Nejvyšší hora Slovinska Triglav je národní horou Slovinců. Platí dodnes, že každý Slovinec by měl alespoň jednou za život vystoupat na Triglav? Je to součástí národního cítění?
Triglav měří 2864 metrů a za pěkného počasí je z jeho vrcholu nádherný kruhový rozhled po celých okolních Julských Alpách. Často je odtud vidět i na blízké pohoří Karavanky a někdy dokonce až k Terstskému zálivu. Pro Slovince je Triglav v jistém smyslu mytickým vrcholem, neboť hodně z nich stále věří, že své jméno dostal po dávném staroslovanském pohanském bohu Triglavovi. Blíže k pravdě však bude spíše výklad, že jméno Triglav vzniklo na základě charakteristického reliéfu vrcholových partií této hory, která je při pohledu od Bohinjského jezera zakončena třemi různě vysokými vrcholy (Slovinci říkají glavami). Toto charakteristické ostré trojvrší najdeme i na slovinském státním znaku a potažmo pak také na státní vlajce. Slovinci jsou nadšení horští turisté, jejich země je skoro z poloviny hornatá. Turismus po horách místní lidé pěstují již od 19. století, kdy tuto vášeň převzali od svých sousedů – rakouských Němců. Velmi intenzivně se tento sport mezi Slovinci rozvíjel mj. i v době socialistické Jugoslávie, kdy ve Slovinsku existovalo velké množství turistických spolků a výstup na Triglav býval otázkou cti prakticky celé mužské poloviny slovinského národa a často i mnohých Slovinek. Horlivým horským turistou byl také první prezident samostatného Slovinska Milan Kučan. Od něho pochází výrok o tom, že každý Slovinec by měl alespoň jednou za život vystoupat na nejvyšší vrchol své země. Po roce 1991, kdy se Slovinsko osamostatnilo od Jugoslávie, se to dost dodržovalo a na Triglav lezly někdy i celé rodiny, neboť to bylo chápáno jako projev slovinského patriotismu, resp. citově stále ještě silně prožívaného slovinského vlastenectví. Současná nejmladší generace Slovinců však tento požadavek již zdaleka tak striktně nedodržuje, holduje i jiným formám zábavy. V hlavní turistické sezóně se přesto na Triglavu nadále potkávají stovky lidí z mnoha zemí Evropy. Velmi hodně zde bývá i Čechů, zejména mladých lidí kolem dvaceti či třiceti let.


