Jak se dostat do Láliše… Nemáte-li auto, chce to maličko logistiky, žádná veřejná doprava tam nevede. Z Erbílu lze jet sdíleným taxi směr Duhok a vystoupit na křižovatce k vesnici Ain Sifni (Shekhan, En Sifne), od odbočky je to do Láliše asi 18 km. A dále stopovat, což může být komplikované, protože do Láliše sice jezdí auta, ale do svatého místa cestují celé rodiny, takže bývají plná. Z těchto vět je patrné, že zpět to bude ještě obtížnější. Lze si najmout taxi, což nebude levné, navíc většina taxikářů neumí anglicky, což znamená, že nedokáží říci anglicky ani základní číslovky, domluvte se s nimi na komplikovanější cestě a ceně. Na internetu jsem objevil stránky https://www.iraqikurdistanguide.com/ a jejich majitele – pan Haval Qaraman. Po krátké komunikaci přes WhatsApp jsme se domluvili na jednodenním výletu do Láliše, v takovém případě máte nejen řidiče s autem, ale i kvalifikovaného znalého průvodce, což je nepochybně podstatné.

Důležité je nezapomenout pas. Už asi 50 kilometrů za Erbílem auta zastaví první vojenský/policejní check point, bez pasu cizinec neprojede. Kontroly jsou rozdílné, někdy musíte vystoupit a jít k okénku, většinou ale řidič prohodí pár vět s vojákem, že veze tam a tam turistu. Do Láliše je to z Erbílu asi 120 km, necelé dvě hodiny jízdy a přes dva check pointy. Mimochodem, na internetu, např. na Wikipedii v češtině, je informace, že se Láliš nachází v guvernorátu Ninive, což již ovšem není provincie iráckého Kurdistánu. Byl jsem v Iráku ubezpečen, že je to nesmysl. Pokud by to platilo, neměl bych tam vízum, které platí právě pouze do iráckého Kurdistánu.


Cestou směr Láliš


Vstup ke hrobce náboženského vůdce jezídů Adího ibn Musáfir


V hrobce


V poslední zadní místnosti, tady odpočívá Adí ibn Musáfir

Přijíždí se z jihu, cestou možná budete čekat až stádo ovcí laskavě přejde silničku. Láliš leží uprostřed kopců v nadmořské výšce asi 850 metrů, působivý kraj, přestože kousek pod ním se projíždí kolem ropného pole. V současnosti je trasa do Láliše bezpečná, ovšem není to tak dávno, co se tímto regionem a historií jezídů opět přehnala válečná vichřice a dokonce snahy o vyvražďování. Islámský stát v roce 2014 útočil i na nedaleké město Ain Sifni, přes které se do Láliše jede. Bylo děsivě obvyklé, že členové IS jezídské muže vraždili a jejich ženy unášeli jako sexuální otrokyně.

Boty dolů již na parkovišti. Na určité zvyklosti je nutné dávat pozor, což platí u náboženských míst všude na světě. Všude se chodí naboso, nejen jako v mešitách, kde se zouvá před vstupem dovnitř, ale v celém areálu. Takže boty a ponožky nechat v autě (a kraťasy a minisukně, raději je rovnou zapomenout doma v ČR, to se opravdu v Iráku nehodí). Při vstupu do hlavní svatyně a všude uvnitř je nutné překročit práh, nevstoupit na něj. A když tam položíte třeba tisícovku (jistě, v místních dinárech) nikdo se neurazí. Fotografování obvykle nikomu nevadí, pokud fotíte více lidí a pokud nebudete ženám strkat fotoaparát do obličeje, což je pravidlo platné všude v regionu. Procházet areálem lze téměř bez omezení, třeba až nahoru ke stromu plodnosti, kde ženy zavěšují různé šátky, a je zřejmé, co si přejí.

Láliš je ústředním místem pro náboženské poutě a obřady jezídské víry. Každoročně od 6. října se koná nejposvátnější sedmidenní svátek Jamayi zahrnující řadu náboženských a kulturních rituálů. Pátého dne se koná jeden z nejdůležitějších obřadů, sedm dívek a sedm chlapců, oblečených v bílých šatech, představuje sedm velkých andělů. Podle tradice se andělé během festivalu shromažďují u nebeského Láliše a žehnají těm, kteří se shromáždili v nižším, tedy pozemském Láliši. Koná se průvod s pochodněmi, obětuje se býk, křtí se děti v posvátném prameni. Každý muslim je povinen vykonat alespoň jednou v životě pouť do Mekky, jezídové mají podobný úkol – vykonat pouť do Láliše.

