Route 66 byl pro Vás naplněný sen, jehož příprava trvala –
dle Vašich slov – tři roky. Poraďte těm, kteří by podobný sen rádi
uskutečnili také, co je třeba k jeho naplnění? A navíc k vydání
takové knihy…
Především chuť a peníze. Vlastně hodně chuti a hodně peněz. A hodně
fyzických sil, protože jsem s kolegy najezdil po 11 státech USA
8200 kilometrů během 26 dní, my jsme totiž nejezdili pouze po Route 66,
ale i dalších legendárních místech země. A představte si, že jedete-li
ve stopách historie, tedy z východu na západ, bude vám v letním období
většinu dne pražit slunce přímo do obličeje. To je drsná zkušenost.
Například v žáru Death Valley bylo 56 stupňů ve stínu, 71 stupňů na
slunci. Jedině tím, že expedice byla dobře připravená, proběhla bez
větších kolizí.
Jaká byla hlavní náplň příprav?
Nebylo to jen dát dohromady peníze, ale… mj. vyřídit nakoupení motocyklů
v USA. Mně přišlo stylové projet Route 66 na motocyklu, na
Harley-Davidson, ovšem někteří kolegové dali přednost japonskému či
italskému stroji. Mnohem levnější je zapůjčení či zakoupení automobilu,
ale to už není to pravé. Spíše je to taková salonní jízda.
První zásadní rozhodnutí bylo, zda jet na vlastních motocyklech, nebo si
motocykly v USA půjčit, nebo koupit. My jsme nakonec zvolili tu poslední
variantu. Dostat vlastní motocykl z Evropy do USA není vůbec jednoduché,
především jsem narážel na problém zvaný homologace, tj. nekompatibilita
s americkými zákony. Nejistota, že bychom přiletěli do Chicaga a na
překladišti zjistili, že tam sice máme motocykly pěkně vyložené, ale že
na nich nesmíme jet kvůli čemukoli, ta byla rozhodující. A půjčení
motocyklu včetně pojištění bylo nesmyslně drahé, cena vylétla i proto,
že bychom motocykly vraceli na druhé straně kontinentu, jen tou vzdáleností
vzrůstala o desítky procent.
Největší komplikací nákupu strojů byl americký zákon, který
neumožňuje cizincům motocykly koupit, takže jsme je museli koupit na třetí
osobu, na amerického rezidenta. Ale trvalo půl roku, než jsme vyřešili
právní záležitosti. To abychom měli my krytý náš majetek a na druhou
stranu, aby byla kryta i ta třetí osoba, kdybychom například způsobili
během cesty něco vážného. Samotná koupě motocyklů byla hodně
dramatická. Na burze prodeje motocyklů to probíhá strašně rychle, na
rozhodnutí jsem měl pár minut a v podstatě poskrovnu informací. Pouze
malý obrázek na mobilu, ze kterého nebylo příliš co vyčíst. Nakonec
překvapivě nejlevnější a nejjednodušší bylo odeslání strojů domů do
ČR lodí v kontejnerech. Zakoupili jsme i expediční vozidlo, postarší van
Chevrolet, který nám byl základnou v případě potíží.
Protože jsme projeli i pouště a odlehlé oblasti, kde byl minimální
provoz, museli jsme být dobře připraveni na jakákoli zdravotní rizika.
Sestavili jsme si proto ne lékárničku, ale spíše pořádnou lékárnu
včetně léku Tamiflu proti tehdy hrozící ptačí chřipce.
Takže za ty tři roky příprav eviduji v počítači zhruba 700 emailů,
které mi stálo za to zálohovat, další stovky a stovky emailů jsem
neukládal. Navíc jsem prostudoval tisíce stran textů, nejen o Route 66, ale
také o místech, kterými jsme projížděli. Objevil jsem tak informace,
o kterých se nezmiňují ani americké publikace, například, že hlavní
úseky Route 66 ve státech Missouri a Illinois financoval Al Capone, kterému
stavba silnice urychlila pašování alkoholu. Představte si, že zastavíte
u staré benzínky ze 30. let, to byla místa, kde docházelo k tehdy
nezákonnému obchodu s alkoholem, a vnímavý člověk tam úplně slyší to
cinkání lahví, které se překládaly z auta na auto, to je jedna z kapitol
amerických dějin.