Saviňské Alpy

Všichni znají Triglav, Bled. Nabídl byste nějaký vlastní tip na méně známá, ale krásná a zajímavá místa ve Slovinsku?
Slovinsko je rozlohou sice malá země, ale po geografické a přírodní stránce se jedná o zemi velice rozmanitou a pestrou. Já osobně si velice rád posedím i v samotném centru Lublaně „pod vrbami“ na nábřeží Lublanice. (Takový klid a pohodu, zejména ve večerních hodinách, kdy se celé nábřeží změní v jednu obrovskou zahrádku s mihotajícími se svíčkami, bych přál i našim českým městům.) Kolem Bledského jezera jsem se procházel snad již desetkrát dvacetkrát a vždy s dobrou náladou. Navíc voda jezera je po velkou část roku velmi příjemná pro plavání, neboť je napájena podzemními prameny. Pohled z Bledského hradu na jezero s charakteristickým ostrůvkem a kostelíkem, z něhož se stále ozývá „zvon štěstí“, se nezapomíná. Mám však rád i klidnější místa ve Slovinsku. Posledních několik let jsem si zamiloval oblast vinic mezi Ljutomerem a Ormoží na východě Slovinska u chorvatských hranic. Nejznámější vesničkou je tu Jeruzalem, který takto údajně pojmenovali křižáci po svém návratu ze Svaté země ve 12. století. Krásu místa vytvářejí zejména nevysoké kopečky s viničními řádky, které jsou vysázeny po vrstevnicích, drobné roztroušené vesnice s malými kostelíky, usedlosti vinařů a krásné, široké rozhledy do krajiny – do rovinatého zemědělského Zámuří, na blízké pohoří Haluze nebo ke kopcům chorvatského Záhoří, pod nímž leží Záhřeb. Kraj kolem Jeruzalema je vskutku v pravém slova smyslu „malebný“. Dá se projíždět na kole či prochodit pěšky. Mají tu výborné víno, vynikající jídla a velmi milé lidi. V nedalekém okolí je i několik příjemných termálních lázní (Banovci, Moravske Toplice). Z Lublaně jsem podnikl několikrát výlet také na Velikou Planinu, která se nachází asi jen 40 kilometrů severně od slovinské metropole. V nadmořské výšce zhruba 1600 metrů se nacházejí bývalé salaše horských pastevců dobytka. Dnes už je sice většina těchto salaší v soukromých rukách, ale od května až do září se na zdejších loukách stále pase dobytek. Z Planiny jsou krásné výhledy na blízké vrcholy Kamnicko-Saviňských Alp, které dosahují výšky kolem 2500 metrů. Při cestě na Planinu je možné navštívit starobylé městečko Kamnik s řadou historických památek a po sestupu do údolí chvíli pobýt v termálních lázních Snovik. Rád se často také vracím do údolí řeky Soče v Julských Alpách. Velice se mi líbí zejména horní tok této řeky (horské sedlo Vršič, nedaleký pramen Soči, smaragdový tok řeky Soči tekoucí údolím zvaným Trenta a také zdejší města Bovec, Tolmin a Kobarid. Kolem řeky Soči bojovali za první světové války mj. i čeští vojáci. Dodnes je tu hodně vojenských hřbitovů, na jednom z nich, v Logu pod Mangartom, stojí dokonce pomník vytvořený českým sochařem Ladislavem Kofránkem. Jako historik dokážu ocenit i vynikající expozici o první světové válce v muzeu v Kobaridu. Jako suchozemec si občas rád dopřeji příjemnou atmosférou slovinských městeček Piranu a Izoly na břehu Jaderské moře, která si zachovala svůj někdejší „italský“ ráz. A takovým mým tajným místem je údolí řeky Koply (chorvatsky Kupy) na jihu Slovinska u chorvatských hranic, kde se lze potkat s čistou, takřka nedotčenou krajinou. Ve zdejších mlýnech a hostincích na břehu řeky se navíc připravují chuťově jedineční, skutečně čerství pstruzi.


