Ve výšce asi 60 metrů nad hladinou moře se tyčí na útesy sloupy Poseidonova chrámu postaveného v letech 444–440 př. n. l. Až do chrámu není povolen vstup, je obehnán provazem, lze pouze chodit kolem dokola. První historická zmínka o mysu Sounion pochází z Homérova eposu Odyssea a je z doby po Trojské válce. Když se spartský král Meneláos vracel domů, pochoval na mysu svého kormidelníka jménem Frontis.


Poseidonův chrám

Nedaleko chrámu je restaurace, lze posedět a najíst se s výhledem nahoru na Poseidonův chrám. Počítejte ale s vyššími cenami, to je znát i v prodejně suvenýrů, kde jsou ceny výrazně vyšší než v Aténách.

Další ráno odlet směr Praha. Pokud nemáte zajištěn odvoz na letiště a odevzdáte se aténské dopravě, nejlepší je metro. Je ovšem nutné počítat s tím, že jezdí na letiště po třiceti minutách a že je – co se organizace týká – na aténském letišti poněkud vyšší míra chaosu, vše trvá déle. Doporučuji tak vyrazit z hotelu tři hodiny před časem odletu.

Řecký deník – Den 11 / Trajekt směr Pireus a Zeus

Přístav Agios Andreas na ostrově Astypalaia je opuštěným prázdným místem, opravdu nic než molo pro přistání lodí. A především šest kilometrů od Chory. Když trajekt vyplouvá v 5:15, je nutné zvládnout noční přesun. Mnohé hotely pro své klienty mají vlastní dopravu v ceně, pokud tomu tak není, existuje dole v Choře v jejím přístavu kancelář společnosti Elementi, která organizuje výlety i transporty.

Trajekt Blue Star Ferries vyplul přesně, zastávky v Aegiali na ostrově Amorgos, dále Donousa, Naxos a Paros, poté již přímo do Pirea, kde byl kolem 15 hodin. Metro jezdí až do Pirea, jen pár kroků od mola, u kterého zastavil trajekt. Aténské metro je proslulé krádežemi zaměřenými především na turisty. Jakmile se ocitnete v tlačenici, buďte opatrní a soustředění, pokud se vedle vás někdo chová například jako opilý, pod vlivem drog, není to tak, vytváří chaos a je to dokonale soustředěný zloděj či zlodějka a nepracuje sám. Nejlépe je mít vše cenné někde dole v batohu a ten mít pod kontrolou. Jistě i Řekové jsou zoufalí z toho, jak jim Atény zamořily zlodějské gangy z okolních balkánských zemí, ale že by proti tomu nějak tvrdě zasáhli, to nedokáží či nechtějí.

Ubytovali jsme se nedaleko u chrámu Dia Olympského asi 500 metrů od Akropole. Více než 2500 let starý chrám byl úplně dokončen až ve druhém století za římské nadvlády a císaře Hadriána, a byl největším chrámem v Řecku. Vstupné 6 €, zavírá se v půl sedmé, chrám byl krásně zaplaven paprsky zapadajícího slunce.


Chrám Dia Olympského

Řecký deník – Den 10 / Astypalaia aneb v řecké ostrovní kavárně

Kam zajít za poznáním řecké kavárny? Kavárna Tou Mougou má pověst jedné z nejstarších na ostrově. Jedna místnost plus terasa, kam chodí turisté lační po výhledu dolů na přístav. V té vstupné místnosti sedí pouze místní starší pánové, povídají si o strastech a radostech života, hrají karty, kouří (Řecko rozhodně není nepřátelské ke kuřákům) a… popíjejí většinou malou láhev vody, někdo má malou řeckou kávu. Nic víc.

Žádné ouzo, žádné malé pivo, víno. Byl to maličko smutný pohled, odhadem tucet starších mužů utrácejících pouze za vodu. Nesedl jsem si na terasu, ale do řecké společnosti. Vůbec jsem neměl pocit, že jsem v nějaké bohaté Evropě. Podobný pohled se nabízí při procházce přístavem, zahrádka podniku, na ní nejméně desítka starších mužů a snad dvě malé vody. Povídá se, nepije.

