Když vyslovím Kuba, co Vás napadne jako první?
Cestování v čase. Já jsem v roce 1986 emigrovala, žila jsem v Německu, v Kalifornii a po revoluci jsem se vrátila. Na Kubu jsem přiletěla poprvé v listopadu 2014 a okamžitě to na mne padlo, vzpomněla jsem si na všechny zákazy a nesmysly, které jsem znala z minulosti a které jsou na Kubě jednoznačně přítomné. Ucítila jsem chudobu, vedro, smrad.

Někdy se tvrdí, že nejhodnotnější kultura vzniká tam, kde je potlačována svoboda lidí, vychází zezdola, vyslovuje se k těžkým životním podmínkám. Jak to vnímáte na Kubě? Jak jste poznala nezávislou uměleckou scénu na Kubě?
Úplně stejně. I na Kubě jsou lidé, kteří se vůči režimu různě vymezují a jsou lidé, kteří se bojí. Nicméně, u nás ta linie co se smí, a co nesmí, byla jasně čitelná, zatímco na Kubě to tak není. Já jsem se v Havaně soustředila na hledání výtvarníků, chtěla jsem přivézt nějaké mladé lidi do Prahy, aby byli konfrontováni se světem mimo Kubu, předat jim to, co může nastat v budoucnosti, že mohou mít vlastní ateliér, pracovat na sebe. Týdny mi každý den 10 až 15 výtvarníků předvádělo svá portfolia a já jsem se v tom snažila orientovat. Na závěr kubánského pobytu jsem zažila havanské bienále, které se koná jednou za tři roky. Pevnost nad Havanou je plná soch, obrazů a fotografií, celé město žije kulturou. Je to velký zážitek, všude v ulicích je umění, happeningy, dokonce v polozřícených barácích nacházíte obrazy vyškrabané do zdí. Na Malecónu byly vystavené monumentální objekty. Působilo to na mne tak, že by se za takové bienále nemusela stydět žádná svobodná země. Někteří umělci se otevřeně vyslovovali proti režimu, obrovský prostor byl věnovaný jednomu malíři, který namaloval počasí na Kubě od roku 1959 do současnosti. Velká plátna, černá, hnědá, humus, postupně se zesvětlovala a na konci začala vystupovat modrá. Jinde byly nainstalované různé překážky a za nimi bylo moře a člověk tam stojí a říká si, ano, tak to je. Kultura na Kubě tepe, zajímavá je Fábrica de Arte Cubano, myslím, že je to bývalá mlékárna, něco jako náš DOX, ale syrovější, tam jsou nepřetržitě akce, nábytek je z palet, je to úžasně postavené, jsou tam věci, které jsem nikdy neviděla. V jednom patře má téměř stálou výstavu Argentinec Enrique Rottenberg, který vystavuje monumentální fotky dokola kolem místnosti, dělá si srandu ze společnosti, jako z Orwella. Zaujalo mne „Huevo grande“ – dav lidí v modrých kombinézách s velkým vejcem, samozřejmě, vejce jsou na Kubě na příděl, jako leccos dalšího.

Když je linie toho, co se na Kubě smí, a co nesmí, nejasně čitelná, jak tu hranici poznáte, jak se orientovat?
To vlastně nejde, je to nečitelné… já jsem se chovala pokorně, nechtěla jsem nikomu způsobit problémy. Když jsem chodila po ulici s nějakým tmavým Kubáncem, už nás legitimovali. To bienále bylo překvapivě otevřené, ovšem i během něj pozavírali spoustu lidí. Už v prosinci zavřeli El Sexta, to je hodně protirežimní výtvarník, který vypustil do parku dvě prasata, na jednom bylo napsáno Fidel, na druhém Raul. Seděl bez soudu devět měsíců, poté ho bez jakéhokoli vysvětlení propustili. Američané ho nejprve odmítali přijmout, nakonec se to povedlo a žije v New Yorku. Známá je punková kapela Porno para Ricardo. Byla jsem v jejich nahrávacím studiu, oni neumějí moc hrát, ale jejich texty jsou protirežimní a tak je občas zavřou na 48 hodin. Zavírají i tzv. Ženy v bílém, což jsou manželky politických vězňů, které se scházejí každou neděli v kostele, z něj odcházejí na náměstí a většinou se něco semele a pozavírají je. Ale nepředstavujte si, že tam vždy přijede policie, ta pošle prorežimní civilisty, ti se poperou, provokují, házejí kameny, navozí třeba i autobusy školáků, kteří je obklopí a křičí „ať žije Fidel“.

