Mexický deník

Den 15: Cancún

Cancún nemá dlouhé dějiny, dokonce má dějiny doslova kratičké. Město bylo uměle založené z rozhodnutí mexické vlády jako budoucí turistické centrum. Bouřlivě se rozvíjel, v současnosti je už možná milionovou metropolí Yucatanu, v žádném jiném mexickém městě není tolik hotelů, včetně těch nejdražších.

Máte-li v Cancúnu pouze den času, nejzajímavější je vyrazit na Boulevard Kukulcán. Cancún má proslulé pláže, právě tady je například Playa Delfines s úžasným bílým pískem, který omývá tyrkysové moře. Kdo má rád pláže, je na správném místě, navíc, Playa Delfines zdaleka nebyla přeplněná jako mnohé jihoevropské pláže.

Cancún je novodobé město, to neznamená, že nestojí na místech, kde kdysi vzkvétala mayská kultura. Na Boulevard Kukulcán, který se táhne kolem laguny Nichupté v délce asi 25 km, je archeologická zóna El Rey, asi kilometr a půl vedle Museo Maya de Cancún a areál San Miguelito i s pyramidou. Taxi z centra by byl příliš drahý vzhledem ke vzdálenosti, na Boulevard Kukulcán jezdí z Avenidy Tulum městské autobusy R1 a R2, cena 12 pesos za jízdu, platí se řidiči. Je nutné počítat s časem, v případě pomalejšího provozu to bude ¾ hodiny.

Večer odlet směr Paříž, Praha.

Archeologická zóna El Rey

Playa Delfines

Den 14: Muyil

Archeologický areál Muyil je od Tulumu vzdálen asi 25 kilometrů. Byly v něm nalezeny artefakty datované od roku 350 před naším letopočtem až do konce 15. století, zůstal pravděpodobně osídlen až do příchodu španělských conquistadorů. Nejvýznamnější stavbou je pyramida vysoká 17 metrů, nazvaná Estructura 8I-13, nejvyšší na celé Riviera Maya, tedy na severním pobřeží státu Quintana Roo. Úplně nahoře je postaven chrám, bohužel, na pyramidu se vystoupit nesmí.

Jak zdolat těch 25 kilometrů bez auta… Je nejvyšší čas vyzkoušet místní servicio colectivo. Dodávky, do nichž se vejde až přes 15 lidí, tolik jsem jich na cestě tam napočítal sedících, další stáli, což znamená mít dost ohnutou hlavu, přece jen colectivo není pro stojícího vysokého člověka. Cestou několik zastávek, v Muyilu přímo u archeologického areálu. Servicio colectivo je služba překvapivě organizovaná. Kousek za autobusovým nádražím ADO směrem k Muyilu, hned u silnice (Avenida Tulum) je stříška, pod ní několik sedadel, dokonce vyvěšený jízdní řád. A řídí to pán s vysílačkou. Do Muyilu to jezdí každou hodinu, vždy v celou. Platí se při výstupu řidiči, do Muyilu si řekl o 50 pesos. Po skončení prohlídky areálu jsem se postavil na kraj silnice a asi za čtvrt hodiny jelo colectivo. Mávl jsem, tradičně našlapané, což znamená, že já jsem byl ten stojící.

Nejen Muyil, asi všechny mayské archeologické areály jsou v lesích, což znamená mosquitos. Na Yucatanu jsou pouze dvě roční období – prší a neprší. To bez deště začíná v prosinci a táhne se do konce naší zimy. Letos se deštivá sezona maličko protáhla, a i ve druhé polovině prosince sem tam sprchlo, prudce, ale krátce. V areálech je výhodou, že se člověk schová pod stromy, někde do nějakého výklenku ve zdech, jak kde se kam smí vstoupit. A přestože je letos deště v prosinci asi o něco více, než by se čekalo, komáři neobtěžují, nebo obtěžují minimálně. V hluboké džungli v Calakmulu jsem komáry nepotkal, několik bodnutí jsem dostal v Becánu, v Muyilu opět bez komárů. Průvodce Luis mi v Calakmulu vysvětloval, že se v lékárnách prodávají specializované repelenty podle toho, jestli míříte do džungle, nebo někam v blízkosti měst.

Jedním ze suvenýrů, které turistům v Mexiku nabízejí, jsou sombrera. Samozřejmě v turistických oblastech a obchůdcích jsou to sombrera slaměná, většinou po krajích ozdobená a s nápisem Viva Mexico. Přesné sombrero à la Emiliano Zapata jsem neviděl. V jeho revolučních časech bylo široké sombrero obecným doplňkem všech Mexičanů (mužů), ten, který nosíval Emiliano Zapata se od klobouku charro lišil vysokou špicí typu piloncillo, vyráběly se z plsti, králičí srsti, případně palmových listů. Každopádně pozor na ceny, nikde vyvěšené nejsou, ptám se v jednom krámku, za největší 800, ptám se za chvíli ve druhém, za největší 550, ptám se potřetí zase o kus dále, za největší 350. Rozdíl znatelný, smlouvat se vyplatí, optat se na cenu vícekrát, též.

Večeře… Co tentokrát například mole. Kus masa, například kuře, nebo vepřová žebra, zalitý omáčkou. Právě o tu omáčku jde. Jenže… v současném Mexiku se tento termín používá pro široké spektrum omáček, což znamená, že mohou být naprosto odlišné. Sladké, nebo pikantní, nebo oboje dohromady. Je mole rojo, mole verde, mole poblano i mole almendrado atd., nejlepší je se zeptat dopředu, jaký druh mole připravují, na jídelním lístku bude totiž nejspíše pouze mole / vepřová žebra. A netušíte, zda to bude sladké… Obecně omáčka obsahuje ořechy, chilli papričky, ovoce, rozdílná koření jako černý pepř a skořici. Může to být hovězí se zeleninovou směsí atd. Existuje prý fráze „ir a un mole“, tedy jít na mole. O původu mole se „perou“ dva mexické státy – Puebla a Oaxaca. Známá legenda vypráví, že v klášteře Santa Rosa několik španělských jeptišek nevědělo, jak uctít arcibiskupa, který k nim zavítal. Všechno, co měly, chilli papričky, chléb, ořechy a omylem čokoládu, hodily do hrnce a připravily omáčku, kterou přelily upečeného krocana. Arcibiskup si jídlo oblíbil a mole se stalo součástí mexické kultury. Tato událost se údajně stala v Pueble.

