Miriam Löwensteinová:
Být hostem je někdy v Koreji obtížné

Když člověk s otevřeným srdcem – který má o Koreji průměrné znalosti – sedí v letadle směr Soul, na co se má nejvíce těšit?
Pokud již v minulosti navštívil Čínu, zdá se v Koreji vše menší a méně pompézní, méně červené a zlaté. Pokud očekává jakýsi odvar čínské architektury, bude zklamaný, ta barevnost, která je v jiných zemích jihovýchodní Asie, ta v Koreji není. V Koreji je krásná moderní architektura, lidé jsou příjemní, přestože se ta příjemnost kvůli globalizaci postupně vytrácí. Korea se nedá přirovnat k jiným zemím regionu, v každém aspektu je některé podobná, výrazné je jídlo, prvky modernity, výrazní jsou lidé a jejich chování, v pozitivním více než v negativním.

Vietnamista Ján Ičo mi kdysi vyprávěl, že „Cestovat po vlastní ose ve Vietnamu možné je, ale bývá to zdlouhavé a komplikované, ne vždy se dostanete, kam jste chtěl, ne vždy uvidíte to, co jste si vidět přál, a podobné dobrodružství může skončit zklamáním. Když nebudete hrát ve Vietnamu podle místních pravidel – a bývá to pro Evropana občas těžko k překousnutí – budete mít těžkosti, Vietnamci jsou tak zvyklí pohybovat se ve skupinách, že pokud si chcete něco zařídit individuálně, budou mít pocit, že jste divný“. Jak to funguje v Koreji?
Korea je přece jen jiná země, jinak objevená, Vietnam je sice podobná kulturní zóna, ale ve vztahu ke světu trochu pozadu. Korea se otevřela světu podstatně dříve, chce mít jinou image. Putovat po vlastní ose se dá s určitými ztrátami, protože mnohé je už zařízeno na auto. Sice existuje úžasná síť autobusové i vlakové dopravy, spíše té autobusové, ale pak se najednou ocitnete v polích, organizace selže, a všechno bude daleko, složitější a nedostupné. Není řeč o nějakém extra nepohodlí, spíše o tom, že se nemusíte na konkrétní místo dostat a program se nabourá. Takže ve většině Koreje, když se chcete dostat ke konkrétní památce, je lépe mít vše předem dopodrobna promyšlené, jak dlouho to vlastně trvá. Je to o logistice, v současnosti je už prostě Korea zemí aut.

Takže nejjednodušší je si na cestování půjčit auto?
Není to až tak nejjednodušší, nestačí totiž náš řidičský průkaz, musíte mít mezinárodní. Půjčení auta je už přístupnější, já a moji kolegové, pokud se někam vydáváme, tak právě autem, vše je daleko jednodušší a méně komplikované.

Popisujete, že hotely jsou luxusní a levnější jsou tzv. jogwany, kde se ale neuklízí, a lépe brát vlastní povlečení s sebou. Znamená to, že v Koreji je nedostatek levnějších hotelů střední třídy, penzionů apod.?
Je pravda, že je podstatný rozdíl mezi luxusními hotely, které jsou zaměřené na dolarové cizince, v nichž naplňují své představy o cizincích a jejich potřebách, a jogwany. Pro střední třídu vyrostla v posledních letech mezikategorie – motely. Jsou vyšší třídy než jogwany, ale mám k nim stejnou výhradu, moc se v nich neuklízí a například povlečení se opravdu pokaždé nemění. Motely jsou zaměřené na automobilové turisty, ale také na schůzky milenců, takže se dají objednat také i jen na několik hodin. Tím se vám může stát, že se dostanete na pokoj i po mileneckých návštěvách a bez úklidu. Každopádně jsou motely nepoměrně levnější než drahé hotely.

Jaké je přespání v klášteře, jak na to?
V současnosti už funguje agentura, které se říká Templestay. Zařídí vše, ale je to takový vypreparovaný klášterní život, v němž se cizincům předvede, jak se v klášteře žije, bydlí, modlí, je to trošku umělé. Ale jako začátek klášterního putování to jde, protože ne všechny kláštery jsou přístupné, na hlavních trasách a do nejslavnějších klášterů vás nepustí. Takže je lépe začít Templestay, poté můžete zkusit něco po vlastní ose. Ovšem pokud nemluvíte korejsky, bude maličko problém, protože buddhisté nejsou od toho, aby studovali cizí jazyky a přijímali a poučovali cizince, ale aby sebe a svou komunitu vzdělávali dle buddhistických pravidel. Na druhé straně, Korea je opravdu informačně na výši, informace jsou o všem možném a najdete je online v angličtině, se kterou hodně pokročili.

