Blanka Knotková-Čapková

Začněme zahalováním žen – Saúdská Arábie zakazuje ženám řídit auto, ale nezakazuje jim pilotovat letadlo. Na saúdském portálu Arab News jsem kdysi četl vyjádření jednoho duchovního: „na ulicích vypukne naprostý chaos, nikoli proto, že ženy budou řídit špatně, ale proto, že muži na takové ženy budou zírat a svlékat je očima. A na křižovatkách budou přistupovat k autům a žádat řidičky o telefonní čísla.“ Rozumím, žádný muž nepřijde během letu k okénku a nebude ženu-pilotku obtěžovat. Mně z toho vychází jednoduchá rovnice: Ženy jsou zahalené proto, neboť muži by při sebemenším ženině odhalení, například pohledu na kotník nebo v okamžicích, kdy je žena osamocena, neovládali své sexuální pudy. To je pro muže dosti špatné vysvědčení.
Bezpochyby. Přikazovat ženám, aby se zahalovaly, je vlastně špatné vysvědčení pro muže, protože muže degraduje zcela zevšeobecněně do pozice nějakého divého zvířete, které vidí a skočí. Otázka zahalování by neměla být přesouvána na ženu a ženě by neměla být přisuzována odpovědnost za to, že se muž chová násilnicky. To má řešit výchova mužů, kteří mají být vedeni k respektování druhého člověka i v případě, že je to žena. Přístup patriarchálních společností, v nichž má právě žena být strážkyní patriarchálních hodnot – na ni je svalováno břemeno odpovědnosti – je poměrně rozšířený. Žena tak má, což je dosti paradoxní, strážit hodnoty, které ji ujařmují.

Kdysi jsem jel autobusem z Istanbulu do Teheránu. Bylo to v době, kdy Íránci ještě nevydávali turistická víza, pouze tranzitní pro přejezd směr Pákistán na pět dní. A v autobusu několik Peršanek, všechny v evropském oblečení. Před íránskou hranicí oblékly čádory. Tedy, z povinnosti, nebály se přede mnou, že je sexuálně napadnu. A teď si představme, že zahalené ženy v burkách a nikábech chodí i po evropských chodnících. Znamená to, že se před evropskými muži také skrývají, aby je nenapadli? Mám se cítit uražen, že jsem takto podezírán, že bych muslimku v tričku sexuálně napadl? Co je to? Importovaný předsudek? Neschopnost uvědomit si, že v Evropě je 21. století?
Je to spíše tvrdá výchova a indoktrinace. Míra svobodné volby zahalených žen je velice sporná a to i v případě, kdy samy prohlásí, že se zahalením souhlasí. Je totiž nesmírně těžké odmítnout něco, v čem vyrůstáte, o čem říkají starší rodinní příslušníci, kterých si vážíte a máte je rádi, že je správné. Ženy jednají tak, jak jsou vychovávány a jak je po nich požadováno, takže bych nevinila je. Pokud se vzbouří a odmítnou dodržovat daná pravidla, riskují vážná potrestání, možná i fyzická, ale také odloučení ze strany rodiny, společenské vyloučení. A pozice outsiderky není vůbec jednoduchá. Primárně to není ani o ženách ani o náboženství. Jde o konkrétní formu patriarchálního systému v té které zemi a nelze to zevšeobecnit pouze na islámské země. K otázce se ale jistě ještě vrátíme, zahalování nemá zdaleka jednoznačné vysvětlení.