Muyil, nejvyšší pyramida na Riviera Maya

Muyil, 17 metrů výšky

Si šlapete lesem a najednou…

Den 13: přesun na sever, Tulum

Přesun zpět směrem na sever, autobus ráno v 7:35 do Tulumu. Obavy, že práce na silnici udělají své, se naplnily, dostáváme informaci, že autobus má čtyři hodiny zpoždění. Terminál v Xpujilu je malá zapadlá zastávka, desítka sedadel, slečna, která podá nejasné informace, ale o čtyřech hodinách ví.

Takže se posadit a čekat a rozhlížet se kolem. Sem tam projde kolem paní s koštětem, zamete, sem tam jedna dvě paní kojí děti, sem tam nabízí někdo něco k prodeji, přijede nějaký autobus (přesně dva), odjede, a čeká se a čeká. Další autobus do Tulumu jede až ve 12:30, včera večer zbývala dle webových stránek ADO tři sedadla, bude vyprodaný, ale snad ten v 7:35 dorazí. Dorazil, řidič zašel na oběd, dal si půlhodinovou přestávku a jelo se. Zpoždění 3,5 hodiny.

Večeře… Co tentokrát například burritos, nic nového pod sluncem, známe z českých restaurací. Dva chutné kousky za 190 pesos, hranolky, habanero salsa v příjemné restauraci. Příjemné až do okamžiku placení, kdy si automaticky připočítali 20 % ceny. Taková propina, jak se zde říká dýšku, jim neprošla. Na burittos narazíte téměř všude, ale nejsou evidentně tak populární jako tacos, které se nabízejí na každém kroku, na vozíčku u chodníku, v nejjednodušších stáncích, v obyčejných rychlých občerstveních i v lepších restauracích. Tvrdí se, že burritos jsou typickým mexickým jídlem, ale před burritem by Mexičan dal přednost tacos, případně quesadillas s pikantní salsou. Příběh burritos začal v Ciudad Juarez na severu Mexika ve státě Chihuahua během revoluce v roce 1910. Jistý Juan Mendez byl majitelem malého podniku s potravinami. Aby jídlo uchoval déle teplé, vymyslel jeho zabalení do tortilly. Jídlo přepravoval na oslu a zabalené v tortille připomínalo náklady, které osel nesl. Asi tak vznikl název, ve španělštině je osel burro, tedy burrito je jakási zdrobnělina.

Pollo asado (pečené/grilované kuře) je rozšířené stravování

Den 12: Calakmul, nejvyšší pyramida Yucatanu

Jak do Calakmulu… Jde to autem, pokud jste si půjčili. A je to asi nejjednodušší a nejlevnější. Nebyl to můj případ. Na internetu jsem objevil průvodce www.calakmuladventures.com. Tím průvodcem je Luis H. Zurita, oslovil jsem ho nejprve emailem, poté domluva přes whatsapp, sjednáno na neděli, přes jeho webové stránky zaplaceno 50 % částky, druhá půlka po výletu hotově.

Ve 4:15 byl Luis s autem před hotelem. Jo, ve 4:15, to není chyba. Za normálních okolností je archeologický areál Calakmul otevřen od 8 do 17 hodin. Jenže… Tren Maya. Výstavba dráhy ovlivnila i Calakmul, kam se mexická vláda snaží zjednodušit přístup a nalákat více turistů. Což znamená, že se do Calakmulu vylepšuje silnice. A 13 km od Calakmulu rostou hotely (nebo jeden velký hotel). Z pyramid to člověk nevidí, stále platí, že stojíte na pyramidě nazvané Estructura II a kolem dokola vidíte desítky kilometrů pouze džungli. Stačí se podívat na mapu, jak hluboko v džungli se areál schovává.

V současnosti je areál otevřen od 6:00 do 13:00. Poté přístupovou silničku uzavřou a pracuje se na ní. Ptal jsem se Luise, který žije v malé vesničce nedaleko Xpujilu, jak se dívá na takovou výstavbu, jeho odpověď byla, zdejší lidé jsou za Tren Maya a další výstavbu rádi, ti, kteří proti ní protestují, tady nežijí. Jo, místním to zlepší život a přinese příjmy. Ovšem v tuto chvíli je to jedno obří staveniště.

Nad korunami stromů, výhled z pyramidy Estructura II, desítky kilometrů kolem pouze džungle

Z nejvyšší pyramidy Yucatanu se téměř dotýkáte tukanů

American black vulture (Kondor havranovitý) se usadil na zdi několik metrů od nás

Ze Xpujilu je to asi 120 km a dvě hodiny. První polovina po silnici směr Escárcega, před pátou ráno téměř bez provozu. V polovině se odbočí doleva jižním směrem do džungle. A hned tam se platí, 63 km před Calakmulem. Celkově se platí tři částky, jedna jde místním autoritám, druhá za vstup do rezervace, třetí je federální, dohromady to je asi stovka pesos. Někde ve třetině cesty je další kontrola, závora, pán si odškrtne auto a lidi. Cesta je rozbitá, před několika lety byla obnovená, ale pohyb těžkých vozidel udělal své. Takže se vyhýbat dírám.

Calakmul hrál významnou roli v historii regionu po více než 12 století. Nebylo to menší mayské osídlení, naopak, žilo v něm na 90 tisíc obyvatel a byl mocným soupeřem nedalekého Tikalu (v Guatemale, něco přes padesát kilometrů džunglí, bez silnice). Jejich rivalita může být přirovnávána k boji dvou velmocí. Tahákem Calakmulu je Estructura II, nejvyšší pyramida mexického Yucatanu, sahá do výšky až 55 metrů. Má dva stupně, zdola tak na vrchol není vidět. V Calakmulu se na pyramidy smí vystoupit, což je především dáno minimálním počtem turistů. Zdálo se, že až do deváté ranní jsme byli v areálu sami. A sami na nejvyšší pyramidě. V budoucnosti se může stát, že mexické úřady přitáhnou více turistů a důsledkem bude, že zakáží vstup nahoru. Tím ovšem Calakmul ztratí většinu svého kouzla, protože právě nahoře je to nejkrásnější. Sedíte na vrcholu gigantické pyramidy, proti které je El Castillo v Chichén Itzá hračka pro děti, stromy pod vámi, kolem létají papoušci, tukani, supi (jeden přistál na pyramidě několik metrů ode mne), skáčou opice, je to úchvatný přírodní koncert. A široko daleko jen zelená džungle, kam oko dohlédne.

Archeologové dosud objevili tři místa s mayskými nástěnnými malbami. Nejslavnější je Bonampak v Chiapasu, dalším San Bartolo v Guatemale nedaleko Tikalu a třetím Calakmul. Má to ovšem háček. Vlastně pořádný hák. Největší hák. Na rozdíl od Bonampaku jsou malby v Calakmulu nepřístupné.