Astypalaia má více krásných pláží, Agios Konstantinos je asi šest kilometrů od Chory a je z ním krásný výhled na benátskou pevnost nad centrem ostrova. Dále jsou Kaminakia, Vatses, Agios Ioannis, Steno, Plakes, některé jsou nesnadno dostupné, buď lodí, nebo náročnější procházkou. Na začátku října se již nekonají výlety na malé ostrůvky Kounoupi a Koutsomytis, které jsou dobře vidět z benátské pevnosti, tam pouze v hlavní sezoně.

Řecký deník – Den 9 / Astypalaia

Všude se píše, že ostrov Astypalaia má tvar motýla a nad bílou Chorou se na kopci zdvíhá stará benátská pevnost. Mimochodem, při výběru ubytování lze brát v úvahu právě večerní a noční výhled na bílé město s nasvícenou pevností nad ní, takže balkon a správný směr. Pravdou je, že v pevnosti (bývalé) je ještě spousta práce, aby byla její návštěva více atraktivní. Ale je z ní fajn výhled na okolní ostrůvky a skaliska v moři.

Z Kyklad na nejzápadnější ostrov Dodekanés. Trasu Amorgos (Aegiali) – Astypalaia urazí trajekt Blue Star Ferries asi za hodinu a půl. Cesta má dvě komplikace. Nejprve noční trajekt, který navíc jede z Pirea, takže dorazí nepochybně o minimálně půl hodiny později, spíše více, a strávíte tak delší kus noci v přístavu. A poté přístav na ostrově Astypalaia – Agios Andreas, který je asi šest kilometrů od města.


Astypalaia

Přistav je opuštěným prázdným místem, opravdu nic než molo pro přistání lodí. Příjezd před čtvrtou ranní, ale přece jen jsem očekával větší šrumec. Tady je nejlépe mít dohodnuté vyzvednutí někým přímo z ubytování. Dva taxíky, navíc jeden zamluvený, to mi přišlo na ty desítky vystupujících lidí docela málo. Ale jeden byl náš, za deset eur.

V centru Chory je osm rekonstruovaných větrných mlýnů, ideální místo např. ke schůzkám. Kolem restaurace, kavárny, půvabná zákoutí. Výše směrem k pevnosti je ale spousta domů neobydlených, spousta zákoutí zašlých.

Řecký deník – Dny 7, 8 aneb Amorgos je nejhezčí z výšky

Amorgos je hornatý ostrov, kterým se táhne hřeben dosahují výšky přes 800 metrů. Což není právě málo, uvědomíme-li si šířku ostrova. Cesta starým autobusem z Katápoly do Aegiali, druhého přístavu na ostrově, je tak projížďkou v oblacích.

A v serpentinách od výjezdu do příjezdu. Dolů stovky metrů, výhled okny autobusu parádní. Snad vydrží brzdy. Nějaká svodidla většinou nejsou, než jsou, někde obyčejný plůtek, spíše nic, jen sráz.

Aegiali jsou bílé domky a přístav pod skalami. Odtud vyjíždí trajekt na ostrov Astapalaia, který už nepatří do Kyklad, ale do Dodekanés (ovšem vypadá jako pravý kykladský). Naproti přístavu Aegiali je pláž Levrossos, v prvních dnech října téměř opuštěná, klidná, všude kolem vyprahlé, holé skály. U pláže taverna, ale ani jsem nezkoumal, zda by nás někdo takto mimo sezonu obsloužil.


Pláž, staré olivovníky, stůl, kočičí společnost

Ve městě je ovšem restaurací dost a dost, některé mají dokonce stoly přímo na pláži. Kdo by se u moře nudil, může vyrazit pěšky nebo autobusem do vesniček tam nahoře ve skalách – Tholaria a Lagadha.

Směr Astapalaia, nevýhodou je, že trajekt jede uprostřed noci.

Řecký deník – Den 6 aneb Sluncem zalitý klášter Hozoviotissa

Klášter Hozoviotissa je nejznámější památkou ostrova Amorgos. Autobusy sjíždějí z Chory dolů v několika ostrých serpentinách, pár set metrů pod námi modré moře. Ke klášteru vedou od parkoviště pohodlné schody. V klášteře jsou přísné podmínky ohledně oblečení, ženy např. nesmějí dovnitř v kalhotách, ani dlouhých. U vstupu jsou sukně k dispozici, takže si je mohou obléci přes kalhoty.

