Když vystoupím z letadla na letišti v Addisu, co mne čeká, co turista s otevřenýma očima vnímá jako první?
Lehce organizovaný chaos. Nejprve se musíte postavit do mnohdy dlouhé fronty na turistické vízum a přestože se procedura v posledních letech ulehčila, stále je to po dlouhém letu obtěžující proces. Nezřídka se stává, že člověk čekáním na vízum stráví hodinu a půl. A pak musíte najít své zavazadlo, zatím se mi nestalo, že bych ho nenašel, a poté se dostat z letiště do města. Na cizince na letišti čekají doslova skupiny naháněčů na taxíky, kterých je spousta a mnohdy za přemrštěné ceny dovezou turistu do jeho destinace v hlavním městě. Člověk musí dopředu počítat s tím, že tomuto tlaku bude vystaven. Nejlepší je mít domluvenou s hotelem vlastní přepravu, což je daleko komfortnější a méně chaotické. První jízda Addis Abebou je pro evropskému řádu navyklému turistovi kulturním šokem, Addis je město přelidněné, což se odráží i na silničním provozu. A ucítíte také typickou vůni Addis Abeby, spíše smrad, což způsobuje fakt, že leží v kotlině, přestože v nadmořské výšce 2300 metrů nad mořem, a také starý vozový park, většina aut má už padesátku za sebou. Když toto první den přežijete s úsměvem, můžete se vyspat do krásného slunečného dne.

Možná je nejlepší půjčit si auto i s řidičem, což ovšem nebude nejlevnější. Jak ho sehnat?
To je pravda, vlastně… auta se půjčují rovnou s řidičem. Pokud nemáte etiopský řidičský průkaz. Je to takové etiopské specifikum, na mezinárodní řidičský průkaz příliš neslyší, ten cizincům slouží pouze jako prostředek k získání etiopského. Zavedené turistické agentury mají pronájmy automobilů velmi drahé, v ceně je řidič, jeho strava a všechny další potřebné věci. Ceny zapůjčení auta rozhodně neklesají pod 100 dolarů na den, spíše vyskakují až na 150 dolarů, což napovídá, že je to lepší pro skupinu tří čtyř osob, které si pronajmou džíp 4×4, bez takového auta se do některých oblastí ani nedostanete, infrastruktura není stále ideální. Na druhé straně, pronajmout si řidiče s autem, který nepatří do nějaké oficiální cestovní agentury, tedy chlapce, kteří jediné, co umí, je řídit auto, je sice levnější, ale vždy loterie a můžete být někým nepěkně napálen. Já jednoho takového, dnes již spíše kamaráda než řidiče, mám, ale vyžádalo si to x let létání do Etiopie, než jsem našel toho správného člověka. Nejlépe se předem informovat u někoho, kdo Etiopii již dobře zná a má kontakty na spolehlivé lidi.

A bez auta?
Individuální turista se dokáže pohybovat na většině míst vcelku snadno, přesto bych pro začátečníka volil spíše snazší, navštěvovanější okruh. Autobusová doprava je vcelku rozvinutá, opatrnosti však nikdy není dost. Existují dvě státní společnosti, které mají postavení jako u nás Student Agency, ale vedle nich desítky menších soukromých společností, které využívají především minibusy, ty mohou být ale těch padesát let staré, což nemusí být na silnicích právě bezpečné. Ale dá se říci, že možnost cestování není nijak stížená. Navíc, přestože bezpečnostní situace není ideální, je Etiopie zemí takřka bez kriminality, alespoň té závažné, o jaké slýcháme například v souvislosti s jižní Afrikou. Sem tam se přihodí nějaké incidenty především v pohraničních oblastech s Eritreou, ale jsou to stále výjimky. Turistu spíše okradou v Addis Abebě, než by se mu stalo něco vážnějšího v jiných regionech. Ale i v Addis Abebě je relativně bezpečné se pohybovat i ve večerních hodinách, na rozdíl od celé řady jiných afrických metropolí.