Mimochodem, cestu po Route 66 lze jednoduše zakoupit např. u německých
cestovních kanceláří, které za poměrně solidní ceny, v nichž jsou
zahrnuty různé množstevní slevy a dohody s půjčovnami, připraví celou
trasu a základní pohodlí. Navíc, když se něco stane, řeší to cestovka.
To ovšem bude vyhovovat těm, kteří chtějí Route 66 „pouze“ projet.
Chcete-li prožít expedici a dobrodružství, být mezi lidmi, je to jiné.
Ty tři roky znamenaly i shánění co nejserióznějších informací
o původní trase, která přestala existovat. Ani Česká asociace Route
66 podrobnou trasou nedisponovala a americké prameny se rozcházely.
V současnosti se ale situace mění k lepšímu. Když si rozkliknete odkazy
týkající se Route 66, které v závěru své knihy uvádím, tak se dozvíte
téměř všechno. Co nevynechat, kde přibrzdit, najdete i sofistikovaně
zpracované itineráře.
Je v současnosti trasa přehledně značená?
Všude narazíte na hnědé cedule na výšku, na nichž je napsáno Historic
Route 66. Trasu je ale potřeba jistit prostřednictvím GPS. Leckde mohou být
totiž cedule poničené či ukradené. Nicméně, dá se podle nich absolvovat
trasa z Chicaga až do Los Angeles. Juan „Angel“ Delgadillo jako první
vytyčil v roce 1988 trasu, která vedla Arizonou. Ostatní státy, přes
které Route 66 vede, jeho značení převzaly. Současná cesta ovšem nevede
přesně v trasách z 30. let, to byste museli jezdit i v polích a od
ranče k ranči. My jsme ale absolvovali právě trasu, která se co nejvíce
blížila té staré historické.
Střetne se na Route 66 člověk opravdu naplno s americkou
historií? Je to návrat do šedesátých či dokonce třicátých let minulého
století?
V případě, že se s tou historií chce někdo potkat, možností je
nekonečné množství. Od starých benzínek, auťáků, až po muzea,
v nichž je vše o historii Route 66. V každém státě po trase je
nejméně jedno takové muzeum, a je-li čas, dá se v nich strávit nejen
několik hodin, ale i celý den. Jenže my jsme měli expedici tak našlapanou,
že jsem si nemohl vychutnat mnohá místa tak, jak bych si je vychutnat chtěl.
Navíc nás bylo včetně doprovodu celkem devět a devět lidí je devět
pohledů na každou věc.
Kde je srdce Route 66?
Restart už mrtvé silnice odstartoval Juan „Angel“ Delgadillo ze Seligmanu.
Jeho příběh by vydal na samostatnou knihu. Američané tak považují
Seligman za nevyhlášené hlavní město Route 66. V Evropě jsou fakta kolem
Delgadilla ještě v podstatě neuchopená.
A co bylo z mého pohledu nejhezčí? Já jsem prožil Route 66 jako celek.
Bylo fascinující projet tu silnici ve stopách 30. a 60. let, ve stopách
Steinbeckových Hroznů hněvu, statisíců lidí, kteří se během Go West
vydávali dále na Západ. Záleží na vnímavosti každého člověka, co
prožije na Route 66. Pro mne to bylo báječné dobrodružství, naživo jsem
procházel svým dětstvím, protože právě tehdy jsem o všech těch
místech četl.
Jednoduše – Route 66 má své kouzlo v každém státě, v každém
úseku. A historii. Vždyť nejzachovalejší úsek Route 66 je ve státě
Arizona mezi městy Williams a Kingman, protože soudní pře několika
majitelů zpozdila výkup pozemků, takže stavba nové silnice se opozdila.
