Indii jste projel křížem krážem, dá-li se to tak vyslovit. Jak moc máte Indii uvnitř, v sobě?
Hodně, například moje babička žila na Slovensku v teplé oblasti a vzpomínala, že jednou v létě, když jsem tam byl, moc nepršelo, byla rozpukaná půda, měl jsem tehdy asi tři roky a řekl jsem: „Babi, tady je horko jako v Indii“. V té době jsme neměli televizi, nikdo mi o Indii nevyprávěl. Nějakým způsobem jsem měl tedy Indii v sobě už od malička.

Když člověk přiletí poprvé do Indie a autobus ho vyplivne v centru Dillí, co ho čeká?
Pravý mumraj indického velkoměsta. Mumraj je jen vnější věc, někoho neodradí hluk, špína, někdo to zabalí a už se nevrátí. Kdo chce Indii opravdu poznat, tak by se neměl nechat odradit prvními vjemy, ruchem, zmatkem, špínou, to je třeba překlenout, a pak se můžete dostat ke krásným věcem. Indie je ztělesnění protikladů, se kterými se v životě potkáváme, od věcí krásných až po ubohé, zbídačené, to všechno je v Indii přítomno výrazněji než jinde.

Zúčastnil jste se Mahá kumbhamély, největšího duchovního setkání lidí na světě. Co přivádí tolik lidí na jedno místo?
Smyslem rituálu je vnitřní očista na soutoku Gangy a Jamuny, kde podle legendy vyvěrá podzemní řeka Sarasvatí, o níž se dlouho předpokládalo, že neexistuje, že je pouze součástí legendy. Nicméně satelitní snímky ukázaly vyschlé řečiště. A nejen to, archeologové objevili i pozůstatky vyspělé kultury, která žila podél řeky Sarasvatí, kultury starší než mohendžodárská. Výzkum stále probíhá, podle legend by to měla být jedna z nejstarších civilizací. Pořád se to posouvá, my jsme se učili v dějepise, že nejstarší městské státy existovaly 3000 let před naším letopočtem, v současnosti se to posunulo na deset tisíc let, jednou bude pohled na historii úplně jiný. Podle legendy se na soutoku řek – za určité hvězdné konstelace vypočítané astrology – vynořují kapky z poháru nesmrtelnosti. Kapky nektaru, který se stloukal z oceánu mléka při stvoření světa bohy a démony a který očišťuje. Po očistě občas toužíme všichni, a Indové mají velký smysl pro spirituální záležitosti. Právě proto jich tam značná část přichází s tímto záměrem, vnitřně se očistit.

Jaký je vztah obyčejných Indů ke svatým mužům?
Indie se hodně mění, globalizace zasáhla i zde velkou silou, Indie se materializuje, nicméně v tradičním konceptu každá rodina má svého duchovního učitele, svatého muže, gurua, sádhua. Je to uctívaná tradice mužů, kteří se nějakým způsobem oddali spirituální praxi a nevěnují se běžným činnostem souvisejícími s přežitím, proto žijí většinou skromně a z darů. Radí a pomáhají lidem v různých situacích, podobně jako psychoterapeuti v našem pojetí, jsou považováni za nositele vnitřního poznání, které lidé, věnující se běžnému rodinnému životu, nemají čas rozvíjet. Z toho důvodu jsou stále vážení.

Co člověk cítí v bezprostřední blízkosti indických svatých mužů?
Setkáte-li se opravdu se silnou osobností s velkými zkušenostmi, chtě nechtě vnímáte klid, který z ní vyzařuje a přenáší se i na vás. Vnímal to se mnou i kameraman Michal Hýbek, který kumbhamélu natáčel, on byl zvyklý na hektický život kameramana, pracoval ve zpravodajství, a najednou jsme jen seděli, mlčeli, on se dostal do úplně jiného světa. A gurudží, se kterým se tehdy setkal, ho v dobrém slova smyslu očaroval. Z lidí, kteří to v sobě opravdu mají, cítíte pohodu, klid, nadhled.


Někde v Indii

Na kumbhaméle je indickými úřady oficiálně zakázáno fotografovat, především rituální koupel a nágy. Přesto, Vy fotografujete, natáčíte…
Respektuji zákazy, které nejsou vysloveně byrokratického rázu. V tomto případě je to částečně byrokracie, ale částečně i obava, že filmaři z toho udělají senzaci a skandalizují polonahé ženy či nahé nágy. To není můj záměr, což ti lidé cítí, a umožní mi filmování, fotografování, protože vědí, že toho využívám směrem, který jde vstříc nějakému poznání. Jak říká Buddha: „Kořenem zla je nedostatek poznání“. Posláním nágů je šíření poznání, pomáhat osvobozovat se, a tím se rozvíjet. Když intuitivně vycítí můj záměr, dovolí mi točit a fotografovat věci, u kterých běžně odmítají, aby byly dokumentovány.

