Letadlo z Istanbulu obletělo nad mořem celou Džiddu, otočilo se nad městem a přibližovalo se k letišti z jihu. Nestává se často, aby člověk viděl v noci z letadla fontánu. Ovšem fontána krále Fahda (městu ji věnoval král Fahd bin Abd al-Azíz) vystřikuje vodu až do výšky přes tři stovky metrů a je nejvyšší na světě. Byla postavena v 80. letech minulého století a od šesté večerní je nasvícená a dobře viditelná i z výšky.


Nábřeží s výhledem na fontánu krále Fahda je místem večerních pikniků

Džidda je rozlehlé město, táhne se podél pobřeží Rudého moře v délce více než 25 kilometrů a má přes 4,5 mil. obyvatel. Čtvrť Al Balad na jihu Džiddy je od fontány krále Fahda vzdálená asi osm kilometrů, jedinou variantou dopravy je taxi. Většina taxikářů ve městě jsou Pákistánci, odhadem 80/90 procent. Další jsou z Bangladéše, Indie, Srí Lanky, Jemenu atd. V Džiddě pracují, rodiny daleko doma navštěvují jednou za rok. Mávli jsme na jednoho, anglicky komunikoval solidně, na otázku, kolik stojí cesta do starého města, s úsměvem odvětil, jak budeme chtít, ať jsme spokojení. Když čtyřicet, tak čtyřicet, je to na nás. Dostal třicet a byli jsme spokojeni my i on. Zpět jsme jeli se zapnutým tarifem a bylo to dražší než třicet.

Když Džidda začala bohatnout díky ropnému boomu, lidé se stěhovali do rostoucích modernějších částí města. Stará čtvrť chátrala, až před několika desítkami let místní autority pochopily, že potřebuje pomoc. Jakmile vkročíte do Al Balad, ocitnete se o dlouhý čas zpět. Orientace, mapa, do kapsy, toulejte se uličkami, nakupujte u obchodníků, kteří stojí či posedávají před svými krámky. Najednou se objeví malá kavárnička v zapadlé uličce, budete vítáni, dva rijály za kávu (asi 12 Kč).

Barevné dřevěné arkýře upoutají hned během prvních kroků starým městem, každý z nich by nepochybně mohl vyprávět spoustu prastarých příběhů, vždyť právě touto čtvrtí vedla kdysi poutní cesta do Mekky. Však na okraji stojí Makkah Gate. A pod ní desítky koček, ostatně, Džidda je plná kočičího světa. Muslimský prorok měl rád kočky (na rozdíl od psů), dodnes mají muslimové kočky v oblibě. A starají se o ně, jídlo i vodu dostávají. Staré město je dobře hlídané, v uličkách posedávají v křesílku či na židli policisté, někteří se dají do řeči.


Barevné dřevěné arkýře upoutají hned během prvních kroků starým městem


Rawashin se často objevují i na moderních budovách


Džidda bohatla díky každoročním muslimským poutím (hadždž)


Jeden z mnoha obchůdků v Al Balad

Arkýřům na historických věžových domech se říká roshan nebo rawashin (plurál). Používaly se k zakrytí oken, jejich původ bychom měli zřejmě hledat v Persii, slovo „rosen“, z něhož se vyvinulo „rawashin“, odkazuje na tehdejší balkony a světlo. Rawashin jsou nepochybně nejvýraznějším architektonickým prvkem Džiddy, zejména ve staré čtvrti. Ale jejich využití, tedy spojení s dávnou architekturou, se objevuje i na moderních budovách včetně hotelů a vládních budov. Rawashin odrážejí historii tradiční islámské architektury a Al Balad byl zapsán na seznam historického dědictví UNESCO. Mnoho starých budov je restaurováno, dá se říci, že Al Balad vstává z mrtvých, zájem o starou část Džiddy se obnovuje.

