců stále počítá na desítky ročně. Není tedy vina přece jen na chaosu v JAR? Například v nepálském parku Chitwan, nemám informace, že by tam byli v takové míře nosorožci vybíjeni jako v JAR. Kdyby jich vybili 1000, už by Chitwan byl bez nosorožců.
Jistě, je nutné tvrdě zasáhnout proti pytlákům, ale není to definitivní řešení. Přestože se zvedne tlak proti pytláctví, zpřísní se tresty, pokud zůstane cena rohoviny tak vysoká, nikdy se pytláctví úplně nezastaví a dříve nebo později bude nelegální obchod pokračovat. Takže posilování strážců, lepší zbraně, více finančních prostředků, to vše je pouze odsouvání problému a takové hašení zlehka. Zasáhnout v konzumentských zemích a ovlivnit tamní cílovou skupinu, aby klesla poptávka, tam vidím řešení, ale není samozřejmě jednoduché, o tom jsme mluvili v úvodu.

Pytláci neváhají použít zbraně proti nosorožcům i rangerům, před nějakým dnem jsem četl o přestřelce v keňském národním parku Chyulu Hills, kde trojice pytláků použila samopaly, což je zřejmě jejich zcela běžná výzbroj. Práce rangera je tedy více nebezpečná než v minulosti. Nejsou problémy najmout lidi do této práce, která není pouze hlídáním zvěře, ale vlastně policejní a vojenskou činností?
Některé rezervace najímají dobře vycvičené a osvědčené lidi, kteří mají mj. zkušenosti z armádních jednotek. Najmout člověka tedy snad není ten zásadní problém, protože ti lidé jsou i výrazně lépe placení vzhledem k náročnosti povolání. Problémem je sehnat člověka, který by práci dokázal vykonávat dobře a byl dostatečně odolný proti korupčním snahám z okolí. Rangeři v národních parcích se na pytlačení nemusejí podílet fyzicky, ale stačí, když přepustí důležité informace o fungování strážní služby, ať je to v Kenya Wildlife Service nebo v soukromých rezervacích. To nepochybně pytlákům nesmírně usnadní činnost. V minulém roce byli vysocí činitelé Kenya Wildlife Service zatčeni právě v souvislosti s poskytováním informací.

Dvorská zoo spolupracuje s keňskými i tanzanskými úřady a posiluje stavy nosorožců v přírodě. Jak se daří severním bílým nosorožcům z dvorské zoo v Ol Pejetě? (Severních bílých je dnes na světě známo pouze sedm a všichni žijí v lidské péči: čtyři v Ol Pejetě, jedna samice ve Dvoře Králové a jeden starý pár v zoo v San Diegu.)
Doufali jsme, že v přírodě by se mohl nastartovat jejich pohlavní cyklus a dojít k přirozené reprodukci. Zpočátku nosorožci naplňovali naše očekávání, došlo k páření. Samice ale nezabřezly a v poslední době ten cyklus vypíná. Další nadějí je umělá reprodukce. Povolali jsme specialisty z Berlína, aby vyšetřili poslední samici ve Dvoře, která je dost stará a není vhodná pro přirozenou reprodukci. Jeden vaječník má nefunkční, ale z druhého bychom chtěli odebrat vajíčka a pokud by se to vydařilo, dala by se využít pro transfer embryí. Totéž chceme udělat v Keni. Kdyby se ze tří samic podařilo získat vajíčka, byl by to krok k umělému oplodnění, pak by se mohl tento druh zachránit. Pokud by to nevyšlo, v budoucnu by mohlo být ve hře klonování.

V případě černých nosorožců poslaných do rezervace Mkomazi v roce 2009 je situace optimističtější. Jak je to s rozmnožováním nosorožců? Samice rodí v periodách 2 až 5 let a přibližně dva roky se o mládě stará. Takže to není nijak rychlý proces.
V Tanzanii samice Deborah porodila už druhou samičku a daří se jim dobře. Je pravda, že rychlý proces to není, ale Deborah nás přesvědčila, že rozmnožování – i přes její věk – může být poměrně rychlé. V Tanzanii je od roku 2009, o dva roky později porodila první mládě.


Samice Nabire, žijící ve Dvoře Králové, patří mezi posledních sedm severních bílých nosorožců na světě.

