Hezké výhledy na medínu jsou z některých střech, chce to se ptát, domlouvat, alespoň základy francouzštiny pomohou. V medíně je množství skrytých pokladů, starých krásných paláců, kaváren, zahrad, medres, lázní. Lonely Planet doporučuje autorku publikace Maisons de la Médina de Tunis historičku Jamilu Binous, která se v medíně narodila a provádí turisty starým městem. Během jejích sobotních prohlídek ve francouzštině poznáte medínu tak, jak byste ji při samostatné procházce nikdy nepoznali.

Na súku v tuniské medíně

Prodavači na súku nejsou dotěrní, jistě, pozvou kolem jdoucího cizince, aby vkročil do jejich obchůdků a něco koupil, ale za rukávy ho netahají, nejsme v Maroku apod. Přestože ceny nejsou přehnané, smlouvat se vyplatí, prodavači obvykle ovládají základy angličtiny. Mimochodem, jsou zkušení, přiznáte-li, z jaké země pocházíte, mají naučené dobrý den, někdy to poznají už podle řeči. Přesto, mnohem výhodnější je nakupovat na trzích někde na jihu Tuniska, v Douz či Tozeuru je všechno výrazně levnější.

Co nakupovat na súku v medíně? Šperky, arabské oblečení pro pány i dámy, svítilny, zdobené ptačí klece, tepané tácy a konvice, vodní dýmky, koberce a koberečky, obrazy, koření, různé látky, šály, milion cetek. Prostě kousek Orientu. Súk je divadlo a nakupování chce zkušenost. Smlouvání je kulturní rituál, je na každém Evropanovi, aby se s místní kulturou seznámil, studoval zvyky, ceny. To je první krok k úspěšnému uzavření obchodu. Jistě, je to vždy maličko, či více loterie, někdy se povede, někdy je to opačně, a poté si člověk vyčítá, že koupil něco, co doma skončí v krabici, nebo se to vyhodí, případně, že měl dále a více smlouvat. Smiřte se s tím, že oni se nenechají napálit, jinak by neprodali, mohou být naštvaní, ale to se mi stalo jen jednou v Jeruzalémě, kde chtěl arabský obchodník českého kupujícího doslova odrat a nepovedlo se. Tunisan je zdvořilejší. Možná první cena, kterou uslyšíte někde v Maroku nebo od izraelského Araba, bude dvacetinásobně přestřelená, v tuniské medíně ne, to by ten šperk, který jsem kupoval své ženě, stál úplný pakatel. Berberské šperky jsou krásné, a pokud nejsou stříbrné, nejsou vysloveně drahé. A jsou hezkým dárkem (to, co označují za stříbro a je hodně drahé, bych na trhu nekupoval, přestože ukazují certifikát). Jednoduše, na smlouvání sice existuje spousta návodů, ale nakonec je to stejně o zájmu, jak to ve světě chodí, a vlastních zkušenostech. Například o té, že i obyčejného plyšového velblouda levněji koupíte dole na jihu.


Před Mešitou olivovníku (Ez-Zitouna)


Spoustu skrytých půvabných míst najdete v medíně


Medína v Tunisu, to jsou súky


Toulání uličkami medíny v Tunisu

Mešita olivovníku

Mešita olivovníku (Ez-Zitouna), v níž sídlí univerzita, je nejstarší mešitou v hlavním městě a po Velké kairouanské mešitě druhá nejstarší a nejvýznamnější v Tunisku. Zakladatelem tuniské medíny, v níž žije asi 15 tisíc obyvatel, byl dobyvatel Kartága emír Hassan ibn an´Numán al Gassání. Datum založení mešity není přesně známé, záleží na zdrojích, z nichž čerpáme. Ibn Chaldún udává rok 731 a je pravděpodobné, že byla postavena právě z rozkazu zakladatele medíny. Tunisko má pověst nábožensky tolerantní společnosti, především ve srovnání např. se zeměmi Perského zálivu nebo Egyptem a Alžírskem. Poněkud tedy překvapí, že nevěřící nesmí vstoupit do modliteben, smějí pouze na nádvoří mešity. Podobně jako ve Velké mešitě v Kairouanu stojí i v Ez-Zitouna množství antických sloupů, které pocházejí z trosek nedalekého římského Kartága (je jich přibližně 180). Ez-Zitouna je kairouanské mešitě podobná, má i čtverhrannou věž ve stejném slohu, žádný štíhlý minaret či minarety.

Proč Mešita olivovníku? Jak už to bývá, variant původu pojmenování je více. Podle jedné stál na tomto místě starý olivovník, pod nímž se věřící modlili. Druhou a pravděpodobnější verzí je, že v časech dávnějších stával na tomto místě křesťanský kostel zasvěcený svaté Olívii. A po příchodu islámu byl přeměněn na mešitu. Takový pohled představil i tuniský historik 17. století Ibn Abi Dinar, autor významného díla o dějinách Tuniska od antických dob. Legendy vyprávějí, že Olívia byla dívka ze šlechtické sicilské rodiny odvlečená muslimy do Afriky. Její zbožný život a zázraky ovšem inspirovaly mnohé muslimy ke konverzi ke křesťanství, což byl v islámském světě nepřípustný smrtelný hřích. Olívia byla uvězněna, mučena a popravena. Tunisané svatou Olívii uctívají, rozšířilo se prý vyprávění, že kdyby ostatky svaté Olívie opustily své místo, upadala by islámská víra.