Ruiny kostela v klášteře Žiče

Hledání národní identity, národní obrození, Slovinci ho prožívali ve stejné době jako my, dokonce ve stejném státě. Jak probíhalo slovinské národní obrození?
Slovinské národní obrození probíhalo v podstatě po celé 19. století a bylo skutečně velmi podobné tomu českému, neboť Češi a Slovinci spolu žili po několik století v rámci společného státu – konkrétně v rakouské části habsburské monarchie. (Na historickou a zejména kulturní blízkost, která dodnes existuje mezi Čechy a Slovinci, se v současnosti někdy zapomíná. Češi si myslí, že nejbližším národem jsou jim jazykově příbuzní Slováci. Přitom Slováci se rozvíjeli až do roku 1918 v rámci uherské části habsburské monarchie, což byl – po kulturní i politické stránce – značně odlišný svět. Rakouský státní rámec, v němž spolu žili v letech 1526–1918 Češi a Slovinci, byl naopak prakticky totožný.) Významný český slavista Josef Dobrovský, který se o Slovince zajímal již koncem 18. století, se domníval, že toto malé etnikum žijící v jižní části Alp, které mělo v té době zhruba jen milion lidí, nepřežije silný ekonomický a kulturní tlak sousedních početně mnohem silnějších Němců a Italů. Patriarcha slavistiky si myslel, že Slovince postihne osud někdejších polabských Slovanů. Slovinci však v následujícím období díky své velké houževnatosti překvapivě germanizační tlak, resp. i úsilí o jejich poitalštění přečkali. Slovinští obrozenci se zaměřili v prvé řadě na záchranu slovinského jazyka, který byl po dlouhou dobu fakticky jediným identifikačním znakem Slovinců. Na přelomu 18. a 19. století byla sepsána řada gramatik a učebnic slovinského jazyka (nejvýznamnější gramatiku sestavil slavista slovinského původu Jernej Kopitar), v průběhu 19. století se začaly v slovinském národním jazyce tisknout knihy, časopisy a noviny (nejvíce se o kultivaci slovinského literárního jazyka v té době zasloužil spisovatel a básník France Prešeren), intelektuálové se snažili šířit národní identitu mezi prostým lidem za pomoci lidových čítáren, které napodobovaly činnost někdejších českých besed, organizovali politická shromáždění pod širým nebem – tzv. tábory a zakládali sokolské tělovýchovné organizace (obojí opět podle českého vzoru). Za revoluce v Rakousku v roce 1848 deklarovali Slovinci svůj první národně politický program, který dostal název Sjednocená Slovenie. V tomto programu žádali, aby byl slovinský národ, který žil doposud rozdělen v několika rakouských korunních zemích (Kraňsko, Štýrsko, Korutany, rakouské Přímoří) uznán za zcela rovnoprávný s ostatními národy habsburské monarchie a zároveň sjednocen do jedné společné země s názvem Slovenija (Slovinsko). Tento požadavek Slovinců však Habsburkové až do konce existence podunajské monarchie ignorovali. Na přelomu 19. a 20. století se slovinský jazyk – díky relativně liberálnímu rakouskému zákonodárství – užíval již nejen na školách a v úřadech, ale stal se i nástrojem relativně intenzivně se rozvíjející slovinské kultury a vědy. Ke slovinství se v té době hlásili poměrně početné skupiny slovinských intelektuálů, politiků a podnikatelů. Až do roku 1914 však v podstatě žádný z vrcholných slovinských představitelů neuvažoval o tom, že by Slovinci měli někdy opustit rakouský, resp. rakousko-uherský státní rámec. Radikální zvrat přinesla v tomto směru teprve první světová válka, zejména tehdejší tvrdé protislovanské represe rakouských úřadů, které dopadly i na Slovince. Ti se na konci války rozhodli opustit habsburskou monarchii a spojit napříště své osudy s ostatními jižními Slovany ve společném státě, který se v meziválečné době nazýval Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie).


Západ slunce nad hradem v Celje

Kdo jsou slovinští Jan Hus, Karel IV., Masaryk, Seifert? Ke kterým osobnostem své historie se obracejí Slovinci?
Slovinci byli v minulosti po většinu doby prostým, plebejským společenstvím tvořeným převážně rolníky. Prakticky nikdy ve svých dějinách neměli vlastní národní šlechtu a až do 19. století ani početněji zastoupenou národní inteligenci. To, že po staletí přečkali jako svébytné etnikum, vyplývalo v prvé řadě z jejich samostatného jazyka, kterým jediným se odlišovali od okolních národů. Proto také většina předních slovinských osobností byla v minulosti nějakým způsobem spojena s národním jazykem, resp. s kulturou. Za nejvýznamnější Slovince jsou dodnes považováni kněz z období reformace a literát Primož Trubar, tvůrce prvního slovinského literárního jazyka, jehož základy položil v polovině 16. století, a dále pak zřejmě vůbec nejlepší slovinský spisovatel a publicista z první poloviny 19. století France Prešeren. (Pro metropoli Slovinska Lublaň je příznačné, že si zde lidé nedávají schůzku „u koně“ nějakého významného vojevůdce, krále či svatého, neboť takový typ osobností se v dějinách mezi Slovinci nevyskytoval, ale scházejí se na centrálním náměstí „u Prešerna“, tj. u sochy svého nejlepšího básníka. To velice trefně vystihuje minulost Slovinců.) V první polovině 20. století vynikli mezi Slovinci opět především osobnosti tvůrčího ducha, např. spisovatel Ivan Cankar či architekt Jože Plečnik. Ještě i dnes jsou ve světě nejvíce známí v prvé řadě slovinští spisovatelé, resp. publicisté. Nejpřekládanějším slovinským autorem současnosti je spisovatel Drago Jančar, značné popularitě se v zahraničí těší také intenzivně publikující filozof a sociolog Slavoj Žižek. Slovinští politici se začali objevovat na pomyslném národním Pantheonu v podstatě až v průběhu 20. století. V meziválečném období patřil k vůdčím slovinským osobnostem katolický kněz Anton Korošec, z období socialismu lze jmenovat blízkého Titova spolupracovníka Edvarda Kardelje, s obdobím úsilí o vznik samostatného Slovinska jsou spjata jména prvních prezidentů Milana Kučana a Janeze Drnovška, případně též jméno někdejšího ministra obrany a pozdějšího několikanásobného (byť poněkud kontroverzního) premiéra Janeze Janši.