Otevřeno je od 8:00 do 13:00, následuje čtyřhodinová pauza a opět vstup od 17 do 19 hodin. Přístupných jen pouze několik místností, vstupné se neplatí, případnému finančnímu dárku se ovšem nikdo bránit nebude. Pod schody nahoru pospává pět šest koček, budou rády za jakýkoli pamlsek, přestože krmeny nepochybně jsou. Nahoře nás uvítali zákazem focení v interiérech, milá byla nabídka ochutnání místního medového likéru Psimeni raki. Není třeba se obávat drsné kořalky, procento alkoholu je mizivé.


Klášter Hozoviotissa jako by byl přilepený ke skále vysoko nad mořem

Obloha je sem tam zatažená, ale na klášter většinou svítí slunce, fajn kvůli fotkám. Z kláštera vede silnice dále dolů k plážičce Agia Anna, jedné z nejpopulárnějších na ostrově, ale je to skutečně pidipláž, navíc pouze oblázková. Známá je fotografie plážičky s tradičním bílým kostelíkem nad ní.

Chora má desítky kostelíků, spoustu půvabných zákoutí a restaurací, stěží odolat frappé a řeckému salátu, osvěžující. Nahoře na skále nad Chorou několik větrných mlýnů, ale potřebují zvýšenou péči.

V českých médiích vidíme mapky s tzv. medikánem Zorbou, Amorgos je na nich zabarven až do červena, ale skutečnost je odlišná, v Katápole je večer cca 23 stupňů a bezvětří, nahoře mezi mlýny nad Chorou odpoledne trochu foukalo a svítilo slunce.

Řecký deník – Den 5 / Amorgos

Amorgos (Αμοργός) je hornatý ostrov, jehož nejznámější památkou je klášter Hozoviotissa „přilepený“ na útesu asi dvě stovky metrů nad mořskou hladinou. Hlouběji pod ním jedna z nejkrásnějších pláží ostrova Agia Anna (spíše oblázková plážička) s malým kostelíkem a nádherně modrým mořem.

Dnes přesun na Amorgos trajektem společnosti Hellenic Seaways, cena za osobu 31 €. Levnější Blue Star Ferries trajekty jezdí v noci (jsou asi jen o půl hodiny pomalejší), tomu jsme se chtěli vyhnout.

Předpověď počasí je krajně nepříznivá, média dokonce informují o blížící se extrémní bouři. V přístavu Katápola ovšem svítí slunce, je teplo, někteří se koupou v moři. Trajekt byl o více než hodinu zpožděný (vyjížděl z Pirea), v Katápole přistál před půl třetí (cesta trvala asi hodinu a půl). Do setmění zbývalo několik hodin, ubytování v Aegeon of Amorgos, procházka podél moře, posezení na balkónu s výhledem na přístav a moře.


Amorgos, přístav

Řecký deník – Den 4 aneb Vzhůru na Mount Zeus

Trajekty nejezdí, ale vítr se utišil, vzhůru na Mount Zeus, nejvyšší horu kykladských ostrovů. Někde udávají 1001, jinde 1004 m. n. m. Nejprve autobusem z chory do vesnice Filoti schované pod horami. Zastávka autobusu na půvabném náměstíčku, po obou stranách silnice restaurace, posadíme se až po návratu. Podle mapy vedou z Filoti na Mount Zeus dvě cesty, jedna prudší, která stoupá srázem nahoru, druhá pozvolnější, která navede nejprve na hřeben a po něm se vycházejí poslední stovky metrů.

Vítr je snesitelný, raději ale volíme pozvolnější cestu. Z Filoti je to přibližně 4,5 km na vrchol, převýšení přes 700 metrů. Už od prvních kroků okouzlující výhledy na bílé kostelíky postavené vysoko na skalách, na Mount Zeus ale žádný nahoře nestojí. Nahoru dvě hodiny, dolů rychleji, čas na řecké kafe (což je vlastně klasický turek) a jedno řecké pivo Mythos (1,5 plus 3 €).