Přeplněnosti medíny lze utéct, když se vydáte do postranních uliček. Medína má půvabná zákoutí, má ovšem zároveň i temná, neudržovaná, v nichž se člověk necítí úplně v pohodě. I taková stojí za to projít. Jsou to místa hodně zašlé slávy, malé prázdné obchůdky, holičství, kavárničky, bazary, to již není krásná stará patina. A když vyjdete zpět ze starého města, minete bránu do medíny Porte de France (Bab el Bhar, v překladu Mořská brána) člověk najednou neví, zda je v Africe, nebo v jižní Evropě. Hned za bránou stojí francouzské velvyslanectví, není to tak dlouho, co ho během arabského jara hlídaly tanky. Dále se táhne páteř „nového francouzského“ města – bulvár Habíba Bourgiby. Naproti francouzskému velvyslanectví katedrála, socha Ibn Chaldúna, před níž se lidé bez přestání fotografují. Ibn Chaldún je uznávaným historikem a učencem, autorem knihy al-Mukaddima, která vyšla i v češtině pod názvem Čas království a říší Mukaddima, v níž vykládá historii arabského světa a která je pokladnicí orientálních vědomostí v rozmanitých oborech.


Před sochou Ibn Chaldúna se Tunisané rádi fotografují


Sidi Bou Said – Café des Nattes


Sidi Bou Said


Sidi Bou Said

Modrobílá čtvrť Sidi Bou Said

Sidi Bou Said vypadá, jako by na africkou půdu kouzelný džin z pohádky přenesl kus řeckého ostrova, podobné modrobílé obrazy prožíváme například na Kykladách. Z centra Tunisu je to do čtvrti Sidi Bou Said asi 20 kilometrů, jezdí metro/vlak, parkovat se dá před vstupem na velkém parkovišti obklopeném krámky se suvenýry.

Nádherné modré dveře, zdobené mříže na oknech, modré balkony, bílé stěny domů. Modrobílá oslňuje, září ve slunci, vážně je to až romantické. A půvabné. Přesto, proslulou modrobílou čtvrtí se člověk nebude toulat tak dlouho jako v medíně, stačí hodina, případně dvě, chcete-li si dát kávu nebo něco k jídlu a kochat se výhledem na moře. Ty barvy zde nebyly vždy, někde jsem četl, že je přivezli z Andalusie vyhnaní Maurové po znovudobytí dnešního Španělska křesťanskými vojsky, tedy na přelomu 15. a 16. století. A jinde, že je to relativně moderní záležitost ze začátku 20. století. Bílá, to je přece jasmín, tuniská národní rostlina (po níž byla pojmenována i revoluce), modrá je barva moře.

Před více než sto lety (1914) maloval v Sidi Bou Said Paul Klee. Na svou již legendární výpravu, která ovlivnila moderní malířství, se vydal s dvojicí malířských kolegů a přátel, doprovázeli ho August Macke a Louis Moilliet. Malovali mj. i posvátném městě Kairouan. Asi málokde se tak dobře maluje jako v Sidi Bou Said. A fotografuje.

Sidi Bou Said je pouze pár ulic lemovaných obchody, obrazy malířů, kavárnami, restauracemi, nepochybně je tu dráž než jinde v hlavním městě. Z některých míst a střech restaurací, je kouzelný výhled dolů na moře, otevírá se nezapomenutelný pohled na záliv, na jehož pobřeží leží hlavní město Tuniska. Snad to za těch pár dinárů navíc stojí. Nejznámější kavárnou modrobílé čtvrti je Café des Nattes. Jestliže se v amfiteátru El Jem natáčely scény filmu Gladiátor, v Sidi Bou Said a této kavárně zase scény romantické Angeliky. Říká se, že je to čtvrť umělců, nevím, spíše bych ji v současnosti nazval čtvrtí obchodníků a kavárníků. Na jejím půvabu to nic nemění. Hlavní ulice vede strmě nahoru, kráčí se pomalu, stejně se člověk zastavuje, okukuje, zvědavě se ptá, smlouvá.

Historie městečka sahá do 13. století, tehdy zde působil učenec a světec Abou Saïd Khalaf Ibn Yahya el-Tamimi el-Béji. Studoval korán, několik let žil v Mekce a po návratu se věnoval náboženskému životu v tuniské medíně. Na kopec nad mořem chodíval se svými žáky meditovat a modlit se. Pro své okolí byl vzorem zbožnosti a moudrosti. Po jeho smrti mu vystavěli svatyni a vesnice převzala jeho jméno. Informace, že mauzoleum bylo v roce 2013 vypáleno salafisty, pro něž je uctívání hrobky světce modlářství, člověka z těch romantických barev a dávné historie vrátí zpět do drsné reality současnosti.

Další články z putování Tuniskem:
Mezi berberskými jezdci (1. díl)
Festival International du Sahara: Mezi berberskými jezdci (2. díl)
Kairouan – ve čtvrtém městě islámu, které ovlivnilo svět barev
Zmela – kemp v saharských dunách na jižní hranici Římské říše
Přes solné jezero Chott el Djerid za Prsty světla – Deglet Nour
Amfiteátr El Jem: Vítejte ve starověkém africkém Římě