Před půl rokem se v Calakmulu nic nedělo, současné práce návštěvu nijak neovlivní, s výjimkou času, poslední vstup je v 10 dopoledne. Byl jsem v Calakmulu pozdě? Asi to před lety bylo pohodlnější. Ovšem pozdě se dostaví ti, kterým v budoucnosti kvůli zvýšené návštěvnosti zamezí vstup na pyramidy. Jistě, musí se chránit a příliš lidí je příliš lidí. To už ale bude jiný Calakmul. Každopádně, pokud chcete vidět pyramidy na Yucatanu, Tikal, Chichén Itzá, Calakmul, Mirador a Tulum (kvůli moři). Dva z těchto areálů jsou snadno dostupné a přeplněné.

Estructura II, horní patro není zezdola vidět

Stéla na pyramidě Estructura I

Tyto mayské nástěnné malby jsou nepřístupné

Den 11: Xpujil, Becán

Xpujil (výslovnost ekspujil) je především východisko do Calakmulu. Ovšem mayské památky jsou i v jeho bezprostředním okolí. Na severozápadním okraji města archeologický areál Xpujil, asi 7 km po hlavní silnici západním směrem Becán.

Taxíkem k branám areálu Becán za 100 pesos, domluva, že se pro mne vrátí za 2,5 hodiny. Téměř to bylo málo. Protože na pyramidy v Becánu lze vystoupit, na rozdíl od všech známých v Chichén Itzá, Tulumu apod. Ne, že by výstup zabral tolik času, ovšem nahoře člověk rád posedí, rozhlíží se do korun stromů, čas plyne.

Občas čítávám, že uzavření pyramid je i z důvodu bezpečnosti. Souhlasím, že k výstupu na pyramidy v Becánu je vhodná opatrnost. Schody sem tam končí, stoupá se po kamenech, někde vlhký mech, nic extra náročného, ovšem pokud se nahoru vydají méně pohybliví nebo neopatrné děti, mohou mít problém. Takže, bacha. Uprostřed schodiště neschodiště natažený provaz, kterého se v případě nutnosti lze přidržovat. Seshora je parádní výhled, z korun stromů se ozývá hukot ptactva. V Becánu lze vystoupit na čtyři pyramidy.

Areál přímo v Xpujilu je malý, cesta tam a zpět, max hodina. Nejznámější a jediná významnější je stavba nazvaná Tři věže.

Xpujil je hodně ničen stavebními pracemi. Na hlavní silnici jsem dal na doporučení restauraci Sazon Veracruzano. Příjemná terasa, jenže před ní silnice, po které jezdí náklaďáky. Nakonec to nebylo tak rušivé, jak by se podle textu zdálo.

K výstupu na pyramidy v Becánu je vhodná opatrnost

Den 10: přesun na jih, Xpujil

Ráno autobus Mérida – Chetumal, večer další autobus Chetumal – Xpujil. Oba ADO, první v pohodě, druhý kličkoval mezi náklaďáky. Za první hodinu jízdy z Chetumalu jsme urazili pouze 35 kilometrů. Důvodem je výstavba železnice Tren Maya (nebo Maya Train), která bude dlouhá přes 1500 km a má propojit turistické destinace poloostrova až do Palenque. Dvě trasy, jedna vede do Cancúnu přes Campeche ze západu, druhá přes Xpujil a Chetumal po východní straně. Pracuje se i v nočních hodinách, projekt Tren Maya zaštítil prezident Mexika, stavba vyvolala spoustu protestů. Oficiální stránky www.trenmaya.gob.mx. Není to pouze tak, že by na silnici jelo množství nákladních aut a zpomalovaly provoz. Z džungle vedou na silnici desítky zablácených cest, po nichž vozy vyjíždějí, což provoz na silnici zastavuje.

Dal jsem na informace, že tady na jihu Yucatanu leckde i v hotelech vyžadují pouze cash a cestu džunglí k pyramidám Calakmul budou chtít také zaplatit hotově. Lépe se tedy na tuto variantu připravit. Každopádně, nejezděte sem v období dešťů, v prosinci již začíná suchá sezona, ale v průběhu dneška vydatně pršelo a silnice (dá se tomu tak říci v tomto stavu?) je pod blátem a vodou. V tom lépe nešlapat, a přestože je hotel vzdálen půl kilometru, raději taxi za 30 pesos.

Den 9: Izamal

Izamal je koloniální město založené v polovině 16. století na zbytcích starověkého mayského osídlení. Což znamená, že uprostřed města je několik pyramid. Jistě, nečekejte El Castillo z Chichén Itzá. Jedinečným ho činí barva, v centru města vše září žlutou, tato barva Izamal proslavila, má to image, má to do určité míry šarm, ale až příliš často šarm uvadající, leckde je žlutá hodně špinavá.

Do Izamalu jezdí z Méridy společnost Oriente, vhodný je čas 8:45, zpět ve 13:00 (další 15:30). Jenže, když autobus vyrazí z Méridy se zpožděním téměř hodinu, zkrátí se čas na poznávání Izamalu. Ostatně, centrum je malé, za dvě hodiny se dá projít. Od Méridy je Izamal vzdálený asi 80 km, ale autobus to jede nejméně 90 minut, docela často zastavuje a nabírá cestující na zastávkách, žádný rychlík. Opět se jede na kartu, nahrají na ni cenu jízdenky – 38 pesos.

Convento San Antonio de Padua patří k významným klášterům, založil ho v roce 1549 Diego de Landa a františkánští misionáři. Diego de Landa horlivě bojoval proti modlářství a lidským obětem, ovšem nechal spálit téměř všechny mayské rukopisy (kodexy), ze kterých bylo možné čerpat informace o mayském náboženství a civilizaci. Na druhou stranu je autorem knihy Relación de las cosas de Yucatán, mnoho z toho, co dnes známe o životě mayské civilizace, pochází právě z jeho díla. Klášter je přímo v centru města na hlavním náměstí a kousek od terminálu Oriente. A je natřen žlutě. Nejvíce žlutá barva vynikne při západu slunce, město se rozzáří, ale za tmy jsem se vracet do Méridy nechtěl.

Otázkou je, zda Izamal doporučit. Pokud jedete autem, máte to při cestě, proč ne. Výlet z Méridy… několik hodin v autobusu, nejsem si jistý.