Seshora je výhled na všechny strany, předpokládám, že málokdy je ale viditelnost dokonalá. Spousta okolních ostrůvků se ztrácí v oparu. Sráz dolů z Mount Zeus je ale dramatický, pořádný důl, po jehož stěnách rostou stromy, které bych v těchto místech vážně nečekal. Kousek pod vrcholem se pase stádo koz, výše už nemají co okusovat (vlastně se divím, co že to okusují tam, kde se pasou, všude jen trnité keře).


Výhled z Mount Zeus

Zpět do chory posledním autobusem v 16:30, narvaný k prasknutí, stojíme, přibližně 35 minut. V přístavu večeře v restauraci s výhledem na moře a kotvící lodě. Souvlaki, tzatziki, řecký salát, vepřové s česnekem, prý místní specialita. A zítra s Hellenic Seaways na Amorgos.

Řecký deník – Den 3 aneb Nad Egejským mořem zuří vichřice

Uprostřed ostrova Naxos se zdvihá nejvyšší hora Kyklad – Mount Zeus, 1001 m. n. m. Pokud vítr dovolí… Nedovolil. Většinu odpoledne byl vrchol hory Zeus zakryt tmavě šedými mraky. Vítr vzdouval vlny a trajekty od úterního večera nejezdí. Což znamená nechtěně prodloužený pobyt na Naxu.

Místo výstupu na Mount Zeus jsme volili jednodušší výlet k chrámu bohyně plodnosti Démétér nedaleko vesnice Ano Sangri. Autobusy vyjíždějí z přístavu, lístek do Ano Sangri stojí 2 € a zastávka je přibližně 500 metrů od vesnice na křižovatce směrem dále na Chalki a Filoti. Po příchodu do vesnice si všimneme cedule a šipky ke kostelíku Agios Nikolaos a dále k chrámu bohyně Démétér. Taková tradiční procházka mezi olivovníky, kamenné zídky, zašlé uschlé agáve. A najednou se v dálce na kopečku objeví ruiny menšího antického chrámu pocházejícího až z osmého století před naším letopočtem.


Chrám bohyně Démétér, vpravo vzadu Mount Zeus

Nad chrámem Démétér se tyčí nejvyšší hora ostrova Zeus (na Naxu říkají Zas), nárazy větru jsou ovšem dole v údolí natolik silné, že odradí od výstupu, uvidíme zítra. Nuže, návrat na křižovatku ke stanici autobusu, který tentokrát přijel se zpožděním 25 minut, prostě… jsme v Řecku (ovšem trajekt vyplul z Pirea na minutu přesně).

Vítr se neutišil po celý den, Portara je bez turistů. Přes přístupovou cestu se totiž valí vlny a o mokrou návštěvu prastaré památky není zájem.

Řecký deník – Den 2 aneb Vítá nás větrná Portara

Ranní trajekt Blue Star Ferries odjíždí v 7:25 z Pirea na ostrov Naxos. Lístky (36 €) máme dopředu zaplacené, ale je nutné si je nejméně hodinu předem vyzvednout v přístavu v úřadu Blue Star Ferries. Metro jezdí v Aténách asi od půl šesté, ze stanice Akropoli je to s přestupem či dvěma, v přístavu jsme během 40 minut. Lístky na trajekt máme během pěti minut, zbývá něco přes hodinu do odjezdu. Malá snídaně, káva a vzhůru na trajekt, kam v davu nastupujeme cca 45 minut před vyplutím.

Pohodové plavbě příliš nepřál silný vítr, který udeřil na Egejské moře, tak gigantickou loď ale vlny nerozhoupaly. První zastávkou byl v 11:30 Paros, před třinácti lety jsem se koupal na pláži blízko Naousy na severu ostrova a prošel se po půvabné staré byzantské cestě mezi vesnicemi Lefkes a Prodromos. Druhou zastávkou a naší výstupní je Naxos. Už z dálky je pod vrcholy skal vidět malý ostrůvek u vjezdu do přístavu a na něm stojící tzv. Portara, antický oblouk starý více než 2500 let.

