Nemáte-li auto, jezdí dvakrát, maximálně třikrát denně mezi Évorou a Estremozem místní autobusy, cesta trvá téměř 50 minut, protože autobus cestou zajíždí do několika vesnic a Évora Monte je až předposlední zastávkou. Portugalský jízdní řád má jednu záludnost, která ovšem pramení z jazyka – je to časový rozpis jízd ve 2. až 6. dni v týdnu, což z našeho českého pohledu představuje od úterý do soboty. Jenže v portugalštině je druhým dnem týdne pondělí – 2a feira (segunda-feira), takže „de 2a feira a 6a feira“ znamená od pondělí do pátku. V jízdním řádu jsou i kolonky „periodo escolar“ a „periodo não escolar“, první znamená školní období, druhý platí pro čas školního volna. Vyrazili jsme po snídani na autobus v 10:25, zpět do Évory se vraceli ve 14:11, jedna jízdenka na jednu cestu stála 7 €. Mimochodem, v jízdních řádech píší Évoramonte, jinde rozdělené Évora Monte, tak zřejmě budou použitelné obě varianty.

Jedna ze zastávek je ve vesnici Azaruja, v níž je fabrika na zpracování korku. Vlastně, vypadalo to, že ho tam nijak nezpracovávají, pouze skladují nařezané kusy a odvážejí je naskládané na kamionech. Jsou to pořádné hromady kusů korku, každý měl snad metr na délku, na šířku vlastně půl kmene. Když pod tou hromadou stála malá dodávka, působila vážně drobně pod několik metrů vysokými haldami naskládané kůry. Až 50 procent ze světové produkce korku pochází právě z Portugalska, háje nádherných korkových dubů rostou po celém Alenteju. Na některých zkroucených a mohutných stromech je znát stáří snad až stovek let. Korkový dub má schopnost regenerovat kůru, čerstvě oloupané stromy mají jasně oranžové kmeny, později tmavnou. Kůra se stahuje vždy po devíti letech (poprvé se smí kůra ze stromu oloupat až ve stáří 25 let) a snad 90 procent korku se využívá ve vinařství. Na oloupání jednoho stromu pracují dva lidé asi dvacet minut. Nejprve naseknou kůru sekerou vertikálně i horizontálně, poté kůru odloupnou.


.
.
.

Ze zastávky v Évora Monte je to nahoru k hradu asi kilometr, převýšení více než 100 metrů. Po silničce lze vyjet autem téměř k hradní bráně, pokud jdete pěšky, lze si cestu nahoru zkrátit jednou dvěma cestičkami, protože silnička obchází celou opevněnou vesnici. Před hradem, který působí spíše jako pevnost, stojí jedno z děl známého německého sochaře Roberta Schada, který je mj. autorem obřího 34 metrů vysokého kříže ve Fátimě (Cruz Alta – vztyčen v roce 2007). Mimochodem, Robert Schad měl výstavu např. i v Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově. Dílo rodáka z Ravensburgu (1953) je součástí tzv. Percurso Lusitano (Lusitánové byli keltiberský kmen, právě po něm starověcí Římané pojmenovali jednu ze svých provincií Lusitánie, hlavním městem byla Emerita Augusta – dnešní Mérida – založená císařem Augustem). Díla Schadovy série Percurso Lusitano jsou po celém Portugalsku – Vila Nova de Cerveira, Viseu, Estremoz, Cascais – symbolicky tak spojují celou zemi, snad právě po trasách starých Lusitánů. Pro Schada se již dávno stalo Portugalsko druhým domovem, kde žije a pracuje. Sám o svém kříži ve Fátimě říká: „Lidé obvykle chodí do Fátimy jako poutníci. Pocházím z katolické rodiny a když jsem byl ještě dítě, zjevení Panny Marie ve Fátimě pro mne jako dítě bylo významné právě z toho důvodu, že se zjevila dětem, nikoli dospělým. Studoval jsem na umělecké škole v Portu a ve Fátimě jsem si v pozdních sedmdesátých letech vydělával na studia jako průvodce. Později jsem koupil za skromnou částku malý vodní mlýn, restauroval ho a udělal z něj svůj domov.“

