Malerweg nemá nic společného s českým slovem malér, přestože se souvislosti nabízejí, když šplháte po vertikálních schodech a žebřících ve skalách. Maler znamená malíř, weg je cesta, v překladu tedy něco jako „Malířská cesta“ či „Cesta malíře“, přeneseně „Cesta jako vymalovaná“. Každopádně, nepěkný malér se na trase mezi Schrammtor a Idagrotte stát může, opatrnost je na místě a malé děti, pokud nejsou vysloveně ukázněné a již navyklé na obtížnější túry, bych rozhodně na tento výlet po skalách nevzal.
A proč ten malíř? To je jednoduché. Nejstaršími turisty, těmi, kteří jsou vlastně praotci turistiky v Saském Švýcarsku (nejen), byli malíři. Jejich romantické obrazy zpopularizovaly místní krajinu širší veřejnosti. Tím nejznámějším je rodák ze švýcarského St. Gallenu Adrian Zingg, kterému je připisován i název Saské Švýcarsko, když v těchto skalách maloval, připomínaly mu jeho rodný kraj. Zinggův název se brzy uchytil, už na konci 18. století byl používán v literatuře. K rozvoji turistiky přispěli i další romantičtí malíři, např. Adrian Ludwig Richter a Caspar David Friedrich (maloval i Krkonoše), kteří kraj procestovali až k Pravčické bráně. V hraniční obci Schmilka se s Richterovým odkazem setkáte nejednou, jedna z kaváren na labském břehu nese jeho jméno, další podnik se starým mlýnským kolem (zrekonstruovaným a funkčním) se chlubí tím, že právě tento mlýn Richter maloval. Jenže to bývaly jiné časy, mlýn vypadal úplně jinak a skály byly nepřístupné (bez schodů a žebříků).
Malíři tak odstartovali turistický průmysl, brzy byly sepsány informace o kraji do prvních turistických průvodců, byly otevřeny první hotely, rozvíjela se plavba parníků po Labi (od roku 1837). Dostupnosti regionu pomohlo i dokončení železnice. Postupně objevovali krásy místních skal i horolezci. Až… v roce 1990 bylo Saské Švýcarsko vyhlášeno národním parkem, který je ideální na víkendový i jednodenní výlet z Čech. Vždyť z Prahy dojedete vlakem do Schmilky za dvě hodiny s přestupem v Děčíně.
Ranní mlha nad Labem
Schrammtor
Divokost skal byla spoutána ocelovými schody, můstky, žebříky
i zábradlími
Saské Švýcarsko
Právě vlak jsme tentokrát zvolili pro cestu do Saského Švýcarska. Vlaky sice jedou po levé straně Labe, ale přívoz je téměř v každé vesnici a jsou v provozu od brzkého rána dlouho do večera. Vystoupili jsme v Krippenu, jednu zastávku před Bad Schandau, přívoz jako by na nás čekal, zaplatili jsme dvakrát 1,5 € a pan kapitán na nikoho dalšího nevyčkával, plavilo se přes Labe do Postelwitzu. Na druhé straně už čekalo několik Němců, v dobré náladě, jako téměř všichni během dne nás zdravili, bylo ráno, takže to své morgen. Postelwitz, to je jedna ulička podél Labe, jeden barevný hrázděný domek s malou zahrádkou vedle druhého, jak ve staré pohádce. A pak po žluté a po schodech do lesa směr nedaleká brána Schrammtor. Turistické značení je dostatečné, neudává ale vzdálenosti v kilometrech, jak jsme zvyklí, nýbrž v hodinách. U cest po schodech a žebřících rozumné. Za Schrammtor po Malerweg a snad po půl kilometru schody a žebříky prudce vzhůru do skal a první nádherné výhledy do údolí Labe a na okolní skály. Seshora. Hra na horolezce začíná. Na Malerwegu směrem k Heilige Stiege – po nichž se prudce sestupuje do Schmilky – se podobné uchvacující výhledy nejednou opakují, rozlehlé kamenné plošiny nás vždy donutily ke krátkému posezení a vychutnání si všech rajských výhledů do hluboka i daleka. Slunce pražilo do obličeje, přes druhou polovinu září bylo nerozumné zapomenout krém na opalování. Právě po Heilige Stiege jsme se vraceli k Labi, na okraj Schmilky je to sestup o téměř 250 výškových metrů na 2,5 kilometrech. Předtím jsme ale ještě pokračovali po Malerweg, od Svatých schodů je to půl kilometru k odbočce na skalní hrad Frienstein a k jeskyni Idagrotte.
Dechberoucí výhledy do údolí Labe
Cesta do Idagrotte vede po této skalní římse
Idagrotte
Idagrotte
Vchod do Idagrotte působí na fotografiích děsivě, ale není se čeho bát, ledaže byste trpěli závratěmi. Z Friensteinu se prochází průrvou mezi skalami, pod zříceným a zaklíněným obrovským balvanem. A poté musíme obejít skalní blok, pod námi bezedná hlubina, ale to nejužší místo skalní římsy je dlouhé jen několik kroků, ve skále jsou navíc úchyty, žádné nebezpečí prakticky nehrozí. Však se k jeskyni vydávají i rodiče s dětmi. Jeskyně má dva vchody a je „vystlána“ jemným šedým pískem, vždyť jsme v pískovcových skalách. Všude je překvapivě čisto, žádné střepy a další pozůstatky mejdanů, přestože některé německé party popíjejí lahváče, které si mladí i starší přinesli nahoru. No, je odhadem kolem dvaceti stupňů, teplé pivo není mým právě oblíbeným, lepší bude točené ve Schmilce před odjezdem vlakem domů. Na kamenné terase před jeskyní je plno, na fotografie bez lidí musím nějaký čas čekat. Jeskyně je denním světlem dostatečně osvětlená, není třeba brát baterku, pokud nechcete přenocovat. Nevím, zda je to povoleno, či zakázáno, každopádně jsme cestou zpět do Schmilky potkávali především mladší lidi s karimatkami a spacáky na zádech. Kam v pozdním odpoledni mířili, bych jen hádal, ale nocování v Idagrotte je lákavé.
Jeskyně je poprvé zmiňována už v 15. století, v minulosti zřejmě sloužila potřebám majitelů hradu a také jako úkryt loupežníků. Počátky skalního hradu Frienstein spadají do 13. století, jako pustý se uvádí už o dvě století později, kdy jeho trosky vyhledávali skrývající se rabiáti. Vstup vedl podle dochovaných žlabů pro upevnění dřevěných konstrukcí velkou rozsedlinou strmě nahoru, kde pravděpodobně stála věžička či hláska, dnes je přístup možný jen pro horolezce. Z bývalého hrádku nezbylo nic, Frienstein je v současnosti jen skálou, ovšem atraktivní skálou, lze ji doporučit, především kvůli Idagrotte.
Dole ve Schmilce, když už jsme neměli ty zteplalé lahváče v baťůžku jako Němci, jsem si objednal čepované pivo právě u Richterova mlýnského kola. Jeden Bernstein za 3,40 €, ale je to jen čtyřka. Stěží odhadnout, kolik je na tento výlet třeba času. Na každé skalní vyhlídce jsme dlouhé minuty poseděli, povídali si, užívali slunce a labyrint skal. Jednoduše řečeno, žádné čtyři kilometry za hodinu v těchto skalách neplatí. I s posezením v hospůdce u Richterova mlýna jsme se prostě tak celodenně toulali a bavili. Nikde na trase není možnost občerstvení ani doplnění vody, nejblíže v restauraci na Grosser Winterberg nebo dole ve Schmilce.
rss kanál