Natažené ruce dětí a házení kamení, to je součást cestování Etiopií. Mnozí by mohli vyprávět divoké zkazky…
Můj největší kulturní šok nastal nikoli, když jsem poprvé přiletěl do Etiopie, ale když jsem se vracel ze Rwandy do Etiopie. Zatímco ve Rwandě cizince nikdo neosloví, nedotkne se ho, v Etiopii se, zejména v centrálních oblastech a Addis Abebě, lidé na cizince doslova lepí a samozřejmě děti jsou využívány k žebrání. Vláda zakázala řidičům, aby dávali během zastavení na semaforech peníze žebrajícím dětem, já jsem se, když jsem přiletěl do Etiopie poprvé, dopustil tohoto přehmatu. K mému taxíku přistoupilo dítko a otevřeným okénkem jsem mu dal jeden birr, což je jako jedna koruna, ovšem v tu ránu byl taxík doslova obležen hordou žebrajících dětí a řidič z toho nebyl právě nadšen, dalo mu práci vůbec se rozjet. Je to věc, na kterou je nutné si v Etiopii zvyknout, protože cizinec je v tomto směru pod neustálým tlakem, který ale nepřechází do násilí. Pravda, i já jsem se stal terčem házení kamenů.

Rozhodně asi neoplácet hozený kámen hozeným kamenem…
Rozhodně, obecně platí, že pokud někam člověk přichází s úsměvem, je mu úsměv oplácen. Ideální je mít místního průvodce, jakmile máte místního spolehlivého průvodce po svém boku, šance, že se stanete obětí něčeho zlého, se blíží nule.

Je v současnosti reálná cesta k vulkánu Erta Ale, v jehož kráteru bouří lávové jezero?
V celé řadě míst podél hranic – a zejména na hranicích s Eritreou a Jižním Súdánem – nemáte bez vojenského doprovodu šanci. Stoprocentně to platí především o eritrejsko-etiopské hranici, která je vojensky monitorována. Nemohu říci, že tam nelze jezdit, ale nepochybně jedině s ozbrojeným doprovodem. A totéž platí o hranici s Jižním Súdánem, odkud se konflikty přelévají až na etiopské území.

Vůbec jste nezmínil somálskou hranici… A region Somali je rozsáhlý.
Protože tento polopouštní region nikdy nebyl součástí turistických tras, infrastruktura tam buď neexistuje, nebo je minimální a region je přemilitarizovaný, vždyť Somálsko zažívá občanskou válku. Do mnoha oblastí tohoto regionu, a především periferních, by cizince ani nepustili.

Vraťme se k Erta Ale, ten vojenský doprovod, to nebude asi tak, že zajdu na ministerstvo v Addis Abebě, spíše v nejbližším městečku na policejní stanici…
Pokud jedete se spolehlivým místním řidičem, on už bude vědět, na koho se obrátit, na nějakou místní policejní stanici. Tam cizincům přidělí počet policistů jako doprovod v závislosti na stupni nebezpečí, dovedu si představit, že to může být i několik džípů s ozbrojenci, což se finančně projeví na ceně takového výletu.

Do Státu jižních národů, národností a lidí míří jedna cestovkářská výprava za druhou. Jak to za poslední dekády domorodce změnilo?
To je námětem obrovského množství studií. Já tam byl poprvé před devíti lety, tehdy neexistovala infrastruktura, žádné asfaltové silnice, telekomunikační věže, hotely. Jenže region zažívá obrovskou proměnu, proti minulosti je to úplně odlišný svět, do kterého proudí jedno auto za druhým. Domorodci si úspěšně zvykli na tučné úplaty za fotografování, pro movitější turisty například z Japonska není problém zásobovat je dostatkem birrů. Jako příklad uvedu amerického antropologa, který si postěžoval, že jeho výzkum u kmene Mursi, jehož ženy jsou proslulé dřevěnými tácky ve spodním rtu, je vlastně velmi komplikovaný, protože za každý pohyb byla po něm vyžadována nějaká úplata. Turisté se podepisují např. na odpadu, každý sebou vozí balíky pitné vody v pet lahvích, které dříve bývaly domorodci vnímány jako cennost. S příchodem turismu se rozvíjí i prostituce, stavějí se nové hotely, bungalovy, a tato turistická centra přitahují naháněče a dívky, které si chtějí vydělat. Šíří se také alkoholismus. Ti lidé stále žijí z pastevectví, mají svá políčka, ale někteří jedinci mohou na turismu bohatnout, protože inkasují mnohdy tučné všimné, zvláště, když se střídá jedna zahraniční skupina o dvaceti osobách za druhou. Z návštěv kmenů se stal turistický byznys.