To si kdysi tyran Lygdamis, který vládl ostrovu, ve své pýše rozhodl, že se právě na jeho ostrově postaví chrám boha Apollóna a bude to největší chrám v celém Řecku. Jenže se nepostavilo více než tento vstupní portál vysoký osm metrů a nějaké základy a zdi, chrám nikdy nebyl dokončen. Lygdamise navíc svrhla spartská armáda a jeho nástupce v díle nepokračoval. Přibližně po tisíci letech sloužilo posvátné místo jako kostel, později za benátské a osmanské nadvlády se využíval kámen z nedokončeného chrámu jako stavební materiál pro opevnění na nad chórou. Od Portary je krásný výhled na hlavní město, jenže náš dnešní výhled byl okořeněný silnými nárazy větru.


Portara

V uličkách chóry udeří do očí mramorové chodníky, mramor se kdysi za starých časů na ostrově těžil. Všude spousta koček, žádné toulavé ubožačky, některé mazlivé, zvláště ty rozehřáté od slunce a líně se povalující, jiné opatrnější a nedůvěřivé. V úzkých uličkách je spousta hezkých restaurací, ty nejdražší jsou dole u moře a mají širokou nabídku mořských specialit (ceny do 20 €). Výhled na moře máme i z rozlehlého balkonu pokoje v Magic View, jenže vítr balkónovou pohodu ruší a tak se kyperský sýr challoumi a báječné olivy konzumují přímo v posteli u psaní těchto odstavců.

Uprostřed ostrova Naxos se zdvihá nejvyšší hora Kyklad – Mount Zeus, 1001 m. n. m. Pokud vítr zítra dovolí… A nějakých deset kilometrů pod Mount Zeus jsou ruiny chrámu bohyně plodnosti Démétér staré podobně jako Portara přes 2500 let.

Řecký deník – Den 1 aneb Noční Akropolis

Odpolední let s Aegean Airlines, přílet do Atén o sedmé večerní řeckého času (+1 proti střední Evropě). Z letiště jezdí metrovláček s „aténskou“ přirážkou. Zatímco obyčejný lístek na metro na 90 minut stojí 1,4 €, z letiště 10 €.

Máme zamluvený pokoj v hostelu ve čtvrti Plaka jen pár kroků od Akropole. Z letiště tedy metrem modrou linkou až na Syntagmu a po přestupu na červenou jediná stanice Akropoli. Metro z letiště jezdí ve večerních hodinách s půlhodinovým intervalem, 20:00, 20:30 atd. Přibližně za 40 minut jsme vystupovali z metra, lístek je nutné u vchodu aktivovat a při vystoupení ho opět přiložit ke čtečce. Pokuty za jízdu na černo jsou – jak informují přímo ve vagónech – 60ti násobek jízdného. Názvy stanic jsou v metru nejen v řečtině, ale i v latince, což mnohým usnadní orientaci. Taxi z letiště stojí podle informace, kterou jsme obdrželi v pokladně 38 €, ve třech už bych tedy volil taxi.

Noční Akropolis – setmělo se už po půl osmé, kolem desáté v okolí Akropole překvapivý klid, sem tam policejní hlídka, sem tam někdo probrnkává kytaru, Akropolis krásně nasvícená, večerní procházka pohodová.

Další den ráno v 7:25 trajektem Blue Star Ferries z Pirea na ostrov Naxos.

Řecký deník – Den 0 aneb Co se honí hlavou před odletem

Počtvrté na řecké ostrovy – Naxos, Amorgos, Astypalaia. Krásné ostrovy s okouzlující středomořskou atmosférou, kam každé léto zamíří tisíce a tisíce turistů. Zářivě bíle natřené kamenné domy a kostelíky vysoko na skalách, mezi nimiž se povalují zlenivělé kočky. Milá ubytování s balkonem a výhledem na nádherné modré moře. Antika, taverny, ospalá nálada, chladivé frappé, romantická přespání na pláži, olivy, víno, rembetiko. Nuže, opět jednou, vzhůru na řecké ostrovy.

Před odletem s Aegean Airlines směr Atény několik vzpomínek.