Jak byste charakterizovala výstavu CUBA EN VIVO?
Je to můj výběr výtvarníků, se kterým jsem se hodně trápila, chtěla jsem předvést co nejširší škálu převážně mladých lidí, aby to pro ně mělo přínos. A Francise Sáncheze jsem chtěla proto, že je to kultivovaný intelektuál a disident. Bydlí asi 350 km za Havanou, nevěřila bych, že tam někdo může žít. Je to spisovatel a básník, takže jeho projevy jsou ucelené, srovnané. V mládí se proti režimu neprojevoval, ale v jistém bodě života se rozhodl, že to, co se děje na Kubě, je proti jeho svědomí. Našla jsem v undergroundových galeriích jeho věci a viděla jsem v nich laskavost, trápení, touhu, oslovilo mne to. Francis je z naší výstavy v sedmém nebi, protože nikdy neviděl svá díla takto zvětšená.

Kubánští autoři pomáhali v DOXu s výstavou?
Já jsem po nich chtěla, aby mi zaslali data dopředu, abychom je mohli vytisknout, než přijedou, to se ale povedlo tak z desetiny. Takže když přiletěli, jelo se s flashkami do tiskárny, čtyři dny jsme tam tiskli, dávali na desky, laminovali, když byla nějaká část hotová, odvezla se do DOXu, Kubánci dostali rozbrušovačky, řezali profily, lepili. Byl to pro ně zážitek, oni na takový fofr nejsou zvyklí, dělali jsme čtyři dny do tří do pěti do rána. Připravili jsme asi 130 děl, ale ne všechno se vystavilo.

Vy jste fotografka, jaká je Kuba pro fotografy? Teď to myslím i z hlediska bezpečnosti.
Pro mne naprosto bezpečná, já jsem chodila s foťákem na krku, policajti mě zastavovali, ať si nemyslím, že je to tu bezpečné, já jsem jim odpovídala, vždyť to tady hlídá všechno Fidel, co se může stát… Do některých čtvrtí se mnou Kubánci nechtěli, ale já jsem tam stejně šla. Nejsem dokumentaristka, která by slídila po nějaké bídě, já hledám jiné obrazy, nehledám lidské neštěstí. Pro mne je Havana taková absurdní, ta absurdita každodenních scén, člověk stojí na jednom místě a dívá se co se děje, tiše se směje, oni mají na všechno čas, nikam se nespěchá, jiný rytmus, vedro… A Havana je barevná, ty pastelové barvy jsou neuvěřitelné.

A jací jsou Kubánci?
To je strašně rozdílné, jako byste se zeptal, jací jsou Češi… jasně, rádi tancují, rádi si užívají, je s nimi sranda, mají stejný humor jako my. V poslední době jsem potkávala více a více lidí, kteří hledají svou životní příležitost, chtějí pracovat, postavit se na vlastní nohy.

Jsou kubánští muži stále machové? Plní fanfaronství.
Chlapi jsou macha, jistě, ale ženské jsou sexy a hrdé. Kubánci jsou obecně hrdí, „Yo Soy Cubano“, to je něco jiného, než když řekneme „já jsem Čech“. To mají od přírody. Jejich země je krásná. Ale je zničená.

Jaká je centrální stará Havana? Lze v ní ještě objevit noblesu, ducha?
Rozpadá se. Malá část staré Havany je zrekonstruovaná pro turisty, tam jsou obchody jako Boss a prodávají se draze doutníky, záleží tedy kam jdete, jinak je Havana v rozkladu. Ano, prosvítá původní noblesa. Lidsky je to nedůstojné, lidé vyčuhují z podivných okýnek zpoza mříží jak krysy, chudáci v polorozpadlých barácích. Vždyť aby se do nich narvalo co nejvíce lidí, tak rozpůlili byty, které měly vysoké stropy. Pro turisty, kteří tam zabloudí, je to velmi fotogenické.

Promenáda Malecón – lidé popíjející levný rum, koupou se v moři, chytají ryby, zapadá slunce, je tento romantický popis alespoň trochu pravdivý?
Především, na Malecónu se koupat nedá, příboj je příliš bouřlivý. Malecón je široká silnice, dá se špatně přeběhnout, jezdí se tam dost rychle, je asi sedm kilometrů dlouhý. Uprostřed je takový široký prostor, kde Fidel hlásal své rozumy. Kubánci nemohou na moře, na to musí mít povolení, tak chytají ryby ze břehu z toho betonu. Mladí posedávají, pijí rum, jsou tam hospody, dokonce jedna ruská. Kubánci se chodí dívat na moře a ten pohled je zvláštní tím, že na tom moři nejsou žádné lodě. Malecón prostě není žádná parádní promenáda, baráky jsou napůl zřícené, odrané od mořské soli, když je bouřka, vlny se na ně valí ven, mě to tam také profackovalo. Jednou jsem tam šla za vydatného deště, strašný slejvák, byla jsem sama, troubili na mne taxikáři. Všimla jsem si obyčejného bufáče, z něhož na mne mával rozesmátý černoch, neměl nic než rum a cigára. Sedla jsem si, povídali jsme si, říkal, že mu už režim přijde srandovní, že jeho děda jezdil každý víkend na otočku na Floridu, což je asi 90 mil, že kdyby se vrátily ty časy, bylo by to super.