Ve dvorské zoo shořelo minulý týden zhruba 53 kilogramů rohoviny. Rohovina pochází z nosorožců, kteří v dvorské zoo v minulosti uhynuli nebo kterým se musely rohy zkrátit z bezpečnostních důvodů. Jakou máte odpověď na kritiku, která se ozvala: „my podporujeme zoo z našich příspěvků a oni spálí miliony“.
My jsme nespálili miliony, protože trh s rohovinou je ilegální a ty rohy není možné prodat, takže jsme nemohli žádnou takovou hodnotu zničit. Selský rozum říká, že když něco vzácného zničíme, bude to ještě vzácnější a nejlepší by bylo pustit tu rohovinu na trh. Ovšem několik příkladů potvrdilo, že to tak nefunguje, už jsem to zmínil. Leakey snížil cenu spálením tun slonoviny, naopak, když se v Číně pustilo na trh malé množství, poptávka se uměle vyvolala. Když pustíte na trh komoditu, kterou chcete zlevnit, cenu to samozřejmě nejprve srazí dolů, ale pokud jí nemáte dostatek, tak poptávku naopak vyvoláte. Kdybychom pro získávání a prodej rohoviny využívali nosorožce chované na farmách, a bylo by jich například kolem pěti tisíc, bude to vzhledem k dvoumiliardovému trhu kapka v moři.

Jak se slavil 22. září světový den nosorožců ve Vaší zoo?
Spálení rohů proběhlo den předtím v neděli. Naším cílem bylo maximálně využít přítomnosti Tonyho Fitzjohna, podařilo se nám ho dostat k Markovi Ebenovi do seriálu Na Plovárně, pořad je natočený, kdy poběží, zatím nevíme. V posledních dnech před spálením rohů nastal velký zájem médií, vyšly články ve všech významných novinách, odehrála se celá řada diskusí, v rozhlase, v Národním muzeu. Záštitu převzal ministr životního prostředí, podpořil nás ministr vnitra, protože policie se potýká s touto kriminalitou, pomohla podpora Richarda Leakeyho a přítomnost zpravodaje agentury Reuters, v dalších dnech se tak rozeběhla zpráva o spálení rohů po světě. Dvorská zoo byla na hlavním televizním kanále v Rusku a především kampaň citovala i média v Číně. Ještě lepší by bylo někdy v budoucnu spálit rohy přímo v Číně nebo ve Vietnamu, ale co jsme mohli nyní touto kampaní dokázat, to jsme dokázali.

Co nyní bránilo spálení rohoviny v Číně?
Stálo by to více času a peněz, navíc není snadné přesvědčit čínské a vietnamské státní orgány, aby souhlasili s tím, že jim budou Evropané demonstrativně pálit rohovinu, to jim tak trochu mluvíme do jejich kultury, musíme být velmi citliví, abychom naopak situaci nezhoršili. Další kampaně a pálení rohoviny v konzumentských zemích ale stále zůstávají naším cílem, ve světě existuje množství zabavené rohoviny. Chceme pokračovat v působení ve Vietnamu prostřednictvím Thu Minh a oslovovat vietnamskou komunitu u nás přes Moniku Leovou, která s námi spolupracovala i na spálení rohoviny ve Dvoře Králové. Tony Fitzjohn říkává, že každá velká řeka se skládá z těch kapiček, které spadly někde v horách. To je moje odpověď pro ty, kteří tvrdí, že je to všechno málo a že se stejně nic nezmění.


Výběh nosorožců v zoo Dvůr Králové

Vy jezdíte do Afriky i jako průvodce turistů. Jak se dostanu k takovému průvodci?
Začínal jsem před 10 až 12 lety pro malou lounskou cestovku, kterou vede kamarád Honza Hromádka. V poslední době průvodcuji pro Adventuru v Tanzanii a Keni. A přibudou ještě Zambie, Zimbabwe a Botswana.

Zambie a Zimbabwe, to je Zambezi. Vodu ze Zambezi už jste pil, tak ještě ten Nil… Jak se pije voda Zambezi?
Nilskou vodu jsem už ochutnal také… na raftu. Voda ze Zambezi se pije se buď omylem, když se napijete z nějakého kohoutku a zjistíte, že je to voda z cisterny, kam se čerpá voda z řeky nebo při raftingu, když se v peřejích otočíte, tak si také loknete.