Základy korejštiny s sebou?
Základy korejštiny moc nepomohou, ale znát klíčová slova se hodí. Korejci jakoukoli snahu ze strany cizince o komunikaci v korejštině vnímají jako vstřícnost a pak jste hned jejich hosté.

Pobavila mne Vaše věta: „Korejec, který spatří váš obličej a zjistí, jak se k němu přibližujeme s úmyslem promluvit, zpanikaří.“ Například o Japoncích je známo, že angličtinou moc nevládnou, jak jsou na tom Korejci s angličtinou?
Já jezdím do Koreje dvacet a více let a rozdíl je v tomto směru znatelný. Být kontaktní v anglickém jazyce je jeden ze základních cílů moderní Koreje. Dříve přede mnou kolikrát utekli, v současnosti hlavně v hlavním městě je komunikace v angličtině na vzestupné úrovni. Venkov zůstává nadále dost stejný, když se ve vesnici přiblížím ke Korejce, také se bude snažit utéct.

Uveďte pár prohřešků, ze kterých by Korejci nebyli právě nadšeni… Smrkání, jíst evropským příborem…
V každé zemi, kam přijedete, jsou nějaké kódy, když je znáte, je lepší je zachovávat, protože v opačném případě se na cizince nedívají tak přátelsky. Nebo z něj mají velkou radost a legraci a dají to najevo. V tom jsou Korejci možná jiní než ostatní národy, i když takové to pochechtávání se nad barbary je společné Korejcům, Číňanům i Japoncům. Jasně, u stolu nesmrkáme a vůbec nepoužíváme kapesník na veřejnosti, ačkoli dnes se kapesníky používají, ale to se dostáváme dále, to jsou kapesníky na otírání potu, což je při korejském stolování nutné, protože jednak dostanete jídlo strašně horké, a také je hodně ostré, takže se nepochybně orosíte. Kapesník použijete tímto způsobem a že u toho tečou nudle, to už Korejcům nevadí, oni popotáhnou. Smrkat u stolu je tuplovaně barbarské.

Naučit se před cestou jíst hůlkami?
V běžných restauracích, když cizinci padá jídlo od úst, přinesou mu potupně vidličku.

Smějí se mu?
Smějí, strašně se tomu smějí. Oni se na vás dívají dost nepokrytě. Personál cizince sleduje, opravdu sleduje a rychle reaguje. Jinak korejské hůlky jsou kovové a hodně kloužou, největší zoufalství je jimi jídlo nabodávat.

V knize popisujete, že jsou Korejci schopni držet v jedné ruce hůlky i lžíci…
Obojí drží mezi palcem a ukazovákem a dokáží je šikovně posunovat tak, že používají jedno nebo druhé. Děti se to učí odmala. Existují hůlky pro malé děti, které jsou spojené, takže nekloužou. Korejci mají ruce neskutečně šikovné, je radost vidět je něco manuálně dělat.

„Pravda je, že Korejci plivou“, píšete. Jak Korejci plivou?
Plivou, když kouří, za každým potáhnutím plivnou, plivání je soustředěno kolem popelníku. Plivou, když ze sebe chtějí dostat nějakou nepříjemnou chuť, která jim zůstala v puse, což je vlastně téměř po každém jídle. Prostě odplivují si dost často. Ale je pravda, že se to už odnaučují a neplivou tolik, jako když jsem do Koreje přiletěla poprvé. Nejvíce asi vadí ten odchrchlávací zvuk. A plivou méně než Číňani.

Čchusok je původně svátkem sklizně a sollal je začátkem nového roku, to jsou dva největší svátky v zemi. V té době se asi nevyplatí do Koreje cestovat, znamenají totiž stěhování národů a dopravní pohromu. Doporučíte nějaký svátek, který by byl atraktivní a zároveň logisticky snesitelný, co třeba Buddhovy narozeniny?
Asi právě Buddhovy narozeniny, to je pěkný svátek. Možná hezčí, než samotný svátek, jsou přípravy na něj. Pozorovat, jak se klášter proměňuje, jak si lidé kupují lampiony a místo pro ně. Modlitby jsou několikadenní a hlavní svátek je barevný, ale není tolik veřejný, jako ty ostatní. Z hlediska západního turisty jsou Buddhovy narozeniny asi nejhezčí. Výzdoba zůstává i v dalších týdnech, takže když přijedete kdykoli v květnu, kláštery jsou pořád ještě takové pěkňoučké.