Když jsem stál na hranici mezi Illinois a Missouri na slavném železném
mostě Chain of Rocks, v tom vlhku uprostřed gigantické Mississippi, nutně
si člověk položí otázku, jak se někdy kolem roku 1850 dostávali lidé na
druhou stranu. Vůbec si nedovedu představit, že bych tu řeku přeplaval nebo
se přes ní dostal na nějakém primitivním plavidle s povozem, kravami,
koňmi. A ty neuvěřitelně rozlehlé plochy, Llano Estacado, tam vidíte na
každou stranu snad 150 km. Já si představoval, jak ty nekonečné dálky
nejedu na motocyklu, ale na koni, kolik mohl jezdec tehdy ujet, kde se napil,
najedl, co všechno musel mít sebou, co to obnášelo, dostat se přes tu
obrovskou planinu. Opakuji, kouzlo Route 66 je na každém úseku.
Píšete, že jsou to hlavně lidé kolem silnice, kteří udělali
z Route 66 to, čím je. Jací jsou lidé na Route 66?
„Jo, byl jsem v New
Yorku, odpovídají mnozí na otázku, zda byli v Americe (budu
v rozhovoru používat výraz Amerika, protože se u nás běžně
používá). Jenže, jak známo, New York není Amerika. Velká města
v Americe si žijí vlastním životem. Ale osmdesát procent Ameriky, to je
venkov, kde jsou lidé naprosto odlišní, v dobrém i zlém. Co Američany
charakterizuje? Především jsou hrdí na to, že jsou Američané. Mohou mít
oprýskaný dům, nepřidělaný okap, deset let neobdělávaný záhon jahod,
ale v tom záhonu stojí stožár s vypranou a nažehlenou americkou vlajkou.
Charakterizuje je nejen sounáležitost s Amerikou, ale také jednoho
s druhým. Byli jsme nejednou překvapeni, jak nezištně a ochotně nám
neznámí lidé pomáhali, což se nedá srovnávat s evropskými poměry.
Navíc, motorkář, to je v Americe pojem a každý se jim snaží vyjít
vstříc. I motorkáři mezi sebou jsou přátelštější a kolegiálnější,
než je tomu v Evropě. Dám příklad. Kdysi jsem u nás oslovil
Harley-Davidson klub, že bych se s nimi někdy rád projel. Odpovědí bylo,
že to nejde, že jsou uzavřená společnost, nejprve musím zaplatit členské
příspěvky a dva roky čekat, ti kluci se fakt zbláznili. V Chicagu jsme se
hned první den sešli s prezidentem tamního Harley-Davidson klubu a druhý
den s námi ti místní kluci jeli dvě stě kilometrů s vlajkami na zádích
motocyklů, z Grant Parku jich vyjelo patnáct. V Americe je Harley-Davidson
opravdový životní styl. Tady v Evropě, nechť se na mě kovaní harleyáři
nezlobí, je to mnohdy velká lakýrka. Když se vrátím k lidem na Route 66,
také jsme zažili negativní zkušenosti, mj. jednu neděli se opilí farmáři
pokusili vyvolat s námi bitku v baru, ovšem další přítomní místní
tomu zabránili.
Mimochodem, v knize používám slova černoch a indián, což je v Americe
naprosto nepřijatelné. Černoch je pejorativum, říká se Afroameričan,
indián je Native nebo First Nation. Čítával jsem ale knihy, kde se psalo
o černoších a indiánech, na ty v mé knize navazuji.
Route 66 vede přes několik indiánských území, jaká byla
indiánská setkání?
Spojené státy vracejí indiánům poměrně rozsáhlá území. Jenže ti
lidé byli zvyklí žít odlišným způsobem života, výsledkem je mnohdy
alkoholismus, drogy a z toho vyplývající vysoká trestná činnost.
