Na letišti v Atlantě jsem neodolal a po dvou týdnech a několika guatemalských a mexických pivech (každý ví, jak jim u nás doma lidově říkáme), jsem si dal v belgické letištní hospodě konečně klasický ležák. Jé, ten chutnal a osvěžil, i přes tu cenu 12 dolarů, povídal jsem černé servírce, že u nás doma stojí toto pivo 2,5 dolaru. A u toho předraženého ležáku jsem před odletem vzpomínal na guatemalské i mexické dny.

Mayský svět se nám představil především v barevném oblečení místních žen a starými tradicemi. V některých vesnicích a městečkách byly snad všechny ženy bez výjimky oblečené v tradičních sukních a barvách. To v jiné středoamerické zemi neuvidíme. A v Santiagu u jezera Atitlán, oblékají i muži tradiční mayské kalhoty. Mimochodem, co jistě nikde jinde neuvidíme – dění v šamanském (a přesto katolickém) kostele v mexické vesnici San Juan Chamula. Dříve tam prý hnali cizince s fotoaparátem v ruce, v současnosti sice nadále není možné fotografovat uvnitř kostela (v jeho okolí to nikoho neprovokuje), ovšem nechybí pokladna a vstupenka. V kostele se doslova ocitnete před stovkami a stovkami let uprostřed šamanských rituálů – najednou před námi šamanka začala mávat kohoutem nad svíčkami a promlouvat jedním ze starých mayských jazyků. Navštívili jsme i Maximóna a přinesli mu finanční dárek, nesháněli jsme pro něj ani alkohol ani doutníky, obé má pravý Maximón ve velké oblibě.

Trhy? Živé ulice plné obchůdků s barevným mayským oblečením. Nejen v Chichicastenangu, ale i v turistickém Panajachelu, Santiagu Atitlán atd., množství mayských barev je fascinující. Hola, amigo, to volání je běžné a v překladu znamená něco jako: Pojď cizinče, oškubu tě o tvé peníze. To platí nejen v Guatemale, to je prostě realita cestování. Přesto ono Hola, amigo, působí v mayské Guatemale fajnově, přátelsky, samozřejmě každý ví, že je to jen byznys. Žádný amigo nejste. Ovšem, když nekoupíte, Mayové se neurazí.

Negativa v Guatemale? Ceny! Překvapily svou výší. Někdy si říkáte: Nezbláznili se? Překročení mexické hranice, to byl krok do levnějšího světa. Guatemala, nevím, jak to tam dělají, je pro cizince drahá. Zvláště, chce-li jistou dávku pohodlí, jasně, přece se na dovolené nezničíte fyzicky, tedy nepojede například přes celou zemi v kuřecím autobusu, v němž je prostor (to, čemu oni snad říkají prostor) pro menší mayské postavy, nikoli pro vysokého Evropana. Přesto, i v turistických shuttlech je cestování fyzické náročné, zvláště bez klimatizace, a trvá-li to osm a více hodin… asi bych doporučil do Tikalu letět letadlem. Zvláště Antigua je drahá, což platí i u jídla, obvyklá cena večeře v obyčejné restauraci je v centru až přes 300 Kč v přepočtu na osobu.

Nejlepší ubytování jsme měli právě v této koloniální perle Střední Ameriky – Casa Elena hned v úvodních dnech. Za 200 dolarů na čtyři noci, dvoulůžkový pokoj v pohodě, krásné dřevěné patio s orchidejemi, pravá koloniální architektura, rodinná atmosféra, Harvey se svou paní si i přivstali, aby nám mohli udělat dříve snídani (v ceně ubytování) v den výletu na sopku Pacaya. Ke snídani mj. chutný banánový chléb, čerstvé jahody a místní ovoce, z terasy nahoře výhled na všechny tři děsuplné sousedy – vulkány Agua, Fuego a Acatenango. A z kráteru Fuega se každou chvilku vyvalil tmavě šedý kouř. Jedinou nevýhodou Casa Elena je vzdálenost z centra, na druhou stranu, dáváte-li přednost spíše klidné noci, je ideální. A ta vzdálenost není nijak velká, deset minut chůze od proslulého Arco de Santa Catalina.

Guatemala je pohodová turistická destinace. Podle některých statistik je sice jednou z nejnebezpeč­nějších zemí světa, ovšem pro turistu to platí pouze v případě, že udělá něco neuvěřitelně nerozumného.

Den 14 – Tikal je daleko

Pyramidy Tikalu nelze během putování Guatemalou vynechat, i kdyby měl člověk jen týden času. Jsou ovšem daleko, více než 500 kilometrů od hlavního města Guatemala City. Plus zpáteční cesta a je to více než tisícovka kilometrů po rozbitých cestách, nejméně osm hodin v autobusu, nebo shuttlu tam a dalších osm zpět.

A když se přidají práce na silnici před metropolí, které přidají hodinu navíc, plus nekonečné pomalé šňůry aut v samotné Guatemale City, zbytečná hodinová zastávka na oběd (to je řidič s někým domluven, že mu za provizi přiveze do restaurace turisty), protáhne se jízda z Tikalu na od rána do tmy, téměř 11 hodin.

Naštěstí jsme byli v shuttlu od Rio Dulce už pouze tři, takže natažené nohy na protější sedadlo a víceméně poloha vleže, pokud si někdo přál. V Rio Dulce jsme chtěli místo oběda vyplnit onu hodinu jízdou k nedaleké pevnosti San Felipe, ale žádný taxík na obzoru (pouze tuk-tuky), a tak jsme se posadili do hezké restaurace s výhledem na rio a objednali osvěžující pomerančový džus.

