Když vyrazím do Etiopie neorganizovaně, bez cestovní kanceláře, jaká jsou největší úskalí? Je Etiopie Afrikou pro začátečníka, nebo pro pokročilé?
Máte-li na mysli někoho, kdo jezdívá běžně s cestovkou, je zvyklý na dobré hotely, neumí anglicky, nebo mu vadí výšky a dramatické rozdíly teploty, pak mu samostatnou cestu do Etiopie nelze doporučit. Na druhou stranu je Etiopie určitě „snazší“ a k cestování přívětivější než řada dalších afrických zemí a zdravý člověk, který nespadá do kategorií, které jsem popsal, se v ní neztratí. Z hromadné dopravy fungovala v době mých pobytů nejlépe letecká. Pozemní je dost problematická a nejlepší je najmout si auto s řidičem, což ovšem leze do peněz. Na samostatný nájem auta bez šoféra Etiopie v podstatě není zavedená – alespoň to tak bylo před pěti lety, byl jsem v Etiopii naposledy v roce 2010. Vysloveně laciná země to není, ale která země je dneska laciná?

Pojďme hned na začátku na nejtvrdší cestování po Etiopii. Jaká je noc u Erta Ale?
Na vrchol Erta Ale je z hlediska morfologie terénu poměrně snadný pěší výstup z vesnice pod sopkou, do níž lze zajet autem. Tím však veškerá „snadnost“ končí. To, co dělá výstup extrémně obtížným, je šílené vedro – až přes 50 stupňů Celsia. Danakilská deprese, v níž sopka leží, je jedním z nejnižších a nejteplejších míst na zeměkouli. Proto se doporučuje podniknout cestu jenom v dobré fyzické kondici – a samozřejmě nebýt třeba kardiakem nebo astmatikem. Ve vsi se najímají průvodci s velbloudy, kteří nesou nahoru zavazadla včetně stanu. Stanuje se nedaleko kráteru a přístup k jezírku vroucí lávy je bezproblémový.

V knize Na střeše Afriky zmiňujete rizika, která přináší cesta k Erta Ale, ale mezi nimi nejsou přepadení, bandité apod. Je v současnosti cesta k Erta Ale reálná, samozřejmě s místním doprovodem? Není to zbytečný hazard?
V knize popisuji přepadení členů britské ambasády v karavanní zastávce Hamed Ela v roce 2007. Měla ho na svědomí afarská „revoluční armáda“, která usiluje o osamostatnění dnešního etiopského regionálního státu Afar. Tento případ dopadl pro Brity šťastně, ale nelze generalizovat, že to tak dopadne vždycky. Tragičtější případ je z roku 2012, při němž přišlo o život pět zahraničních turistů. K Erta Ale se ovšem cestuje stále a z poslední doby o žádném přepadení nevím. Tím není řečeno, že si myslím, že z tohoto hlediska je cesta k Erta Ale zcela bezpečná.


Cesta k Erta Ale vulkanickou krajinou

Co a jak pro cestu k Erta Ale?
Sám tam asi nikdo nepojede, a pokud si v Addisu nebo v Makale najmete dopravu, místní cestovky zpravidla dodávají stany, polní lůžka, jídlo i vodu na plánovanou dobu. Město Makale ve státě Tigray zmiňuji proto, že odtamtud od předloňska vede do Danakilské deprese nová silnice. Po ní je cesta zaručeně pohodlnější než z Addisu přes národní park Awash, která je popsána v knížce. Do Makale se lze dostat z hlavního města letecky nebo po severo-jižní magistrále, která je jednou z hlavních etiopských silnic. Něco jiného je to, že cesta přes Awash je zajímavá jednak národním parkem, jednak tím, že těsně míjí náleziště nejstarších hominidů Ardi a Lucy. Údajně na ní přibyl hotel v Afdeře na břehu stejnojmenného jezera.

Jedním z nejznámějších měst Etiopie je Harar, kde žil jeden z nejvýznamnějších tzv. prokletých básníků Arthur Rimbaud. Jeho kult se v Hararu pěstuje, píšete. Je to jen součást turistického ruchu?
Harar je sám o sobě lákavý pro svou historii a zachovalost starého města, obklopeného masivní hradbou a přístupného pouze šesti bránami v této hradbě. Upřímně řečeno, myslím si, že v Etiopii jsou hezčí města, například Gonder nebo Lalibela. O Rimbaudův kult se v Hararu celkem starají, ale že by muzeum, jež je mu věnované, bylo využitelné jinak než k návštěvě turistů, pochybuji. Já jsem měl o Rimbauda zájem nejen jako o básníka, jehož dílo dost dobře znám v originále i z výborných Nezvalových překladů, nýbrž i jako o cestovatele, který přispěl k poznání Etiopie dvěma vysloveně geografickými studiemi. Jeho pobyt a cesty popisuji v samostatné kapitole a znázorňuji je na mapce objevitelských cest, která je součástí knížky.