V centru Izamalu

Izamal

Izamal

Pirámide de Itzmatul, od konventu asi tři sta metrů

Den 8: Uxmal

Uxmal nepochybně patří k největším mayským archeologickým areálům, přestože s Chichén Itzá bych ho nesrovnával, jiná liga. To je zřejmé již z návštěvnosti, v Uxmalu není problém zažít pocit téměř samoty, což bylo překvapující. Kolem desáté ranní bych lidí v areálu napočítal maximálně pár desítek. Vstupné je 531 pesos, což srovnatelné s Chichén Itzá je, a je to vstupné přehnané. Platí se opět dvakrát, dvě okénka vedle sebe, jednou 90 a podruhé 441 pesos. Vypadá to, že jedno je platba místní a druhá státní.

U mnoha budov je na první pohled patrné, že rekonstrukce byla rozsáhlá, leckde až příliš na můj vkus. Většina Uxmalu by jinak ležela na zemi. Na internetu se dočtete, že jméno Uxmal pravděpodobně pochází z mayštiny a znamená „třikrát postavené“, což odkazuje na to přebudovávání. Snad by se hodilo nové jméno, díky rekonstrukci „čtyřikrát postavené“. Nejkrásnější stavbou je samozřejmě pyramida – Pirámide del Adivino. Je vysoká 35 metrů, nahoře chrám. Pyramida věštkyně, nazývaná také Pyramida čaroděje nebo trpaslíka. Vypráví se o ní legenda, kdysi ji popsal už John Lloyd Stephens (jeho publikace z poloviny 19. století v angličtině i španělštině lze koupit v místní prodejně u vchodu, cena je asi 300 pesos, doporučuji). Jde o příběh trpaslíka, syna čarodějky, který se narodil z vajíčka. Právě trpaslík prý za jedinou noc postavil pyramidu a stal se vládcem Uxmalu. No, spíše ji stavěli otroci… V areálu nechybí hřiště na pelotu, vzadu stojí Gran Pirámide, což je sice přitažlivý název a člověk by tam běžel, ale je ve špatném stavu a nesrovnatelná s trpaslíkovou. Bohužel, ani v Uxmalu není možné na pyramidy vystoupit.

Pirámide del Adivino

Pirámide del Adivino v polovině 19. století

Stejně jako v Chichén Itzá i v Uxmalu nabízejí služby průvodci. Ve španělštině a angličtině za 800 pesos, v dalších jazycích je to dražší. Pokud cestuje skupina, cena je přijatelná, pro jednotlivce náročnější. V Uxmalu se na kamenech povaluje spousta leguánů, v jednu chvíli jsem jich viděl najednou devět. Všímejte si různých hromad kamenů kolem cestiček, to jsou jejich oblíbená místa. Zdálo se mi, že jsou bázlivější než jejich kolegové v Tulumu, což asi souvisí s počtem lidí, přece jen, Tulum je přeplněný.

Uxmal je přes 80 kilometrů jižně od Méridy, cesta tam je jednoduchá, cesta zpět komplikovanější. Chcete-li jet do Uxmalu autobusem, rozsáhlý výběr není. Paní u okénka terminálu ADO mi na papírek napsala tři časy tam – 6:00, 8:00 a 12:00 a dva zpět – 15:00 a 17:00. Trasu nejezdí ADO, ale společnost SUR. Tam to jde ještě jednoduše, autobus dokonce vyjel přesně. Ovšem zpět jedou pouze dva autobusy, a protože jedou až z Campeche, paní hned upozorňovala, že se může přes Uxmal vracet spíše až kolem 15:30. Bylo to nakonec 15:55, zatímco autobus tam byl téměř prázdný, autobus zpět narvaný, lidé stáli. Koupení lístků funguje na kartu. U pokladny dostanete kartu, na kterou nahrají zaplacený obnos a z této karty čte řidič informace o jízdném. Zpáteční jízdenku prý až od řidiče v autobuse.

Cesta trvá téměř 90 minut. Proč riskovat, že náhodou druhý zpáteční autobus nepojede, asi nejlepší varianta je v 8:00 tam a v 15:00 (15:55) zpět. Přestože je to na ruiny Uxmalu příliš času, za dvě hodiny si areál projdete, ale dá se sednou do restaurace.

Původně jsem plánoval zaplatit si u nějaké agentury celodenní výlet po tzv. Puuc Route, což jsou Uxmal a blízká archeologická naleziště Kabah (22 km od Uxmalu), Sayil (10 km od Kabahu), Xlapak (5 km od Sayilu) a Labná (4 km od Xlapaku). Nikdo takový výlet v Méridě nenabízí, vyptával jsem se. Bez auta to nevyjde.

Večeře… Co tentokrát například poc chuc. Další jídlo udávané jako typické pro Yucatanský poloostrov, přestože není nijak staré, co se týká původu, dokonce někteří historici řadí jeho vznik až do 20. století. Ale rozšířené je, snad v každé restauraci ho na jídelním lístku nabízejí. Filet vepřového masa marinovaný v pomeranči, opéká se na dřevěném uhlí, červená cibule, rýže, dvě salsy, jedna je hodně pálivá, upozorňoval číšník, malé tenké tortilly.

Pirámide del Adivino

Část areálu Uxmal, vpravo Pirámide del Adivino, vlevo vpředu hřiště na pelotu, vzadu Cuadrángulo de las Monjas

Cuadrángulo de las Monjas

Den 7: Mérida

Mérida je největší (téměř milionové) město Yucatanu, vyrostla na troskách starověkého mayského sídla. Centrem města je Plaza de la Independecia, další používaný název je Plaza Grande. Park, jehož strany mají asi sto metrů, obklopují historické budovy – katedrála San Ildefonso, dokončená v roce 1598, jedna z nejstarších v tzv. Novém světě, Casa de Montejo s krásnou fasádou (1549).

Méridu založil v roce 1542 Francisco de Montejo mladší a je pojmenována po stejnojmenném městě v Extremaduře ve Španělsku. Extremadura je regionem, odkud pocházeli nejznámější conquistadoři amerického kontinentu. Nejen Francisco Pizarro a Hernán Cortés, ale také:
Pedro de Valdivia – zakladatel Santiaga de Chile
Pedro de Alvarado – dobyvatel Guatemaly
Hernando de Soto – první Evropan, který překročil Mississippi
Francisco de Orellana – pojmenoval Amazonku
Vasco Núñez de Balboa – první Evropan, který přešel Panamskou šíji.
Řada nově založených měst Nového světa byla pojmenována podle měst v Extremaduře – v Mexiku a v Jižní Americe stojí mj. Mérida, Medellín, Trujillo.