Za okny shuttlu ubíhala Guatemala. Za Rio Dulce každou chvíli obyčejný dřevěný stánek a kolem pověšené ananasy, střídala se iglesia za iglesiou, dokonce libreria Jehova, samá tortilleria, na každém kilometru nějaký comedor, tienda, polleria, barber. Jednoho jsem vyzkoušel, ovšem už řadu dní zpět. Za patnáct quetzalů se mým zarostlým tvářím a krku věnoval téměř třicet minut. Protože guatemalští muži jsou přece jen ve srovnání s vysokým Čechem nižších postav, barber křeslo se mnou doslova položil a byl jsem tedy holen vleže. Po práci s břitvou si napatlal ruce jakousi vonnou vodou, prohnětl tváře, aby zjistil, kde je co vylepšovat, a to se opakovalo asi třikrát, čtyřikrát, až do mé lehké nervozity, kdy už svou práci dokončí (přece jen, doma se člověk oholí během pár minut). V televizi k tomu běžel Indiana Jones, já se těšil do Tikalu, který byl ještě daleko, hodilo se to k sobě, já si to užíval. Nakonec můj barber uznal, že dílo je dokonáno a dokonalé, že je ze mne pravý caballero, přestože bez caballa. Dostal za snahu dýško, vypadal spokojeně, za mnou se již tvořila fronta. A voňavý jsem vkročil do guatemalských ulic. Tikal je daleko.

Cesta do hlavního města trvala do večerních hodin, ubytovali jsme se nedaleko letiště, ráno vzhůru za Delta Airlines.

Den 13 – Yaxhá

Po Tikalu je Yaxhá u stejnojmenného jezera (Laguna de Yaxhá) asi druhou nejzajímavější archeologickou lokalitou Peténské džungle. Z Tikalu je to do Yaxhá kus cesty, přibližně 75 kilometrů, a nikoli po dálnici. Naopak, posledních 11 kilometrů se jede po rozbité prašné cestě plné děr, mezi nimiž řidič zkušeně kličkuje, přesto pouze tento závěr zabral plných 40 minut.

Yaxhá je součástí Parque Nacional Yaxhá–Nakum–Naranjo, na další dvě lokality ale nezbýval čas. Vstupné je 80 quetzalů, prohlídka s průvodcem trvala téměř čtyři hodiny. Snad na všechny místní pyramidy je možné vystoupat, žádného zákazu jsem si nevšiml. Na závěr výstup na pyramidu, z níž je úchvatný výhled na jezero. Bylo půl šesté, nad jezerem zapadalo rudnoucí slunce, v korunách stromů skáčou opice, nad nimi létají křičící papoušci, sem tam obtěžují komáři a kousající mouchy. A poté opět zábavných 11 kilometrů, tentokrát od půl sedmé, již za tmy.


.

Den 12 – Tikal

Tikal… potřebuje člověk více slov? Mayské pyramidy schované v džungli, více než tisíc let stará hra díla člověka uprostřed tropické přírody. Kamenné pyramidy tyčící se až do výšky přes 60 metrů, z jejich ochozů je nepopsatelný výhled na zelené koruny stromů a mezi nimi špičky prastaré mayské historie, která v Tikalu sahá až do 8. století.

Na několik pyramid je povolen výstup, asi nejúchvatnější jsou výhledy z Templu II postaveného na Gran Plaza proti pyramidě Velkého jaguára a z tzv. Ztraceného světa – Mundo Perdido – z něhož jsou vidět špičky nejméně pěti dalších pyramid, vystupujících ze zeleného moře stromů a barevných květů.

V Tikalu jsme strávili devět hodin, až únavných devět hodin (na některých frekventovanějších místech nechybějí toalety a prodavači předražených láhví vody). Některé pyramidy jsou vzdálené kilometr a více z Gran Plaza, na všechny strany, opuštěné někde v okrajových místech parku, např. Temple VI.

Tikal je jedním z nejúžasnějších archeologických areálů na světě. K čemu slova, lepší nechat promluvit několik fotografií a závidět ptákům.


.
.
.

Den 11 – Přesun Panajachel – Tikal

Do Tikalu vyráží množství návštěvníků z Floresu nebo z El Remate, druhou variantou je – tu jsme zvolili my – ubytování přímo v Tikalu, kde je několik hotelů a kemp přímo u bran archeologického areálu. Jenže, dostat se tam co nejjednodušeji a nejpohodlněji z Panajachelu, to je logistický oříšek. A nikoli levný.

Nejprve Panajachel, kde nastaly první problémy s výběrem peněz z bankomatů. Prostě naše evropské Mastercard nepřečtou, alespoň to tvrdil pan chytrý v české bance, kam jsme volali, proč to nefunguje. Rada zněla, najděte jiný bankomat. Takový existuje v Guatemale snad jen na hlavním náměstí v Antigua Guatemala, kde výběr hladce proběhl, stejně jako v Mexiku, v Panajachelu či Floresu rozhodně nikoli. Musíme tedy platit kartou, což zdaleka není všude možné, v Guatemale je cash králem. Ale místní obchodníci chtějí naše prachy, tak se snaží, přestože platební terminál v oficíně nemají. Třeba tak, že mne odvezli někam na pumpu, tam jsem u jejich kámošů zaplatil kartou požadovanou sumu, a bylo vyřízeno.