Takže vše je na vzájemné důvěře…
Ano, na tom, že se rodí důvěra, nějaké propojení. Oni jsou hodně intuitivní, vnímají člověka a jeho záměr.

Jací jsou nágové? Vy jste s nimi byl dokonce v průvodu… Na mnohých fotografiích vypadají divočejší, ve smyslu temperamentu, pohybu…
My si často zaškatulkujeme, že svatý muž by měl být moudrý, rozvážný, vyrovnaný, klidný, ale oni mají různé kvality, podobně jako bohové v mytologii – třeba i v řecké. Mohou být tedy i temperamentní, divocí, protože k jejich poslání v dávných dobách patřila i vojenská ochrana spravedlivého vládce, bývali ochránci dharmy, nauky, proto bránili spravedlivého vladaře, když byl napaden. Dodnes mají někteří nágové symbolicky zbraně, například meče, trojzubce. Oni dovedou pracovat s energiemi a uvolnit tu, která je právě zapotřebí. Takže poté, co klidně sedí celé měsíce někde v jeskyni nebo v poušti, projeví svůj dynamický aspekt. Změna může být o180 stupňů, ale mají to pod kontrolou, umějí s tím pracovat.

Vy jste vykonal očistnou koupel v Ganze. Je hodně znečištěná…
Dá se to tak říci… Ganga je kalná už od pramene, vyvěrá z pod pohybujícího se ledovce, který drtí horninu, je prosycená minerální drtí, a pak se do toho přidává mytí lidí, aut, mrtvá těla, všechno možné. Nicméně, ta voda v sobě něco má, mám ji v lednici léta letoucí a nekazí se. Někdo tvrdí, že je to díky samočistícím bakteriím, někdo říká, že díky radioaktivitě. Podstatné u Indů je to, že pro ně je Ganga formou božské energie, je ani nenapadne, že by jim voda z Gangy mohla ublížit. To, že je špinavá, je podružná záležitost, je to prostě matka Ganga, která čistí své děti a naplňuje je božskou energií. S tím záměrem tam jdou, takže oni nemohou onemocnět, je to tak silné, že všechno ostatní je vedlejší. Svým mentálním naladěním z řeky získávají jen prospěch, oni tam nejdou s myšlenkou, že vlezu do vody a můžu z toho onemocnět, umřít. Když to udělá bojácný Evropan, může se to stát. Ganga je i kanalizačním svodem, ale v indickém pojetí je posvátná.

V Ganze žijí i delfíni?
Ano a objevují se i u Váránasí.

Jak to dnes vypadá u pramenů Gangy v Himálaji? Je tam spousta ášramů a velký ruch?
Ášramy jsou v Gangótri, což je asi 17 kilometrů k hlavnímu prameni Gangy – Gómukhu. U samotného pramene se nacházejí jen poustevny, jeskyně, v nichž žijí sádhuové. Dost nehostinné místo vzhledem k vysoké nadmořské výšce, dýchá se tam hůře, chce to postupnou aklimatizaci. Ale je to okouzlující prostor, přírodní scenérie jsou nádherné, patří k těm nejkrásnějším, jaké jsem kdy viděl. Já tam byl před téměř dvaceti lety, tenkrát tam mnoho poutníků nebylo, ale vím, že jejich počet rychle roste, jak ze strany Indů, tak cestovatelů ze Západu. A to natolik, že se z Gangótri ke Gómukhu pouští každý den jen omezený počet lidí, aby nebylo přeplněno.


Někde v Indii

Kumbhaméla… píšete o jarmarečním ruchu 24 hodin denně…
Tím, že tam putuje velké množství lidí, obchodníci vidí příležitost prosazovat své zájmy. Poutníci ale jdou za očistou, přicházejí lidé z vesnic, mají s sebou i jídlo, nějaká malá kamínka na přípravu, ti nejsou předmětem zisku. Ale i na kumbhamélu pronikl svět reklamy. Mnozí moderní Indové už rituály neberou až tak vážně, někteří zase absolvují kumbhamélu doma na internetu, dle pokynů virtuálně projdou koupelí. Jde o příležitost i pro ty, kteří z nějakého důvodu nemohou přijet, ale komunikují pomocí moderních médií.