Ovšem Francisco de Montejo starší nepocházel z Extremadury, jeho rodným městem byla Salamanca. Od roku 1527 dobývali otec a syn Yucatán, mayský odpor zastavili až kolem roku 1548.

V centrálním parku Méridy je živo. Přes den i večer. Laviček je dostatek, na každého se dostane. Nejsou zde jen klasické lavičky, jaké známe z evropských krajů. Ale i místní originální „sillas tu y yo“, v překladu „židle ty a já“. V Méridě jsou k vidění nejčastěji, v jakémkoli jiném mexickém regionu jsou vzácnější. Jsou natřeny bílou barvou, spojeny madly, ale sedí se opačným směrem proti sobě, takže když sedíte, jste čelem k druhé osobě. Tyto židle často používají milenci. Původ těchto křesílek je nejasný, existuje populární legenda o přísném otci, který dával pozor na čest své dcery. Otec vnímal, že když se dcera posadí se svým chlapcem, s nímž začínala chodit, na normální lavičku, jsou těsně vedle sebe. A tehdy se rozhodl vytvořit „sillas tu y yo“. Tímto způsobem si chlapec a dívka mohli pohodlně povídat, aniž by museli sedět vedle sebe.

V uličkách v sousedství Plaza Grande je spousta hotelů, restaurací, barů, v Méridě rozhodně není nedostatek míst, kam by člověk zašel na večeři a večerní zábavou. A nezapomeňte si předtím nechat parádně vyčistit boty, to je na Plaza Grande tradiční řemeslo. Mimochodem, dodnes tu stojí cedule z covidových časů, že je povinné nosit u čištění bot cubrebocas, tedy roušky, a udržovat minimální vzdálenost 1,5 metru.

Casa Montejo

Tradiční řemeslo na Plaza Grande

Lavičky ty a já

Den 6: Chichén Itzá

Chichén Itzá bylo jedním z největších mayských měst. Rozvíjelo se především od pozdní klasiky (asi 600–900) až do poklasického období (asi 900–1200). Když se v roce 2007 šířilo hlasování lidí z celého světa, kterým vybírali sedm nových divů světa, Chichén Itzá nemohlo chybět. Což je, bohužel, znát už před vchodem. Těch autobusů…

První dojem je negativní, je narváno. Druhý dojem je opět negativní, vstupné totiž stojí 614 pesos, což je v přepočtu na české asi 800. Slušná pálka. Třetí dojem je, jak jinak, negativní, od vstupu se člověk téměř prodírá nejen mezi ostatními návštěvníky, ale i mezi mnoha stolky prodejců turistických cetek a neustále slyší good price, one dollar. Jenže… pak vyjdete na prostranství a díváte se a díváte a díváte na El Castillo a negativa jsou pryč, zůstane estetický pocit. A za ním chrám válečníků se sochou ležícího Chacmoola (Čakmul, je nahoře nad schodištěm a vidět pouze zdálky, zblízka ho schodiště zakrývá) a řadami sloupů. El Castillo působí dokonalým dojmem, přestože to zdaleka není nejvyšší pyramida Yucatánského poloostrova, je vysoká „pouze“ 24 metrů, dalších 6 metrů je vysoký chrám na vrcholu. Nahoru vede 91 schodů.

Mimochodem, pokladny… Je více front, více pokladen. Před každou asi šest lidí, nic hrozného, stoupnu k jedné, u prvního okénka mi paní prodá lístek za 90 pesos, o krok vedle druhá paní druhý lístek za 524 pesos. S lístky jdu do fronty pro cizince, jeden pán mi roztrhne první lístek, o dva kroky dále stojí další pán a roztrhne druhý lístek.

El Castillo

Před El Castillo se samozřejmě všichni fotí, je to neorganizované, ale funguje, jedna dvojice či jednotlivec před pyramidou, někdo vyfotí, hned střídá další, a tak dále až do večera. Na pyramidy ani další budovy se nesmí, ani například mezi sloupy, obchází se po cestách. Člověka hned napadne, jak to tu vypadalo před sto a více lety. V roce 1843 vydal John Lloyd Stephens publikaci Incidents of Travel in Yucatan. Udává se, že Edgar Allan Poe ji nazval „možná nejzajímavější cestopisnou knihou, která kdy vyšla“. John Lloyd Stephens v ní zasvětil obyvatele Západu do tajemství Yucatánu lyrickým popisem 44 mayských míst včetně tehdy neznámých Chichén Itzá a Uxmal, text je doprovázen úchvatnými ilustracemi Fredericka Catherwooda. Základní čtení pro ty, kteří se dívají s otevřenýma očima na El Castillo a spol. Stačí se rozhlédnout po internetu, knihu lze sehnat. A podívejte se na internetu na staré fotky Chichén Itzá. Také Kukulkánova pyramida (El Castillo) byla zarostlou ruinou, pod náporem pralesa se zraku objevovala pouze špička.

Good price, one dollar je těžké se zbavit. V lepším případě uslyšíte i pozdrav hola, v nejhorším případě to říká paní u stolku se suvenýry a nezvedne ani hlavu od mobilu. Přesto, pokud je člověk unaven davem, v odlehlejších prostorách areálu jim lze uniknout. Ovšem good price, one dollar nikoli, to je všude.

V 17 hodin se pomalu stmívá, takže v 16 zpět do Valladolidu minibusem společnosti ADO. Jak autobusy tak minibusy jsou v pohodě, autobusy pohodlnější, více místa na nohy, minibus bych volil pouze na kratší vzdálenosti do stovky kilometrů (možná na delší ani nejezdí). Jejich webové stránky (www.ado.com.mx) jsou zřejmě pouze ve španělštině, kdo nerozumí, internetové překladače poslouží spolehlivě. Autobusy nikdy nevyjely včas, ale to by člověk v Mexiku ani neočekával, zpoždění nikdy nebylo dlouhé, maximálně něco přes deset minut.

Večeře… Co tentokrát například tacos. Zaujal mne pohled na pečené vepřové, malá tortilla s kousky vepřového za dvacku pesos (dvě čtyřicet atd.), k tomu salsa, prý hodně pálivá říkal pán, lze to různě kombinovat. Tacos je další tradiční mexické (nejen) jídlo, opravdu tortillka s různou směsí, může být hovězí, fazole, papriky atd. A na závěr banány, tady říkají plátano, dva za šest pesos, nekup to.

Takto končívala mayská pelota, správně tlachtli. Nůž v jedné ruce, uříznutá hlava protivníka v druhé.