Slovinsko, to jsou vinice a skvělá bílá vína

Slovinské literatury se u nás vydává nemálo. Jaké knihy byste doporučil?
V České republice se skutečně vydává velké množství knih přeložených ze slovinského jazyka. Dokonce se tvrdí, že v počtu vydaných překladů je Česko hned druhým státem za slovinským sousedem Chorvatskem. Je to dáno zejména tím, že v českém prostředí existuje již více než stoletá tradice překládání ze slovinštiny (v minulosti u nás byli nejpilnějšími překladateli Oton Berkopec a František Benhart) a po roce 1989 se znovu podařilo vypěstovat relativně početnou generaci mladých českých specialistů na slovinský jazyk – slovenistů. Z knih, které u nás byly v několika posledních letech přeloženy ze slovinštiny, bych doporučil např. román již jednou zmíněného Draga Jančara Polární záře (Nakladatelství H&H, 2009). Jedná se o příběh odehrávající se ve slovinském Mariboru v předvečer druhé světové války. Kniha zobrazuje psychologii člověka, kterému se rozpadla osobnost v těžké, složité historické době, podobně, jako se zbortily etické zásady společnosti v celém širším regionu tehdejší střední Evropy. Dále mě zaujaly i některé knihy, v nichž se odráží uvažování současných Slovinců. Do této kategorie patří např. soubor povídek Aleše Čora Made in Slovenia (Nakladatelství Duha Press, 2011), který obsahuje 50 krátkých prozaických, často velmi vtipných textů o nejrůznějších problémech života lidí v dnešním Slovinsku. Podobný charakter má též román Gorana Vojnoviče Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus (Vydavatelství Dauphin, 2011), který pojednává o osudech přistěhovalců – tzv. Čefurů, tj. lidí z jižních republik bývalé Jugoslávie, kteří se snaží existenčně uchytit v dnešním Slovinsku. Za velmi zajímavou pokládám také knihu, jejímž autorem je filozof Slavoj Žižek Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (Vydavatelství Rybka Publishers, 2011), jež z velice kritického úhlu pohledu komparuje život za socialismu a v kapitalismu.


