Do Haify jsme přijeli autobusem z jihu. Na autobusové zastávce nedaleko Caesarey žádná ochranka, žádné kontroly, což nepůsobilo právě nejbezpečnějším dojmem. Asi za 40 minut pohodové jízdy jsme byli na autobusovém nádraží v Haifě. Ve městě jsou dvě autobusová nádraží, obě jsou kus cesty z centra. Autobusy přijíždějící z jihu končí na Hof HaKarmel Central, nedaleko stejnojmenné vlakové stanice na jihozápadě Haify. Druhé autobusové nádraží je na opačné straně města, jmenuje se Merkazit HaMifratz a z něj jezdí autobusy směr Megiddo (vystupuje se na křižovatce asi dva kilometry od archeologického areálu), Akko, Tiberias, Nazareth, Safed i Jeruzalém. Vlakové stanice jsou v Haifě tři – Hof HaKarmel, Bat Galim a Merkaz HaShmona, koleje vedou podle moře pod horou Karmel. Vstup na jakékoli vlakové nádraží či stanici znamená kontrolu zavazadel podobnou těm, jaké známe z letišť. Do German Colony pod Bahaiskými zahradami je to z Hof HaKarmel Central daleko, nejjednodušší bylo sednout na vlak a jet dvě zastávky na Merkaz HaShmona, odkud je to odhadem několik set metrů zpět proti směru vlaku a jsme u bulváru Ben Gurion, který je centrem German Colony a vede nahoru směrem k Bahaiské svatyni.

Jedno doporučení – ubytování v Haifa Guest House http://haifahouse.com/. Ubytování v Izraeli, to je většinou to horší, co lze ve Svaté zemi prožít, pokud tedy nehodláte utratit nesvaté částky za jedinou noc. Chcete-li dvoulůžkový pokoj, částky obvykle začínají někde pod dvěma tisíci za noc a to ještě může být společná koupelna na chodbě. Na rezervačních stránkách jako je Trivago nebo Booking lze najít solidní slevy, takže jsme platili za dvě noci v Haifě v přepočtu asi 3200 Kč. Hostely či „levnější“ hotely v Tel Avivu (nejen), to je obvykle malá místnost o 10 metrech čtverečních, holé stěny, nějaká police na oblečení (možná někde skříňka), rekonstrukce proběhla před desítkou let. V Haifa Guest House to bylo jiné, rekonstruovaný dům v German Colony přímo pod Bahaiskými zahradami, malý, ale esteticky zařízený pokoj, solidní cena vzhledem k tomu, jak to obvykle v Izraeli v tomto směru vypadá. Jediná vada – v domě není recepce, takže je nutné se domluvit na přesné hodině příjezdu, poslat email či smsku. Vzápětí jsem obdržel odpověď, že se majitel blíží a nečekali jsme dlouho. Zaplatili jsme, převzali klíče a pak už nic nerušilo pobyt v Haifě.


Haifa – staré a moderní


German Colony


German Colony

Na Sderot Ben Gurion hned vedle našeho ubytování je kancelář turistických informací. Obdržel jsem mapu Haify, malou knížečku I love Haifa, v níž jsou informace o Haifě ve všech směrech – historie, kam se podívat, pláže, kultura, kde se najíst a napít, kde si užívat nočního života. Říká se prý (netuším, kdo to vymyslel), že v „Haifě se pracuje, v Jeruzalémě modlí a v Tel Avivu se baví.“ Něco na tom bude. Nepochybně se v Jeruzalémě více modlí než v Haifě a Tel Avivu, v Tel Avivu zase více než v Haifě a Jeruzalémě baví dlouho do noci. A že se v Haifě pracuje? Asi jak kdo a kde. Haifa je hi-tech centrem Izraele, její přístav je největší v zemi a je tu jedna z izraelských ropných rafinérií.

Haifa je po Jeruzalému a Tel Avivu třetím největším městem Izraele, má přibližně 277 tisíc obyvatel, udává se, že až čtvrtina jsou imigranti ze zemí bývalého SSSR a necelých deset procent tvoří Arabové. Arabská čtvrť Vádí Nisnas sousedí s German Colony, je to jen pár kroků po Allenbyho ulici východním směrem. Když jsme tam zabloudili po setmění ve večerních hodinách, byly ulice úplně pusté, jen jeden dva obchůdky měly otevřeno.