Richard Burton označil Harar za „nekultivovaný“, jak byste starý Harar popsal Vy ve 21. století?
Pro Burtona, jenž v té době už měl za sebou návštěvu Mekky, kterou na rozdíl od Hararu absolvoval v přestrojení, byl pobyt v Hararu nepříjemný. Nemohl psát, aby nebyl podezříván ze špionáže, a dobře věděl, že prozrazení toho, že není muslim, by pro něj znamenalo smrt. Bigotní emír ho držel prakticky v domácím vězení a povolení k odchodu po deseti dnech bylo pro něj vysvobozením. Není divu, že pak Burton skoro nenašel na Hararu nit suchou. Na to, abych 160 let po něm opakoval, že Harar je nekultivovaný, anebo abych to popřel, jsem tam byl krátkou dobu. Vnitřek města se od té doby ovšem zřejmě moc nezměnil, a jestli už tenkrát se zdál Burtonovi přehnaně stísněný, moderní doba a okolí tuto stísněnost ještě podtrhuje.

Žvýká se v Hararu hodně čat (známější jako kát)?
Na to je snadná odpověd: žvýká, a to evidentně nejvíc z celé Etiopie. Ještě před vjezdem do Hararu projíždíte vesnicí, která je vlastně jediným velkým trhem s čatem.

Doporučil byste cestu do Hararu?
Záleží na tom, kolik kdo má v Etiopii času a jaké má preference. Pro mě to byla jedna z lokalit, které jsem navštívil při dodatečné soukromé cestě, protože bez návštěvy Hararu jsem si nedovedl knížku o Etiopii představit. A jsem rád, že jsem tam byl.

Do Státu jižních národů, národností a lidí míří jedna cestovkářská výprava za druhou. Jak to za poslední dekády domorodce změnilo? Bez zaplacení je už není možné fotografovat…
Byli by blázni, kdyby dneska, když znají cenu peněz, nevytěžili z toho, že jsou de facto pro ty běžné návštěvníky něco jako exponáty. Používám v knížce trochu drsný termín „lidské zoo“. Mám zprávy, že od doby, kdy jsem u nich byl – podotýkám že nikoliv na výletě, nýbrž při průzkumu pro hydrogeologickou mapu – se ceny za zmáčknutí spouště více než zdvojnásobily, ale abych se přiznal, moc v tom nebádám. Vím, že v Česku existuje pár cestovek nebo jedinců, kteří jízdy na Omo organizují – ti by vám o tom řekli víc.


Ženy etnika Hamar na trhu v osadě Turmi na dolním Omu

Natažené ruce dětí a házení kamení, to je součást cestování Etiopií. Mnozí by mohli vyprávět divoké zkazky…
Cituji ve své knížce švédského cyklistu, pro nějž byla cesta po tzv. China Road v centrální Etiopii očistcem, protože v každé vesnici musel prchat před házejícími kluky. Zažil jsem to jednou či dvakrát v autě, ale mluvit o tom jako o běžné záležitosti bych se zdráhal.

Jak vypadá typická příprava kávy v pravlasti kávovníku?
Kávová zrna se promyjí a pak se praží na pánvičce. Cvičeným čichem se pozná, kdy jsou „dost“. Nechají se vychladnout a roztlučou se v hmoždíři na prach. Pak se přelijí vodou a v tzv. džebeně (speciální konvici) se nechají přejít dvakrát varem. Specialitou je, že se běžně servíruje i „druhák“ nebo „třeťák“ po doplnění a opakovaném přelití kávového prášku.

