Ale že by cestování Španělskem bylo bez zádrhelu… Dorazili jsme metrem do stanice Chamartin, nahoře se nachází stejnojmenné vlakové nádraží. Že jedou odpoledne vlaky směr Cáceres, víme. Jenže první je vyprodaný. A jede ještě jeden, z nádraží Atocha na druhé straně Madridu v 18:25, ale… není sice vyprodaný, jenže zbývá poslední místo. Jsme dva. Zdá se mi tento způsob dopravy poněkud nešťastný, nedovedu si představit, že bych si chtěl vyrazit například z Prahy do Brna a oznámili mi, že na příští tři dny je vše vyprodáno. Jiná země, jiný mrav, vzhůru na autobusové nádraží Sur. Další dvě eura za metro a osobu, dva přestupy, trochu tlačenice, jak to už v metru v pátek odpoledne bývá. Hned se hrnu k okénku společnosti Avanza, lístky jsou, jedeme za 40 minut.

Vstup na nástupiště k autobusu je uzavřen a řidič otevřel až pět minut před odjezdem. Jedna paní se marně domáhala otevření o několik minut dříve, pár ostřejších slov s řidičem, vyhrkla na něj své opovržlivé „macho!“, ale bez výsledku, dveře zůstaly uzavřené. Proč ta agrese? Chtěla si před odjezdem zakouřit, což je samozřejmě v hale zakázané. Cesta byla dlouhá, téměř 5 hodin, ale pohodlná a jízdní řád dodržen.


Noční Plaza Mayor a Torre de Bujaco

Před 22:30 vystupujeme na nádraží v Cáceresu asi tři kilometry od Plaza Mayor a městských hradeb. Venku čeká jediný taxík, za 5 eur nás doveze k hostelu Al Qazeres, který je přímo u hradeb pár kroků do starého města. Španělské „hostaly“ jsou levnější než hotely, ale kvalita ubytování je vyhovující, samozřejmostí jsou dvoulůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením. Sprcha po celodenní cestě a vzhůru na Plaza Mayor. Je téměř půlnoc, Španělé se právě začínají bavit a my s nimi. Na náměstí i v jeho okolí je přehršel barů, restaurací, kdo se nevejde dovnitř, postává venku u sudů, které slouží jako stolky, někde hraje živá hudba. Veselý španělský rej, dospělí, mládež, děti, taková je noční Plaza Mayor.

„Je to pusté a veliké, vyprahlé jako poušť, tajemné jako Sinai; já nevím, jak to říci: je to jiný kontinent; není to Evropa. Je to přísnější a hroznější než Evropa; je to starší než Evropa. Není to pustota melancholická; je slavná a podivná, drsná a exaltovaná. Černě odění lidé, černé kozy, černí vepři na horce hnědém pozadí. Tuhý a do černa vyuzený život mezi rozpáleným kamením… Španěly, jako každá stará a dobrá země, se drží regionalismu, je tisíc a jeden rozdíl mezi Valencií a Asturií, Arragónem a Extremadurou.“

Tato slova napsal Karel Čapek ve svém Výletu do Španěl. Také vyrážíme do Španěl, ale nikoli v Čapkových stopách. Ta EXTREMADURA… se vážně drží regionalismu i ve 21. století. Jednoduše stará a dobrá země. Lidé už nechodí v černém, ale černí vepři nechybějí, místní Jamon iberico zraje dva až tři roky a i v Cáceresu visí v každé restauraci.

Dopoledne povinná prohlídka v Cáceresu – Torre de Bujaco, která se tyčí přímo nad Plaza Mayor. Kdysi součást arabského opevnění, podle legendy v ní muslimští dobyvatelé chalífy Abú-Ya Quba podřezali na čtyřicet poražených křesťanských rytířů řádu Fratres Cáceres, to se psal rok 1173. Řád vznikl po dobytí města křesťany a jeho rytíři právě ve věži vedli po šesti měsících obléhání poslední zoufalý odpor proti Abú-Ya Qubovu vojsku, které vedl Abu Hafs Umar. Ve věži je muzeum popisující Cáceres od prehistorických dob, přes příchod Římanů a Arabů až po křesťanské časy. Bohužel, vše je pouze ve španělštině a nejen v Torre de Bujaco. Věž je vysoká 25 metrů a byla postavena na starším římském opevnění. Právě po arabském chalífovi dodnes nese jméno.


Convento de Santa Clara

V dobách slávy těžil Cáceres z koloniálního bohatství. Dodnes působí vznešeně bývalé paláce conquistadorů, v některých jsou muzea nebo hotely, například Parador de Cáceres uvnitř hradeb, cenově je ale přístupný jen nemnohým. Z Torre de Bujaco jsme tváří v tvář okázalému conquistadorskému paláci Casa de Toledo-Moctezuma s nápadnou baňatou věží. Jeden z Cortézových mužů si do něj z Nového světa přivedl svou manželku. Jmenoval se Juan Cano de Saavedra a ona Isabel de Moctezuma a byla dcerou aztéckého panovníka Montezumy II., za jehož panování pronikla Cortézova vojska do Tenochtitlánu. Juan byl rodákem z Cáceresu a v 18 letech se vydal do neznámého světa za mořem. Původně sloužil v trestné výpravě proti Cortézovi, kterou nařídil guvernér Kuby Diego Velázquez de Cuéllar. Expedice byla třikrát početnější než Cortézovo vojsko, přesto ze střetu vyšel vítězně dobyvatel Mexika. A Juan Cano de Saavedra se přidal ke Cortézovi. Isabel – tehdy ještě královna Tecuichpotzin – byla manželkou dvou posledních aztéckých vládců Cuitláhuaca a Cuauhtémoca (navíc poprvé byla provdána již v dětství). Poté se stala manželkou tří španělských conquistadorů, konvertovala ke katolicismu a z Tecuichpotzin se stala Isabel. První z jejích španělských manželů brzy zemřel, jak už to v těch dobách bývalo běžné. Cortéz si s Isabel užíval sám a z jejich vztahu se narodila dcera, kterou veřejně uznal. Přesto Isabel opět provdal, ale i tentokrát její manžel brzy po sňatku zemřel. Isabel byla již pětinásobnou vdovou, když se s ní oženil Juan Cano de Saavedra, v té době jí nebylo více než 23 let. Isabel a Juan měli pět dětí a jejich potomci žijí dodnes – ve Španělsku je uznávám titul vévoda Moctezuma de Tultengo.