Hlavy napíchnuté na kůlech

Některé chrámy v Chichén Itzá jsou bohatě zdobené

Autobus a minibus ADO

Den 5: Valladolid, cenotes

Yucatanský poloostrov má díky poréznímu vápenci podzemní systém jeskyní a zdánlivě nekonečnou spoustu vývěrů vod. Říká se jim cenote a jsou někdy i přímo ve městech. Nebo v jejich okolí. V cenotech se dá koupat v průzračné vodě, ovšem zadarmo to není a někdy se v těch nejznámějších pohybuje vstupné až do stovek pesos. Jedna, snad poslední yucatanská bezplatná, je přímo v Tulumu, jmenuje se Aldea Zama a z Avenidy Tulum je to něco přes kilometr. Bezplatná, tedy ani označená, bez rady místních ji pravděpodobně nenajdete. Prostě z ulice najednou cestička do lesa. Je maličká, dá se do ní skákat, alespoň místní to zkoušejí, cizinci tam asi nezabloudí. V okolí Tulumu jsou další a známější, např. Dos Ojos, Calavera, Grand Cenote. V nich je často opravdu našlapáno, asi lepší přijít později, zjistit, kdy zavírají, což může být v 17 hodin, takže třeba v 15. Tyto jeskynní systémy nabízejí i potápění, pro turisty je obvykle bezpečné, rekreační potápěč by si ovšem měl zamluvit doprovod zkušeného domácího.

Původ slova cenote je v mayském „tsónot“, což znamená něco jako vývěr vody. Mayové je v dávné minulosti samozřejmě využívali, mohli ovšem být také jakousi jejich bránou do podsvětí, nepochybně se v mnohých prováděli rituály a lidské oběti.

Je zjevné, že místní policie nenechává v klidu kohokoli, koho podezírá z užívání drog. A na můj první pohled se – zdá se – orientuje podle vzhledu. Což znamená, máte-li např. dredy, asi se nejedné kontrole nevyhnete. Mimochodem, na každém kroku jsou v Tulumu lékárny, před vstupem cedule nabízející mj. ibuprofen, diclofenac, omeprazol, penicilin. Směnárny mají lepší kurz pesa vůči dolaru, kde měli předevčírem 16,2, kupují za 16,6.

Minibusem do Valladolidu, asi sto kilometrů, 160 pesos. Mění se čas, jede se do jiného státu. V Tulumu a celém státu Quintana Roo platí Eastern Standard Time. V dalších státech poloostrova – Yucatan a Campeche – platí Central Standard Time, je o hodinu méně. Celkově jsou v Mexiku čtyři časová pásma.

Valladolid má něco přes 50 tisíc obyvatel. Především, je základnou pro návštěvu Chichén Itzá, nejslavnějších mexických mayských památek. Centrem je náměstí, uprostřed Parque Principal Francisco Cantón Rosado obklopený restauracemi a obchody, nechybí stará architektura s podloubím a katedrála. Dá se říci, že mexická centra jsou si dost podobná, kontinentální architektura, park a katedrála. Hezká kombinace. Ulice jsou ve Valladolidu pojmenované pouze čísly, ubytování na Calle 41, asi 100 metrů od náměstí. Uprostřed města, půl kilometru od náměstí, si každý může zaplavat v Cenote Zací, vstup 60 pesos. Asi 6 km východním směrem z města je slavná Cenote Suytún.

Večeře… Co tentokrát například Cochinita pibil, tradiční yucatánské jídlo, Mayové kdysi dávno pekli vepřové maso zabalené v banánových listech. Na listu puerco opravdu servírovali, jen nebyl banánový, škoda, ale chuť to asi neovlivní. Je to trhané vepřové v salse z achiote, ta dodáva chuť, servírovali s kousíčky červené cibule a malými tenkými a teplými tortillami. Dočetl jsem se, že toto mayské jídlo proslavil film Tenkrát v Mexiku režiséra Roberta Rodrigueze, v němž si na něm pochutnával Johnny Depp.

Maličká bezplatná cenote Aldea Zama v Tulumu

Cenote Zací ve Valladolidu

Centrum Valladolidu

Den 4: Tulum Ruinas

Světoznámé místo a podle toho i přeplněné. Doporučuje se dorazit brzy ráno, než se sjedou autobusy s výletníky z Cancúnu a Playa del Carmen. Otevřeno je od osmé ranní. Z centra města jsou to tři kilometry, nejdražší a nejpohodlnější je taxi. Smlouvat se nedá, zkusil jsem a vytáhli na mne tabulky. Kam to spěješ oriente (vím, že Mexiko není na východ)? Už žádné smlouvání, na všechno tabulky… Každopádně 200 pesos je pevná cena + 200 pesos zpět, v přepočtu na české 530 Kč za 6 kilometrů.

Taxikář končí asi 700 metrů před vstupem. Těch sedm stovek je nejprve mezi obchody a stánky se suvenýry, poté ke kase, které si člověk nevšimne, je poněkud stranou a žádné šipky, jednoduše mne najednou dále nepustili, neměl jsem na ruce správný náramek. Platí se vstup do národního parku, až o kus dále je pokladna se vstupným do archeologického areálu. Jiný kraj, jiný mrav. Člověk by v Tulumu na světoznámém místě čekal pokladnu v kamenné budově, ale kdepak, jakási maringotka, okénko, a pobavila mne cedule, že se má 90 pesos platit přesně, protože nemají těch deset zpět na stovku. Měl jsem stovku a deset zpátky bylo. Lze si najmout místního průvodce, anglicky hovoří v Mexiku asi všichni, kdo pracují v turistických věcech.

Tulum je nádherné místo, především díky moři. Žádné vysoké pyramidy, jako v Cobá a leckde jinde v Mexiku. Nejvyšší El Castillo má asi 12 metrů. Areál není rozlehlý, na délku přibližně 400 metrů, na šířku asi 170. Hodina na procházku a prohlídku stačí, ale to by byla rychlovka, dvě hodiny jsou akorát. Pokud je zamračeno, sem tam čekáte kvůli fotce na slunce, které prokoukne mezi mraky, zabere to ještě více času, byly z toho tři hodiny. Nevýhodou areálu je počet lidí a především fakt, že jsou všechny prastaré mayské budovy obehnány provazem a nikam se nesmí. Takže pouze po cestičkách. Nejvíce to naštve právě u El Castilla, zavřené je i nádvoří před pyramidou, kde by se dalo v pohodě chodit, cestičky tam jsou, což ukazují starší fotografie. Chápu, že tisíce lidí denně na pyramidě může po nějaké době působit negativně, ale proč je uzavřená cesta před pyramidou… Je to nepříjemné i pro fotografování, El Castillo nelze vyfotit zpředu s celým schodištěm, protože stojíte kus za zídkou, která ho kryje. Takže někoho vzít na záda a dát mu fotoaparát. Naopak výhodou pro fotky je, že temply jsou bez lidí a dají se bez nich vyfotit.

