Projevem vulkanické minulosti (nikoli současnosti) Saúdské Arábie jsou četná lávová pole – arabsky „harraty“. Nejstarší pocházejí z doby před 15 až 30 miliony let, nejmladší před 10 miliony let. Dávné i méně dávné lávové proudy Harrat Khaybar (Chajbar v českém přepisu) na západě Arabského poloostrova se v délce 100 kilometrů táhnou mezi provinciemi Medína a Ha'il a pokrývají více než 14 000 kilometrů čtverečních. Některé sopky Saúdské Arábie naposledy bouřily v době muslimského proroka a lávové proudy jsou překvapivě blízko posvátného města Medína.

V městě Ath Thamad asi 150 km severně od Medíny objevujeme Thahmad Hotel Apt., platíme 300 rijálů za noc v apartmánu se dvěma ložnicemi. Saúdská Arábie vydává turistická víza až od roku 2019, jedním z důsledků je, že málokdo ovládá angličtinu. Platí to i pro hotelové služby. Recepční vysvětlujeme přes mobilní aplikaci, která překládá z angličtiny do arabštiny, že bychom rádi sehnali spolehlivého a zkušeného řidiče s vozem 4×4 a vyrazili na white volcanoes. Do hodiny prý dá vědět. A ozval se zřejmě šéf hotelu s tím, že přesně takového řidiče a auto má k dispozici, jen neumí ani slovo anglicky, cena 1200 rijálů. Domluveno, cesta tam, dojet až k sopce, minimálně dvě hodiny nahoře, cesta zpět (nakonec to bylo celkem šest hodin). V 11 dopoledne řidič dorazil. Jeho Toyota Land Cruiser snad pamatuje dávné objevování blízkého afrického kontinentu, tak prastarým a na první pohled zdevastovaným autem jsem dlouho nejel. Autu ale důvěřuji, zkušenost mi říká, že právě tento vůz je úžasný tahoun v nejdivočejším terénu.


Kaldera Jabal Bayda s kráterem o průměru 1,5 km


Kaldera Jabal Bayda

O sopečné činnosti v Saúdské Arábii příliš neslýcháme. Poslední erupce na Arabském poloostrově se odehrála v roce 1937 v severním Jemenu, což je hned za hranicemi SA. Udává se, že za posledních 4500 let došlo v SA pouze ke 13 erupcím. To neznamená, že se některá ze sopek neprobudí k životu, který přináší zkázu, mnohá místa na tzv. Arabské desce jsou dodnes aktivní. V roce 2009 se v harratu Lunayyir, severněji od Harrat Khaybar, doslova otevřela země, zemětřesení způsobilo osm kilometrů dlouhou trhlinu, celá oblast, z níž bylo evakuováno přes 30 tisíc obyvatel, je považována za vulkanicky aktivní, přestože k erupci nedošlo.

Na internetu jsem četl, že se z Ath Thamadu jede nejprve desítky kilometrů po šotolině, než se odbočí do pravého vulkanického terénu. Ovšem celých přibližně 75 kilometrů bylo po pohodové silnici. A pak řidič odbočil do vulkanického prachu, černo všude kolem, v dálce se objevovaly siluety sopečných skal, zbývalo nějakých deset kilometrů pod Jabal Bayda a Jabal Abyad. Oba názvy v překladu znamenají Bílá hora, což souvisí s charakteristickým světlým popelem, který je pokrývá (Abjad znamená v češtině bílý v mužském rodě, bajda totéž v ženském rodě). Brzy nás zastavila policejní hlídka a nepustila dále, důvod neznáme, anglicky nikdo nehovořil, nikdo nic nevysvětloval. Řidič rukou naznačil, jedeme jen kus dále a objedeme to. Bílé sopky jsou obtížně dostupné, deset kilometrů po cestách necestách, všude kolem vulkány, černé, rudé, světle hnědé až bělavé, ta bílá není dokonalá, nepředstavujme si ji jako opravdovou plně bílou. Cesta byla projetá, občas rozervaná, koleje ukazovaly, kudy dále. Byly znát zkušenosti řidiče, on i jeho staré auto plnili úkol na jedničku. Prsty ukazoval, že už jel na Jabal Bayda mnohokrát, terén znal nazpaměť. Cestou si občas prozpěvoval, což dodávalo místní náladu, sem tam si zapískal. A ukazoval kolem sebe se slovem „vulkan“. Terén je náročný, obyčejné auto byste zde zničili během pár kilometrů. Někde jsem četl, že je lepší vyrazit pěšky, než trpět mučivou hrbolatou jízdou. Mám opačný postoj, tam a zpět dvě desítky pěších kilometrů v sopečné krajině vystaveni slunci, je lepší užívat si parádní terénní jízdu, tolik hrbolatá zase není, nebo si to člověk v té fascinující krajině mnoha barev neuvědomuje. Poté přijde odměna, neopakovatelné, okouzlující a zároveň klidné a tiché místo, na další hosty nenarazíte, možná na místní beduíny, kteří zde hlídají velbloudy.