Nedávno prolétla západním světem kampaň „Osvoboďte bradavky“. Před dvěma týdny byla zastavena výstava fotografií „Women: Scenes in the library“ v prostorách Knihovny Akademie věd ČR. Drtivá většina žen tohoto světa má ale mnohem závažnější problémy. Neřeší dnešní feminismus a gender na Západě ve srovnání se světovými problémy už nepodstatné věci? Vnímám málo zájmu o ženy v islámu, hinduismu, o ženy, které mají nesrovnatelně závažnější problémy než ženy v Evropě, než jsou akty v knihovně.
Co je pro někoho nepodstatné, může být pro druhé důležité a naopak. Feminismy řeší otázky rovných příležitostí, práv na pracovním trhu, průměrně nižší platy žen, násilí vůči ženám. Používám množné číslo feminismy, protože to není jednotné myšlenkové hnutí, ale vnitřně pluralitní, a jeho směry mohou být a jsou vzájemně vůči sobě polemické. Feminismy řeší v první řadě věci, které se odehrávají v jejich bezprostřední blízkosti, tedy otázky diskriminace vůči ženám jako skupině či vůči jiným genderovým skupinám a také vůči nehegemonním mužům, těm, kteří neuspěli v boji o peníze, prestiž, pozice atd. Ale bylo by velmi nefeministické, kdyby se uzavíraly pouze do svého západního okruhu a nevšímaly si problémů, které se dějí mimo. To by totiž mělo zajímat každého, takže pokud se odehrává násilí někde na africkém kontinentu, v globalizovaném světě je to i náš problém, ne, že by se nás to netýkalo. Ovšem je třeba dodat, a to kritizují feministické teoretičky pocházející z asijských zemí, že onen bílý evropský feminismus nesmí k problematice žen „třetího světa“ – ten výraz mám hrozně nerada – přistupovat nadřazeně, používat jakýsi koloniální diskurz stylu „my jsme uvědomělé vzdělané emancipované ženy“.


Nejen v Evropě se nakupují šperky

Máte na mysli Chandru Mohanty a její postoj „Západníma očima“. Ten princip, že povýšení lidé v západní Evropě dávají rady, já vnímám, že to může někoho provokovat, ale mám námitku. Kdysi v 19. století Charles Napier zakázal upalování vdov. Tehdy za ním přišla delegace mahárádžů s tím, že upalování zakázat nemůže, neboť představuje jejich národní tradici a kulturní hodnotu, je tím, co s vdovami vždy dělali, a on odpověděl: „Našim zvykem je zase pověsit za krk a nechat na šibenici viset toho, kdo upálí vdovu. Běžte a postavte si své hranice, já vedle nich postavím své šibenice. A když vy na svých hranicích upálíte vdovy, já na svých šibenicích pověsím vás.“ Evropa už nevstupuje například do Indie takto mocensky. Ovšem i feministky v Orientu přece potřebují vědět, že mají podporu. Proč veřejně neříci, my jsme na straně těchto žen? Že nejsou samy, že s nimi někdo ve světě souhlasí. Když jsme žili v ČSSR, lidé na Západě nemlčeli, ale poukazovali na špatnost komunistického režimu, nečekali, až se my Češi sami probudíme. Tím, že Západ nemlčel a podpořil disent, tím pomáhal vytvořit podmínky pro pád režimu.
S tím naprosto souhlasím. O tom je na půdě feministických konferencí velká diskuse. Chandra Talpade Mohanty svůj esej – dle mého přesvědčení – nemínila tak, že by měly euroamerické feministky ignorovat, co se děje v zemích jiných kontinentů a jiného politického uspořádání, zvláště, když jsou v nich ženy autoritářsky degradovány na nerovnou pozici. Ona především zdůraznila několik věcí. Že by ženy z tzv. Západu neměly mít nadřazený přístup, tedy že ony jsou ty, které vědí a že asijské a africké ženy potřebují nejdříve hodné moudré bílé tety, které jim vysvětlí, co mají dělat. Že by je to vlastně ukotvovalo v pozici mlčících obětí, které musí Evropanky osvobodit. Mohanty také zdůraznila potřebu kontextualizovat každý problém a nikoli šmahem uplatňovat jedno paradigma na všechny země a společnosti světa, což je jistě důležité. Co může být v jednom společenském a kulturním kontextu ujařmující, může mít v jiném odlišný význam. Na druhé straně přišla Susan Moller Okin s esejem „Is Multiculturalism Bad for Women?“ Název je provokativní a esej rozpoutal obrovskou diskuzi. Okin poukazovala na to, že když se příslušníci nějaké kultury budou omlouvat tím, že toto je jejich kulturní tradice, je otázkou, zda by to mělo či nemělo být respektováno. Na to v rámci feministických hnutí a teorií nejsou jednotné názory, převažuje ten, že prosazuje-li nějaká kultura ujařmování některé skupiny obyvatel, je to nepřijatelné. Já tyto názory sdílím, v tom jsem více feministka než multikulturalistka.