Jak se podaří člověku z ciziny dostat se místním pod kůži, myslím pozitivně, přiblížit se k nim. Ubytování v domácnostech, jak to chodí?
To je hned. Oni jsou strašně družní. Ta ubytování – Casa particulare – jsou označena modrou kotvičkou, na rozdíl od bytů, které se pronajímají pouze Kubáncům, ty jsou označené červenou kotvičkou. Casa particulare seženete rychle, pokud mají někde plno, poradí, kde mají volno, všichni v okolí se znají, jsou kámoši. V Casa particulare bydlíte mezi Kubánci, snídáte s nimi, jste prostě u nich doma. V hotelu se s Kubánci nesetkáte, nesmějí do nich. Bydlela jsem několik dní v koloniálním hotelu nedaleko Kapitolu, řešila jsem něco se dvěma výtvarníky a vzala je do hotelu, dala jsem každému foťák, aby vypadali trochu jako turisté, byli dobře oblečení, nepomohlo to, dvě černá kápa je pupky strkala pryč z hotelu, já jsem se naštvala, že když dovnitř nesmějí Kubánci a jsou diskriminovaní, že se stěhuji, sepsali jsme nějaký zápis, jedna Kubánka se rozbrečela, že za to nemůže, Američané koukali… Ubytování v hotelu, to je nesmysl.

Byl i pro Vás zážitek vidět tolik amerických veteránů na silnicích? Vždyť co se týká aut, je Kuba takovým muzeem pod širým nebem, přestože ta americká auta asi mají dávno sovětské motory.
Říká se jim Frankenstein a jsou slepená ze všeho možného. Vypadá to jako Buick, ale není to Buick, uvnitř je třeba Lada. Nějak je dokáží udržet při životě, přestože je někdy otevírají třeba šroubovákem. Jinou šanci nemají, život je naučil, že si musejí poradit. Já jsem jezdila po Havaně komunitními taxi, musíte se naučit, po jakých trasách jezdí, nezastavují totiž na konkrétním místě, ale tam, kde je to blízko a kde zase naberou další lidi do dalších směrů, takhle se za jízdu přes celé město dá utratit jen jeden CUC. Nebo lze jezdit klasickými taxi pro cizince a utratíte 30 CUC. Pro turisty je všechno desetkrát dražší, i hudba, když nabízejí Buena Vista Social Club, to jsem se smála, každý den mi někdo tvrdil, jaké mám neuvěřitelné štěstí, že je mohu právě dnes vidět.

Prý nejsou na Kubě sochy Fidela. Ovšem Che Guevara, ten je doslova všude.
Hlavně tam je José Martí, jeho uvidíte i v garážích. A Che Guevara, ano.

Jiří Dědeček mi vyprávěl, že kniha má na Kubě nepochybně výrazně větší cenu než u nás. Jak vnímáte spojení kniha a Kubánci.
Kubánci a knížky… v obchodech žádné neseženou. Já jsem prochodila celou Havanu, myslím, že ji znám lépe než kdejaký Kubánec, a nevím, kde mohou kupovat knihy. Ti, kteří studují, si je mohou půjčit na univerzitě. Knihy, které se na Kubě prodávají, jsou určené turistům, jsou o Fidelovi, Che Guevarovi. Člověk v tísni v tomto směru Kubáncům pomáhá, knížky se tisknou tady a vozí se na Kubu. Také jsem nějaké vezla.

Máte tip na inspirativní knihu o Kubě? Třeba i kubánského autora?
Doporučila bych knihu „Než se setmí“ Reinalda Arenase, vyšla v českém překladu. A blogerku Yoani Sánchezovou. Knížky Francise Sáncheze, který vystavuje nyní v DOXu, jsou hodně komplikované, zatížené vírou, plné bolesti, milosti. Ovšem jeho typografické obrazy mám moc ráda.

Doporučila byste dovolenou na Kubě? Vstřebávat, jak kultura tepe…
Jednoznačně, vždyť za chvíli z toho bude skanzen, a pak… jakmile se dohodnou podmínky, Američané udělají z Kuby Disneyland. To se řešilo i u nás na Foru 2000, probíralo se, co se stane se zabaveným americkým majetkem, možná už to nějak vymysleli. Problém ale je, že nikdo neřeší lidská práva. Američani se začínají bavit s Castrovci, s generály, znamená to, že najednou uznávají jejich systém, beze změn v lidských právech. Na co tedy bylo mnohaleté embargo, kterého kubánská vláda využívala k propagandě? Havana má strašně zvláštní náladu, která zanikne. Myslím, že právě probíhá zákulisní prodej země…