El Castillo si lze prohlédnout i z moře. Pláž přímo pod útesem, na němž „hrad“ stojí, je uzavřená, ovšem z nedaleké pláže vyrážejí lodě. Pokud je vítr a rozbouří vlny, je to pouze pro někoho, kdo ani při pořádném houpání netrpí mořskou nemocí.

Rozšířeným obyvatelem tulumských ruin je Ctenosaura similis, česky Leguán černý. Že se kolem nich pohybují tisíce lidí, je už nerozhází. Vyhřívají na rozpálených kamenech nad mořem, nebo se perou o kus ovoce, který někdo pohodil. Před lidmi neutíkají, když budete mít štěstí, budou vaše nohy od leguána jen dvě desítky centimetrů. Nebojí se, když se jim nechce hýbat, nehýbají se, což je pro fotografování ideální.

Jedním z nejčastějších prodávaných suvenýrů v Mexiku jsou lebky. Spíše kulturní ikony bohaté na symboliku, mají hluboký význam v kultuře a historii Mexika. Vyjadřují oslavu života, úctu k předkům a přijetí smrtelnosti. Fascinace Mexika lebkami není vynálezem současnosti, tradice sahá až do předhispánských civilizací. Smrt není považována za konec, spíše další etapu v cyklu života. Symbol znovuzrození? Calaveras, jak se jim říká, jsou mj. součástí oslav listopadového Dne mrtvých. Charakteristickým rysem mexických lebek je živé zbarvení, jasné barvy a veselé vzory.

Tulum, to je především Avenida Tulum, turistická třída táhnoucí se městem. Stačí zajít do vedlejší uličky a v barech a restauracích je o desítky procent levněji, kus dále to vypadá leckde jako slum, nebo téměř slum. Šel jsem tou rozpadající se silnicí, už spíše prašnou se spoustou děr sám, žádný další gringo v dohledu, fotoaparát jsem raději schoval do baťůžku. Povalující se psi, děti, více dřeva a plechu než zdiva, ale i okénka s prodejem tacos apod. Odvrácená tvář Mexika.

Večeře… Co například fajitas, jídlo i u nás dostatečně známé. Zašel jsem do jedné vedlejší uličky, ale jen pár kroků, hned příjemný bar, nic divokého, dvě třetinky piva za 100 pesos, kuřecí fajitas za 170, k tomu si připočítali spropitné 50 pesos, což je téměř 20 procent. Nabízeli fajitas tradičně i hovězí, ale také krevetové. Nakrájené proužky masa, totéž s několika druhy papriky, parádně opečené, k tomu dvě salsy, jedna pálivá, jedna málo pálivá, jak říkal pán, plus malé tenké tortilly.

El Castillo

El Castillo nad mořem

Obyvatelé Tulumu, v archeologickém areálu jsou všude

Kultura Calaveras

Den 3: Cobá

Cobá je od Tulumu necelých padesát kilometrů. Taxi jsou šíleně drahé, ptal jsem se jen ze zvědavosti na cenu, 1500 pesos (mexické peso je 1,3 Kč). Jezdí tam colectivos, což jsou minibusy, které vyrážejí, když se naplní, a věřte, že naplněné budou s využitím každého centimetru prostoru. Lepší volba je autobus, z nádraží ADO v Tulumu jede první v 8:36, poté až po 11 hodině, společnost Oriente, cena je asi 70 pesos, platí se až v autobusu, v pokladně na nádraží lístky neprodají.

Jenže, jak zpět do Tulumu… V Cobá zastavil autobus na místě, které je sice na mapě označené jako zastávka, ovšem v reálném světě zastávka neexistuje, přesněji, cizinec ji nevidí, místní asi vědí, že tam autobus zastavuje. Ptal jsem se, jestli nevědí, kdy pojede autobus do Tulumu, možná někdy pojede, váhali. A tak jsem vyrazil pěšky směrem k hlavní silnici, křižovatka asi 2 km. Zkušenost mi napovídala, že tady gringa nenechají jít dlouho, nepochybně něco pojede. Ušel jsem snad 100 metrů, zastavilo auto, rychlá domluva o ceně a jelo se.

Cobá má dlouhou historii, která začala kolem roku 200 nebo 100 před naším letopočtem. Od prvních staletí našeho letopočtu jedno z nejmocnějších měst severního Yucatánu, za vrcholných časů mezi lety 500 až 900 měla údajně 50 tisíc obyvatel. Cobá udržovala úzké kontakty i s velkými sídly mnohem jižněji, jako jsou Calakmul nebo Tikal v dnešní Guatemale.

Cena do archeologického areálu Cobá je 100 plus 90 pesos. Nejprve se u brány platí stovka, tj. pro local, jak mi vysvětlili, poté přímo u vstupu devadesát. U vstupu je možné zakoupit pití, bude se hodit, v areálu lze strávit několik hodin a dost se nachodí. A na tom je založen místní byznys – můžete si půjčit kolo, případně se pohodlně posadit do sedačky a už se vezete rikšou, neptal jsem se, jak tomu říkají. Sedíte vpředu, vzadu pán šlape. Genderově dost nevyvážené, žádné kolařky/rikšačky jsem neviděl, není divu, ani pánové občas nevypadali, že by tolik šlapání bylo úplně bezbolestné. Nuže, pokud jste líní ujít několik kilometrů džunglí, pohodlnější volba.

Krátce po vstupu stojí první pyramida v tzv. Grupo Cobá. Hned vedle hřiště na proslulou pelotu, což byla nejspíše rituální hra, nikoli z našeho hlediska sportovní. Hřiště měla obdélníkový půdorys a dlouhé strany lemovaly šikmé zdi, na nichž byl umístěn kamenný kruh. Pravidla se nedochovala, ovšem spekuluje se, že hra měla něco společného s kultem krvavých obětí.

Od Grupo Cobá je to přibližně něco přes kilometr k Nohoch Mul, nejvyšší pyramidě komplexu a snad druhé nejvyšší v Yucatánu. Tyčí se do výšky 42 metrů. Zklamáním je, že i na tuto pyramidu je již zakázaný vstup. Ještě v nedávné minulosti se mohlo šlapat nahoru, užít si seshora pohled na prales všude kolem, v tom je rozdíl mezi pyramidami v Mexiku a v Guatemale, kde se nahoru smí (pokud to nově také nezatrhli). Od Nohoch Mul je to téměř dva kilometry kolem pyramidy Conjunto Pinturas ke skupině stél, na nichž nezkušené oko stěží rozpoznává postavy a děj, lepší orientaci umožňují nákresy vedle.