Indiánská setkání tak většinou nebyla úsměvná, naopak rozporuplná až
lítostivá, člověk měl dříve představu o nezlomeném hrdém národě,
realita je ovšem jiná. Nejvíce to nechávám zaznít v příběhu
„Indiánská babička“, z něhož si každý může odnést tu obrovskou
nostalgii. Vzpomínám, že moje manželka si chtěla koupit malovaný
džbánek, na němž je symbol indiánského božstva Kokopelli –
předkloněná postava hrající na flétnu. Oslovil jsem proto indiánskou
ženu, chtěl jsem být vstřícný a pozdravil jsem ji indiánským pozdravem
kata-ma-hu s od srdce zdviženou pravicí. Jenže žena se zamračila, něco
vyštěkla a zmizela. U druhé ženy se to opakovalo. Pak se objevil starý
pán, samá vráska a dýmka v ruce, strašně se smál mému vysvětlování,
a že to sice je indiánský pozdrav, ale apačský a s těmi že Navahové
tisíc let válčí. V knize také popisuji, jak žijí dnešní Navahové na
území Monument Valley. Není to veselé čtení.
Grand Canyon, Death Valley, Yosemite NP, Sunset Crater, kde Vás
příroda nejvíce oslovila? Průjezd přes Death Valley, vyprávějte.
Nazýváte to tam Luciferovým dechem, to těch 71 stupňů na
slunci?
Byl jsem ohromen rozsahem toho, co příroda vytvořila na území dnešních
USA. Každé z těch zmíněných míst je úchvatné. Hodně se v knize
rozepisuji o Grand Canyonu a právě Death Valley. Kdo ho na motocyklu
nezažil, stěží pochopí, byl to opravdu prubířský kámen expedice.
Projeli jsme ho z jihu na sever, tedy skoro 300 km, měli jsme rukavice, ale
stejně jsme drželi páky na motocyklech jedním prstem, protože se nedaly
uchopit, jak byly rozpálené. Na nádrži bychom usmažili volské oko během
několika vteřin. Nedalo se jet rychleji než třicítkou, ten děsivý žár
by svléknul kůži z obličeje, jak se uvádí na propagačních materiálech.
Později jsme se dozvěděli, že v den našeho průjezdu se teplota vyšplhala
pouhý jediný stupeň pod rekordních 57,1 stupňů Celsia z roku 2001. Na
slunci neuvěřitelných 72 °C.
Ten den vydal tamní šerif doporučení, aby nikdo do Údolí smrti nejezdil,
protože ty extrémní teploty se očekávaly. Nebylo to nařízení, ale
doporučení. Jenže když v Americe šerif něco řekne, je to dogma. A nás
mu hned práskla obyčejná pošťačka, která se ptala, kam jedeme a my
popravdě odpověděli. Šerif byl do pěti minut u nás, naštěstí se
s ním dalo mluvit. Vyjmenoval jsem mu, kudy a kam míříme, že tam nejsem
poprvé a ta místa znám, vysvětlil jsem mu, že máme stovky litrů vody,
dostatek benzínu, že jsme vážně perfektně připravení. Tak nás pustil a
jen požádal, až to přejedeme, abychom došli za tamním šerifem, ať mu dá
vědět, že jsme to všichni ve zdraví projeli, aby měl klid. Pozitivní
zkušenosti máme i s rangery v národních parcích, nejen, že jsou
perfektně vybavení, ale vždy se v první řadě ptali, zda jsme ok, zda
něco nepotřebujeme, zda mohou poradit.
Zajímavé české stopy na Route 66?
Většina Američanů dobře ví, kde je Czech Republic, především díky
Václavu Havlovi. On je v Americe obrovský fenomén. Že hrál Clinton na
návštěvě České republiky na saxofon, to obletělo Ameriku, že byli
Rolling Stones u pana prezidenta, to také všichni vědí. Víte, já
nesnáším výraz „čecháčkové“. My bychom měli být hrdí na více
než tisíciletou historii, neskutečný počet nesmírně schopných a
uznávaných lidí, což na malou zemičku je úžasné.
Ve státě Kansas jsme projížděli městem Galena, městem železáren a
oceláren. Do důlních oborů v Galeně potřebovali na přelomu 19. a
20. století specialisty a kdosi jim vysvětlil, že nejlepší jsou
v Čechách. Objeli tedy doly v Čechách a na Moravě a do Ameriky nalákali
nejlepší důlní inženýry. Ti a jejich rodiny jsou v Kansasu po generace
váženými občany. Když těžba v Galeně skončila, z desítek tisíc
lidí v Galeně zbylo pár tisícovek. Ale odešli ponejvíc Američané.
