Sicílie, to je nahoru a dolů. Nejen ve staré Raguse. Nejvíce to poznáte v Caltagirone. Do hlavy pálí slunce, oslabuje a ubírá sil, jen do těch nejužších uliček (proč je asi tak stavěli, že) sluneční svit nedosáhne. A když v tom vedru konečně vyhrajete boj s únavou a uličkami stále do kopce se vydrápete do starého města, najednou stojíte před slavným schodištěm Santa Maria del Monte a nevěřícně zíráte, co to na vás ti staří Sicilané nachystali. Z každého asi vypadne „to si snad dělají srandu“. Nekonečné schodiště někam do nebes, tady museli brát inspiraci Zeppelíni. Ve skutečnosti schodiště končí u stejnojmenného kostela. Caltagirone je proslulé keramikou. To převysoké schodiště je zdobené různobarevnými majolikovými kachličkami, převažuje modrá, doplňuje ji žlutá. Schodiště ze začátku 17. století má 142 schodů, výšlapem překonáte výškový rozdíl 45 metrů. Život v kopcích a schodech.

Vnitrozemí Sicílie, to je vyprahlá země se všemi odstíny hnědé a jakési zaprášené žluté. Ale směrem k pobřeží se barvy mění. Když vyrazíte z Caltagirone směr Ragusa, postupně se krajina stává zelenější a zelenější, není divu, vždyť vjíždíte do nejznámějšího vinařského regionu na Sicílii, kde se pěstuje především odrůda Nero d´Avola, která dává hluboce rubínově zbarvená a robustní vína, báječná pro archivaci. Co doporučujeme, vydávat se regionálními silničkami. Cesta sice bude delší a přes více hrbolů, jenže zároveň zajímavější a zábavnější. Z Caltagirone to netrvá nijak dlouho a v okolí Granieri najednou vinice vlevo, vinice vpravo.


Schodiště Santa Maria del Monte


Tady museli brát inspiraci Zeppelíni


Vinice v jihovýchodní Sicílii


Comiso, bývalý a nejstarší kostel ve městě

Sicilané jsou k cizincům přátelští, prostě lidé s velkým srdcem. V městečku Comiso jsme zastavili v čase siesty. Je krátce po poledni, to na Sicílii znamená „mrtvo“ a centrální náměstí je liduprázdné. Nikde nikdo. Restaurace zavřená, na zahrádce neposedíme, kávu nedáme. Hle, konečně se objevila lidská bytost, pozdravil jsem pána a zeptal se, zda je někde blízko otevřená kavárna či bar, abychom si dali kávu, případně něco na posilnění před další cestou. Poslal nás támhle za roh a za minutku dvě po nás se sám v kavárně objevil a panu vrchnímu oznámil, že jsme jeho amici, ten tak byl možná ještě vřelejší, než obvykle bývá. Právě v tomto baru jsme poprvé ochutnali tzv. arancini di riso, což je sicilská specialita a oficiálně schválený regionální potravinářský výrobek (prodotto agroalimentare tradizionale). Jak název napovídá, připomínají malý pomeranč (italsky arancia). Arancini jsou buď kulatého nebo kuželovitého tvaru, smažené ve strouhance, tradiční náplní je rizoto, ragú, případně lilek, mozzarella atd. Člověk by očekával, že takový populární tradiční produkt má dlouhou a ve starých zdrojích popsanou historii, ovšem opak je pravdou, o jeho původu se spíše spekuluje, dávnější historické prameny neexistují. Ale tradice se dá vytvořit i v kratší době než během dlouhých staletí. První písemná zmínka, která výslovně hovoří o arancini jako pokrmu, je sicilsko-italský slovník Giuseppe Biundiho z roku 1857 (Dizionario siciliano-italiano), který svědčí o přítomnosti „pokrmu ze sladké rýže ve tvaru pomeranče“. Problémem je, že v publikaci nejsou žádné odkazy na starší zdroje. Nejsou tedy žádné opravdové důkazy, že by arancini měly původ v dávnějších islámských časech panování na Sicílii. Právě Maurové byli první, kdo ve Španělsku a v Evropě zakládali pomerančové sady (přestože se Ragusané bouřili proti jejich nadvládě, Maurové zanechali zemědělství v regionu svým normanským nástupcům díky vynalézavému zavlažování v mnohem lepším stavu, než býval před jejich panováním). Každopádně, arancini ochutnané v Comisu rozhodně ze sladké rýže nebyly, uvnitř klasické rizoto. Říká se, že kuželovitý tvar arancini má inspiraci v Etně, když uříznete vršek, kouří se zevnitř jako ze sicilské sopky, vnitřek je horký jako žhavá láva. Mimochodem, fanoušci detektivek znají postavu komisaře Montalbana, jedna ze sbírek povídek (odehrávají se na Sicílii) se jmenuje Arancini di Montalbano. Pro pana komisaře byly oblíbeným pokrmem.