Hovoříte o alkoholu, jaké je etiopské pivo?
Druhé nejlepší na světě. Po českém, samozřejmě. V Etiopii je 6–7 velkých pivovarů a některé z nich byly kdysi postaveny za československé bratrské pomoci. Etiopané, zdá se, nepřistupují k pití piva jako Češi, pivo tedy není takovou každodenní náplní jejich života, ale stává se čím dál více populárním. A to i točené pivo, které bylo ještě před pár lety vzácnou výjimkou, pilo se výhradně v láhvích. Moje nejoblíbenější pivo je Bedele, které se vaří ve stejnojmenném městě, dnes už ho vlastní tuším Heineken, přesto, když se napijete, možná i ve vás bude evokovat české luhy a háje.

Nejen v Simienu je nutné si najmout místního průvodce, jaké jsou s nimi zkušenosti?
Velmi dobré, jsou to lidé, kteří hovoří anglicky, není se třeba obávat nějakých nepříjemností, samozřejmě se za to více platí. Simien, to nejsou klasické značené turistické stezky, jaké známe z našich končin, pohybujete se v divokém terénu kolem 4000 metrů nad mořem a bez toho průvodce by několikadenní trek byl, troufám si říci, až nemožný.

Cestu přes Simien kdysi kdosi nazval „nejděsivější silnice světa“. V jakém stavu je dnes?
Obávám se, že právě tato silnice bude ve stavu, v jakém byla před desetiletími. Přestože italské trvání v Etiopii nebylo delší než pět a půl roku, Italové zanechali nesmazatelnou stopu v etiopské infrastruktuře, která by jinak v době císařství ani nevznikla. Dodnes v některých regionech především starší lidé vzpomínají na Italy. A připojují se také mladší, kteří pod dojem toho, že vláda se o rozvoj země příliš nestará, sem tam zažertují, že by se zase hodila italská nadvláda. Také simienskou silnici postavili Italové, v současnosti tento italský základ polévají asfaltem Číňané.

Věnujete se i historii země. Podle Vašich slov vnímají obyvatelé Etiopie italskou invazi méně negativně, než by člověk předpokládal. Zůstala tedy pouze tématem pro státní propagandu?
Vztahy s Itálií jsou výborné, Italové jsou významným partnerem Etiopie. Mnozí Etiopané si uvědomují, že právě v období 1936–41 byly postaveny silnice, nemocnice, školy. Při příležitosti nějakých výročí stát samozřejmě připomene různé historické křivdy, což je asi normální. Mimochodem, jednou z nejprestižnějších institucí v Addis Abebě je italský kulturní institut, který je využíván mezinárodní i místní komunitou i jako oblíbený meeting point.

Překvapilo mne, že ve městě Adua, kde došlo k vítězné bitvě s italskými vojáky, jsou památníky padlým Italům. Nikdo je neničí? To není tak obvyklé v těchto částech světa…
Svědčí to o tom, že lidé jsou si vědomi, že Etiopie je jedna z kolébek civilizace a jsou na to pyšní. To se projevuje v jejich přístupu k historii, kultuře. Neumím si představit a nepovažuji za reálné, že by památníky někdo ničil. V Etiopii naleznete i celou řadu marxistických monumentů, které jsou nedotčené a součástí i turistického záj­mu.

Máte tip na nějaké okouzlující a méně známé místo Etiopie, nějaké Vaše oblíbené tajné místo?
Já se právě rád pohybuji po těch méně známých. Většinu svého etiopského času jsem strávil v regionu Oromia, kde si cizinec uvědomí tu nekonečnou šíři Etiopie, to, že Etiopie je kontinentem v kontinentu, což je nejčastější klišé, které se dočtete v průvodcích, ale ona je to pravda. Pokud se chcete vyvléknout z těch tradičních turistických tras, doporučím dvě muslimská města – Harar a nedalekou významnou železniční stanici Dire Dawa. V Hararu je největší koncentrace mešit, na malém prostoru jich najdete přes osmdesát a každá má maličko jiný architektonický styl, což je přitažlivé pro milovníky historie architektury.