Pohostinnost Korejců je srdečná, ale nepříliš empatická, je třeba hostovi posloužit, ale tak, jak si to představujeme my Korejci… Lze se tomu vyhnout? Turistické představy Evropanů jsou v mnohém naprosto odlišné…
Pozornost k cizincům už je přece jen menší, protože s postupující globalizací si jich méně všímají. Ale když už pohostinnost přijmete, musíte ji přijmout se vším. A být hostem je někdy v Koreji obtížné, oni cizinci vnutí vlastní představy, co má jíst, co má navštívit atd., což je v mnoha případech nesnesitelné, zdlouhavé, až násilnické. Na druhé straně je to také vhled do korejské dušičky, když si cizince předávají jeden druhému, je to fascinující, nejen, že pomohou jedni, ale vnutí pomoc cizinci i dalším, někdy z té pohostinnosti není úniku. Ano, oni vědí lépe, co je pro turistu dobré.

Překládáte korejské básně, romány, povídky, co z korejské literatury byste doporučila před cestou do Koreje, co je přeložené do češtiny?
Moderní prózy, protože ty staré jsou už příliš od věci. Jakmile načichnete starou Koreou, budete mít zkreslené představy o moderní. Mám ráda literaturu 20. století, co do korejské mentality, něco z řady, která vyšla v Argu, deset knížek, které mapují korejskou scénu. Z přeložené produkce mám nejraději klasiku Drnová střecha od Kang Younghilla, je to knížka o Koreji počátku 20. století, knížka, která naladí pozitivně. Poté bych zkusila něco z moderní literatury. Korejci jsou mistři povídek, kratší útvary jsou možná pro nás snesitelnější. Mám například ráda knihu Básník od I Mun-jola, kterou jsem přeložila, stejně jako sbírky povídek Loď pokladů a Chci se stát kočkou. To už je moderní Korea, informací o Korejcích načerpáte v těch povídkách více a snadněji než z románové tvorby.

A filmy… Kim Ki-duk je v Evropě populární režisér, autor známých filmů, které jsme viděli i u nás, např. Samaritánka a Jaro, léto, podzim, zima… a jaro. Je podobně uznávaný i v Koreji?
Ne, nejznámější spisovatelé a režiséři, mezi které patří Kim Ki-duk a kteří získali mezinárodní ohlas, jsou doma označováni… že nejsou Korejci. Kim Ki-duk zvláště, to není korejská filmová sentimentalita, to není korejské vidění, to je jeho vlastní a globalizované vidění, které neodpovídá většinové sentimentální filmové produkci. Korejské filmy jsou jiné než naše, my nejsme připraveni na tu skrumáž žánrů, jsme zvyklí na žánrovou vyhraněnost, oni dají dohromady syntézu komedie, tragédie, detektivky a nevím čeho ještě.

Humor, v něm se hodně od Korejců odlišujeme…
Je odlišný. Původní středověký korejský humor je hodně dehonestující, slovo fekální je ošklivé… ale je takový, je to hodně o lidských slabostech, není to vůbec jemný humor, spíše vysmívání se, je o lidech v nepřijatelných a ponižujících situacích. Například se někdo nají bobů, poté si upšoukává, to je hrozná legrace, mají hodně anekdot o slepcích, ve všech je zesměšňují. Moderní vtipy jsou spíše politické, ale ten starý humor je dodnes populární, protože lidová zábava stále jede v této linii. Mimochodem, například židovské vtipy by Korejci nikdy nepochopili a neexistují anekdoty typu manželských.

Korejská kuchyně – pro mne by to nebyl problém – ale mnozí by asi neunesli pořádnou ostrost a množství česneku… Česnek cítíte ráno z lidí, píšete…
Jistě. Nejpopulárnějším korejským jídlem – aspoň tak se tato příloha prezentuje – je kimčchi, což je kvašené zelí, do něhož dáte chilli a navíc obsahuje velké množství česneku, zázvoru, ředkve a dalšího podle regionu. Tradiční snídaně je rýže, kimčchi a nějaké přílohy, potom jdou lidé do metra a vypařuje se to z nich. Česnek je prostě z lidí cítit. Není v jídlech všudypřítomný, ale v minimálně polovině jídel je. Dnes už si můžete dát nudle bez česneku, ale mimo Soul může nastat problém objevit jídla bez česneku. Česnek je ve všem, griluje se s masem, nakládá v sójové omáčce, to je také dobrota, nebo vezmou stroužek česneku, dají do chilli pasty a jedí, čehož jsem po více pobytech v Koreji schopna též.

Restaurace jsou levné? Nemám teď na mysli importované fast foody.
Relativně ano. Nemyslím teď hotelové, ale jídelny, těch je všude velké množství, většinou specializovaných na jeden typ jídla, pokud jsou dobré, pak vaří jedno, dvě. Nepředstavujme si ale restauraci: je to pár stolků a židlí, někdy sedíte i tradičně na zemi, žádný komfort, ale všechno je rychlé a dobré, najíte se za dvacet minut, levně a – to je možná další zvláštnost – bez spropitného. Vodu dostanete, ještě než si objednáte. Fast foody jsou naopak docela drahé a ne moc rychlé, i když tohle se nedá generalizovat.