Nuže, shuttle Panajachel – Antigua, asi tři hodiny, večerní provoz je večerní provoz, dostat se z Panajachelu přes vesničku Solola jejími ucpanými úzkými uličkami zabere spoustu času. Přestup do dalšího shuttlu a cesta Antigua – autobusový terminál Fuente del Norte někde uprostřed hlavního města Guatemala City. Přibližně 90 minut čekání na noční autobus společnosti Maya de Oro do Floresu u jezera Petén Itzá. Čekání jsem vyplnil několika krátkými „výpady“ do života guatemalské metropole. Bary s mřížemi, v nich potácející se opilci, sem tam někdo spí na zemi na chodníku, kolem ulic stánky s večerní nabídkou jídla, někde se pečou jakési klobásky, jinde jen placky, spousta taxíků. Okolí autobusového nádraží je odvrácená tvář země, kterou jsme začali poprvé poznávat v půvabném koloniálním městě Antigua.

Noční cesta trvala přes osm hodin. Autobus je dvoupatrový, v dolní zadní části je zavazadlový prostor, vpředu místo pro řidiče a přibližně desítku pohodlných širokých křesel, která se dají téměř úplně sklopit. Pro menší postavy vytvářejí vlastně postele (do patra jsem nenahlížel). Slibovali i wi-fi, ale nepřipojil jsem se. Ve Floresu domluva se společností, jejichž zástupci čekali na konečné zastávce autobusu (spolupracují), na dopravu do Tikalu.

Do Tikalu je to z Floresu ještě kus cesty, snad 70 kilometrů, další shuttle. Projíždí se přes El Remate, před ním je odbočka na další proslulé archeologické místo Yaxha, tam za dva dny vyrazíme. Yaxha je ještě hlouběji v pralese než Tikal, hned nás varovali před koupáním kvůli krokodýlům, prý je uvidíme. No, v tropech se v jezerech nekoupu kvůli bilharzii, výjimku jsem kdysi udělal v kamerunském sopečném jezeře smrti.

Už nějaký ten kilometr od centra Tikalu je samotný vstup do parku, kde se platí. Hotově, 150 quetzalů (krát 3 v českých) pro jednu osobu za celodenní prohlídku od šesti ráno do šesti večer. Kdo si přeje vyrazit již na východ slunce, připlácí a chodí s průvodcem asi ve čtyři ráno k templu IV, na který je povoleno vystoupat. Nevýhodou jejich nového platebního systému je právě vzdálenost od vlastního vstupu do parku. U této vzdálené brány si již musíte najednou zakoupit vstup na všechna místa, kam se chcete podívat, tedy mít je naplánovaná dopředu. Pokud si až poté vzpomenete, že chcete např. do Uaxactúnu, znamená to vrátit se k bráně a pokladně těch několik kilometrů zpět. Bez auta žádná zábava.

Jungle Lodge Tikal Hostel nepatří k nejlevnějším, přes 800 quetzalů (krát 3 v českých) za dvě noci v obyčejném malém dvoulůžkovém pokojíku (cena bez snídaně, hezká restaurace součástí), koupelny společné, nicméně zcela čisté, všude pořádek. Ovšem spát u bran Tikalu… otevřeme dveře pokoje a před námi nádherné obří květy pralesních rostlin, zvenku jsou slyšet cikády. A zítra jen sto metrů do parku a vystoupáme na staré mayské pyramidy.

Den 10 – V San Cristobal de las Casas revoluce žije

Tequila proudem neteče (vlastně, jak kde), ale revoluce má v barevných uličkách San Cristobalu de las Casas své místo. Černá vlajka s rudou pěticípou hvězdou uprostřed na tričkách, čepicích, plakátech, zdech atd. Často jsou k vidění červená trička s černobílou kresbou maskované ženy s dítětem v náručí a vztyčenou levou paží se zaťatou pěstí. Kolem nápis Sin mujer no hay revolución, tedy: Bez ženy není revoluce.

Nemůže chybět ani revolucionáři milovaný Che Guevara. A Maradona, Diego se na nás dívá v čepičce s rudou hvězdou. Na symboly Zapatovy armády národního osvobození (EZNL) lze narazit téměř na každém kroku, když se dobře díváte. Nejen symboly, i na kresby samotného Emiliana Zapaty. Vedle nechybějí slova jako spravedlnost, důstojný život, právo, svoboda, mír, demokracie. Že Chiapas ještě není úplně klidným místem svědčí řada policejních kontrol i na silnicích.

Ale… zase to není tak neklidné místo, aby se cizinec cítil ohrožen, je snadné překročit dnes mexické hranice. To před časem… Napsal kdysi nejslavnější mexický literát Carlos Fuentes knihu Starý Gringo. Z ní je následující dialog mexických rebelů:
- „Co jiného může čekat nějaký gringo tady mezi námi než smrt?“
- „ A proč by tu měl hned umřít?“
- „Protože překročil hranice, jen proto. Copak to není dostatečný důvod?“

Fuentes také odpovídal slovy jednoho z generálů revoluce gringušské milence na otázku, jaké je to Mexiko: „Podívej, podívej se na naši zemi. A ona viděla svět, který byl sice vyschlý a ošklivý, ale nádherně dramatický, drsný svět, který nebyl ani trochu štědrý a nikomu nedával nic zadarmo.“ Jo, to platí asi dodnes. A tak to člověk vnímá i po pár dnech v Chiapasu, nejjižnějším regionu Mexika.

