Co znamená ono „všude spatříte“? Na fasádách i v interiérech mnoha domů, v kostelech a klášterech, na nádražích starších i novějších, v hospodách. Kdybyste vyfotili stovky a stovky azulejos po celé zemi, dáte vlastně dohromady historii Portugalska, poznáte mnohé křesťanské legendy, život Ježíše Krista a krásy portugalské krajiny, v níž se rodí báječné víno. Výraz azulejos (portugalsky se čte azuležus, španělsky asulechos) pochází z arabského al-zulayj, jedná se o čtvercovou jednostranně glazovanou keramickou kachličku s barevnou nebo modrobílou výzdobou. Také samotné slovo „azul“ znamenající v portugalštině i španělštině „modrý“ má pravděpodobně perský původ, odkazující na modrý kámen lapis lazuli. Portugalské azulejos nemusejí být pouze modrobílé (např. procházíte-li se uličkami Aveira, uvidíte množství barevných vzorů), ale tato varianta zcela převládá, především pokud autoři opustí tradiční islámskou ornamentální výzdobu, která zakazuje zobrazování postav. Rozměr kachliček je 14×14 centimetrů.

Modrobílá dekorace uchvátí snad každého. Nejprve se zastavujeme a kocháme u výzdoby klášterů (např. proslulá Alcobaca), v centrech měst udiveně pozorujeme ženy na balkonech věšící prádlo a za nimi na fasádě půvabné modrobílé kachle. Na svém letošním toulání Portugalskem jsem poprvé uviděl kachle na nádraží v Evoře, kam jsme odjeli vlakem hned z lisabonského letiště a z nádraží Oriente (tři stanice metrem z letiště). Cestou do Evory nejprve člověk pozoruje oknem předměstí Lisabonu, poté už nekončící lány korkových dubů a olivovníků v Alenteju. A najednou po hodině jízdy vlakem vystupujeme v Evoře a nádraží je vyzdobené modrobílými scénami o proslulém místním hrdinovi jménem Geraldo Sem-Pavor (Nebojácný), který přelstil strážce a uzmul v roce 1167 město maurským dobyvatelům.


Kříž z azulejos na kostele v Evoramonte v Alenteju


Azulejos v jedné lisabonské nálevně


Brána v Obidosu


Azulejos v klášteře Alcobaca vyprávějí historii Portugalska

Azulejos jsou portugalským fenoménem a také obchůdky se suvenýry jsou jich plné. Nějakou tu modrobílou krásu si tedy lze přivézt i domů a třeba vystavit v knihovně mezi historické knihy o Portugalsku (např. od historika Jana Klímy). Ovšem pozor! Modrobílé kachle mohou být levné, ale i velmi drahé a v takovém případě je otázkou, nakolik jsou historického charakteru a nakolik je jejich odvoz ze země rizikem, např. jak poznáte, že to není kradený kousek z 18. století, který byl odcizen v nějakém kostele (mnohem lépe to poznají kontroloři na letišti). Že se azulejos kradou, o tom nepochybujme. Např. na lisabonském bleším trhu (nejsem právě obdivovatelem těchto zákoutí) Feira da Ladra (v překladu Zlodějský trh) se prodávají azulejos pravidelně a za nekřesťanské ceny. Přestože všichni prodejci budou tvrdit, že jejich zboží je legální, policejní kontroly, zesílené zvláště v poslední dekádě, nechybějí.

Azulejos se staly živoucí tradicí Portugalska, která připomíná dávnou arabskou přítomnost na Pyrenejském poloostrově. Vlastně… nepřipomíná. Vychází z ní, ale šla svým životem a je už naprosto odlišná. Od renesančních dob dali Portugalci svým kachlíkům evropský ráz, naplnili je postavami a životem. Původní komplikované a barevné ornamenty arabských kachlí vlastně nahrazovaly starší, pracnou a nákladnou římskou mozaiku. Výroba keramických kachlí byla přece jen levnější a snadno rozšířenější.