Vám se to asi nestává, ale nemůže se člověk, který je vlastně cizincem na takové slavnosti, cítit jako vetřelec, že tam není vítán?
Indové jsou velice svobodomyslní, vstřícní, zvláště, když vidí člověka se zájmem, člověka, který se nepovyšuje, nehraje si na bílého sáhiba. Nemusíte si tak tedy vůbec připadat, naopak, často jsem byl překvapený nečekanou vstřícností. Byl jsem například na místě, kde jsem byl jediným cizincem, vešel jsem do velkého chrámu, v němž bylo plno, odehrávala se veliká slavnost, lidé mi hned udělali místo, abych se dostal dopředu, a ještě mi dali do rukou obřadní kahan, abych točil s ohněm a užil si to. Indové jsou velice přátelští, vyjdou vstříc a těší je vzájemné sdílení, člověk si tam vůbec nemusí připadat cizí. Jsou země, kde si opravdu jako cizí můžete připadat, zvláště při určitých příležitostech, v Indii to tak není. Na všech veřejných slavnostech budete v tomto směru v pohodě.

Váránasí… jaká je atmosféra tohoto proslulého města?
Je to zvláštní město, říká se, že je věčné, Šivovo, existuje od nepaměti, dodnes je to živé centrum hinduismu, indické kultury, je zde spousta ášramů, guruů, duchovních, jsou tu i špičkoví hudebníci, slavná univerzita. Množství lidí sem přichází strávit své poslední dny a po smrti jsou spáleni na posvátných ghátech u Gangy. Shon a mumraj jsou také na určitých místech ve Váránasí přítomny, je to velké město, ale atmosféra je zvláštní, posvátná, především na tradičních duchovních místech. Ta pomíjivost, připomínka konce, vede samovolně k meditaci nad našimi osudy, životy, do člověka to vstoupí. Když ráno vyrazíte lodičkou na řeku, prožijete něco, na co nezapomenete, co je specifické pro toto místo a co se vás zmocní.

Co potřebuje člověk, aby se ve Váránasí vyhnul všem nástrahám? Na co si dát pozor? Váránasí je i turistické město se všemi zlozvyky, pořád vás někdo někam tahá a chce cizince oškubat.
Neřekl bych, že se Váránasí v tomto liší od jiných velkých měst. Řada lidí to na cizince zkouší, chtějí z nich za nějaké služby vytáhnout peníze, člověk by se měl hned rozhodnout, jestli chce průvodce, či ne, jestli chce obřad atd. Kriminalita je jako jinde, obecně je v Indii nižší než na Západě, kapsáři jsou ovšem všude, takže je na místě opatrnost na peníze, doklady. Není třeba vstupovat do Váránasí s přehnanou úzkostí a opatrností. Omezení jsou při fotografování, je zakázáno na ghátech při spalování těl, ale za určitých okolností i to je možné, je to otázka citu, vnímání situace, nic se nedá zobecnit, musíte vnímat lidi, to je takové obecné doporučení. Člověk by se měl vnímat v propojení s druhými, nejsem tady já na cestě a moje zájmy. Měl by vnímat ostatní, jako že je jejich součástí, všichni jsme součástí jednoho celku. Indové říkají, že my všichni jsme manifestací jednoho vědomí, ta oddělenost je iluzorní, jednotné vědomí se manifestuje do obrovského množství zdánlivě oddělených bytostí a jevů, které se vzájemně poznávají, ovlivňují, vlastně jsme všichni jedna bytost. Jsem propojený se všemi, a co dělám, má vliv na vše. Když to tak člověk v sobě má, pěstuje a rozvíjí, neudělá špatně, protože vnímá prostředí, situaci, cítí, co je v daný okamžik vhodné a co nikoli, nevnímá jen sebe a svá přání, ale i druhé.


Někde v Indii

Proč byste doporučil cestovat právě do Indie?
Je to odlišný svět. Zkušenost, která vás zasáhne. U nás jsme v takovém sterilním prostředí, téměř všechno máme, mnohé samozřejmosti ani nedoceníme, například, že otočíme kohoutkem a teče pitná voda, to mnohde v Indii stále není běžné, leckde se jde se džbánem pro vodu kilometry. Odlišný svět po duchovní i materiální stránce. Zkušenost, která, pokud se člověk nezasekne, může obohatit.