Na závěr krátkého mexického výletu jsme ochutnali mexické pivo plzeňského typu – Bohemia (vaří ho Cervecería Cuauhtémoc Moctezuma). Popovídal jsem si s číšníkem, ten ale o českém původu piva, které bílým hostům naléval, neměl tušení. Teď už o něm ví. Mimochodem, bar Revolución samozřejmě v centru San Cristobalu de las Casas nechybí. A lze si v něm objednat třeba 60procentní kořalku pox (vyslovuje se poš), právě tu, kterou používají šamani v kostele San Juan Chamula. Název znamená v angličtině neštovice, v jazyce místního kmene Tzutujil prý ovšem lék, alespoň tak nám to vysvětlovali. Vyrábí se z kukuřice a cukrové třtiny.

Den 9 – Mexická vesnice šamanů San Juan Chamula

Necelých deset kilometrů ze San Cristobal de las Casas je vesnice San Juan Chamula. Na první pohled nenápadná vesnička (za poslední dvě desetiletí se hodně rozrostla) s obyčejným kostelem. Jenže… podobný šamanský kostel pravděpodobně nikde jinde na světě není.

Vstupenky do kostela nejsou drahé, stojí 25 pesos na osobu (nutné jen pro cizince, samozřejmě). Dřevěné dveře jsou zdobené tyrkysovými oblouky s květinovými vzory podobně jako malý balkonek nad vchodem. Vstupujeme a… jako by se změnil letopočet. Přestože španělská inkvizice činila možné i nemožné, ale především vše kruté, aby staré mayské tradice a kulturu potlačila, zíráme na interiér „kostela“, v němž se mísí křesťanské prvky s prastarým šamanským zaříkáváním a vyháněním špatných duchů.

Co první udeří do očí – nejsou zde lavice! Takové, jaké obvykle z kostelů známe. Podlaha je vystlaná jehličím! A na jehličí se modlí a kurýruje. Léčitelé (curanderos) používají k léčbě kuřata, slepice i kohouty, kterými krouží kolem pacientů a nad svíčkami. Když zlé energie konečně vystoupí z pacienta do kuřecího těla, zlomí kuřeti krk. Léčí se tak i děti. Rodina nemocného prcka napájí coca colou, což je zřejmě nejužívanější nápoj během šamanských praktik (dalším je místní kořalka pox, má 60 procent). Maminka dávala svému malému dítěti, věk bych odhadl kolem jednoho roku, napít coca colu po malých dávkách z víčka, alkohol se dětem nedává. Drink pana Pembertona z konce 19. století staří Mayové jistě neužívali, v současnosti je využíván k povzbuzení krkání, při němž z těla odchází nečistí duchové do kuřete.

V kostele jsou uctíváni svatí celého Mexika, údajně jich je 46. Sošky pestře nazdobených svatých zdobí celý kostel, v němž na stolech hoří tisíce svíček ve skleněných pohárcích s obrázky světců. Díky těm tisícům svíček je v kostele značné teplo. Většina místních přichází až v noci, kostel je otevřen 24 hodin denně, ale i přes den byl zaplněn. Rodiny seděli v jehličí na zemi, na odkryté podlaze zapalovali svíčky, v připravených igelitkách slepice, kuřata. Najednou s jedním kohoutem před námi šamanka začala mávat nad svíčkami a promlouvat jedním ze starých mayských jazyků. Ještě předtím sledovala tep pacientky.

Kostel v San Juan Chamula je neuvěřitelným zážitkem, snad není třeba dodávat, že fotografování je přísně zakázáno. A žádná fotografie nestojí za to, aby člověk riskoval konflikt s místními úřady, rozhodně velkou pokutu a možná i vězení. Před kostelem ale fotografování cizinců už v současnosti místní nevěnují pozornost. Mají své slavnosti, právě přicházela řada rodin kvůli křtinám, muži v bílých ovčích přehozech, ženy smějí nosit pouze černé. Každopádně je dění v kostele v San Juan Chamula něčím, co v jiných kostelech kdekoli na světě nelze zažít.

Mimochodem, místní curanderos léčí i cizince, začínají obvykle kontrolou pulsu, popovídáním o zdravotních problémech, rodinných záležitostech, psychickém rozpoložení. I my jsme dostali nabídku, že zaplatíme slepici a… Jo, v kostele zabité slepice se již nejedí, logické, jsou v nich všechny neduhy, které předtím trápili člověka.

Den 8 – Pár dní v mexickém San Cristobal de Las Casas

San Cristobal de Las Casas je centrum státu Chiapas a jedním z nejhezčích mexických měst. Cesta přes guatemalskou vysočinu není krátká, ale sednete do auta a kolem vás ubíhají obrázky ze země Mayů.

Kolem silnice se stále něco děje, pokud právě nejedete kaňonem, a najednou máte příležitost sledovat třeba dění na ucpané křižovatce, kde si navzájem překážejí místní kuřecí autobusy. Troubení, mávání, ukazování, vše v míře vrchovaté. Prostě půvabný chaos (pokud nejste vysloveně obětí toho chaosu, asi by pak tak půvabný nebyl).

S blížícími se mexickými hranicemi jako by mizela klasická osobní auta, spíše míjíme samé dodávky s korbou. Je to logické, na korbě se dá vézt spousta zboží, je to praktické auto. Ovšem nejen zboží, také lidé se převážejí na korbě, odhadem jich tam nacpou včetně dětí snad dvacet. Všichni stojí, něčeho se drží, ti uprostřed asi nemusejí. Někteří stojí i mimo korbu na náraznících, jistě to není nejbezpečnější způsob přepravy.