Vstupné do pevnosti jsou 2 €, uvnitř hradu je na panelech popsána jeho historie v portugalštině i angličtině. Zavřeno je v pondělí, v úterý dopoledne a vždy poslední víkend v měsíci. Mohutné hradby, které obklopují vesnici, pocházejí z doby Dinise I., šestého portugalského krále († 1325). Maurové byli z Alenteja vytlačováni už od druhé poloviny 12. století, nedalekou Évoru jim v roce 1167 uzmul Geraldo Sem-Pavor (Nebojácný), kterého největší portugalský básník Luís de Camões ve svém nesmrtelném díle Os Lusíadas (Lusovci) – na rozdíl od arabských kronikářů – opěvuje: „Nebojácný Gerald: v levé ruce hlavy dvou strážců, v pravé zvedá meč, brána je otevřená…“ Už rok před dobytím Évory obsadily křesťanské síly krále Alfonsa I. Portugalského (portugalské jméno Afonso Henriques) a Geralda Sem-Pavora oblast Évora Monte. Portugalští králové museli zpět dobytý region udržet, Dinis I. poručil opevnit vesnici a postavit hrad v roce 1306, 17. leden tohoto roku lze považovat za datum založení Évora Monte. Hrad se později dostal do rukou dynastie Braganzů, a podle kronik se právě v Évora Monte skrýval braganzský vévoda Jaime poté, co poručil zavraždit svou manželku, důvodem byla údajná nevěra. Prošla nakonec vévodovi vražda vévodkyně? Ano, za králem určených podmínek, vévoda Jaime se mohl ze svého zločinu vykoupit penězi a vojenským úspěchem – dobýt město Azemmour na marockém pobřeží Atlantiku. Jaime vypravil na 500 lodí a 15 tisíc vojáků, v Azemmouru takové síle nikdo nedokázal klást odpor a město padlo 1. září 1513. V této dobyvatelské a objevitelské době už portugalská vojenská moc přenesla boje mezi křesťany a muslimy do islámského teritoria. Mimochodem, v portugalské armádě bojoval v Azemmouru i Fernão de Magalhães, později známý jako první mořeplavec, který vedl své lodě k obeplutí zeměkoule (1519–1522).


.
.
.

Významným datem pevnosti je rok 1834, kdy v ní byla podepsána tzv. Convenção de Évora Monte. Tato úmluva ukončila dlouhou občanskou válku o podobu portugalské společnosti, proti sobě stáli synové krále Jana VI., který se vrátil do Portugalska z Brazílie. Pedro stál na straně příznivců konstituční monarchie, jeho bratr Miguel absolutismu. Miguel nakonec občanskou válku prohrál a musel odejít do exilu. Évora Monte byla ničena zemětřeseními, zasažena byla v roce 1531, stejně jako v roce 1755, kdy Lisabon postihlo jedno z nejničivějších zemětřesení ve známých dějinách evropského kontinentu. Právě po roce 1531 se pod vedením stavitelů Dioga de Arruda a Francisca de Arruda rodila současná podoba hradu. Přestože Alentejo nepůsobí bohatým dojmem, hřbitov v Évora Monte je mramorový, není divu, mramorové lomy jsou všude v okolí nedalekého Estremozu (je jich údajně v regionu více než 150). Najednou mramorový důl za mramorovým dolem, vlastně až k samotné Vile Viçose. Že jsou v mramorových městech fontány z mramoru, fasády kostelů z mramoru, to asi nikoho nepřekvapí. Ale ve Vile Viçose jsou i lavičky z mramoru, v Évora Monte hroby, jako by to byl ten nejlevnější materiál.

Doporučení? Ano, máte-li v Évoře den dva navíc, region nepochybně stojí za bližší prozkoumání. A nejen Évora Monte. V rovinaté krajině nedaleko Evory stojí uprostřed polí a hájů malá kaple – Anta Capela de São Brissos. Venkované z Alenteja ji postavili někdy v 17. století a na první pohled se liší od podobných kapliček na portugalském venkově. Vesničané totiž využili ke stavbě křesťanské kaple prastarého pohanského dolmenu a jeho pěti mohutných vztyčených kamenů, které zde stály již před 5000–6000 lety. Nedaleko Évory stojí také devadesát pět megalitů, snad zasvěcených kultu slunce. Toto menhirové pole se jmenuje Cromeleque dos Almendres a prý se mu poeticky říká „kopec kamenných amfor“. Vytvořil ho lid zemědělců a pastevců v dávném neolitu před sedmi tisíci lety.

V Évora Monte vnímáte, že pomalé Alentejo je všude kolem vás. Nikde nikdo, jen v barech u silnice a autobusové zastávky posedávají hloučky chlapíků. Místní lidé jsou prý známí svým klidem, není divu, pomalý to kraj, třetinka místních piv Sagres nebo Super Bock jedno euro. Venku na chodníku několik stolečků, kolem židle, a posedáváme. A když se procházíte po hradbách staré pevnosti, kam až oko dohlédne, všude to pravé Alentejo, kraj pomalý, vyprahlý, jakoby staré Portugalsko, takové, jaké bývalo v dobách již ztracených.