Když zakladatelé sekty templerů Christoph Hoffman a Georg David Hardegg přivedli své „ovečky“ do Svaté země, byla v područí Osmanské říše a Haifa měla přibližně čtyři tisícovky obyvatel. Templeři se usadili kus z města, kde koupili pozemky od osmanských úřadů. Třicet metrů široký a po obou stranách stromy lemovaný hlavní bulvár kolonie byl jednou z nejkrásnějších ulic své doby. Templeři zaváděli moderní farmářské technologie, jako první spojili Haifu s Akkem a Jaffou pravidelnou dopravou, otevírali hotely a zakládali vinice na svazích hory Karmel. Domy templerů byly obklopeny zahradami a kolonie vzkvétala, zvláště ve srovnání s chudou populací původní Haify. Na konci Osmanské éry už stálo v kolonii na 150 domů, žilo přes 700 obyvatel a centrem všeho dění byl bulvár Bena Guriona (tehdy se tak samozřejmě nejmenoval).

Jenže, začala 1. světová válka a britský generál Allenby obsadil Svatou zemi. Z templerů byli rázem nepřátelé, vždyť mnozí bojovali v řadách německé armády. Po skončení války byli templeři z kolonií v Jaffě, Wilhelmě a Saroně deportováni, haifské templery ale tento osud nepostihl. S blížící se 2. světovou válkou se situace opakovala. Až třetina templerů byla členy nacistické strany, nad kolonií vlály prapory se svastikou. Stovky německých templerů byly nejprve soustředěny do táborů v Galileji a poté deportováni do Austrálie, kde jejich potomci žijí dodnes. Ve 21. století je bývalá německá kolonie turistickým centrem. Bulvár lemují staré domy, v nichž jsou restaurace a pivnice, kam večer zajít tedy je. Jen ty ceny… jedno pivo stojí 30 šekelů, což je v přepočtu kolem 180 korun, v této cenové hladině se pohybuje pivo izraelské i české, na které jsem na Sderot Ben Gurion také narazil.


German Colony


Svatyně víry Bahá´í

Asi každý, kdo stojí na Sderot Ben Gurion se vydá nahoru k zahradám bahaiské svatyně. Vstup hlídá ochranka, kontrole baťůžků se nevyhnete. Jenže… zádrhel, nahoru se tudy nesmí, jen po pár schodech a dál je zavřeno. Nepochopitelné, ale je to tak, nahoru se musí oklikou. Po levé ruce je zastávka autobusu a hned u ní schody, vstup je až nahoře z ulice Hatsiyonut. Vstup je zdarma, strážci každému dvěma větami vysvětlí, co se má a nemá. A potom zažijeme zklamání, svatyně totiž přístupná není, jen jeden postranní výklenek plný květin. Musíme se zout a jakmile promluvím, jsem napomenut strážcem, tady se dodržuje ticho. Bohužel, ani celé zahrady nejsou přístupné.

O Bahá´í víře budu psát v příštím článku, tentokrát pouze stručně. Jejím zakladatelem byl před půldruhým stoletím perský šlechtic Bahá´u´lláh (1817–1892), který se prohlásil posledním v řadě proroků, tedy i dalším po Muhammadovi. Dle jeho učení existuje jen jeden Bůh, jeden lidský rod a božím cílem je sjednocení všech národů do mírové a sjednocené globální společnosti. Za svého života byl islámskými úřady pronásledován, vězněn a poslán do vyhnanství. Zemřel ve svém sídle nedaleko Akka severně od Haify, kde je nejsvatější místo bahaiské víry. V Haifě je svatyně Bába, předchůdce Bahá´u´lláha, který předpověděl prorokův příchod.

Vyšli jsme ze zahrad a vydali se po Sderot Hatsiyonut směrem ke klášteru Stella Maris, který se tyčí vysoko nad mořem na hoře Karmel (pokud půjdete od moře, ke klášteru vede lanovka od promenády Bat Galim). Hora Karmel – jak název napovídá – „má prsty“ v založení Řádu karmelitánů ve 12. století, tehdy zde v ústraní žila komunita poustevníků, kteří svým způsobem života navazovali na starozákonní proroky, především Elijáše. Jejich formula vitae vybízela k vytrvalosti v modlitbách, životu v chudobě, dodržování půstů atd. Hora (kopec) Karmel, jejíž jméno je odvozeno od pojmenování Har ha Karmell – Boží vinice, byla osídlena už před půl milionem let, jak dokládají nálezy koster, například neandrtálské ženy pojmenované Tabun I, jedné z nejstarších koster objevených v Izraeli, jejíž stáří se odhaduje až na 120 tisíc let.