Večery v San Cristobal de Las Casas jsou živé večery. V uličkách kolem katedrály a centrálního náměstí restaurace za restaurací, bar za barem. A jeden bar se jmenuje Praga. V interiéru české znaky, plechová cedule s nápisem Václavské náměstí a další „cennosti“ z českého hlavního města. Tázal jsem se majitele baru, který právě seděl na zahrádce svého podniku, proč toto jméno. Prý byl kdysi v Praze a propadl jejímu romantickému kouzlu. A kousek Prahy si vzal zpět domů do dalekého Chiapasu. České pivo ovšem v baru Praha nevedou.

Den 7 – Přes jezero Atitlán za Maximónem

Santiago Atitlán je mayská vesnice na opačné straně jezera Atitlán. Údajně nikde jinde v Guatemale nenosí v takovém množství mayské oblečení i muži, hodně jich potkáváte v tradičních kalhotách, jsou to barevně vyšívané „kraťasy“ do půli lýtek.

Z Panajachelu stojí maximálně 30minutová plavba lodí pro veřejnost (nikoli turistickou lodí, která bude nepochybně dražší) 25 quetzalů, zpět dalších 25. Ráno je přece jen jasnější nebe, sopky Tolimán, Atitlán a San Pedro, všechny vysoké přes 3000 metrů, jsou konečně vidět.


Maximón se svým strážcem

Santiago Atitlán je centrem víry v Maximóna, takže hned po připlutí do přístavu jsme obklopeni nabídkami na jeho návštěvu. Jedná se o posvátnou sochu muže, obvykle posedává v nějaké rodině, která se o ni stará, nebo v nějakém malém posvátném chrámku. Nepředstavujme si ale chrám, může se jednat o obyčejnou místnost někde za dvorkem. Nakonec jsme se nechali k Maximónovi dovést jedním místním průvodcem. Jmenuje se Francisco a na jeho nabídku, že nás za Maximónem dovede za 250 quetzalů (krát 3 v českých korunách), jsem mu namítl, že pán dost přehání. Zasmáli jsme se a byli amigos. Ovšem amigos za naše prachy (konečná suma byla násobně nižší).


Tři sopky nad Atitlánem

Maximón má italský klobouk, kravatu z Číny (což, když vyprávěl průvodce, znělo hrdě), šátek z Jižní Koreje, boty domácí ruční výroby, prostě kousky oblečení z celého světa. Maximónovi se nosí dárky, samozřejmě nejlépe peníze, které mu jeho strážce zastrkává za kravatu. Také má Maximón moc rád alkohol a vždy kouří doutník. Za pár peněz bylo možné si posvátnou postavu kmene Tzutujil vyfotit.

Ze Santiaga pokračovala výprava opět lodí do vedlejší vesnice San Pedro La Laguna a poté zpět do Panajachelu.

Den 6 – Kostel Santo Tomás a mayské rituály v Chichicastenangu

Chichicastenango je jedním z nejznámějších měst v Guatemale, turisté jezdí za bohatými trhy, které se konají vždy ve čtvrtek a v neděli. Trhovci zaplní celé centrum města kolem proslulého kostela Santo Tomás, na jehož schodech hoří obětní ohně, prodávají se květiny, polehávají psi.

Co se dá na trhu v Chichicastenangu koupit? Chce se napsat cokoli, ale to by jistě bylo přehnané. Každopádně slepice, krocany, štěňata, barevné a poutavé mayské oblečení, především ženské, sem tam dětské. A např. šachy z jadeitu, tradičního místního kamene, z téhož šperky, nože a mačety, trička s guatemalskými náměty i s revolucionáři (Che Guevara nechybí), jednoduše zkráceno – vše, co si turista v zemi Střední Ameriky může chtít koupit a v nepřeberném množství. Pro osvěžení ovoce, již oloupané, připravené v kelímcích, např. mango, papája, jahody.

Iglesia de Santo Tomás je světový pojem. Bývaly časy, kdy fotografování nebylo příliš tolerováno, v současnosti jsou místní (Chichicastenango je centrem kmene Quiché, mayských národů žije v Guatemale na dvě desítky, každý má svůj jazyk) na turisty zvyklí, fotoaparáty jim nevadí, a to ani na schodech kostela. Pouze uvnitř se fotografovat nesmí, ovšem že by to někdo nějak přísně kontroloval…

Nejen trhem a kostelem svatého Tomáše by měl být turista v Chichicastenangu živ, kousek pod kostelem je půvabný (dá-li se v tomto spojení toto slovo použít) barevný hřbitov. Uvnitř šamani a jejich mayské rituály spojené s ohněm, obětinami. Známé rituální místo Pascual Abaj je v lese kousek nad městem, doprovodil nás tam místní průvodce. Tentokrát bylo ovšem rituální místo bez lidí, žádná šamanská záležitost se právě nekonala.

Den 5 – Panajachel u jezera Atitlán

Jezero Atitlán je mnohými považováno za nejkrásnější na světě. Pokud se neztrácejí v oparu a mracích (což bylo v den našeho příjezdu), tyčí se nad jeho vodami trojice vulkánů – Tolimán, Atitlán a San Pedro, všechny vysoké přes 3000 metrů.

Jezero vznikalo při dávných sopečných erupcích, poslední, během níž se vytvořila kaldera, před necelými dvěma miliony let. V současnosti sopky svou aktivitou obyvatelům okolních vesnic tolik nehrozí, San Pedro je vyhaslá, Tolimán se dlouhodobě neprojevuje a Atitlán naposledy vybuchl v 19. století.