Několik kilometrů od Cobá jsou cenotes Multun-Ha, Choo-Ha a Tankach-Ha, lze si půjčit kolo (samozřejmě za peníze) a užít si koupání.

Pyramida Cobá

Pyramida Nohoch Mul

Hřiště na posvátnou pelotu

Jedna z mnoha stél v areálu

Život v pralese nad hlavami

Den 2: Tulum

Cancún, pokud člověk není plážový typ, v tomto novodobém turistickém městě nenajde příliš zábavy. V hotelové zóně na pobřeží Karibiku, která se táhne podél laguny Nichupté, jsou mayské ruiny El Rey, Yamil Lu’um a Museo Maya de Cancun. Dále na sever, také na pobřeží, El Meco. Na nějaké si udělám čas před odletem zpět do Prahy. Cancún byl založen v 70. letech minulého století, mexická vláda doslova naplánovala turistické středisko, z něhož se rychle stala vstupní brána na Yucatan s letištěm. Udává se, že v roce 1990 měl Cancún asi 167 tisíc obyvatel, v současnosti se blíží milionu.

Po příletu jsem v hale po pasové kontrole objevil pouze jednu směnárnu, kurz dolaru byl hodně nevýhodný – 15,1. Instinkt velel jít dále, ale další směnárna již nebyla. Stačilo se zeptat a zabočil jsem do odletové haly, kde měla směnárna výrazně lepší kurz – 16,1. Pořádný rozdíl. V Cancúnu a především později v Tulumu, kde je směnáren spousta, jsem vídal kurzy lepší – 16,25 až 16,5. Nuže, na letišti měnit jen nutnou várku, aby měl člověk na bus, nebo taxi, jezdí i shuttle, zavezou až do hotelu. Ceny dopravy z letiště letí děsně nahoru, ale pokud přiletíte za tmy, je taxi asi nejjednodušší a nejlepší volba.

Z autobusového nádraží na Calle Pino směr Tulum. V Tulumu jsou jedny z nejkrásnějších památek mayské civilizace, důvodem je jejich postavení na útesu nad mořem. Jsou fotografie mayských ruin a za nimi nádherného tyrkysového moře stále skutečné? Uvidíme. Příjezd do Tulumu přibližně v 15 hodin, než se setmí, zbýval čas na seznámení s Avenidou Tulum, která protíná město. Široká rušná turistická třída s množstvím restaurací, barů, směnáren, obchůdků se suvenýry (co takhle pořádné zapatovské sombrero…), nabídkami výletů.

Cesta do Tulumu byla zklamáním. Autobus byl pohodlný, poloprázdný, až nečekaný dostatek místa na nohy. Jenže… silnice vede stále podle pobřeží a člověk sem tam očekává, že uvidí z okna moře, nějaký přebohatý resort s golfovým hřištěm. Kdepak. Mayská riviéra, která se táhne jižně od Cancúnu až pod Tulum, zůstala skryta. Celou cestu totiž silnici lemuje neprostupná zelená hradba, tedy, nikoli nějaká umělá zeď, ale přírodní. Všude les, přes který není vidět. Občas ho přeruší vjezd do nějakého resortu, tím lesem je to ale k moři ještě nejméně kilometr. Jedinou „zábavou“ dvouhodinové cesty byla zastávka v letovisku Playa del Carmen. Do autobusu vkročila dvoučlenná policejní kontrola se psem, a odcházeli ve třech, s jedním mladíkem, u něhož možná pes cítil to, kvůli čemu byl vycvičen.

Večer mne překvapil chlapík, který lákal dovnitř do baru na večeři a pivo. Ptal se, odkud jsem. Praga, odpovídám. A slyším, že jsem z Portugalska. Zaprotestoval jsem, jenže on rozuměl Braga, což je historické město na severu Portugalska. Prahu znal také a hned byl samé amigo amigo. Což jistě říká mnohým, přesto jsem se na chvíli posadil.

Jeden z mnoha barů v Tulumu, nechybějí tradiční sombrera. Ovšem mexické pivo úplně neuspokojí. Cena třetinky se v baru v Tulumu pohybuje do 50 pesos.

A Zapata na sebe nenechal dlouho čekat. Jeden z vůdců Mexické revoluce na začátku 20. století stále žije ve vzpomínkách.

Pouliční prodej ovoce

Den 1: Let Praha – Cancún

Nuže vzhůru do Mexika, řekl jsem si, již podruhé, po pěti letech. Mexiko, to je úchvatná kombinace předkolumbovské a španělské kultury.

Už vím, jak je vítán cizinec v Mexiku. Napsal kdysi nejslavnější mexický literát Carlos Fuentes knihu Starý Gringo. Z ní je následující dialog mexických rebelů:
„Co jiného může čekat nějaký gringo tady mezi námi než smrt?“
„A proč by tu měl hned umřít?“
„Protože překročil hranice, jen proto. Copak to není dostatečný důvod?“

Fuentes si za hrdinu svého románu vybral starého Američana, který se rozhodl nezemřít doma v posteli, ale vydal se k jižním sousedům v dobách revolučního běsnění, aby bojoval v řadách Pancha Villy a statečně padl nebo byl neméně hrdinně popraven (příběh byl zfilmován, hlavní roli si v roce 1989 zahrál Gregory Peck). Ale kdeže, časy tolika mexických revolucí jsou pryč (ovšem ruku do ohně bych za to nedal), Mexiko vítá cizince. Zvláště, když pro ně španělština není velkou neznámou. A tím pádem snad není až takovým gringem (ovšem ruku do ohně bych za to nedal).

S covidem přestali v Mexiku bláznit mnohem dříve než např. v USA. Do Estados Unidos Mexicanos se létá bez víza. Přesto, v březnu letošního roku prolétla v našich médiích zpráva, že mexické úřady v uplynulých měsících nevpustily do země desítky českých turistů. Na letišti v Cancúnu jsme se s paní u okénka pozdravili, hodila oko do pasu, dala razítko, a byl jsem v Mexiku. V Cancúnu ale pouze jediná noc, po snídani z autobusového nádraží ADO směr Tulum. Příjemné počasí, večer 26 stupňů, hotel se zahradou a bez komárů, zdá se.