„Prosazuje-li nějaká kultura ujařmování skupiny obyvatel, tak to je nepřijatelné“ – genderová rovnost znamená, že není povyšována jedna sexuální orientace nad jinou. Někdy mívám pocit, že přístup některých Evropanů k cizím náboženstvím je ve 21. století buď ideologický, nebo romantický a naivní. Jak si mám vysvětlit transparent z gay pride – No islamofobia, No homofobia. To je absurdní. Vždyť tito lidé brání islám, který je ve vztahu k jejich sexuální orientaci více než tvrdý. A brání ho proti lidem, kteří jim nijak neubližují, jen například nesdílejí nadšení z podobných sexuálních prezentací na veřejnosti (které jsou v islámu vysloveně nemyslitelné).
Já v tom nevidím nutně rozpor. Islamofobie znamená, že mám automaticky negativní postoje proti muslimům a islámu jako takovému. Chceme-li být humanisty a podporovat lidská práva, nemůžeme nenávidět skupinu jako celek. Je třeba si uvědomit, že islám není homogenní proud. Kdybychom hovořili o jednotlivých zemích, nevím z hlavy statistiky, ve kterých je homosexualita kriminalizována, či byla dekriminalizována, zda se tiše toleruje, veřejně podporuje, zda je možnost registrovaného partnerství atd. Rozdíly najdeme i mezi evropskými zeměmi, podívejme se na sousední Polsko, kde jsou homofobní přístupy nesmírně tvrdé. Vůbec bych to nestavěla tak, že je tu protiklad evropských zemí a zemí islámských. Zkrátka, v každém náboženství je více proudů vedle sebe, pokud některé dominují, je nutné to analyzovat v kontextu, čím se to stalo, zda je to skutečně vinou náboženství, či to má společensko-politické souvislosti, v jejichž kontextu se náboženství zradikalizovalo jako politický fenomén. A to je daleko komplikovanější. Mnohé islámské feministky vůbec nevnímají gay či lesbický vztah jako něco, co by vystupovalo proti islámu. Kdybych se vrátila k posvátným textům, zákaz homosexuality je i v Bibli trestán smrtí. Není to tedy o původním textu, ale o tom, jak se s původním textem v současnosti pracuje. V islámských zemích je náboženství daleko výrazněji propojeno s mocí, než je tomu ve většině evropských zemích, když vyjádříte něco, co odporuje postojům náboženského předáka nebo politického představitele, můžete v některých oblastech riskovat i svobodu a život.

Já vnímám více homofobie právě v patriarchálních společnostech islámských, přestože je v nich homosexualita rozšířená. Zpět k ženám. Představte si, jaký poprask bych spustil, kdybych v nějaké diskusi veřejně řekl to, co nedávno Mohamed Abbas, ředitel Muslimské unie v ČR, který vysvětloval, že menstruující žena může u soudu zapomenout a proto je nutné, aby svědectví ženy mělo poloviční váhu než svědectví muže, může/musí totiž přijít druhá žena (která nemá menstruaci) a té první to připomenout. A protestoval někdo z feministického okruhu? To nebylo „tam daleko v patriarchálním světě“. To bylo v ČR ve veřejnoprávní televizi. Já bych očekával desítky článků na internetu, v novinách. Nic. Nic z feministických kruhů. Možná se mýlím, ale nezaznamenal jsem jediný protest například od Genderové expertní komory či Kongresu žen, ty řeší výstavu fotek. Ke stereotypním charakteristikám např. patří, že muži jsou racionální a ženy emocionální, to je patriarchální svět jako vyšitý a to tvrdily ve stejném pořadu české konvertitky, které názor pana Abbase podpořily.
Ten pán je jeden pán…