Cesta Antigua – Panajachel trvala přes dvě hodiny, žádný přímý domácí kuřecí autobus na této trase nejezdí a přestupování s batohy není právě ideální. Takže turistický shuttle, cena za dva 20 dolarů. Řidič jel po hlavní silnici a do Panajachelu dorazil ze severozápadu od vesnice Sololá, sešup v některých uličkách stál za to, možná nejprudší úseky, které jsem podobnou dodávkou jel. Kolem jezera mayské vesnice – nejznámější Santiago Atitlán s kultem Maximóna a San Pedro La Laguna – do nichž vozí turisty lodí, cesta přes jezero trvá asi třicet minut.

Dnešní Panajachel je přeplněn převážně mladými turisty, kolem břehu jezera i dále nad jezerem se táhnou živé ulice plné obchůdků s barevným mayským oblečením, restaurací, turistických agentur nabízejících výlety třeba až do Mexika. Panajachel je na první dotyk levnější než Antigua Guatemala, lepší kurzy ve směnárnách (660 quetzalů za 100 dolarů), jídla už kolem 40 quetzalů.

Den 4 – Antigua aneb Koloniální kláštery a pivovar 21. století

V nejkrásnějším městě Guatemaly jsou desítky koloniálních klášterů. Do některých se platí vstupné 40 quetzalů, což je v přepočtu asi 120 českých korun, domácí platí pouze 5 quetzalů. Což chápu, neumím si úplně představit guatemalskou rodinu platící např. dvě stovky quetzalů. Katedrála na centrálním náměstí je volně přístupná, některé koloniální kostely jsou ve špatném stavu, jejich krásná průčelí ale dodnes ukazují starou slávu.

Centrum Antiguy je v některých ohledech až příliš předražené, večeře pro jednoho za 300 českých, a to v žádné luxusní restauraci, ty jsou ještě dražší. Co se rozhodně nevyplatí, vyrazit do Guatemaly s větší zásobou dolarů. Kurz je zlodějský, směnárna ve městě nabízí totéž, co směnárna na letišti, 600 quetzalů za 100 dolarů. Kurz je ovšem 7:1. Takže lépe bankovní kartu a výběru quetzalů v automatech, vyjde to výrazně levněji. Dolary se dá platit v hotelech, mnohých obchodech (kde berou i ty karty).

Kousek do kopce nad Antiguou je Cerro de la Cruz, odkud je výhled na město, nad ním se až strašidelně tyčící sopku Agua, a vpravo kouřící Fuego. Kam dále? Úchvatný hřbitov, autobusový terminál, v němž to žije, tzv. kuřecí autobusy jsou jednou ze zajímavostí Guatemaly a asi každý se s nějakým sveze. A do restaurace s vlastním pivovarem, vaří ovšem většinou piva IPA. Cena je na Guatemalu spíše západoevropská, 40 quetzalů, k nimž napočítají deset procent servis. Nahoře je ovšem malá terasa, z níž je nádherný výhled na město a tři sopky nad ním, pokud nejsou v mracích, což Acatenango a Fuego právě byly. A hodně tam večer foukalo.

Den 3 – Pacaya aneb Jak jsme nejeli taxíkem na sopku

Brzy ráno výlet na vulkán Pacaya, nadmořská výška 2552 metrů. Snad do roku 2014 z kráteru dlouhodobě vytékala láva, ta v současnosti neteče. Cena 15 dolarů za osobu na půl dne, plus vstupné do parku 50 quetzalů, celkem na osobu v přepočtu asi 450 Kč.

V Casa Elena se starají. Protože byl odjezd na sopku o šesté ranní, již v půl šesté nám majitelé servírovali snídani. Jsme v latinské Americe, stěží předpokládat přesný příjezd, nakonec z toho byla pouze obyčejná čtvrthodinka, vyzvedli nás ve čtvrt. Což majitele hotýlku (přestěhoval se do teplé Guatemaly ze studené americko-kanadské hranice) překvapilo, tipoval o půl.


Ranní Fuego

Cesta dlouhá, přibližně 75 minut. Po příjezdu do vesničky San Francisco de Sales povinný průvodce, přece se jim nebudou cizinci courat po sopkách. Kdo nemá vodu, krámek mají, dokonce i s ledničkou, na jednom domku nápis hotel, lze se tedy zřejmě i ubytovat. Průvodce Roberto hned na úvod sdělil, že se nejde až ke kráteru, ale skončíme 300 metrů pod ním, tam, kam naposledy před čtyřmi lety tekla láva. Tu tentokrát neuvidíme. Viděli jsme, což netušil ani Roberto. Na můj dotaz, proč se nejde až ke kráteru, odpověděl, že je aktivní, na mou námitku, že není aktivní, přišla další odpověď, že je aktivní. Výstup byl jednoduchý, přibližně čtyři stovky výškových metrů do nadmořské výšky 2300 metrů. Výstup vedl lesem, po hodně prašné cestě, nuže doporučení – na sebe staré hadry a dobré staré boty (láva je hodně ostrá a nové boty by mohly utrpět nemilá poškrábání).