Plaza de Santa María

Mezi nejpůvabnější náměstí patří Plaza de Santa María, které zdobí Palacio de los Golfines de Abajo a Palacio de Hernando de Ovando. Kus dále je Palacio de los Golfines de Arriba, spojený s novodobou historií Španělska. V srpnu 1936 si v něm zařídil na několik týdnů kancelář generál Francisco Franco, krátce poté byl v Burgosu oficiálně prohlášen hlavou státu. Snad každý dům starého města má úchvatnou historii, o každém lze psát, v každém lze objevovat životní příběhy jeho majitelů.

Na druhé straně starého města stojí Palacio de las Veletas. V této honosné budově z 15. století, postavené na místě bývalé almohadské pevnosti, je Provincial Archaeological Museum, jehož součástí je stará arabská cisterna aljibe. Určitě stojí za vidění, přestože se velikostí a krásou nemůže rovnat nádrži z byzanstské éry Konstantinopole (dnes Istanbul) s proslulými hlavami Medůzy (to je spíše palác na vodu). Cácereská aljibe má rozměry 13,5×9,9 m a řady sloupů s 16 oblouky. Uvnitř se nesmí fotografovat s bleskem.


Arabská nádrž aljibe

Lidé žili v tomto regionu dávno před římskou a arabskou nadvládou, což dokazují nálezy v jeskyni Maltravieso na dnešním jižním předměstí Cáceresu. V padesátých letech v ní objevili kosterní pozůstatky starých lovců, keramiku i kresby, jejichž stáří se odhaduje na 23 tisíc let. Kreseb je více než 70 a jsou především v centrálních prostorech jeskyně v Hall of Paintings, Gallery of the Snake a Hall of Columns. Nepředstavujte si bohatství maleb jako například v Altamiře, většina kreseb zobrazuje lidské ruce, jen několik znázorňuje lovce, jeleny a další zvířata. Právě kvůli ochraně kreseb je jeskyně nepřístupná, navštívit lze malé muzeum.

Cáceres býval kdysi římským vojenským ležením, v roce 139 př. n. l. ho založil prokonzul Quinto Servilio Cepion. Po svém zakladateli se jmenoval Castra Servilia a postupně se v jeho sousedství usazovali obchodníci, řemeslníci, tak vznikalo město. Z prvních století arabského panování nejsou o Cáceresu žádné zprávy, až v desátém století arabský geograf Ibn Hawqal zmínil ve svém díle Cáceres společně s dalšími městy Extremadury – obdivoval sklizně, trhy, obchody, vína, lázně, fontány i krásné mešity.


Palacio de los Golfines de Abajo

Arabští kronikáři pro Geralda Sem-Pavor (Nebojácný) stěží nacházejí hezký výraz (plížil se zloděj pod rouškou noci), ale největší portugalský básník Luís de Camões ho ve svém nesmrtelném díle Os Lusíadas (Lusovci) opěvuje: „nebojácný Gerald: v levé ruce hlavy dvou strážců, v pravé zvedá meč, brána je otevřená…“ Tak dobyl Gerald Sem-Pavor portugalskou Évoru, ale jeho vlastně soukromá armáda vrátila do křesťanských rukou i Trujillo a Cáceres (1166). O sedm let později Almohadé Cáceres znovu dobyli, do křesťanských rukou padl „navěky“ až roku 1229, kdy ho dobyla vojska Alfonsa IX. Leónského. Stalo se 23. dubna a každoročně se na paměť vítězství reconquisty v Cáceresu slaví v tento den svátek sv. Jiří (od té doby je patronem města), jistě důvod, proč právě v dubnu zavítat do Cáceresu.

Poseděli jsme u kávy na Plaza de San Jorge přímo před kostelem, poté nás šipka z náměstíčka zavedla do starého domu s názvem Casa Arabe (Museo Yusuf al Burch) na Cuesta del Marqués. Uvnitř je soukromé muzeum, několik menších místností zařízených jako harém, zbrojnice, lázně, patio, kuchyně atd. Působilo to na mne jako poněkud kýčovitá všehochuť, v níž je naházeno cokoli, co pochází z Orientu včetně tureckých fezů, obrázků pyramid apod. Dům má seznámit se všedním životem arabské kultury a zakladatel José de la Torre dával sbírku dohromady 12 let (vstupné je dobrovolné, udává se přibližně 1,5 €).

Večeře – celé pečené kuře, hranolky, paprika, rajčata, litr piva, káva. To vše za 12 eur a jídla a pití pro dva do sytosti. Na rozdíl od ospalého sousedního a menšího Trujilla je Cáceres živé město, v němž se až do noci vysedává v barech a restauracích. A nejživěji bývá v Cáceresu každoročně v květnu, kdy se zde koná hudební festival Womad a město zaplaví desítky tisíc milovníků world music. Nezbývá než na závěr popřát – hezkou zábavu v Cáceresu.