Máte rád indickou klasickou hudbu? Elena Kubičková ve svém úvodu do klasické indické hudby píše: Skalní tradicionalista bude mít asi za to, že požitek z poslechu indické klasické hudby má posluchač, který zná její zákonitosti natolik podrobně, že může sledovat téměř každý tón a posoudit, jak dobře a nápaditě hudebník tu kterou rágu přednesl. To je jeden pól. Na druhé straně existuje i takový přístup k indické klasice, při kterém její obdivovatel „vypne myšlení“, zavře oči a vnímá spleť tónů a pulsování, aniž má sebemenší představu, jak je uspořádána. Jak vnímá indickou klasickou hudbu Viliam Poltikovič?
Obojím způsobem, její zákonitosti částečně znám, ale nechávám ji spíše pocitově plynout, jde o prožitek z hudby jako takový, než abych racionálně vnímal, co všechno hudba říká třeba svou strukturou, změnou rytmu. Indická klasická hudba patří k nejnáročnějším, co se týká rytmu a jeho změn i virtuositou hraní na nástroje. Také tanec bharatanátjam, což je nejstarší dochovaná taneční forma na světě, je zároveň i nejsložitější, neobyčejně komplikovaný tanec, v němž každá část těla se pohybuje jinak včetně očí, ramenou, krku, důležitá je i mimika, herecký projev. Tanec se učí holčičky od tří let a mistrovství dosahují až ve zralém věku. I v tom je Indie obdivuhodná, že už prastarý tanec, původně určený jako pocta bohům, je neuvěřitelně propracovaný. Ve srovnání s ním jsou třeba naše lidové tance jednoduchým poskakováním – ale zde jde spíše o radost a kontakt.

Co čtete o Indii?
Když jsem začínal jezdit do Indie, scházel jsem se s indology, četl jsem jejich práce, zajímaly mě osobní zkušenosti, které mi předávali lidé, kteří v Indii byli. Četl jsem dnes už legendy naší indologie Vladimíra Miltnera a Dušana Zbavitele. Literatury je teď poměrně dost, praktickou užitečnou literaturou jsou knižní průvodci Lonely Planet nebo Rough Guides, je v nich něco i o kultuře, historii, tradici. Po Indii není problém cestovat sám, i pro ženu, pokud se nechová vyzývavě, je to otevřená země.

Karel Čapek kdysi napsal, že „vzdálené země je třeba projíst a propít“.
Jídlo v Indii patří k příjemnějším stránkám cestování. Indická kuchyně je bohatá, pestrá, mně vyhovuje i ostré jídlo, což do horka patří, koření má i dezinfekční a léčivé účinky, komu to nevadí, doporučuji. Když jíte čerstvě uvařenou stravu, nemusíte se zdravotně ničeho obávat, indická kuchyně je zážitek.

Vyrazím-li na kumbhamélu, co mi doporučíte? Co si vzít s sebou? Stan? Jídlo? Na co si dát pozor?
S jídlem není v Indii problém, je nonstop k dispozici téměř všude, až na odlehlá místa v poušti nebo v horách, kde žijí lidé, se jídlo i ubytování vždycky najde. Na kumbhaméle mi lidé nabízeli, abych s nimi bydlel, jsou tam velké stany, kde se dá vyspat, s ubytováním prostě není problém. Můžete spát kdekoli, stačí spacák a jako mnozí další spát jen tak na zemi, pokud neseženete komfortnější ubytování. Účastníte se tu něčeho mimořádného, je tam obrovské množství lidí a davy stále přicházejí. Je jasné, že zde nemůžete být sám, je to akce, kde jsou až miliony lidí současně, ale lidé jsou k sobě ohleduplní, pozorní, jsou slavnostním způsobem naladěni, chtějí být lepšími, proto i vnímají ty druhé a nedochází k problémům, mačkáním v davu. Stane se, že někdo může utonout ve vodě, ale je to minimum případů, překvapivé k těm davům. Takže není třeba žádné zvláštní doporučení…

Otevřené srdce…
Ano, přijít tam jako Indové, s přáním očisty, zlepšení sebe sama, s přáním poznat jinou kulturu, nové lidi, což mě určitě obohatí, a pak vyrazit s novým poznáním zase dál do svého života v našich končinách.

Kam se rád v Indii vracíte?
Do Himálaje, a to nejen v indické části, ale i v Nepálu, Tibetu, Bhútánu. Mám rád Rišikéš na úpatí Himálaje. V jižní Indii horu svatého ohně Arunáčalu, město Tiruvannamalai, které leží pod ní. I mnozí Indové jsou, jak se říká, zkažení cestovním ruchem, ale když vyrazíte někam do vesnic, lidé jsou hodně srdeční, předhánějí se, u koho budete bydlet, jsou otevření, takoví, jak to asi kdysi bývalo i u nás, ale my jsme se civilizačním nánosem moderní doby uzavřeli více do sebe, svých rodin. V Indii vnímání pospolitosti, širšího společenství, stále žije. Tak jsou i většinou přijímáni cizinci, což je okouzlí a dostane. Člověk zde může najít i to, co mu třeba doma chybí, co doma nepoznal, nezažil.

Titulní foto archiv Viliama Poltikoviče, ilustrační fota Jiří Gregor a Daniel Linnert.

Starší rozhovory o Indii:
Pavel Hons: O nedotýkatelnosti v Indii minulé i dnešní
Tomáš Reindl: Do Váránasí se člověk touží vrátit