On je představitelem Muslimské unie v ČR, nemluví za sebe. A vysvětluje to islámem. A ty muslimky ho podpořily.
Ale nepersonifikuje islám jako takový. Uvnitř každého náboženství existují proudy nejen ortodoxní, ale přímo bigotní, a jsou proudy liberální a otevřené. To, co je v současné době představováno jako konflikt islámu a západního světa, je primárně otázkou politických vztahů a nikoli náboženských. Ano v Koránu je psáno, že svědectví dvou žen se rovná svědectví jednoho muže, ale podívejme se, jaké hrůznosti najdeme i v Bibli – např. ohledně znásilnění, které je možné sňatkem legitimizovat (viz Pátá kniha Mojžíšova).

Ale nikde ve světě neplatí Bible jako zákon. V mnoha islámských zemích neexistuje ústava, mají Korán. A tam, kde ústavu mají – například v Sýrii, která bývala mnohými dávána za příklad multikulturalismu – je v ní uvedeno, že prezidentem musí být muslim, tedy moc a vláda jednoho náboženství…
Ale situace, že náboženství není propojeno s politikou, je i v Evropě docela mladá záležitost, nebylo tomu tak odedávna. Podobné je to se zahalováním, naše babičky by měly bez šátku pocit, že je nutíme chodit neslušně oblečené. Konflikt je o sekularizovaném světě a o stále ještě hodně náboženském světě. Není to o náboženství jako takovém, ale je to o jeho řekněme prosazování do politiky a společenského života. To obnáší prosazování něčích zájmů, je to tedy o moci a nikoli o náboženství, o tom, že určitá společenská skupina, která je oligarchií v té či oné zemi, prosazuje své zájmy, svá privilegia, prosazuje nějaká diskriminační opatření, používá to, co se jí hodí z náboženství. Takhle by se daly zneužít i např. hinduistický Manuův zákoník či Bible. To, že se tak v Evropě do značné míry neděje, je dáno její sekularizací.

Zeptám se jinak, opusťme islám, ve veřejnoprávní televizi hovoří jeden člověk, reprezentant nějaké skupiny, o tom, že žena má mít poloviční slovo u soudu a důvodem je, že menstruuje, což ovlivňuje její mozek. Řekl to bez jakéhokoli zájmu feministických kruhů. Ten nezájem je to, na co se ptám.
S tím naprosto souhlasím, jakmile je ten člověk v pozici reprezentanta nějaké skupiny, je to o něčem jiném, má větší odpovědnost. Pokud nikdo neprotestoval, mohlo to mít především dva důvody. Zaprvé, z feministické obce zaznělo už x petic a protestů a ve většině případů zcela bez reakce druhé strany, ať to bylo proti diskriminačním reklamám, prohlášením, čemukoli takovému, takže je tu určitá skepse, zda má smysl adresovat na etickou radu televize takové výhrady. Druhá věc je, že pořad, ve kterém byly výroky řečeny, je z mého pohledu spíše bulvární, představovaný na efekt. A navíc, pokud je něco tak prvoplánově hloupé, pak by protesty znamenaly ono biblické házení perel. Uvědomme si například, že ačkoli předchozí papež byl velice konzervativní, to, co říkal o antikoncepcích či interrupcích, nemuselo vypovídat o pozici všech křesťanů. To tedy platí i v tomto případě a nevypovídá to o pozici všech muslimů v České republice.


Móda v Ománu

Jedním z významných problémů žen ve světě je násilí, které je na nich mnohdy beztrestně pácháno…
Je iluze, že domácí násilí je rozšířeno pouze v zemích asijských či afrických, je to celosvětový problém a podle statistik stojí na předním místě USA. Dá se namítnout, že tamní ženy jsou uvědomělejší, že se již tolik neobávají násilí ohlásit, na rozdíl od žen v zemích s tradičnější společností, kde to její rodina vnímá jako ostudu celé komunity…

Ovšem domácí násilí i jakékoli násilí je v Evropě nezákonné, kdežto muslimští duchovní vysvětlují, jak správně má muž bít ženu a to bití se dokonce doporučuje.
Pokud to islámský duchovní řekne, nehovoří podle Koránu. V Koránu je nabádáno, aby se muži chovali laskavě a milosrdně a nejenom ke svým manželkám, ale i k ex-manželkám a ostatním ženám. Na jedné straně litera Koránu a na druhé konkrétní nábožensko-společenská praxe, která může být různá a je na mnohých místech velice tristní.

