Z hlavního města Tuniska je to k amfiteátru El Jem přibližně 200 kilometrů. Silnice vede nedaleko pobřeží, až poté, co míjíme Sousse, se mu vzdaluje – El Jem je více než 30 kilometrů od moře. Budu v článku používat tento anglický název, v češtině se objevuje El-Džem. Kolem silnice olivové háje, v Tunisku roste až 60 milionů olivovníků a místní si jich hodně považují, říká se, že nejlepší dědictví je pozemek s olivovníky. Zákon je dokonce zakazuje kácet, což je stopka developerům. Kolem políček roste hodně opuncií, což je především kvůli zvěři, v minulosti bránil opunciový plot mužům okukovat pracující ženy, některé pásy opuncií dosahují až lidské výšky. Za poslední dva tisíce let suché klima Sahary postoupilo ve vnitrozemí na sever a olivovníků směrem na jih Tuniska ubývá. El Jem již dávno neoplývá takovým bohatstvím olivovníků jako v dávných římských časech.

Vstupné je podobně jako do dalších tuniských památek 10 dinárů, je to takový paušál. Amfiteátr byl postaven pravděpodobně za prokonsula Gordiana v roce 238, jeho rozměry jsou 148×122 metrů. Po schodech lze vystoupat téměř až nahoru. V podzemí jsou přístupné cely, v nichž byly chovány šelmy používané k divácky atraktivním krvavým hrám. Za vpádů nepřátelských armád (včetně arabské) byl značně poničen, viditelnou desítky metrů širokou díru v jedné straně mají na svědomí děla tureckých bejů v 19. století. V roce 1979 byl amfiteátr El Jem zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. V současnosti je využíván ke kulturním akcím, již od roku 1985 se v jeho prastarých poničených zdech koná mj. Festival International de Musique Symphonique d’El Jem, loni se v letních měsících konal již 33. ročník (vstupné je 20 dinárů). Mimochodem, v El Jemu se natáčely některé scény filmu Ridleyho Scotta Gladiátor s Russellem Crowem v hlavní roli a také staršího snímku Terryho Jonese Život Briana, v němž britská komediální skupina Monty Python paroduje příběh o narození křesťanského mesiáše. Každoročně navštíví amfiteátr El Jem více než půl milionu turistů.


.
.
.

Archeologické nálezy ukazují, že starověký Thysdrus (současný El Jem) byl založen ve 3. století př. n. l., možná ještě před první punskou válkou. V době afrického tažení Gaia Iulia Caesara byl Thysdrus pouze fénickou vesnicí, pravděpodobně se v ní usadili právě Caesarovi veteráni v roce 45 př. n. l. Nálezy mincí s fénickým písmem z doby císaře Augusta dokazují, že fénická kultura přes dávné zničení Kartága ještě dlouho přežívala. Ve 2. století za vlády císařů Antoninské dynastie se rozvíjející Thysdrus stal vedle Kartága druhým nejvýznamnějším římským centrem na dnešním území Tuniska. Bohatá metropole luxusních římských vil, v nichž v přepychu žily podnikatelské rodiny bohatnoucí z obchodu s olivovým olejem, všude ve městě byly fontány a dostatek vody. A v samém centru amfiteátr, největší na africké půdě. Další rozmach Thysdru nastal za Severovské dynastie, není divu, její zakladatel císař Septimius Severus pocházel ze severní Afriky. Později, v roce 237 se v Thysdru rozhodovalo o osudu římské říše. Prokonsulem provincie Africa byl tehdy téměř osmdesátiletý Gordianus, kterého vzpoura v provincii vynesla na výsluní a nechal se vzbouřenci přemluvit a vyhlásit za římského císaře. Gordianus přijal ke jménu dodatek Africanus a svého syna učinil spoluvladařem. Římský senát tento převrat přijal, Gordianus si ovšem užíval císařský titul pouze 21 dní. Poté spáchal sebevraždu po prohrané bitvě s numidským legátem Capellianem, v níž zemřel jeho syn.

Sláva Thysdru trvala až do arabského vpádu v 7. století. Podle jedné známé legendy kůň dobyvatele jménem Uqba ibn Nafi zakopl o zlatý pohár ležící v písku. Alláhovi poslové v něm ihned rozpoznali pohár, který před několika lety záhadně zmizel z Mekky a z poháru dokonce vytryskla stejná voda, jaká vytékala z posvátné studny Zamzam v Mekce. Uqba ibn Nafi na onom místě založil posvátné město Kairouan – přibližně 70 kilometrů od El Jemu. Vzestup Kairouanu zároveň znamenal nezastavitelný úpadek Thysdru, legendy jsou legendy, ale že se do Kairouanu v minulosti téměř stěhovalo antické město, je především v tamní Velké mešitě na první pohled jasné, nejeden kámen dokonce nese antické nápisy. Když ovládli v 19. století Tunisko francouzští kolonizátoři, obklopovala antický amfiteátr už pouze obyčejná vesnice s několika stovkami obyvatel.