A pak řidič odbočil do vulkanického prachu, černo všude kolem


Blížíme se k bílé sopce Jabal Bayda


Černé lávové pole, v pozadí Jabal Bayda


Velbloudi se pasou na místech, kde byste je nečekali, dokonce i pod svahy Jabal Bayda


Výhled z Jabal Bayda, v pozadí vpravo Jabal Qidr a její černé lávová pole

Před námi se více a více otevírá dramatická sopečná poušť všech barev, tmavých i světlých. Nenapadá mne, kde jinde ve světě je možné toto zažít. Černočerné lávové proudy se setkávají se světlým vulkanickým polem. Černé a bílé sopky představují ohromující kus saúdské geologické historie. Nejkrásnější pohled na tuto krajinu nám zůstává zapovězen, uvidíte ho z letadla nebo na satelitních snímcích (možná by šlo objednat extrémně drahý výlet balónem nebo helikoptérou, nepoptávali jsme). Podél cesty dlouho převažuje černá, v dálce se postupně objevuje prach alabastrových odstínů. Najednou uprostřed černého lávového pole bílý velbloud, jak ten se tam zatoulal, zdá se to nepochopitelné. Ovšem řidič gestikulací naznačuje, že velbloudy ještě uvidíme, netušili jsme, že se budou pást přímo v gigantické kaldeře Jabal Bayda.

Jak auto stoupalo nahoru po svahu sopky, hlavou se mi honila otázka, zda řidič vyjede až ke kaldeře. Nevyjel, zastavil kus pod vrcholem, nahoru zbývalo deset minut pěšky v sopečném prachu, klouzalo to. A pak se otevřel výhled do kaldery, uprostřed později zrozený menší kráter. A dole vidíme pasoucí se velbloudy, v kaldeře roste sem tam nějaká tráva, dokonce běžně i jedna květina, jejíž listy nám řidič dává ochutnat. Sám si nasbírá haldu na záda. Rozhled dokola je fascinující, neopakovatelný je kontrast černých lávových proudů a světlé barvy okolí bílých sopek. Nejvýraznější kontrasty jsou v místech, kde se potkávají černá láva z Jabal Qidr a bělavé krémové vulkanoklastické sedimenty z Jabal Bayda. Člověk si může užít rozkročený postoj na této sopečné hranici – na každé straně jednu nohu.

Výstup na druhou bílou horu Jabal Abyad jsme již vynechali. Je obtížnější než na Jabal Bayda, kráter menší a méně atraktivní. A o šesté večerní se setmí, museli bychom vyrazit dříve než o jedenácté dopoledne, se dvěma vrcholy jsme nepočítali.

Když si na internetu otevřeme seznam saúdských sopek (stačí zadat „list of volcanoes in Saudi Arabia“), objeví se jména nejznámějších harratů – především Harrat Khaybar, Harrat Lunayyir, Harrat Rahat. Všechny v severozápadní části země (severně od přístavu Džidda) podél břehů Rudého moře. Nepochybně do všech lze vyrazit na podobnou jízdu, najít někoho, kdo vás tam doveze. Nevydávejte se do těchto těžce přístupných vulkanických polí s jediným autem, pokud nemáte místního zkušeného řidiče. Dodržovat základní bezpečnostní opatření se vyplatí, přestože se pohybujeme maximálně deset kilometrů od silnice. Pokud zbloudíte, jsou to kilometry přes lávové jazyky, a jako nože ostrá láva je hodně neprostupný terén, nenajdete, jak to obejít, všude ostře lomené desky, sklovitý povrch, nepodceňovat.


