V centrálních regionech Barmy se lze pohybovat bez obtíží, ale… Barma se stala v posledních letech vyhlášenou turistickou destinací a všem negativům cestovního ruchu a jeho dopadům na Barmánce lze jen stěží uniknout. Bohužel, turisticky nejpopulárnější místa Barmy (jezero Inle, Bagan) trpí všemi negativními dopady turismu. Naštěstí, průvodce nabízí i místa pro dobrodružněji založené cestovatele, kteří mohou vyrazit do méně navštěvovaných odlehlejších oblastí a poznat „pravý barmský venkov“. Jen pozor – většina okrajových regionů Myanmaru je turistům nadále nepřístupná, vstoupit lze buď na speciální povolení, nebo vůbec. Průvodce na mapkách i v textech upozorňuje na tyto oblasti především v Šanském, Čjinském a Kačjinském státě.

Průvodce tradičně poradí, kam se vydat a jak, kde se ubytovat, jak funguje v Myanmaru doprava, nechybějí výlety na kole, autoři doporučí svá oblíbená místa včetně památek z koloniálního období. Seznámí s barmským oblečením (hodně turistů si nakonec koupí longyi, tedy jakýsi sarong, který nosí muži i ženy), se žvýkáním betelu, rozšířeným v některých regionech Myanmaru nebo mlaskáním v čajovnách. A najdeme i slovníček barmských výrazů, nepochybně každý Barmánec bude potěšen, když na něj cizinec promluví alespoň několika slovy v barmštině.

Je fajn, že nechybí kapitola o zodpovědném cestování. Na něj apeluje i Barmské centrum v Praze a jeho ředitelka Sabe Amthor Soe. V Myanmaru si člověk musí uvědomit, že značná část toho, co utratí, jde do kapes elit, které jsou přímo napojeny na brutální vojenský režim. Už před 20 lety vyzvala Aun Schan Su Ťij právě z tohoto důvodu k bojkotu země (turistickému). Toto doporučení dnes již neplatí, ale přesto je vhodné se vždy zamyslet, jak člověk zemí cestuje a zda raději podpořit vyděračské podnikatelské elity, nebo místní obyvatelstvo. To platí především o drahých hotelech.

V závěru knihy nechybí seznam knih o Barmě, které je možné si přečíst v angličtině. Jsem rád, že jsem mezi nimi našel i Aun Schan Su Ťij. Jeden nedostatek publikace mne ovšem trápí – všechny uvedené knihy jsou v cizím jazyce a nejsou zmíněny ty, které byly přeloženy do češtiny. Vysvětlení „bohužel nenajdete skoro žádnou barmskou literaturu v překladech“ mne nenadchlo a tento seznam v českém vydání chybí. Podobně jako doporučení, že překlady z barmské literatury sice u nás nebyly publikovány, lze si je ale přečíst v knihovně Orientálního ústavu v Praze. Mezi do češtiny přeložené knihy patří i Osvobozeni od strachu od Aun Schan Su Tij a kniha Barmské dny od George Orwella. Za přečtení rozhodně stojí Dějiny Barmy od barmanisty Jana Bečky. Seznam dalších děl v češtině najdete v rozhovoru s Janem Bečkou na Cestomile.

Mám doma v knihovně desítky průvodců Rough Guides (i Lonely Planet) a vždy jsem na nich oceňoval praktičnost, tedy to, že mají na snad jakoukoli situaci v neznámé zemi odpověď. To, že jsou vhodné – a to platí i pro průvodce Myanmarem – pro mladší i starší individuální cestovatele s batohem na zádech i ty, kteří upřednostní zájezd od cestovní kanceláře, ale chtějí ještě nějakou kapku informací a poznání navíc. Tentokrát musím dát plus i eleganci publikace – za příjemnou grafickou úpravu, kterou oživují mj. vícebarevné mapky a vhodně zvolené písmo. Každopádně je průvodce Barmou v češtině správnou reakcí na zvyšující se zájem o kdysi nedostupnou asijskou zemi.

Krátká osobní myšlenka na závěr. Knižního původce si před cestou nepůjčuji, průvodce si vždy kupuji (některé jsem dostal). V mé knihovně tvoří hezkou řadu a patří jim jedna police. V době, kdy je člověk na cestách zavalen nabídkou suvenýrů v podobě bezcenných neestetických cetek, zůstává právě knižní průvodce vzpomínkou na prožitou cestu a nová poznání. Vzpomínkou, do níž si lze dělat poznámky, která poučí o dějinách, kultuře, místech, jazyku, a která je doplňkem k vlastním fotografiím a zápiskům. Zbývá jediné – zakoupit průvodce, batoh na záda a vyrazit směr Myanmar.

Turistický průvodce Myanmar (Barma)
Vydalo nakladatelství JOTA 2015, 382 stran
Z anglického originálu The Rough Guide to Myanmar (Burma) 2015