Cestování za zvěří do Afriky, je to ještě snesitelné, je to ještě safari? Už se dávno nechodí s rangerem po stopách, kde je lev poznáte podle toho, kde je zácpa aut. Když si vzpomenete, jaké to bývalo dříve, nebolí srdce?
Mám krásné vzpomínky na časy, kdy jsem jezdil sám nebo s přítelkyní a přespávali jsme na břehu řeky, například právě Zambezi. A zvířata chodila až ke stanu. Dnes se klientům nabízí vyšší standard cestování, luxusní hotely. Zážitek ze setkání se zvěří mají, ale už Afriku necítí tak intimně, jako se to podařilo mně v minulosti. Návštěva Serengeti nebo Ngogongoro mi dnes už moc neříká, je to velká značka, jezdí tam spousta lidí a zvířata se skutečně hledají podle fronty aut. Sympatický je mi téměř liduprázdný národní park Ruaha, kde je hledání zvířat náročnější. Líbí se mi, že vzrůstá zájem o pěší safari, několikadenní treky africkou přírodou jsou více a více populární, příští rok bych něco podobného rád uskutečnil také.

Nejbližší plány zoo? Vyroste nové lví safari?
Chceme ho otevřít v příštím roce. Návštěvníci zoo budou krále zvířat obdivovat přímo ze svých aut či ze safaribusu. Projíždění mezi zvířaty je ve Dvoře Králové tradicí už od doby, kdy safari budoval Josef Vágner, ale jednalo se o zebry, antilopy, buvolce, nikoli šelmy. Takto dopřejeme návštěvníkům zoo větší adrenalin – projet se autem mezi smečkou lvů, ve velkém výběhu bude asi půl kilometru cest.

„Ráno jsme vyšli před bungalov a sledovali stádo zeber a antilop pasoucí se opodál.“ To jsou slova z webu zoo ve Dvoře Králové. Skoro jako v Africe, funguje to?
Výjimečnost naší zoo spočívá v tom, že máme nejdelší otevírací dobu. Návštěvníci, kteří mají celoroční vstupenky, mohou do zahrady přes recepci hotelu už v 6 či 7 hodin ráno a až do 10 večer. To se týká i ubytovaných lidí, kteří využívají hotel a bungalovy. Přes den se mohou do sytosti procházet zahradou, vstupné mají v ceně ubytování a večer otevřou okna bungalovu a dívají se na žirafy, pakoně, to je nepochybně krásný zážitek. A lidé této možnosti využívají, potřebovali bychom dvojnásobnou kapacitu.

Afrika Vás okouzlila už v dětství a sám jste vyprávěl, že Vás k ní přivedla knížka. Jaké knihy byste doporučil o Africe dnes? Je jich určitě spousta a těžko se někdy na trhu orientovat.
Popularizaci africké přírody bezesporu přispěli Joy a George Adamsonovi a jejich knihy Můj život se lvy a Příběh lvice Elsy. Mne oslovila kniha Bernharda Grzimka Ráj divokých zvířat, přečetl jsem ji nedávno po mnoha letech a přímo v kráteru Ngorongoro, pořád v ní jsou poutavé a zajímavé informace. Z pozdějších knih Ve stínu Kilimandžára od Ricka Ritgewaye, která dobře mapuje situaci v Keni, dále Africký příběh lásky, který napsala Daphne Sheldricková o jejích aktivitách se slony, Život v divočině od Tonyho Fitzjohna a Války v divočině Richarda Leakeyho. Tyto knihy bych doporučil lidem, kteří se chtějí zorientovat v ochraně přírody a ve východní Africe.

Titulní foto poskytl Přemysl Rabas.

MVDr. Přemysl Rabas
(1963)
Od roku 2012 ředitel zoologické zahrady ve Dvoře Králové. Pro Českou televizi natočil dokumentární cyklus Přežili rok 2000 o záchraně vymírajících živočišných druhů. V letech 2006 – 2010 poslanec Parlamentu ČR za Stranu zelených. Do Afriky se poprvé vypravil už v roce 1991. Napsal knihu Pil jsem vodu ze Zambezi.