Vy osobně věříte, že královna ze Sáby byla z Etiopie? Místní křesťané jsou o tom přesvědčeni.
To je asi, jako kdybych se vás ptal, jestli věříte na Libušino proroctví. I Etiopané mají své rukopisy, které evokují slavnou minulost, na niž jsou hrdí. Jmenují se Sláva králů čili Kebre Negast a vznikly kompilací prací vzdělaných mnichů ve čtrnáctém století. Vzhledem k tomu, že kromě Makedy, královny ze Sáby, je hlavním hrdinou eposu král Šalamoun, lze ho zhruba datovat. Jedná se o příběh starý skoro tři tisíce let. Etiopské dějiny od středověku až po druhou půli dvacátého století jsou na něm prakticky založeny, neboť skoro všichni císaři se pokládali za Šalamounovy a Makediny potomky. Naprosto se necítím kvalifikovaný k tomu, abych říkal, co z příběhu může či nemůže být pravda. Jeho převyprávění věnuji v knížce poměrně dost prostoru.

Jaká jsou pravidla pro vstup do etiopských kostelů a svatyň?
Především tam musíte být bosi a bez pokrývky hlavy. Do kostelů, připojených k mužským klášterům, nesmí vstoupit žena. V opačném gardu to neplatí. Šortky nebo minisukně se nedoporučují, ale myslím, že v tomto jsou ortodoxní etiopští křesťané tolerantnější než třeba muslimové.


Svatosvánek, postavený v Aksumu, aby střežil Archu úmluvy

Jak blízko k Arše úmluvy jste se dostal?
Pouze k plotu, postavenému okolo speciální, nijak malé kaple, vybudované v severoetiopském městě Aksum za vlády císaře Haile Selasieho jako stánek archy. Schránku, jež je údajně Archou úmluvy, tam střeží kněz, pro nějž je to doživotní funkce. Je velmi nezáviděníhodná, protože atang, jak se knězi říká, je v podstatě vězněm, který nesmí kapli nikdy opustit.

Jaká jsou setkání s etiopskými kněžími?
Nejprostší odpovědí je, že setkání jsou četná a není to jen při návštěvě kostelů. Etiopští křesťané jsou vesměs velmi pobožní a tak například šofér, jehož jsem si najal v Gonderu, zastavil nejen u každého kostela, nýbrž i tehdy, když jsme potkali kněze na cestě – a přispíval na církev. Nelze ale zapomínat na to, že Etiopie je také zemí muslimskou – především zásluhou početného etnika Oromo. V poutním místě Sheikh Hussein v jihovýchodní Etiopii se každým rokem shromáždí desetitisíce věřících muslimů.

Jaké jsou etiopské kostely?
V Etiopii nestojí katedrály srovnatelné s evropskými – snad kromě Addis Abeby, ale ani tam to není na úrovni vznosných evropských dómů. Popravdě si myslím, že pro nás spíš než o krásu jde o zajímavost a v tom je Etiopie nedostižná. V tomto směru vedou kostely, vyhloubené v zemi nebo vytesané ve skále. Naprostá klasika je Lalibela s kostely vydlabanými v zemi, ale zajímavé jsou i skalní kostely v severní Etiopii, které až donedávna nebyly ani pořádně sečteny a zmapovány. Pokud jde o vnitřní výzdobu, ta bývá bohatá malbami svatých, z nichž na prvním místě, alespoň v počtu vyobrazení, je v Etiopii bezkonkurenčně svatý Jiří. Nu a pak je tu ještě gonderský korunovační kostel Debre Berhan Selassie se stropem a stěnami zdobenými více než stovkou obličejů černovlasých a černookých andělíčků. Působí ty obličejíky spíše mile než svatě, a není divu, že jejich fotografie nesmí chybět v žádné publikaci o Etiopii.

Šplhal jste do chrámu Debre Damo?
On to v podstatě není klasický šplh, neboť se držíte lana, které nahoře vytahují dva nebo tři muži a vaším úkolem je odrážet se nohama od stěny. Byl jsem pouze dole, nahoru jsem na rozdíl od přítele Jiřího Šímy – od nějž také pochází fotografie chrámu v knize – nelezl.


Vodopád Modrého Nilu nedaleko výtoku řeky z jezera Tana

Jak turistickým místem je v současnosti Lalibela?
Když vynechám dolní Omo na jihu země, o němž už jsem řekl, že tam „vzkvétá“ jakási etnograficko-fotografická turistika, pak Lalibela patří společně s monolity Axumu, vodopádem Modrého Nilu a národním parkem Simien do spolku čtyř největších turistických atrakcí Etiopie. Lalibela má navíc punc jedinečnosti, protože nemá ve světě obdoby. V knize dost brojím proti zásahům UNESCO v Lalibele, protože přikrytí chrámů obřími deštníky spolehlivě ničí jejich kouzlo. Naštěstí ochranáři Spojených národů dosud nedospěli k nejkrásnějšímu z chrámů Bet Gyiorgis, jehož návštěva je opravdovou třešničkou na dortu.