Potomci českých rodin většinou zůstali a přeorientovali se na IT. Dnes
jsou velmi úspěšnými odborníky v počítačovém byznysu. To velmi dobře
ukazuje na naši flexibilitu, šikovnost si poradit. Snad největší české
zastoupení je ve státě Texas, přestože my jsme tam krajany nepotkali.
V Texasu údajně žije až milion lidí s českými kořeny.
Kritizujete muzeum Jessiho Jamese, že je podfukem na turisty a
snahou vytáhnout z nich co nejvíce peněz. Čeká to na člověka na Route
66 všude?
To bylo nedaleko Merameckých jeskyní, kde se dle tradice Jesse a jeho parta
jeden čas ukrývali. Ano. To muzeum bylo, řečeno slušně, „úsměvné“.
Ovšem drtivá většina muzeí, která jsem v Americe a na Route
66 navštívil, byla na mimořádné úrovni. Dovedu si představit, že
historici, kteří mají v oblasti zájmu tento segment, by v nich dokázali
strávit týdny a týdny. A odjeli by naplněni informacemi a zážitky.
Turismus zaměstnává i na trase Route 66 množství lidí, znovu se
otevírají zavřené obchůdky, bistra. A přijíždí tam lidé hlavně za
sladkobolnou nostalgií let třicátých a šedesátých. Vždyť i moje kniha
je o nostalgii. Není primárně o motocyklech, není to motorkářská kniha.
A že jsme jeli právě na motocyklech? Já se chtěl přiblížit právě roku
1930, kdy zde lidé ještě jezdili většinově na motocyklech. Chtěl jsem se
co nejvíce dostat dovnitř dění. Jaké to bylo, projet na motocyklu napříč
Amerikou.
Parkování motocyklů je v USA rituál, píšete…
To má původ v těch 30. letech, kdy se silnice v USA stavěly tak, že se
po stranách poměrně výrazně svažovaly, aby z nich mohla dobře odtékat
voda. Harley-Davidson váží kolem 450 kilo bez řidiče, manipulace je tedy
obtížná. A když zastavíte předním kolem u chodníku, kde se svažuje
silnice, tak neodjedete. Zpátečku Harley-Davidson nemá, takového
nešťastníka musejí vytáhnout kolegové, což se neobejde bez posměchu.
Takže se tak parkuje původně z praktických důvodů. A bikeři musí být
samozřejmě pěkně srovnaní vedle sebe, což se nám ne vždy bohužel
podařilo. Mimochodem, potkali jsme na Route 66 jednoho člena proslulých
Hells Angels. Dal se s námi do řeči, hned odkud jsme, mluvil velmi potichu
hlubokým hlasem, prošedivělé vlasy a měl kámošku s červeným šátkem.
Když jsme mu povídali, že jedeme šestašedesátku, byl nadšený, že takhle
poznáváme Ameriku, Američanů totiž cestuje opravdu málo a často jen
v blízkém okolí. A na naši otázku, co dělá, odpověděl, že byl pět
let na dovolené. My na to, že to muselo být báječné, pět let na dovče a
kde prý byl? Zvedl obočí, no přece v San Quentinu, kde bych byl… Tak jsme
se dozvěděli, že být na dovolené znamená u Hells Angels být
v kriminále. A ta jeho Mary povídala, ale už si toho nechal, viď kocourku.
Jo, už s nimi nejezdím, to bych byl na dovolené pořád. Takže s Hells
Angels jsme se potkali naštěstí v tomto přátelském duchu.
Jeden Váš kolega si troufl na Krále Texasu…
Steakhouse Big Texan Steak v Amarillu, to je další fenomén Ameriky.
Patří k němu jedna velká atrakce – sníst ohromný biftek. Pokud má
host odvahu, zaregistruje se. A pokud host tu dvoukilovou flákotu masa, kterou
mu připraví dle jeho přání, sní do limitu jedné hodiny, má ho zdarma.