Blížíme se ke kaldeře Jabal Bayda


V kaldeře Jabal Bayda


Jabal Abyad je nejvyšším vulkánem Saúdské Arábie, dosahuje nadmořské výšky 2093 metrů


Bílá sopka Jabal Abyad


Jabal Qidr a její černé lávové pole

V polovině prosince loňského roku byl otevřen Khaybar Volcano Camp, což je luxusní tábor nedaleko od Jabal Qidr, návštěvníkům jsou k dispozici omezená místa. International Union of Geological Sciences a UN Educational, Scientific and Cultural Organization zařadily Jabal al-Qidr mezi 100 nejlepších geologických lokalit na světě. Cena ubytování se pohybuje od 1500 rijálů za noc. Pravděpodobně právě tento úplně nový kemp byl důvodem, proč jsme nemohli jet původní trasou, tedy v jeho blízkosti, a policista nás poslal pryč (zdálo se, že vidíme v dálce na kopci velké stany, považovali jsme je nejdříve za vojenské). Dá se říci, že je to klasický glamping, tedy opravdu luxusní ubytování v přírodě, trend, díky němuž se přiblížíte neporušené divoké přírodě a zároveň si za peníze užíváte pohodlí a luxusu. Moderní stany pro hosty nabízejí venkovní terasu, Wi-Fi, vlastní koupelnu a postel velikosti queen.

V těchto sopečných podmínkách není příliš života, pouze nejodolnější pouštní fauna a flóra mohou přežít. Také beduíni, kteří v průběhu věků dokázali, že jsou schopni se přizpůsobit a vydržet téměř vše. Sem tam keře, které postačí velbloudům, v kaldeře dokonce tráva a… strom. Na lávových polích v Harrat Khaybar byly nalezeny důkazy o raném lidském osídlení. Všude mezi lávovými poli jsou roztroušeny známky pradávného neolitického života, ale pro nezkušené oko jsou neviditelné. Učený průvodce by dokázal ukázat stopy po kamenných kruzích, vědci prozkoumali stovky takových struktur přezdívaných pouštní draci, jejich přesný účel a funkce však dosud nejsou známy, snad kdysi sloužily jako pasti na chytání a zadržování zvířat. Podobné neolitické stavby byly studovány po celém Arabském poloostrově, v Sýrii a v Jordánsku. Lidé v okolí sopek sbírali obsidián, ceněný pro svou ostrost a využívaný jako řezný nástroj i pro zbraně. Jsou zde prastará pohřebiště, jistě i příklady skalního umění. Stopy přítomnosti neolitických lidí dokládají, že tato oblast bývala v minulosti mnohem zelenější a kvetoucí.

Na zpáteční cestě nás řidič zavezl k lávové jeskyni, jakých je v Harrat Khaybar spousta. Bohužel, jeskyně byla doslova zanesena odpadky, což se zdá být v takové pustině nepochopitelné. Vnitřek se ani nedal vyfotit, jako byste fotili skládku. Nejznámější z lávových jeskyní Harrat Khaybar je Umm Jirsan. Její systém lávových tunelů je dlouhý 1481 metrů a archeologové v něm objevili desítky tisíc až 7000 let starých zvířecích kostí, především hyeny žíhané, ale také koní, kozorožců, velbloudů. Objeveny byly i fragmenty lidských lebek. Průzkum a výzkum těchto rozsáhlých tunelů je teprve v začátcích, archeologové narazili nejen na staré kosti, ale i množství současných stop po vlcích, hadech, na netopýry atd.

V úvodu bylo psáno, že lávové proudy jsou překvapivě blízko posvátného města Medína. Z poloviny 13. století (rok 654 a šestý měsíc Jumada-II islámského kalendáře) pocházejí zprávy o sopečné erupci v Harrat Rahat, kilometry široká řeka lávy se valila na historicky první islámské město a pohřbívala vše, co jí stálo v cestě. Erupci údajně zaznamenali až v Damašku, neboť mraky popela zakryly oblohu. Věřící se shromáždili k modlitbám v Al-Masdžid an-Nabaví, tedy v Prorokově mešitě, proud lávy nakonec Medínu ušetřil o několik kilometrů. Tento lávový proud má v současnosti i odborný název – Al-Medina Volcanic Field (AMVF). Erupce má podle islámských učenců i spojitost s výrokem proroka Mohammeda. Alláhův posel naznačil o soudném dni: „Hodina nebude stanovena, dokud ze země Hidžáz nevyjde oheň a nevrhne světlo na šíje velbloudů v Busře.“

Kreativita přírody v chajbarském vulkanickém poli je neuvěřitelná. Výhled od hrany kaldery Jabal Bayda jako by nebyl z tohoto světa, černé lávové jazyky prostupují mezi horami a potkávají se s pozůstatky činnosti bílých sopek. Na dosah černé sopky Jabal Qidr i Jabal Al-'Aqir kloboukovitého tvaru, fantaskní obrazy, kam oko dohlédne.