Ale v Koránu je uvedeno, že pokud žena neposlouchá muže, má ji nejprve vykázat od lože a pokud ani to nepomůže, má ji bít. Předseda Islámské nadace v Brně Muneeb Hassan Alrawi dokonce v ČT popisoval, že má být žena bita pouze kartáčkem na zuby. Ano, je to tak hloupé… ale opět, v ČT se veřejně propaguje bití a ponížení žen a já nikde nevidím bouřlivou reakci.
Ano, to je v súře Ženy, ale tento verš má různé interpretace a islámští reformisté se s tímto výkladem rozcházejí. Opírají se o etymologii arabského jazyka, je možné vícevýznamové vysvětlení, například, že nejde o přímé bití, ale jen o určitý druh pohrození. Což ovšem v žádném případě nechci omlouvat, protože to ukotvuje hierarchii mezi muži a ženami. Ta samozřejmě v islámu je – a to se odvozuje už od Koránu – co bychom ostatně mohli očekávat jiného, když si uvědomíme dobu, kdy Korán vznikl. Některá prohlášení o vztazích mezi muži a ženami nebo vztazích vůči genderovým skupinám jsou v Bibli daleko tvrdší než v Koránu. Například cizoložství se tu trestá smrtí, podle Koránu bičováním.

Četl jsem články feministek, že muslimský šátek osvobozuje. Naomi Wolff: „Jak jsem procházela tržištěm – se zneviditelněným poprsím, skrytým tvarem nohou, bez vlajících dlouhých vlasů – zakoušela jsem nepoznaný pocit klidu a smíření. Cítila jsem se určitým způsobem osvobozená. Především před zraky mužů“. Když osvobozuje, proč ho feministky nenosí? A za druhé, budeme tolerovat, že tato patriarchální komunita nutí ženy se zahalovat v Evropě?
To je přesně Susan Moller Okin a její esej „Is Multiculturalism Bad for Women?“ Pokud jde multikulturalismus takto daleko a vlastně je již na pozici kulturního relativismu, tak je to z feministického hlediska velmi problematické. To netvrdí jen Susan Moller Okin, ale také Martha Nussbaum a další feministické teoretičky a já se s tím ztotožňuji. Nicméně, co se týká konkrétně šátku, bylo pro mne inspirující, co říkala Mohanty, že totiž důvodů, proč muslimka nosí šátek, je více, a ne vždy ho muslimské ženy musejí vnímat jako ujařmení a to nejen proto, že jsou tak vychovány a indoktrinovány, pro mnohé z nich, také pro vzdělané, snažící se být aktivní třeba v rámci politiky, je to protest proti tomu, co nazývají západním imperialismem. Ony tím vyjadřují svou identitu, patriotismus.
Naomi Wolff tímto argumentem míří kriticky k objektivizaci a komercionalizaci ženského těla, tolik rozšířených v současné euroamerické kultuře. Muslimky argumentují vůči evropským a americkým ženám – podívejte se, tvrdíte, že jste svobodné, ale podléháte diktátu módy, musíte být „in“. Pro mne mají tyto argumenty svou váhu. Kdybych ovšem šla k ideovým kořenům zahalování, tak s tím mám problém, protože je přikázáno pouze ženám. Kdyby bylo přikázáno i mužům, a říkalo, že se mají lidé oblékat cudně, dobře, pak je to kulturní tradice, s níž mohu nesouhlasit, ale nikoli nezbytně z feministických pozic. Pokud to diskriminuje pouze jednu skupinu obyvatelstva a přesouvá břemeno strážení patriarchálních hodnot na ty, které by byly obtěžovány, z těch, kteří by obtěžovali, považuji to za dosti absurdní. Není to ale pro mne jednoznačná otázka, na kterou lze jednoduše odpovědět.