Doporučujete návštěvu keramické dílny… Jaké suvenýry se vozí z Koreje?
Řemeslné výrobky mají vysokou úroveň a jsou hezké. Keramika je obzvlášť krásná a zdaleka nejsem jediná, kdo propadl tomu zelenému porcelánu, který je vyráběn v různých podobách od klasických až po moderní tvary. A není ani drahý, protože se už dnes nevyrábí v královských porcelánkách, ale strojově. Mám hodně ráda výrobky z papíru, což je něco u nás spíše neobvyklého, a ty nejrůznější vrstvené krabičky i ten papír samotný jsou fascinující.

V Koreji je 22 národních parků, který přírodní byste doporučila?
Všechny. Korea má úžasné hory, jiné hory, než jsou u nás. Všechny parky jsou skvělé, organizované, u všech vchodů jsou k dispozici mapky, trasy, nedá se v nich pořádně zabloudit, ovšem vystoupat na některé vrcholy není úplně procházka po Krkonoších. Nejznámějším národním parkem je Soraksan, který je na pobřeží. Já mám nejraději Čirisan na jihu země, líbil se mi Čchiaksan, líbí se mi vlastně všechny. Jsou srovnatelné, co se týká dostupnosti, ubytování v okolí, organizace.

Ostrov Čedžu? Tam se dá letět ze Soulu, takže logistika snadná?
Dá se tam letět, je to poměrně levné. Já z něj mám pozitivní zážitky. Je to krásný ostrov na jihu, jsou to subtropy, ale není to vyloženě korejská kultura, která se tam projevuje.

Představte si, že byste měla načrtnout trasu pro dvoutýdenní dovolenou v Koreji, co byste určitě nevynechala?
Soul, tam jsou hlavní paláce, odpočinkově turistické ulice, kde se dá poznávat místní kultura, v ulici Insadong uvidíte i tradiční předměty, galerie, na Soul dva tři dny. Co bych rozhodně nevynechala je bývalé hlavní město Kjongdžu, kde jsou staré královské hrobky, klášter Pulguksa, známá jeskyně Sokkuram se sochou Buddhy, takže tam dva dny. Ostrov Čedžu, kde jsou sopečné krátery a moře s barevnými korály, další tři dny. Poté bych přeletěla do provincie Čolla, kde poznáte korejský venkov s jeho barvami a plodinami, je tam úžasná příroda, její část je hodně zemědělská a stojí za to ji poznat. Co by se nemělo vynechat je ostrov Kanghwado naproti Soulu, nabízí krásný kus přírody, historie a klášterů z různých dob, paláce či jejich zbytky. Když totiž hrozilo nebezpečí, korejský dvůr prchal na tento ostrov, tamní stará buddhistická architektura je asi nejhezčí. Bude-li zbývat čas, fascinující svou velikostí jsou buddhistické památky kolem města Tedžon. Zajímavý je Pusan, moderní syntéza východního a západního města, není jen korejské, tam se Korea otevírala světu.

I s ohledem na další země východní Asie asi překvapí, že mezi Korejci je významné procento lidí bez vyznání a mezi věřícími převládají křesťané. Jaké je korejské křesťanství?
Jeho cesta do Koreje byla komplikovaná, na počátku bez misionářů, taková zvláštní, heretická, asijská cesta. Do Koreje se křesťanství dostalo pozdě, až koncem 18. století. Úspěch neměli katolíci, ale až protestanti a jejich misionáři, kteří dokázali pochopit korejskou mentalitu a nejen mentalitu, ale i potřeby lidí. Misie byla místem, kde se mohl člověk najíst, oddechnout si, nechat se ošetřit, popovídat si se sousedy, a ta víra byla vlastně navíc. Tyto protestantské začátky se rozšířily začátkem 20. století, kdy byla Korea ohrožená. Získávání duší pro Krista, které vyhlásili misionáři, mělo obrovskou odezvu a opravdu milion duší pro Krista ulovili. To vše pokračovalo během okupace, kdy bylo křesťanství náboženstvím naděje, což pokračovalo v následujících nesvobodných režimech. Křesťanství v sobě pořád uchovávalo naději pod tlakem, který cizí mocnost nebo nesvobodný režim nad člověkem měly. Křesťanství bylo únikovou záležitostí, spíše ženskou, kterému propadla kdejaká žena, mnohdy bylo fanatické a sektářské, vždyť v Koreji vzniká hodně křesťanských sekt. Není to čisté křesťanství, ten, kdo věří, má sice dominantní křesťanskou víru, to ovšem neznamená, že by nefungovala synkreze, šamanismus a lidové představy jsou natolik zakořeněné, že se nedají vymýtit, takže přestože rodina je křesťanská, nebo buddhistická, je to propojeno s různými pověrami a praktikami.