Harar, to je Rimbaud…
To bych neřekl, maximálně, když se přiblížíte k jeho muzeu, někdo z kolemjdoucích na to upozorní. Do Hararu se jezdí především za zachovalou architekturou a hyenami, z jejichž představení se stal byznys. Pozoroval jsem to z okna, jinak samozřejmě musí turista za přítomnost u tohoto rituálu zaplatit. Hyeny krmí člověk, který našel způsob, jak s nimi komunikovat, a hyeny se najednou jeví jako krotká mazlivá zvířátka, nikoli jako šelmy, která mohou člověku způsobit vážná zranění.
Město Dire Dawa je neprávem opomíjené, je skvostem dědictví italského kolonialismu, široké bulváry s palmami, až neuvěřitelně zachovalá italská architektura na každém rohu. Doporučil bych strávit tam víkend a nadýchat se těch třicátých let. Dalším zapomenutým koutem je na východě Oromie oblast Welega, která začíná městem Nekemte a sahá až k městu Dembi Dolo, nedaleko súdánských hranic. Tu bych doporučil milovníkům přírody, říká se, že zdejší krajina je nejkrásnější v celé Etiopii. Do tradičních cestovatelských schémat nezapadá ani okolí řeky Gibe jihozápadně od Addis Abeby směrem k městu Jima, což je také historické centrum islámu v zemi. Členitá krajina Gibe člověka vrací až někam do pravěku. A to i přesto, že se zde staví přehrady, neboť Etiopie se chce stát velmocí v produkci elektřiny z vodních zdrojů.

Žvýká se v Hararu hodně čat (známější jako kát)?
Žvýká, podobně jako v celé muslimské Etiopii, pro běžného etiopského muslima je čat normální součástí dne. I já jsem žvýkal čat, protože chcete-li navázat dobré vztahy, nic jiného nezbývá, je to jako u nás pozvání na pivo. Pro Evropana zvyklého na každodenní řád, to může být, řekněme, nečekané, protože i hotelový personál v Hararu – což se mi stalo – se může věnovat žvýkání čatu a nikoli chodu hotelu. Čat žvýkají i řidiči minibusů a za volantem jim dodává pocit, že mohou vydržet nekonečně dlouho a nemůže se nic stát. A pak vidíte kolem silnic ohořelé vraky minibusů, tyto tragické nehody mají mnohdy původ právě ve žvýkání.

Bývalý etiopský císař Haile Sellasie byl či je ikonou rastafariánů, kteří jej uznávají coby potomka Šalamouna. Kde v Etiopii potkám rastafariány?
Především ve městě Shashemane. Žije zde komunita rastafariánů, jenže, pokud nemáte nějaké kontakty, nebo váš řidič neví, kam jet, na rastafariány nejspíš nenarazíte. Z rastafariánství se také stal vývozní artikl, koupíte nejrůznější věci, které souvisejí s rastafariánstvím i s osobou Haile Sellasieho, také mám doma čepičku. V Shashemane se mi potvrdilo, přestože jsem tam strávil jen několik hodin, to, co se o něm píše – že je k cizincům nepříliš vlídné. Totiž, každý cizinec tam jede jako do centra rastafariánů a místní lidé to berou s určitou nelibostí, protože je to vlastně cizí fenomén, který přišel z Karibiku a cizinci jezdí jen za ním.

Vztah Etiopanů k církvi je, předpokládám, až posvátný…
Cokoli co souvisí s církví je nedotknutelné, kněz je v Etiopii osobou až posvátnou. V současnosti žijeme v éře karikatur, v Etiopii je nemyslitelné, že by někdo jakýmkoli způsobem zesměšňoval církev, ta je základním kamenem země. Když se vybírají peníze na kostel, každý se uctivě ukloní a přispěje, je nemyslitelné, aby někdo nepřispěl. Etiopané žijí veřejným životem, ulice jsou plné lidí a když se slaví jakýkoli svátek spojený s náboženstvím, tak se ho účastní, žijí aktivním náboženským životem, ať křesťané či muslimové. Dovolím si žertovnou odbočku, když například jedete v Addis Abebě taxíkem a právě míjíte kostel, řidič na moment zavře oči, pomodlí se, to pro cizince v nahuštěné dopravě nemusí vzbuzovat příjemné pocity.

Doc. PhDr. Jan Záhořík, Ph.D. (1979)
zabývá se problematikou zemí subsaharské Afriky.
Publikace:
Etiopie v letech 1923–1935
Cesta k italské invazi
Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace
Ohniska napětí v subsaharské A­frice