Na začátku cesty na nás místní kluci volali – Taxi! Taxi! Ty taxíky byli koně. Většina turistů jde nahoru po svých, koňských taxíků mi bylo trochu líto, škrábat se po prašné cestě plné kořenů nahoru vícekrát denně, není život koňský v těchto krajích právě idylkou. Výstup zabral asi hodinu, nahoře se rozevřel úchvatný výhled na šedočernou Pacayu, na druhé straně na již nám známou trojku Agua, Fuego a Acatenango. Procházka po lávě z roku 2014, fotografování, uvítal bych nahoře více času, ale organizace turistického výletu to nedovolí. Nabízel jsem jednomu taxikáři dvojnásobnou sumu, když mne vyveze nahoru ke kráteru, neuspěl jsem. A byla i láva, které si všiml Roberto, ovšem těsně pod kráterem, zezdola docela nenápadná rudá tečka či čárka na svahu. Z kráteru téměř nestále vycházel dým, na rozdíl od Fuega bílý. Roberto měl pravdu, kráter je aktivní.

Den 2 – Antigua, nejkrásnější město Guatemaly

Antigua je dle názoru mnohých nejkrásnějším městečkem Střední Ameriky, v Guatemale neexistuje srovnatelné. První guatemalské probuzení klidné, snídaně v krásném patiu včetně banánového chleba, čerstvých jahod a místního ovoce, kolem kvetou orchideje, a poté nahoru na terasu, odkud je výhled na všechny tři děsuplné sousedy – vulkány Agua, Fuego a Acatenango. A Fuego se předvádí, co chvíli se z jeho chřtánu vyvalí tmavě šedý kouř.


Arco de Santa Catalina

Do centra Antiguy je to z Casa Elena nějakých 800 metrů, všude stará dlažba, po níž jezdí auta pomalu, chodcům mnohdy dávají přednost. Ulice ve středu městečka tvoří pravidelnou mřížku, ulice se liší čísly, z centrálního náměstí na jih vedou Avenidy Sur, na sever Avenidy Norte, na východ Oriente a západ Poniente. Proslulý oblouk Arco de Santa Catalina je na 5A Avenida Norte, přestože na některých mapkách je i název Calle del Arco. Barevné nízké domy, za nimi kouří Fuego, je neděle, blíží se Velikonoce, takže večer procesí, které si místní užívají. Velká sláva, trhy, slavnostně oblečené děti, ženy i mnozí muži, i když ty si tolik neprohlížím. Všude trhy s pestrými látkami, oblečením, taškami, indiánské barvy na prodej. A zjevně se prodávají dobře.


Fuego

Antigua má atmosféru, zvláště ve slavnostní neděli. Turistů plno, hotely, restaurace, bary (zdejší nejznámější pivo Gallo jsme ještě neochutnali), pouliční prodejci všeho možného. V ulicích spousta lidí, přesto působí Antigua pokojným, klidným dojmem.

Brzy ráno výlet na vulkán Pacaya, nadmořská výška 2552 metrů. Snad do roku 2014 zní dlouhodobě vytékala láva, ta v současnosti není. Cena 15 dolarů za osobu na půl dne, plus vstupné do parku 50 quetzalů, celkem na osobu v přepočtu asi 450 Kč.

Den 1 – Delta Airlines aneb Nedůvěřuj a prověřuj

Ráno na pražském letišti Václava Havla, večer v hotýlku Casa Elena v Antigua Guatemala. Let Brusel – Atlanta – Guatemala City. Přes oceán s Delta Airlines, jídlo za jídlem, pití za pitím, červené víno jim ale už v polovině Atlantiku došlo.

Chutné jídlo (kuře, nebo těstoviny), spousta mandlí, zmrzlina před přistáním. Rozesmátá černá letuška, dokonce mne hodlala škrtit, dvakrát jsem měl její ruce na svém těle kolem krku. Asi 7000 kilometrů. Polštářek, deka, pohoda. Jen… již při odbavení v Praze nám tvrdili, že vždy při příletu do USA se musí vyzvednout zavazadla a dát znovu prověřit. A v Bruselu zase přímo paní z Delta Airlines tvrdila, že nemáme vyzvedávat zavazadla, na mou námitku odvětila, že je to pozornost Delta Airlines jejím zákazníkům. OK. Jenže při přechodu na letišti v Atlantě nás zastavil chlapík, že kde ta naše zavazadla, všechna musí. Nuže zavítali jsme nakonec k pásu a polehávala tam na zemi, čekala na nás. Tak jsme je vzali, nechali se očuchat pejskem a předali na další pás. Odlet z Atlanty byl za zapadajícího rudého slunce, najednou konec Floridy, dole rozvětvené řeky a pak již jen tma nad Karibikem bez pirátů.


Vlevo Agua, vpravo aktivní Fuego a dvě špičky Acatenanga

Po příletu raději vyměnit sto dolarů, kurz nevýhodný, což je slabé slovo, každopádně oni dobře vědí, že v sobotu v osm večer každý chce mít jistotu v podobě nějakých quetzalů. Nikdo dopředu neví, kolik bank bude v neděli otevřeno, jaké budou mít poplatky. Při odchodu z letiště ještě poslední skener, to už je evidentně pouze záležitost celní povahy. Po východu z letištní budovy nikde nevidíme shuttle s nápisem Antigua, nikde nikdo nevykřikuje „shuttle Antigua“, cena by měla být 10 dolarů. Tak kráčíme k prvnímu taxíku a po celodenním leteckém putování se nedohadujeme, 35 dolarů a odvoz před Casa Elena. Cesta nejprve nahoru, za 20 minut je Guatemala City hluboko po námi, poté zase dolů a dolů. Antigua Guatemala leží v nadmořské výšce kolem 1500 metrů, kolem ní se tyčí několik vulkánů, ty uvidíme, možná, pokud nebudou schované v mlze, ráno. Teploty by se měly pohybovat až ke třicítce, pozdě večer fouká otevřeným oknem řidiče větřík, je příjemně. Taxikář nás vyklopil před zavřenými dveřmi hotelu, ochotně počkal, než si nás někdo přijde vyzvednout, což nebylo hned, zvonek nebyl z nejfunkčnějších. Nádherné patio, žádní moskyti, kde by se v této horské oblasti v období sucha vzali.