Na závěr, máte tip na nejlepší období pro návštěvu Etiopie, mám na mysli nějaký svátek, slavnosti?
Pro křesťanskou část Etiopie jasně vedou dva svátky svěcené po celé zemi – Timkat a Meskel. Timkat připomíná 19. ledna zjevení Páně a Ježíšův křest. V průvodech bíle oblečených mužů a žen se vynášejí repliky Archy úmluvy, zvané tabot, které vlastní každý větší kostel. Vyvrcholením je křest svěcenou vodou. Slavný je Timkat v Axumu a v Gonderu, kde jsou za tím účelem vysvěcené lázně – prakticky bazény, do jejichž vody se mladší účastníci noří celí. Turistice je Timkat příznivý, protože kromě podívané nabízí i pobyt v klimaticky příznivém období Etiopské vrchoviny. Meskel se slaví 27. září, které je v Etiopské vrchovině datem skončení dešťů a obdobím, kdy celé stráně vrchoviny září žlutými květy stejnojmenné kopretinovité rostliny. Nábožensky jde o připomenutí události, kdy svatá Helena našla v Jeruzalémě „pravý kříž“. Jde opět o průvody, tentokrát s vyvrcholením, při němž se zapalují velké vatry.
Pak jsou tu ještě poutní místa, na něž vždy dvakrát do roka putují desítky tisíc věřících. U ortodoxních křesťanů jde o kostel svatého Gabriela v městečku Kulubi mezi Dare Dawou a Hararem. Putuje se sem 26. července a 28. prosince. Na kopci, kde je dnes kostel, se modlil někdejší guvernér Hararu Makonen ke svatému Gabrielovi za vítězství v boji proti Italům, k němuž pak v roce 1896 skutečně došlo. (Připomínám, že jde o data transponovaná do našeho gregoriánského kalendáře. Etiopané se řídí jiným kalendářem, který je hybridem kalendářů staroegyptského a juliánského. Jejich dvanáct měsíců má po 30 dnech a zbytek roku, tedy pět nebo šest dnů, je vyhražen pro třináctý měsíc paguemen.)
Obrovským náboženským svátkem je také pouť do městečka Sheikh Hussein, pojmenované po muži, který se zasloužil o rozšíření islámu v jižní Etiopii. K jeho hrobce se putuje v muslimských svátcích Hádž a Rabi´ al-Awwal, mezi kterými jsou pouhé tři měsíce. Podrobně jsem o tom referoval v článku „Do svatého města etiopských muslimů“ ve 4. čísle časopisu Lidé a země, ročník 2012, psaném jako doprovod ke skvělým fotografiím Františka Zvardoně.

Fotografie archiv Vladimíra Plešingera

Vladimír Plešinger (1938),
vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a pracoval na dlouhodobých misích mj. ve střední Africe a v Jižní Americe. Od 60. let publikuje, nejdříve odbornou literaturu, později cestopisné články a knihy.
Ztracené Eldorádo (1983)
Na březích Gambie (1988)
V zemi císaře kanibala (1998)
Anděl v ďábelských horách (2002)
Kniha Konga (2007)
Peru pod kůží (2010)
Na střeše Afriky (2012)
Amazonie a řeky příběhů (2014)

Další rozhovory o Africe:
Přemysl Rabas: Pytlačení a vybíjení nosorožců je genocida druhu
Petr Peniška: Spolehlivý místní doprovod se v Africe vyplatí
Kateřina Mildnerová: Závist je hnací silou čarodějnictví
Martina Svobodová: Ženy jsou budoucnost a krása Afriky
Pavel Onderka: Súdán, který zažíváme my, je zcela jiný než ten, který popisují v médiích
Daniela Hranaiová v Kongu: Cítit se zkušenou Afričankou je zrádný pocit
Pavel Hošek: Lemura mi na Madagaskaru k jídlu nenabídli
Klára Jelínková: Ženy jsou nadějí Afriky, ale je to dlouhá cesta
Rozhovor s Janem Klímou aneb Doença africana – opojení Afrikou
Aleš Opekar: Cestování je můj další hudební nástroj
Ředitelka UNICEF Pavla Gomba: Nedokáži si představit, být v Africe turistou
Na skok do Afriky s Igorem Brezovarem