Zaměřme se nyní na tzv. islámský feminismus. Jakými konkrétními tématy se muslimské feministky zabývají?
Feministická teologie nebo feministická spiritualita se rozvíjí silně ve všech třech velkých monoteistických náboženstvích a v buddhismu. V hinduismu je těžké hovořit o teologii, hinduismus má jinou charakteristiku, než zjevená náboženství, která mají své proroky a zakladatele. Jedním z témat je teologie osvobození, které zdůrazňují křesťanské feministky, a vůbec zdůrazňování konceptualizace božské entity, představují ji jako milosrdnou, milující, odpouštějící. Právě pro toto je v Koránu hodně opor, koneckonců súry začínají basmalou, tedy slovy „ve jménu Boha milosrdného slitovného“. U biblického i koránského boha najdeme charakteristiky jak přísnosti, tak i milosrdnosti a lásky, to druhé je bezpochyby báze, na které stavějí náboženské feminismy, ať už v islámu, křesťanství či judaismu. Dalším tématem je hledání vzorů pro věřící ženy v posvátných textech. I v nejstarších dobách existovaly pozitivní ženské postavy, které mohou být vnímány jako vzory, i když na rozdíl od hinduismu monoteistická náboženství nepředkládají možnost identifikovat se s nějakou božskou ženskou postavou. To je druhá výrazná linie, hledat v historii ženy, které hovoří ve prospěch rovnosti, laskavých vztahů. Další charakteristiky záleží na daném kontextu. Mnohé islámské feministky jsou emigrantky, zabývají se tedy nejen otázkami zemí, ve kterých žijí, ale ve kterých se narodily. Častým tématem je otázka ženské obřízky, například pákistánská teoložka Riffat Hassan připomíná, že je proti principům islámu, a to, že je ztotožňována s islámem, je hluboký omyl, v Koránu o ní nikde není ani zmínka. V zemích, kde se praktikuje, byla záležitostí předislámskou a někde přetrvává dodnes v rámci společenských dogmat. Islámské teoložky hlouběji analyzují jednotlivé výklady víry, zda lze najít alternativu, která by se opřela o Korán, nebo nemá s Koránem nic společného, zda jde o misogynii či upevnění patriarchátu, kde je vykladač Koránu „koránštější než Korán“. Zajímavou osobností je aktivistka a akademička Amina Wadud, narodila se v USA, konvertovala k islámu a šla tak daleko, že vedla modlitby, což je tradičně vyhrazeno mužům. I v rámci islámského feminismu existují značně rozdílné pozice, některé radikální, které stavějí otazníky dokonce nad principy obsaženými v Koránu, jiné nejdou tak daleko a snaží se zvýraznit, co je v Koránu a dalších teologických textech k ženám přátelské a pozitivní.

A jak je to v islámském feminismu se sexuálním osvobozením? To je přece silné feministické téma, alespoň v Evropě. Samozřejmě, sexualita nikdy v islámu nebyla hříšná, ale vždy byla především pro muže. Dnes si lze na internetu přečíst, jak islámští učenci vysvětlují muslimům, jak se mají chovat i v nejmenších detailech intimního života, například, zda je povolen sex po telefonu s manželkou, když on je na cestách, zda si žena smí stříhat obočí apod. A tyto věci řeší i české konvertitky. Kam se tím evropská společnost dostává?
To je přece o kontrole ženské sexuality v náboženských systémech, které vyrostly v kontextu patriarchálních vztahů. To najdete i ve Starém zákonu, to je opět o patriarchátu a nikoli o náboženství. Biblí, stejně jako Koránem, odargumentujete mnoho zcela protichůdných po­zic.