Den 0 aneb Co se honí hlavou před odletem

„Guatemala je nejkrásnější zemí Střední Ameriky. Zvláště pro ty, kteří mají rádi dobrodružství a folklór. Všude je vidět její autenticita. Ženy jsou krásné, nosí barevné kroje, každý region má svůj kroj. Guatemala má úžasnou rozmanitou přírodu, sopky, vysočinu, jezera, v Peténu prales, v němž jsou ztracená mayská města.“ To jsou slova iberoamerikanistky Olgy Vilímkové, autorky řady knih o indiánech latinské Ameriky.

„Člověk propadne mayské kultuře, která se prolíná úplně do všeho, uslyšíte je zpívat, křičet v kostele, je to živé a pravdivé. A je to nonstop.“ Tak vnímá Guatemalu Irena DeLave, která kdysi studovala v USA, cestovala po světě a pak… ji od prvního okamžiku uchvátila Guatemala, mayské ženy a jejich kultura. Od té doby je v Guatemale jako doma. „Všechno je tak živé, najednou vám v autobusu přistane na klíně kočka nebo dítě, nesmíte se vůbec ptát „co mám dělat“, musíte se tomu chaosu odevzdat, nic neřešit.“

Antigua Guatemala je jedním z nejkrásnějších koloniálních měst Střední Ameriky, ne-li nejkrásnějším. Úchvatné barevné kostely. Jezero Atitlán, nad nímž se tyčí sopky, je mnohými označováno za nejkrásnější na světě. Horské městečko Chichicastenango a jeho barevné indiánské trhy mayského světa. Tikal a další mayská města ztracená v Peténu, Uaxactún, Yaxhá, všude najednou z mlžného oparu pralesa vykoukne pyramida. Cestování tzv. kuřecími autobusy. Sopky – Pacaya známá tekoucí lávou, která ovšem v současnosti neteče, prskající Fuego, Acatenango, Santa María. To vše je Guatemala. A mayské ženy, z jejichž křiklavých barev naše nenavyklé oči až bolí.

MZV ovšem varuje: „V Guatemale se v poslední době značně zhoršila bezpečnostní situace, často dochází k únosům, napadení a okradení cizinců. Doporučujeme cestovat pouze ve dne, vyhýbat se osamělým místům, nocovat pouze v hotelu, ne v přírodě či v odstaveném autě, nenechávat osobní věci bez dozoru. Před odjezdem je vhodné opatřit si fotokopie cestovního pasu, víz, letenek, dokladů k pojištění a tyto kopie uschovat stranou od originálů.“ Také informace UNODC nejsou právě pozitivní, vyšší procento vražd na 100 tisíc obyvatel mají pouze Honduras, Salvador, Venezuela, Lesotho, Jamajka, Belize, Svatý Kryštof a Nevis a Jihoafrická republika (2014). Na druhou stranu lze na internetu objevit postoje odmítající strohé statistiky: „Tvrzení, že je Guatemala jednou z nejnebezpeč­nějších zemí na světě je stejné, jako kdybyste tvrdili, že voda je jednou z nejnebezpeč­nějších substancí na světě. Ledaže byste udělali něco neuvěřitelně nerozumného.“

Irena DeLave: „Podstatné je – kde jste a jak se chováte. Když přiletím do Guatemaly, nikdy nejedu do hlavního města, to je jeden gang za druhým, není důvod, proč se v něm zdržovat, přestože je tam několik fajn muzeí. Hned na letišti sednu do dodávky a nechám se odvést do starého koloniálního města Antigua. I tam se občas něco semele, ale pokud se pohybujete především v centru a nedáváte na odiv, kolik máte zlatých šperků a peněz, je Antigua v pohodě. Musíte se chovat i intuitivně, rozeznávat, kde by mohlo být nebezpečí, pokud půjdete v Guatemala City do nočního baru, budete opilý, na sobě šperky, evidentně hodně peněz, to je nepochybně vysoké riziko. Ani hory nejsou naprosto bezpečné, znám dvě holky, které šly z jedné vesnice do vedlejší a nesly si tablet, vše hodně viditelně u sebe a z pole přiběhli chlapi s mačetami. Nic jim neudělali, ale všechno jim vzali. V Guatemale jsou i únosy, ale to je většinou záležitost místních bohatých rodin, které jsou terčem, turisté unášeni nejsou. Některé cesty na severních hranicích mohou využívat pašeráci drog, takže pěší cesty k zapadlým pyramidám jako je El Mirador doporučuji pouze ve skupině. Především nedávejte najevo bohatství, chovejte se v pohodě jako Mayové.“

Na co si tedy dát v Guatemale pozor? Na kapesní krádeže, zbytečně se po soumraku netoulat ulicemi, vyhnout se hadům a komárům, necestovat v období dešťů, kdy může být nebezpečná sesouvající se půda, neprožít na vlastní kůži zemětřesení či výbuch sopky.

Nuže, jaká je ta Guatemala? Na tuto otázku budeme denně (podaří-li se) odpovídat v tomto Guatemalském deníku.