Římskou minulost připomíná muzeum v podzemí města Celje

Jaký byste doporučil festival ve Slovinsku? Co například Kurentovanje?
Kurentovanje, které probíhá na konci zimy (nejčastěji na přelomu února a března) v jihoštýrském městě Ptuj a hodně se podobá našemu masopustu, kdy kurenti, maškary v kožiších z ovčí vlny s mohutnými rohy, jazyky a zvonci, „vyhánějí zimu“, to vše za doprovodu dobré hudby a kulinářských specialit, se stalo z jednotlivých slovinských festivalů ve světě asi nejznámějším. Do Ptuje se při té příležitosti sjíždějí desetitisíce lidí – ze Slovinska i ze zahraničí. Na prezentaci folklórních zvyků se však zaměřuje např. také festival s názvem „Jurjevanje“, který se koná v dubnu (na svátek Jiřího) na jihu Slovinska v oblasti Bela Krajina, v prvé řadě ve městech Črnomelj a Metlika. Sem se sjíždějí desítky folklórních souborů z celé Evropy. Rozsahem největším festivalem tohoto typu je však multikulturní „Festival Lent“, který se odehrává počátkem prázdnin pod širým nebem na nábřeží řeky Drávy v Mariboru, nesoucím název Lent, (festival trvá 16 dní a nocí) a propojuje hudební, taneční, divadelní i výtvarné prezentace, vše opět doprovázené dobrým jídlem a pitím. Osobně se mi však líbí také „Džezový festival v Lublani“, který probíhá v červenci a srpnu v hlavním městě Slovinska. Slovinskou zvláštností je i literární festival „Vilenica“ pořádaný na přelomu srpna a září ve slovinském Přímoří u hranic s Itálií, kde se každoročně scházejí spisovatelé ze střední Evropy a vystupují se svými autorskými čteními. Oceňování nejlepších autorů se pak koná v jeskyni Vilenica. Pěkné zážitky může člověk získat rovněž na festivalu s názvem „Kravji bal“, který se koná koncem září v oblasti Bohinjského jezera v Julských Alpách, kde se setkávají místní pastýři poté, co sehnali stáda krav z okolních horských pastvin. Srdečná atmosféra panuje v září také v Mariboru, kde probíhá „Festival Stare trte“ („Festival Staré révy“, v Mariboru na nábřeží řeky Drávy rostou údajně nejstarší zachované keře vinné révy na světě). Jedná se o velmi příjemné a veselé vinobraní v jednom z nejlepších vinorodých regionů Slovinska, kde může návštěvník ochutnat skutečné poklady slovinských vinařů, zvláště z odrůd bílých vín.


Masky kurentů

Z některých regionů Slovinska odešla po válkách německy mluvící menšina. Má v současnosti její odchod ještě nějaké dozvuky, podobně jako u nás?
Až do začátku druhé světové války existoval na jihu Slovinska u města Kočevje poměrně početný ostrov německy mluvícího obyvatelstva. Tito tzv. Kočevaři zde žili kontinuálně od 14. století. Další Němci obývali některá severoslovinská města, zejména Maribor, Ptuj, Celje, ale např. také Kamnik a Kranj. V roce 1942 byli Kočevaři (celkem asi 12 tisíc lidí) přestěhováni na vlastní žádost do „Říše“ do oblasti jižního Štýrska. Jimi opuštěné město Kočevje a mnohé okolní vesnice se v několika následujících letech staly základnou pro slovinské partyzány. V bojích mezi partyzány a německými vojáky byla většina vesnic za války silně poničena. Po roce 1945 byli Němci ze slovinských oblastí – jako pomahači okupantů – donuceni odejít do Německa či Rakouska. Do Kočevje přišli noví slovinští kolonisté, někdejší vesnice po Němcích však většinou neobydleli a nechali je chátrat. Teprve po roce 1991 zde byly s pomocí Rakouska obnoveny některé zbývající kostely po Němcích, resp. odhaleny alespoň pamětní tabule na již zcela opuštěných místech, které mají připomínat původní německé osídlení tohoto regionu. (V tomto smyslu se oblast kolem Kočevje hodně podobá našim Sudetům.) V době, kdy samostatné Slovinsko žádalo o vstup do EU, se pokusili někteří nacionalisté v Rakousku, zejména Jörg Haider v Korutanech, který se načas stal členem rakouské vlády, o zablokování přístupových jednání odvoláváním se na údajnou povinnost Slovinska vrátit vyhnaným Němcům původem ze slovinských oblastí jejich bývalý majetek. Slovinská vláda však tyto požadavky, obdobně jako tehdejší česká vláda, odmítla. Poté, co Haiderovi nacionalisté rakouskou vládu opustili, se však slovinsko-rakouské vztahy rychle normalizovaly. Dnešní styky mezi Slovinskem a Rakouskem lze označit jako velmi přátelské a kooperativní.