Karmelitánský klášter Stella Maris


Před jeskyní, v níž se kdysi ukrýval prorok Elijáš

Poustevníci Řádu bratří blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel – tak zní celý název řádu – během několika dalších desítek let opouštěli Svatou zemi a karmelitánskou víru rozšířili po celé Evropě. V roce 1631 se někteří členové řádu vrátili do Svaté země a postavili malý klášter na jednom z ostrohů hory. Žili v něm do roku 1761, kdy jim tehdejší vládce Akka a Galileje Daher el-Omar poručil klášter strhnout. Nějaký čas poté si karmelitáni postavili nový klášter přímo nad jeskyní, v níž se kdysi ukrýval prorok Elijáš. Tento klášter také nevydržel, další vládce regionu Abdulláh Paša ho v 1821 poručil srovnat se zemí. Současný klášter pochází z roku 1836 (dokončen byl až 1853) a dostal jméno Mořská hvězda. Před klášterem je pomník věnovaný francouzským vojákům, protože klášter byl využíván jako lazaret, v němž byli soustředěni zranění a nemocní vojáci Napoleonova tažení do Svaté země.

Dolů nejedeme lanovkou, ale scházíme po schodech (před klášterem kousek doleva od lanovky). V Biblických dějinách je hora Karmel místem střetu proroka Eliáše s proroky Baala a dalších pohanských bohů. A dole u paty Karmelu je jeskyně, v níž se dle legendy prorok Elijáš skrýval, a kde se scházejí židovští věřící. Nepředstavujte si, že náhle uvidíte zdobený otvor ve skále, před jeskyní stojí budovy. Přestože přímo přede mnou upozorňuje nápis na cedulce, že – muži vpravo, ženy vlevo, nevidím a zamířím si to mezi ženy… po dvou krocích ale pán naznačením upřesnil směr mých kroků, jsem správně mezi muži. Tři věřící právě v dobré náladě a náboženském zápalu tančí, vedle další muži studují ze svatých knih. Sem tam někdo vkročí dále dozadu za zatažený závěs. Tam jsem se nehrnul, možná by mě nikdo nezastavil, ale více jsem nerušil. Postál jsem venku před vstupem, dvě ženy právě zapalovaly svíce. A náhle, už jsme odcházeli, přistoupila kolemjdoucí žena a žádala… peníze, prý má pět dětí.

Elijášův život a skutky zaznamenávají 1. a 2. kniha královská a jsou to sakra brutální zápisy, v níž stál Elijáš sám proti stovkám. Eliáš lidu: Já sám toliko pozůstal jsem prorok Hospodinův, proroků pak Bálových jest čtyři sta a padesáte mužů. …V tom spadl oheň Hospodinův, a spálil oběť zápalnou, dříví i kamení i prsť; též vodu, kteráž byla v struze, vypil. Což když uzřel všecken ten lid, padli na tváře své a řekli: Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem. I řekl jim Eliáš: Zjímejte ty proroky Bálovy, žádný ať z nich neujde. I zjímali je. Kteréž svedl Eliáš ku potoku Císon, a tam je zmordoval. Ať je to jakkoli, Elijáš zajistil, že izraelský lid opět uznal Hospodina za svého Boha. Poté byl Elijáš vzat přímo do nebe (což znamená, že nezemřel). Elijáše Židé vzpomínají během sederové večeře o prvním večeru svátku Pesach, uprostřed stolu je vždy vínem naplněný pohár, který je symbolicky určen právě jemu.

Taková je Haifa – kolonie německých protestantů, poutní místo víry Bahá´í, jeskyně starozákonního proroka. Haifa nabízí mnohem více, např. Národní námořní muzeum (National Maritime Museum), v němž se seznámíte s historií plaveb po Středozemním moři za posledních 5000 let nebo Muzeum tajné imigrace a námořní muzeum (Clandestine Immigration and Naval Museum), které popisuje historii příchodu židovských imigrantů do Palestiny a historii izraelského námořnictva.