Zeptám se jinak, tyto intimní detaily řeší ženy v Evropě, ve valné většině v jedné komunitě a též české konvertitky. A feministky se k tomu nevyjadřují, protože řeší výstavu fotografií. Nevyjadřují se, přestože příkaz duchovního o například nestříhání či stříhání obočí, vypadá pro ženu jako ponižující.
Ano, obecně se má za to, že více takových případů je v muslimských rodinách, ale že se podobné věci v křesťanských komunitách neřeší, není moje zkušenost. Znám konkrétní případy, svědčící o opaku: například žena v jižních Čechách šla za farářem, protože jí bylo lékařem řečeno, že donošení sedmého dítěte ji může ohrožovat na zdraví a životě. Farář ji ovšem přesvědčil, že by ho měla donosit, a paní porodila a zemřela. Spíše se o věcech, které uvádíte, v křesťanství možná méně hovoří, není to téma veřejných diskuzí. Bezpochyby je v křesťanství daleko větší procento lidí, kteří náboženství berou jako osobní záležitost a řeší ji v soukromí, nechodí se radit s duchovním. Ale nevím, zda ČR je na tom v tomto směru stejně jako dosti ortodoxně katolické Polsko nebo Irsko. Rozdíly jsou i v judaismu, ortodoxní židovka půjde za rabínem, reformní to řešit nebude.


Někde v Indii

Vy jste před několika týdny organizovala konferenci o sociálních problémech v indické společnosti. Jaké je postavení žen v indické společnosti napříč kastami, jakým problémům čelí? Samozřejmě, zákon dává ženám všechna práva, ale jaká je skutečnost? Kde se bere například to, že žena je hromadně znásilněna? Z čeho to vychází?
Na jedné straně litera zákona, Indie je oficiálně sekulární parlamentní demokratickou republikou, na druhé straně tradice, které přežívají. A co je zásadní, nelze odpovědět všeobecně, rozdíly jsou obrovské, vždyť ženy působí i na nejvyšších pozicích, Indie měla (na rozdíl od České republiky) premiérku i prezidentku. Ale to je privilegovaná elita, to nevypovídá o postavení žen obecně. Záleží na sociální vrstvě, vzdělání, zda je žena z městské či venkovské oblasti a zda tradice její rodiny je konzervativnější či otevřenější. Já jsem v Indii poznala ženy, které byly emancipované, samostatné, jako feministky daleko radikálnější než mnohé české. A ženy v oblastech tradicionalis­tického typu, kde mladá manželka je nelegálně degradována do role služebnice celé rodiny, člověka bezprávného, je podřízena nejenom manželovi a mužům, ale i starším ženám, jako je tchyně či starší švagrové, tyto mladé manželky mohou těžko uplatňovat svou vlastní vůli. Násilí na ženách je v Indii fenomén, o němž se nyní sice mluví více než v minulosti, což ale nezbytně neznamená, že dříve neexistovalo. Zejména šlo o přístup mužů z vyšších kast k ženám z kast nižších. Ty jim mnohdy byly vydány na milost, představa mužů byla, že ty ženy jsou jim k dispozici a že nedělají nic špatného, když svého privilegia využívají. Bezpochyby se to více dělo a děje ve venkovských oblastech. Mezi vzdělanými ženami i muži je naopak mnoho takových, kteří zdůrazňují potřeby reforem, modernistických přístupů. Jejich osobní oddanost, kterou věnují sociální práci, je mnohdy těžko srovnatelná s Evropou, ti lidé jsou nesmírně motivovaní a obětaví. Co se týká znásilňování, setkala jsem se s názory, a vyslovovali je právě muži, že u mnohých pachatelů jde o neúspěšné či zakomplexované muže, že je to výraz misogynie, která je reakcí na emancipaci, mnoho mužů reaguje zlostně na ztrátu bývalých privilegií, vnímají to jako osobní hrozbu. Jednoduše, když neuspějí ve sféře veřejného života, vylijí si zlost v soukromé sféře na ženách. Což už dnes není tak snadné, jako v minulosti, ženy se více a více emancipují i v nižších vrstvách. Čímž se dostáváme k jedné z výrazných feministických tezí, že znásilnění není o sexu, ale je o násilí a moci. A když je násilníků více, cítí ve skupině proti jednotlivci, proti bezbranné oběti, navíc ještě oporu.