Nad Logarskou dolinou

Před rokem 1991 neměli Slovinci nikdy vlastní stát. Můžete připomenout vývoj, který vedl k jejich samostatnosti? Proč byli právě Slovinci první ze zemí bývalé Jugoslávie, kdo se osamostatnil?
Slovinci se v průběhu 20. století podvakrát rozhodli pro žití ve společné Jugoslávii v podstatě z národně obranných důvodů. V roce 1918 nechtěli zůstat ve skomírajícím „německém“ Rakousku, za druhé světové války se zapojili spolu s ostatními jihoslovanskými národy do ozbrojeného boje proti německým a italským okupantům, neboť v té době hrozil jejich malému národu přímý fyzický zánik. V době rozpadu jugoslávské federace na konci 20. století se však politické poměry v Evropě velice proměnily. Národní zájmy Slovinců na přelomu 80. a 90. let směřovaly poprvé mnohem intenzivněji k severozápadu (k západní a střední Evropě), kde po druhé světové válce vznikly demokratické a ekonomicky prosperující státy, než k jihovýchodu, tj. k politicky konzervativní, hospodářsky stagnující a národnostními rozpory silně ohrožené Jugoslávii. Příčin slovinského odchodu z jugoslávské federace bylo několik. První byly ekonomické. Slovinsko bylo vždy hospodářsky nejrozvinutější zemí Jugoslávie. Slovinci měli úzké ekonomické styky se západoevropskými státy již za socialistických dob. V době jugoslávské krize na konci 80. let nechtěli Slovinci finančně doplácet na kolabující celosvazovou ekonomiku, zejména na krajně nerentabilní hospodářství v jižních částech země – v Bosně, Kosovu, Černé Hoře či Makedonii. Další důvody byly politické. Slovinci již v polovině 80. let odmítali přetrvávající komunistický dogmatismus v Jugoslávii. Jako první jugoslávská republika se snažili o obnovení pluralitní demokracie. V ostatních svazových republikách, zejména v Srbsku, byly však tendence k uchování reziduí komunistické ideologie stále silné. A konečně velmi významnou roli sehrál i strach před obnovením národnostních rozporů v Jugoslávii. Slovinci si z let druhé světové války velmi dobře pamatovali projevy srbsko-chorvatského nacionálního běsnění (střety mezi chorvatskými ustašovci a srbskými četníky). V letech rozpadu Jugoslávie se srbsko-chorvatské napětí, nejdříve v Chorvatsku a poté i v Bosně, začalo znovu velmi rychle obnovovat. Tehdejším heslem Slovinců bylo: Co nejdříve pryč z Jugoslávie. Státní samostatnost vyhlásilo Slovinsko 25. června 1991. Během tzv. desetidenní války museli sice Slovinci čelit silové akci Jugoslávské armády (11 mrtvých Slovinců), po opadnutí této krize se však národnostně homogennímu Slovinsku (naprostou většinu obyvatel země tvoří Slovinci) podařilo poměrně rychle prosadit své mezinárodní uznání. V roce 2004 se Slovinsko stalo členem EU i NATO.

doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc.
Vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR se zaměřením na dějiny jihoslovanských a dalších balkánských národů, zejména v 19. a 20. století a historii česko-jihoslovanských vztahů. V roce 2012 obdržel Uznání Velvyslanectví Republiky Slovinsko v Praze za podporu rozvoje česko-slovinských vztahů. Vedoucí redaktor časopisu Slovanský přehled, který je ústředním historickým časopisem vydávaným v České republice se zaměřením na dějiny národů střední, východní a jihovýchodní Evropy (založen již v říjnu 1898).

Publikace:
Dějiny Slovinska (NLN, 2011)
Slovinsko (Libri, 2010)
Bosenská otázka v 19. a 20. století (Mezinárodní politologický ústa, 2006)
Dějiny jihoslovanských zemí (NLN, 2009)
Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země (Doplněk, 1996)

Titulní foto poskytl Ladislav Hladký.