Pokud neuspěje, platí 72 dolarů. Jenže, k té obří porci masa dostane
jedlík i big potato, což je brambora jak půl hlavy, spoustu fazolí, salát,
je to brutální množství jídla. Kolega Erik do toho šel a my ostatní
slíbili, že když to nesní a bude muset platit, že polovinu zaplatíme.
Pochopitelně, v baru to hned vřelo, všichni se těšili na podívanou,
protože tu šílenou porci nejíte někde v ústraní v klidu, ale na
vyvýšeném pódiu, aby byla zábava pro všechny. Obsluha navíc ovládá
takové nenápadné tahy, jak to hostovi znechutit. Nejdříve přinesou tu
velkou bramboru, pak fazole a když na závěr přistane na stole ta flákota,
ostrým nožem ji rozříznou a ona se vlastní vahou rozvalí do stran. Erik
později říkal, jak na něj to rozkrojení zapůsobilo: „…už když to
rozkrojil, věděl jsem, že to nedám“. Já jsem si dal baby beef, což
bylo 400 gramů masa a jedl jsem ho dvě hodiny.
Tamní steaky jsou fantastické a dosáhly takové proslulosti, že v Amarillu
postavili soukromé letiště a létají na ně byznysmeni z celých Států.
Ten steakhouse má nepředstavitelné jméno a je skoro povinnost se tam
zastavit. Mimochodem, rekord mezi lidmi je necelých 9 minut.
Jak jste se cítil na konci cesty, po letech příprav a splnění
snu?
Route 66 končí na slavném molu v Santa Monice. Končí tam proto, že kdysi
tam vedly koleje a vykládaly se lodě, přijížděla nákladní auta. Tehdy to
nebylo výletní místo, ale dopravně-logistický uzel. Dnes je tam pamětní
kámen, že zde konči slavná Route 66. Když jsme tam konečně dorazili,
propadl jsem docela melancholii. Vždyť jsem to tři roky připravoval a
měsíc jsem dostával denně do těla. Ale nechtělo se končit nikomu. Jenže
dále Route 66 nevedla. Byli jsme na konci. Na druhou stranu jsem cítil
úlevu, že se nikomu nic vážného nestalo a radost, že jsme to konečně
absolvovali. A že další den dáme motocykly do přístavu a budeme mít
jediný den bez starostí a bez motocyklů. Ten den v Santa Monice jsme si
parádně užili. Jsou tam přenádherné pěší zóny, vyrazili jsme dolů na
pláž, poblíž legendárního mola. Doporučuji restauraci Bubba Gump, což je
v USA celá síť, kterou zřídil Tom Hanks po slavném filmu Forrest Gump.
Podávají se tam excelentní krevety na milion způsobů.
Na závěr bych Vám ale také rád položil jednu otázku já. Jak se Vám moje
kniha o Route 66 líbila? Jaký na Vás udělala dojem?
Já bych rád pogratuloval k tomu, že se Vám podařilo přes
všechny obtíže takovou částečně neznámou legendární cestu zmapovat a
absolvovat, užít si ji a navíc napsat a vydat krásnou knihu s šestnácti
stovkami fotografií. Hned na první pohled jsou to roky úžasné a
především do cíle dotažené práce. Zdůraznil bych, že právě to na mne
především udělalo dojem – celá ta průlomová příprava před cestou,
samotná cesta a kniha dohromady. A přece jen ještě jedna otázka. Bobby
Troup by byl u nás asi neznámý zpěvák, kdyby nesložil Get Your Kicks On
Route 66. Verzí této písně je kopec, zpívali či zpívají ji Rolling
Stones, Chuck Berry, Bing Crosby, Depeche Mode. Troup prý složil píseň
právě během jízdy na Route 66. Pobrukoval jste si Get Your Kicks On Route
66?
Kdepak. Ta skladba je na pobrukování poměrně složitá. Já byl nadšený
především hodně hlasitým pobrukováním mého Harley-Davidsona. To je na
Route 66 ta nejkrásnější hudba.
Knihu Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA lze koupit například v internetovém knihkupectví Kosmas.
rss kanál