Umění kachliček je dodnes rozšířené v severní Africe (zelige či zellij), stačí poznat Meknes, Fez a další starodávná marocká města. Prvním významným centrem výroby malovaných kachlíků na Pyrenejském poloostrově byla jihošpanělská Sevilla, v níž v době ovládnutí dnešního Portugalska křesťany ještě vládly muslimské dynastie do roku 1248 (křesťané tehdy už ovládli většinu dnešního španělského území s výjimkou Granady). Kromě Sevilly bylo další významné centrum výroby azulejos v Manises nedaleko Valencie a na výrobu kachliček dohlížela i královská kancelář. V té době byla portugalská poptávka po azulejos uspokojována právě ze španělských center, změna nastala především po roce 1492 a vyhnání Židů a Maurů ze španělských území, stále totiž ubývalo výrobců, kteří naplňovali zvyšující se portugalské požadavky na množství azulejos. A tak se výroba přesunula do samotného Portugalska, což postupně znamenalo i odklon od tradičních ornamentálních a rostlinných motivů k figurálním výjevům. Později v 17. století se Evropou šířila čínská móda modrobílého porcelánu a Portugalsko nebylo výjimkou, v dalším století došlo k rozvoji monumentálních a epických scén zobrazených na azulejos.


Obidos


Aveiro


Lisabon, Alfama


Coimbra

Po příletu do Lisabonu je nejjednodušším seznámením s azulejos návštěva místního muzea – Museu Nacional do Azulejo, které sídlí v bývalém klášteře Matky Boží (Madre de Deus). Bohužel, hůře dostupné místo si nemohli vybrat, muzeum je hodně na východ od centra, nejbližší stanice metra je 15 až 20 minut pěšky, jezdí tam některé autobusy, dobrou volbou je i taxi (mám pozitivní zkušenosti s portugalskými taxikáři). Vstupné je 5 €, adresa Rua da Madre de Deus 4, webové stránky http://www.museudoazulejo.gov.pt.

V muzeu se dočkáte všeobecných informací o azulejos, je v něm nevídané množství originálních ukázek z minulých staletí včetně panorama Lisabonu a ukázky moderního umění současných umělců. Četl jsem, že právě v muzeu je největší sbírka azulejos na světě, ale také jsem četl, že největší sbírka azulejos na světě je v bývalém lisabonském klášteře São Vicente de Fora, v němž jsou nejen bohaté sbírky azulejos, ale také panteon portugalského královského rodu Bragança. Polský aristokrat a pruský diplomat Athanasius Raczyński (působil v Lisabonu 1842–1848) vydal v pařížském nakladatelství Jules Renouard publikaci Les Arts en Portugal, v níž popsal, že „azulejos jsou součástí portugalské fyziognomie“. Kniha byla vlastně souborem pozoruhodných 29 dopisů, které napsal hrabě Raczyński o portugalském umění. Každopádně modrobílých výjevů uvidíte v São Vicente de Fora nepočítaně, od kostlivce u umírajícího muže po psa zakusujícího osla, kočku útočící na králíka či medvěda s odpočívajícím člověkem. Tyto zvířecí azulejos jsou scény z bajek tvůrce klasické francouzské bajky Jeana de La Fontaina. Klášter São Vicente de Fora najdete ve čtvrti Alfama přibližně kilometr od lisabonské katedrály.

Azulejos rozhodně nejsou pouze lisabonskou záležitostí či dokonce módou. Azulejos jsou Portugalsko. Jan Burian ve své knize Výlet do Portugalska připomíná jednoho z nejznámějších tvůrců azulejos Jorge Colaça, který získal zakázku vyzdobit nádraží São Bento v Portu azulejos, což představovalo na dvacet tisíc těchto modrobílých kachlíků. V Burianově knize se dočítáme, že Colaço nepodlehl tehdejší blbé náladě (v roce 1912 emigrovalo z Portugalska, které mělo 5,5 mil. obyvatel, na 77 tisíc lidí) a vytvořil nadčasové dílo: „A tak azulejos na severní stěně nádraží představují dvě scény oslavující zrod portugalského státu ve dvanáctém století, na jižní straně připomínají příjezd královské rodiny Jana I. a jeho anglické manželky Filipy Lancasterské do Porta a dobytí muslimské Ceuty pod vedením jejich třetího syna Jindřicha Mořeplavce. Ještě zbylo pár kachlíčků i na oslavu technického pokroku v dopravě a krásy krajiny kolem řeky Douro, kde se rodí portské víno.“

Nuže, v Portugalsku, zvedněte hlavy, rozhlédněte se, najednou uvidíte azulejos všude kolem vás. Podobně jako proslulé pastéis, tradiční portugalské sladkosti.