.
.
.

Ne, že by se obyvatelé Thysdru nepostavili arabské invazi na odpor. Uqbův postup západním směrem až k Atlantiku byl tak rychlý, že nestačil upevnit svou moc na nedávno dobytých územích, kde propukaly vzpoury. Dokonce i Kairouan krátce po založení padl do rukou berberského náčelníka Kusaily a Uqba byl v boji zabit, to se psal rok 683. Právě římský amfiteátr v Thysdru se stal jedním z míst posledního odporu proti arabské invazi. A vedla ho žena, do historie se zapsala jménem Kahina (v arabštině pravděpodobně věštkyně), či Dihya. Pocházela z berberského kmene, jehož lid vyznával judaismus, nebo křesťanství, stěží v současnosti hledat spolehlivé prameny, vždyť i podle známého historika Ibn Chaldúna, který žil ve 14. století, se Kahina dožila 127 let. Právě od Ibn Chaldúna pochází množství legend o této legendární berberské válečnici, připisuje jí schopnosti nejen věštecké, ale i čarodějnické s odkazem na předlouhé husté vlasy. Arabskou armádu nejprve Kahina se svými bojovníky zatlačila zpět na východ, poté se ale dobyvatelé vrátili pod vedením emíra Hassana ibn an´Numán al Gassání, pozdějšího dobyvatele Kartága a zakladatele arabské medíny v hlavním městě Tunisu. Kahina padla v boji někde na současné tunisko-alžírské hranici s mečem v ruce, pravděpodobně v roce 703. Příběhy Kahiny byly v dalších staletích až do současnosti upravovány a zneužívány, jak se ideologům hodilo, ať se jednalo o arabské islámské, berberské nebo feministické. Mimochodem, ani v tak patriarchálních společnostech, jakými jsou severoafrické, není válečnice Kahina osamocená. Také Maročané mají svou Kahinu. Spisovatel Abd al-Madžid Ben Džallún vytvořil Aišu, která viděla svého otce i milého padnout francouzskými kulkami a touha po pomstě za vyvražděnou vesnici v ní probudila chuť zabíjet. A když poslední Francouz prchal před její bolestí, vyskočila na koně a vyrazila jako bouře v jeho stopách.

Nedaleko amfiteátru stojí muzeum s nádhernými římskými mozaikami, jejichž množství a krása někde na tuniském venkově ohromí, takovou sbírku by každý očekával v hlavním městě. Muzeum mozaik má mé naprosté doporučení, nesčetné pozitivní a obdivné recenze (platí do něj vstupenka z amfiteátru). Muzeum bylo vybudováno na místě jedné z bývalých přepychových římských vil a zachovává její dispozice s centrálním dvorem. Mozaiky, které v minulosti zdobily vily nejbohatších Římanů, představují římský svět v jeho kráse, velikosti i krutosti (scény se zvířaty). Mimochodem, malé současné mozaiky nabízejí trhovci i turistům, takže si můžete koupit suvenýr z maličkých barevných kamínků, např. Odyssea připoutaného ke stožáru lodi a poslouchajícího neodolatelný zpěv Sirén.

Do El Jemu se z hotelů na pobřeží pořádají fakultativní výlety, pokud se chce někdo vydat na vlastní pěst, možná nejlepší volbou je louage (luáž). Je to vlastně takové hromadné taxi, menší mikrobus snad pro osm lidí, jezdí po pravidelných trasách mezi městy, auta lze snadno poznat, jsou bílá s červeným pruhem (jinak barevné pruhy značí např. louage, která jezdí pouze ve městě). Cena jízdy v louage je asi dvojnásobná proti autobusu, louage mají svá stanoviště, ale dají se stopnout i na silnicích po cestě (pokud má volné místo). Do El Jemu jezdí i klasické autobusy, největší společnost Société Nationale de Transport Interurbain (SNTRI) má své webové stránky, kde jsou uveřejněny potřebné informace včetně jízdního řádu.

Další články z putování Tuniskem:
Mezi berberskými jezdci (1. díl)
Festival International du Sahara: Mezi berberskými jezdci (2. díl)
Kairouan – ve čtvrtém městě islámu, které ovlivnilo svět barev
Zmela – kemp v saharských dunách na jižní hranici Římské říše
Přes solné jezero Chott el Djerid za Prsty světla – Deglet Nour