Comiso, Dianina fontána


Ragusa


Ragusa – zvedněte hlavy


Ragusa

Symbolem Comisa je Dianina fontána na náměstí v samotném středu města (římskou bohyni Dianu má v erbu). Naproti je Duomo di Santa Maria delle Stelle, pár kroků za rohem mozaika, která bývala před téměř dvěma tisíci lety součástí veřejných lázní. Na černobílé mozaice je zobrazen římský bůh vod a moří Neptun a jeho oblíbená společnost – nymfy nereidy a delfíni. Bohužel, dost ostrý zápach připomínající moč ten historický kout poněkud kazí. Comiso odvozuje svůj původ od řecké kolonie Casmene založené v roce 644 př. n. l. Měla kontrolovat cestu mezi Selinunte a Syrakusami.

Ragusa je zřejmě nejznámější jihosicilské město, jehož stará část vyrostla „tam nahoře“. Ze tří stran je chráněna hlubokou proláklinou a kopci. V roce 1693 zdevastovalo jihovýchodní Sicílii děsivé zemětřesení považované za nejsilnější historicky ověřené na italském teritoriu, dosáhlo 7,7 stupňů Richterovy stupnice. Zasáhlo více než pětinu ostrova, udává se rozloha 5600 kilometrů čtverečních (Sicílie má přes 25 tisíc). Zničeno bylo na 70 měst, zemřelo 60 tisíc lidí, pět tisíc v Raguse, tedy polovina (!) jejích obyvatel. Epicentrum zemětřesení bylo pravděpodobně pod mořskou hladinou nedaleko pobřeží. Podobně jako další města regionu včetně Caltagirone se doslova narodila nová Ragusa, v barokním duchu. Říká se mu sicilské baroko. Právě tomuto homogennímu pozdně baroknímu stylu, v němž znovu vyrostla města ve Val di Noto, vděčí i Ragusa za zápis na seznamu světového kulturního dědictví. Ragusa je rozdělena na staré město – Ragusa Ibla a novější Ragusa Superiore s katedrálou zasvěcenou Janu Křtiteli (San Giovanni Battista). Když od katedrály jedete po Corso Italia směrem ke starému městu, dostanete se do serpentin, z nichž jsou na starou Iblu nejkrásnější výhledy, zastavení stojí za to. V centru staré Ragusy stojí Duomo di San Giorgio, který se stavěl v letech 1738 až 1775. Kousek níže restaurace, před ní zahrádky, dá se odpočinout, koupit vodu, zmrzlinu, něco k jídlu. Dívejte se při toulání Ragusou i nahoru, krásné balkónky, někde visí prádlo, nad tím vším je sem tam vidět věž dómu.

Historie Ragusy sahá hluboko, dokonce tak hluboko, jak nikde jinde na Sicílii. Poblíž pobřeží nedaleko Marina di Ragusa byly v jeskyni nalezeny řezací nástroje staré až 60 000 let, nejstarší na ostrově. Osídlení vrchu, na němž později vyrostla současná Ragusa Ibla, pochází ještě z neolitu. Dávno před řeckou kolonizací žil na ostrově původní (pokud to tak lze napsat) kmen Sikanů, který byl později přibližně 1000 let před naším letopočtem vyhlazen kmenem Sikelů. Ragusu mnozí antičtí autoři označují jako legendární zemi Lotofágů, kam během hledání domova zabloudil se svými druhy Odysseus.

V helénských časech se osídlení jmenovalo Hybla Herea, bylo tedy zasvěcené bohyni Héře. Podobně jako celá Sicílie byl poté region podroben římskou silou (Římu platil desátek z úrody), později, za byzantské nadvlády někdy kolem roku 700, byly postaveny mohutné hradby, které chránily pevnost na vrcholu. Po byzantské vládě byla nastolena arabská, poprvé byla dnešní Ragusa Ibla obléhána muslimským vojskem v roce 844, o čtyři roky později padla, čemuž zřejmě pomohlo obléhání a hlad, kterému bylo obyvatelstvo vystaveno. Ragusané nejednou povstali proti muslimské nadvládě, definitivně se jí zbavili až v roce 1061. V té době zároveň ragušští dobrovolníci bojovali v normanském vojsku Rogera I., které vrátilo Sicílii do křesťanského světa.