Anafi

Plavba na Anafi je zážitkem. Nejdříve mizí z dohledu sopečné Santorini a v dálce se objeví obrysy jiné skály – Anafi. Blížíte se pomalu a stejně zlehka si začnete uvědomovat, že se tyčí nějakých 400 metrů nad hladinu moře. A když trajekt vplouvá do malého přístavu, každý žasne nad Chórou (jak se zde říká hlavnímu městu), která je někde tam nahoře na skále, kde by člověk hádal možná hnízda orlů. Ale ty drobné bílé tečky jsou pravé kykladské domovy. Anafi, podobně jako nedaleký Folegandros naplní představy a očekávání těch, kteří se chtějí vyhnout davům a poznat, jak vypadalo Řecko před staletími.

Folegandros

Zatímco např. na Iosu vystupují davy mladých turistů rozhodnutých užít si dovolenou tančením a pitím, přistání na Folegandru je mnohem komornější. Není divu. Hornatý ostrov – pouhých 32 kilometrů čtverečních se šesti stovkami obyvatel – nenabízí diskotéky do ranních hodin a přeplněné bary. Má ale krásné pláže, typicky středomořskou rybářskou atmosféru a především dramaticky divoké, skalnaté útesy. A pláže? Zkuste na většině kykladským ostrovů najít klidné místo. Asi nejúchvatnější ze zdejších pláží – Katergo – leží trochu mimo civilizaci a patří k těm, na které se jezdí lodí.

Tilos

Koncem pleistocénu vymíraly trpasličí formy slonů na všech velkých středomořských ostrovech. Jen na ostrůvku Tilos v Egejském moři přežili sloni až do holocénu. V jeskyni Charkadio našli vědci důkazy, že zde sloni vymřeli přibližně před 6 000 lety. Tilos je malý ostrůvek o rozloze 61 km čtverečních, na němž žije kolem pěti stovek obyvatel. Tilos prý má devatenáct pláží, sedm starých hradů, na dvě stovky kostelů i vesnici duchů s nočním barem. A také ty slony.

Nisyros

Na dně kráteru Stefanos to jde i v sandálech, jen se člověk musí vyhýbat fumarolám a horkým plynům vycházejícím ze země. Stěny kráteru hrají bílou, žlutou, oranžovou, cítíme se jako… v sopce. Dno kráteru je plné průduchů, otvorů do země, v nichž bublají unikající plyny, sem tam svítí jasně žluté krystalky síry. Stefanos prý není starší než 4000 let, je široký asi 300 metrů a hluboký 27 metrů. Sopečná aktivita v kaldeře má v posledních staletích freatický charakter, erupci lávy zažil Nisyros naposledy asi před 20 tisíci lety.

Patmos

Na ostrově Patmos napsal svatý Jan své Zjevení, poslední knihu Bible, a proto bývá nazýván Jan z Patmu. První pohledy všech, kteří připlouvají na Patmos, se obracejí k opevněnému klášteru tyčícímu se nad bílými domky vesničky Hora. Je pojmenován – jak jinak – po sv. Janovi. Historie kláštera začala v roce 1088, kdy dostal opat Christodoulos povolení vybudovat na Patmu sídlo Boží od byzantského císaře Alexiose I. Komnenose. Z kláštera je krásný výhled na moře a přístav Skala. Doporučuji vyrazit ke klášteru okouzlující starou byzantskou stezkou, je to sice méně pohodlné než po silnici, ale možná tudy chodíval již Christodoulos.

Santorini

Působivé fotografie středomořského ostrova Santorini, které nabízejí turistické kanceláře, jsou jedním z nejidyličtějších obrázků Středomoří. Z předražených bílých teras hotelů a taveren na skalních útesech, kde není ničím neobvyklým frappé třeba za osm eur, se nabízí dech beroucí výhled do zatopené sopečné kaldery. Přibližně před třemi a půl tisíci lety se ale v tomto romantickém obraze odehrála jedna z největších sopečných erupcí, které lidstvo zažilo. Erupce, která zahubila minojskou civilizaci a uvrhla řadu říší tehdejšího světa do vleklé krize plné hladomorů.