Netrvalo dlouho a po silnici si tentokrát přímo proti nám vykračuje další. Velbloudi se kolem silnic pasou, obvykle je někdo stráží, u jednoho stádečka bílých velbloudů zastavujeme. Hlídá je chlapík, vypadá na Súdánce. Že bychom fotografovali velbloudy, které má na starosti, se mu ale nelíbí. Dostává cigaretu, poděkuje, ale k focení se nadále staví odmítavě.

Ovšem k focení se stavějí odmítavě i velbloudi. Všichni a všude. Kdekoli jsme zastavili na kraji silnice, abychom udělali pár velbloudích fotek, rošťáci se otočili a zamířili do nehostinné krajiny. Fotografovat saúdské velbloudy zblízka tedy není úplně jednoduché, nebaví je to, fotíte jejich zadky, zdálo se, že jsou plaší a kontaktům se vyhýbají.

Arabština údajně zná více než 40 výrazů pro různá plemena, stáří a pohlaví velbloudů. Značky „pozor, velbloud“ je nerozeznávají, v klasickém červeném trojúhelníku je silueta jednohrbého velblouda (Camelus dromedarius). Velbloudi, které jsme vídali podél silnic, nejsou divocí, dromedáři nežijí volně v přírodě možná už tisíce let. Jejich hlídače či pastevce jsme neviděli vždy, někdy jsme někoho zahlédli posedávat mezi keři, mávli jsme na sebe rukou. Je zvláštní, že se v pusté krajině s keřem sem tam, dokáže tak velké zvíře uživit, utrhávají něco k snědku i z keřů a nízkých stromků, které mají dlouhé trny.


.
.
.

Ohrozit dopravu velbloudi mohou, pozornost se vyplatí. Podél dálnic, na nichž je povolená rychlost 140 km/h, jsou ploty, přes které se velbloudi do silničního provozu nedostanou. Ovšem na vnitrozemských silnicích žádným podobným překážkám nečelí, ve vstupu jim nic nebrání. Občas zažijete velbloudy na vskutku nečekaných místech, černé lávové pole kam oko dohlédne a… kráčí si v něm bílý velbloud. Vystoupáte na hranu kaldery sopky, a dole vidíte pasoucí se velbloudy, protože v kaldeře rostou i keře a nějaká tráva.

Divoké a nebezpečné bývaly rozsáhlé oblasti Arabského poloostrova ovládané beduínskými kmeny. Beduíny kdysi orientalista Alois Sprenger trefně nazval „parazitem velblouda“, neboť dokonale využívají všeho, co jim velbloud může poskytnout. Včetně vytrvalosti v boji. Vlastnost pro beduíny životně důležitá, protože jejich způsob života nepatřil k nejmírumilov­nějším. Loupežné přepady karavan a lstivé nájezdy na oázy, založené na manévrovacích schopnostech těchto nepřekonatelných jezdců, byly tradiční beduínskou „kulturou“. Beduínského válečníka a jeho statečnost oslavuje i arabská předislámská poezie: „…Pláčeme za své oběti, avšak při vraždění nás city nezastaví, dříve, než slunce povstane, dopadnou na vás naše ostré lesknoucí se meče… má velbloudice přehlédne duny bystrým okem a vrhá se vpřed na rychlých nohou, které unikají i pohledu a rychle se míhají, jak ruce žen naříkajících pro lásku svých mrtvých mužů…“ (Jaroslav Oliverius, Svět klasické arabské literatury). Ovšem, ve 21. století je beduínská divokost minulostí.


.
.
.

Velbloud v Saúdské Arábii vstupuje na silnice mezi dopravní prostředky, ovšem sám býval po tisíciletí důležitým dopravním prostředkem. Poušť je všude na Arabském poloostrově za humny, v poušti se jezdívalo na velbloudech (v současnosti v terénních autech). Překladatel Jaromír Hajský kdysi o poušti napsal – „není jen vyprahlým, mrtvým prázdnem… sice neplodí trávu, ale plodí hodnoty a zásady. Bezprostřední dotek pouště je pro mnohé lidi – nejen proroky a beduíny – druhým nejsilnějším dotekem v životě po doteku matky.“ Jaromír Hajský ji popsal jako vysoce inspirativní prostředí, kde si dávná, duchovně bohatá historie podává ruku s moderní, vulgárně oduševnělou dobou.

Ropné bohatství znamenalo pro pouštní stát postupnou modernizaci, velbloud přesto zůstává oslavován díky svému spojení s tradičním kočovným způsobem života beduínů. Maso velblouda pokládají muslimští Arabové za halal, tedy povolené. V průběhu tisíciletí sloužil velbloud nejen jako dopravní a válečný stroj, vždyť byl klíčem k úspěchu arabských výbojů a šíření islámu v severní Africe a na Blízkém východě, ale i jako potrava. Velbloudí maso jsem během pobytu v Saúdské Arábii nevyhledával, ovšem podobně jako v dalších zemích regionu ho lze ochutnat, např. v některých specializovaných restauracích připravují maso z velbloudích mláďat, v arabštině hashi. Samozřejmě, ve srovnání např. s kuřecím, je velbloudí maso drahé.

Tradicí Arabského poloostrova jsou i velbloudí závody. Zažil jsem je kdysi v městečku Douz na jihu Tuniska a na severní hranici Sahary. Jmenuje se to Festival International du Sahara a bylo to o umění a tradici saharské Afriky. Prastaré berberské Afriky – závody velbloudů, berberští koně, lovící pouštní psi, beduínské obřady, tance, poezie. Velbloudí dostihy jsou součástí arabské společnosti, kdo ví, kolik staletí a tisíciletí. V SA jsou oblíbeným tradičním sportem, návštěva dostihových závodišť může být vzrušující zajímavou podívanou i pro neznalé. Velbloudí dostihy jsou v posledních 50 letech profesionálním sportem, výše odměn šplhá do milionů saúdských rijálů. V zemi se koná několik velbloudích festivalů, známý je např. rijádský King Abdul Aziz Camel Festival, každoroční akce pod královskou záštitou, která představuje velbloudí dědictví v saúdské kultuře. Na festivalu uvidíte tisíce velbloudů vyzdobených podle starých tradic. Podobný je Crown Prince Camel Festival, který se koná v Taifu, vzdáleném asi 180 km od Džiddy.