Je kastovní řád překážkou k emancipaci?
Z mého pohledu ano. V Indii panuje již od 19. století obrovská debata o tom, do jaké míry odmítat kastovnictví, nebo pouze některé kruté praktiky a jejich dopady. Jiná je v tomto směru pozice místního insidera, jiná je pozice moje, i když jsem indoložka, vyrostla jsem v kultuře, kde rovnost lidí považujeme (alespoň oficiálně) za základní princip. Jak kastovnictví přežívá, je různorodé, v některých oblastech více než jinde, zevšeobecnit je obtížné, záleží na konkrétní míře tradicionalizmu. Někteří Indové odmítají kastovnictví i starověké etické kodexy jako Manuův zákoník, který kastovní (respektive terminologicky přesněji varnovou) hierarchii ukotvuje a předepisuje. Mnozí Indové se dívají velmi radikálně na společenské vztahy, požadují, aby byly rovnoprávné a dávaly rovné příležitosti všem.

Zkusme na závěr náš rozhovor shrnout. Z mého pohledu se, bohužel, „západní“ feminismy stále vymezují vůči bílému heterosexuálnímu evropskému muži. Jako by nebyla podstatným námětem situace žen v patriarchálních rodinách z jiných kulturních okruhů, které už v Evropě žijí. Kdo jiný by měl hlasitě říkat, toto patriarchální pojetí by se mělo změnit, ne, to se musí změnit. Feminismus by přece neměl mlčet ani k ochraně dětí. Například v Íránu jsou provdávány devítileté dívky, protože kdysi v 7. století si vzal prorok mladičkou Aišu a v tomto věku s ní údajně začal pohlavně žít (což se někteří učenci snaží vyvrátit, protože vědí, že to lidi v Evropě popuzuje). To vymezení se evropskému muži už dnes nekoresponduje s tím, kolik menšin u nás žije a jaké starosti ženy v těch menšinách mají, jaké zvyky si lidé z původních zemí přinášejí. Já vidím obrovský prostor pro feminismy. Prázdný prostor. Říkáte, že co je pro někoho nepodstatné, může být pro druhé důležité a naopak. Ale měly by existovat priority, nejprve řešit násilí, potom fotky.
To, že by se problémům v globální perspektivě a v jiných částech světa měla věnovat daleko větší pozornost, v tom s Vámi hluboce souhlasím, i když pro mne osobně je to nošení dříví do lesa, jsem indoložka a v podstatě nedělám nic jiného. Nicméně nechme jednotlivé feministky a feministy, aby si své priority označili sami. Od 90. let, kdy se feminismus u nás znovu rodil a vyvíjel, do značné míry se také hledal, bylo zcela logické, že se napřed rozhlédl a tematizoval problémy bezprostředně kolem sebe, a teprve potom začal pozornost rozšiřovat. Dnes jsou v odborném feministickém tisku tematizovány otázky postkoloniálních teorií, multikulturalismu, objevují se i kritiky multikulturalismu, je to nesrovnatelné s minulostí a zlepšuje se to. Souhlasím, že by toho mělo být více, v tomto směru nejsme v rozporu. Nestavějme ale jedno proti druhému. Žádné téma by nemělo být z principu věci odsouváno. Uvedu příklad, na jedné konferenci, kde se hovořilo o právech žen, se přihlásil renomovaný profesor a řekl, že nechápe, proč se pořád mluví o právech žen, když daleko více by se mělo hovořit o právech dětí. Proč by se to mělo vzájemně vylučovat? Dále jde v dnešní době o způsob, jakým jsou problémy medializovány. Hlubší diskuse se odehrávají v daleko užších kruzích a člověk u nich musí přemýšlet, ty nejsou pro efektní a lacinou medializaci vděčné. Asi se nelze divit tomu, že právě bradavky jsou téma, které bude mít ohlas. Někomu se může jevit, že některá témata jsou méně závažná a jiná více, nevidím ale důvod, proč by se muselo stavět jedno proti druhému. Pokud považujete nějaké téma za závažné, hovořte o něm, poukazujte, v čem je závažné. A pokud si to budou myslet i další lidé, rozvine se diskuze. A o to feministkám a feministům jde.