Kdy se v Džiddě objevily první dřevěné rawashin, není známo. Udává se, že rozšířeny byly již v abbásovském období (od 8. stol.), největšího rozkvětu dosáhly v osmanské éře. Nejstarší písemná zmínka o rawashin v muslimské literatuře pochází z 11. století, ve svém díle je zmiňuje jeden z nejvýznamnějších islámských teologů Al-Ghazálí. Perský filozof tehdy kritizoval rozšíření rawashin a žádal jejich omezení v případě úzkých cest, které tyto arkýře ještě více zužují.

Před rozvinutím islámské víry neměly vchody do mnoha arabských domů dveře ani záclony. Muslimské učení dávalo mnohem větší důraz na soukromí. Jeden ze známých hadísů (výroků proroka Mohameda) ze sbírky nejvýznamnějšího znalce hadísů v dějinách islámu imáma al-Bukhāri zní: „Pokud někdo nahlíží do tvého domu bez tvého svolení a ty po něm hodíš kámen a zničíš mu oči, nebude na tobě žádná vina.“
Rawashin přispívaly k většímu soukromí v budovách a znemožňovaly spatřit cokoli uvnitř. Zároveň poskytovaly výhled ven, zřejmě je využívaly především ženy, které se nesměly – tak bezproblémově jako muži – objevovat na ulicích. Odtud pozorovaly okolní svět, aniž by byly viděny. Rawashin sloužily jako místo k sezení vybavené matracemi a polštáři. Navíc byly účinné pro dosahování příjemného vnitřního prostředí navzdory extrémnímu venkovnímu horku. Pomáhaly cirkulaci vzduchu a chránily před slunečním zářením. Jejich využití se postupně rozšiřovalo a pokrývaly celá průčelí budov až do horních pater. Nejprve se snad dovážely z ciziny, ale zdomácněly a vyráběli je místní řemeslníci. Navíc přispívaly k estetické hodnotě domů, což je znát na první pohled dodnes, v současnosti mají spíše tradiční a umělecký než funkční důvod.


Datle, kam se podíváš


Siesta, zavřít krámek a odpočinek


Oblíbená kavárna ve starém městě


Nejstarší mešita Džiddy Al-Šafi'i

Nejstarší vyčnívající části domů se nazývaly „asakir“, což už je hodně archaický a nepoužívaný výraz. Asakir se zřejmě šířily již ve druhé polovině 1. století islámského kalendáře (jeho počátek je v roce 622). Až později zdomácnělo pojmenování rawashin. Pravděpodobně na počátku 20. století se místo rawashin začalo říkat mashrabiya (český přepis mašrabíja), možná to byla snaha o poarabštění všudypřítomného perského termínu. Pojem mašrabíja tehdy neexistoval ani v Egyptě, kde je v současnosti nejrozšířenější, a je zřejmě odvozen od slovesa „shariba“, které znamená pít. Bylo to tedy místo, kde lidé sedávali, odpočívali a osvěžovali se nápoji. Je také možné, že rawashin a mashrabiya jsou rozdílné prvky, v tom se ovšem dle mého pátrání na internetu neshodnou ani arabští autoři a povědomí mezi lidmi v rozdílech nebude významné. Mashrabiya je spíše perforovaná detailně propracovaná okenní zástěna k odclonění slunečního světla, která vytváří průvan a funguje jako klimatizace, může tedy být součást rawashinu, který je známým architektonickým prvkem ve většině arabských zemí, ale mnoho národů má pro něj svůj vlastní termín.

Jak stará je Džidda? A jak stará je nejstarší mešita Džiddy? Odpovědi na tyto otázky se liší. Podle některých svědectví sahá historie Džiddy až do raných dob před Alexandrem Velikým, který ji měl dokonce navštívit. Byla by tedy stará téměř 2500 let, tehdy to nepochybně bývala pouze malá rybářská vesnice. No, Alexander města dobýval, nenavštěvoval, navíc jeho cesta do Persie stěží vedla přes jižnější prostory Arabského poloostrova. A co by v rybářské vesnici pohledával. Ale legendy se dobře poslouchají.

V roce 647 n. l. si třetí chalífa Uthmán vybral Džiddu jako hlavní námořní přístav pro vstup do Mekky. Kdo ví, kolik tehdy – pouze 15 let po smrti islámského proroka – proudilo do Mekky poutníků právě přes moře. Ovšem pokud v tehdejší Džiddě žili horliví následovníci Mohameda, nepochybně stavěli mešity. Díky úzkému spojení s každoroční muslimskou poutí (hadždž) se v Džiddě usazovalo kosmopolitní obyvatelstvo, žili a pracovali v ní muslimové z Asie, Afriky a Blízkého východu, což přispělo k růstu, slávě a prosperitě města. Otevření Suezského průplavu v roce 1869 přineslo obrovské bohatství mnoha obchodníkům, kteří si stavěli bohatě zdobené domy.

Nejstarší cestovatelská zpráva popisující Džiddu je zřejmě v díle Kniha cest (Safar-náme), které sepsal perský básník a filozof Nasir-i Khusrawa. V 11. století vykresluje Džiddu jako velké pobřežní město obklopené hradbami, s krásnými bazary, mešitami, bránou směrem do Mekky, město bez vegetace, bez stromů, vše, co bylo nutné ke každodennímu životu, se dováželo z okolních vesnic. Zažívala prosperitu, stabilitu, byla významným obchodním přístavem, kde kotvily lodě z Egypta, Indie a dalších krajů.

V Džiddě se nachází mnoho působivých historických mešit, především mešita Al-Šafi'i. Je známá také jako mešita Al-Atiq, je nejstarší mešitou v pobřežním městě u Rudého moře. Byla pojmenována po imámovi Muhammadovi ibn Idrisovi Al-Šafi'i. Některé prameny uvádějí, že je stará téměř 1400 let (další tvrdí, že pochází z osmanské éry), tedy z časů chalífy Uthmána. Mramorové sloupy pocházejí z rané éry islámu a předpokládá se, že je do Džiddy přivezli obchodníci z Etiopie. Na stavbu mešity bylo použito mořské bahno, cihly, kámen a dřevo – tyto materiály se obvykle používaly i na stavbu tradičních domů. Ve vstupu do mešity mi nikdo nebránil, v klidu jsem se usadil u jednoho sloupu, samozřejmostí je si před vstupem zout boty. Vzápětí se objevil pán, bezvěrce nevyhazoval, ale přinesl mu balenou vodu. Staré město má mnoho působivých míst i mnoho míst, která potřebují rekonstrukci, v Saúdské Arábii na to jsou peníze. Po setmění, kdy jsou krámky stále otevřené, je najednou spousta uliček tmavých, ale žádné ohrožení tady necítíte.

V časech siesty jsou krámky zavřené, vítají vás pouze dřevěné dveře. Okolo půl čtvrté začne svolávání k jedné z pěti modliteb dne, pánové si jdou umýt nohy před svou povinností k Bohu, až poté po modlitbě znovu otevřou své krámky. V jedné uličce jedna prodejna datlí vedle druhé, další ulička plná prodejen s oděvy, v další jsou prodejny ryb a rybí restaurace, nechybí spousta suvenýrů apod. Chcete si koupit např. model Velké mešity v Mekce (Al-Masdžid al-Harám)? Toulat se dá pár hodin.

Ve starém městě se dobře nakupuje. Jednou ze situací, které musí čelit každý, kdo vyjede do arabských zemí, je smlouvání. Někteří tvrdí, že je součástí kultury. Smlouvání na trzích, v mnoha obchodech, je v arabském světě běžné. V Saúdské Arábii jako by na tuto součást kultury zapomněli, turistický ruch a možnost pořádně obrat neznalé prostředí ještě naplno neobjevili. Nikdo nenadhodí na úvod nesmyslně vysokou částku, leckde, i ve starém městě v Džiddě, jsou např. na oblecích a botách cedulky s cenou.