Vstup do hlavní svatyně „stráží“ černý had. Jakou roli hrál had v biblických příbězích, je všeobecně známé, Adam by mohl vyprávět. Pro jezídy je had posvátný, vyprávějí, že když se v Noemově arše objevila díra a hrozilo její potopení v přívalech vody, ucpal ji právě had svým tělem. Jezídové tedy hady respektují a rozhodně by je neměli zabíjet. V knize Genesis je popsáno Noemovo potomstvo, jeho syn Jáfet měl syna Madaje, podle tradice právě od něho odvozují jezídové svou historii. Tvrdí se, že Kurdové jsou moderními potomky indoevropského národa Médů. Až do vlády Kýra Velikého (o němž sepsal starořecký historik Xenofón dílo O Kýrově vychování) ovládali Médové oblast dnešního západního Íránu a východního Iráku, později byli významnou součástí Perské říše. Překročíte práh svatyně a vstoupíte do místnosti se sloupy ovázanými barevnými šátky s uzly. Když nějaký uzel věřící rozváže, splní tím přání toho, kdo ho někdy předtím uvázal. A pokud uváže svůj, jednou se dočká toho, že jeho uzel rozváže někdo další. Voda z posvátného pramene Zamzam teče tam někde dole po schodech, prý je to jediné místo, kam nevěřící nesmějí, tuto vodu mohou užívat pouze jezídové. K hrobce Adího ibn Musáfir je to ještě několik tmavých matně osvětlených místností plných černých nádob na olivový olej, který je symbolem světla, vždyť se právě olejem plnily lampy. Až úplně vzadu je hrobka Adího ibn Musáfir.


Uzly přání


Přijíždějí celé rodiny


Anděl Páv


Láliš

Kdo byl nejvýznamnější světec jezídů… Narodil se nedaleko Baalbeku v dnešním Libanonu do nepochybně významné rodiny, vždyť byl po otci potomkem čtvrtého umajjovského chalífy Marvána I. Kdo ví, možná právě toto spojení mu dodávalo jistou autoritu. Po studiích v Bagdádu odešel do Láliše uprostřed kurdských hor a jeho mystické učení získávalo více a více přívrženců. Zemřel v roce 1162 a jezídové ho považují za vtělení anděla Páva. Byl oslovován jako šejch, což je známý uctivý titul celého Blízkého východu, u kurdsky mluvících jezídů toto oslovení splývá se jménem Adí, vychází z toho výslovnost šíchádí nebo šéchádí, v anglických textech se setkáváme se Şêx Adî.

Hlavní postavou jezídského náboženství je Tawûsî Melek, anděl Páv. V jezídské víře existuje jeden Bůh, který stvořil sedm andělských bytostí, nejvyšší je Tawûsî Melek. Symbol páva zdobí zdi svatyně. Někteří ho v křesťanství a islámu spojují s padlým andělem Luciferem nebo Iblisem; tím označili jezídy za uctívače ďábla, a je to hlavní náboženský důvod pronásledování jezídů. Důvodem utrpení jezídů na Blízkém východě je zřejmě i podobnost se jménem Yazid ibn Mu'awiya, alespoň se tato informace objevuje. Nevynechává ji ani např. Ottův slovník naučný (13. díl, 1898), encyklopedie světové úrovně: „Jezídovci, Jezídi, náboženská sekta kurdská v Mesopotamii. Jméno své odvozují od Jezída, jehož někteří stotožňují se známým omajjovským chalífou téhož jména. … Nauka jejich jest podivnou směsicí živlů pohanských (kouzelnictví), pársismu (dualismus), muhammedanismu a křesťanství. Vyvinula se snad z některé starší sekty armenské. … Na druhé straně mluví s největší úctou o ďáblovi (melek táús, melek-ul-kuvvat, anděl páv, anděl mocný), jejž pokládají posud za pána zástupů andělských.“

Podobnost v pravopisu je sice nápadná, ale vztah obou jmen tím končí. Yazid ibn Mu'awiya byl druhým chalífou umajjovské dynastie, který dokončil rozštěpení muslimů na sunnity a šíity. Po bitvě u Karbalá v roce 680 a zavraždění Husajna ibn Alí, vnuka proroka Mohammeda a jednoho ze synů Mohamedovy dcery Fátimy a Alího, čtvrtého chalífy islámu. Navíc, jezídové nejsou „lidé knihy“ (Bible, Korán), což nenávisti ze strany nepřátel přidává. V průběhu věků povraždili muslimové miliony jezídů. Ti považují své náboženství za nejstarší ze všech, jejich synkretická víra obsahuje např. prvky islámu i prastarého perského náboženství mithraismu. A je spojena s půdou, z návštěvy Láliše si vozí právě posvátnou půdu, která je jejich amuletem, zvláště po smíchání s posvátnou vodou. K jezídismu se nedá konvertovat, pouze se do něj narodit, ovšem lze náboženství ztratit, např. sňatkem s osobou jiné víry.

Vraždění jezídů má dlouhou historii, ovšem rok 2014 není až tak daleko. V současnosti, ve společnosti stovek lidí v bílém, působí Láliš jako mírumilovná oáza (a skutečně jí je), před deseti lety teroristé tzv. Islámského státu ovládli západní část země a město Mosul, vzdálené asi 60 km. Do Láliše se jede přes městečko Ain Sifni, je to přibližně 12 km. V roce 2014 útočili teroristé na Ain Sifni, většina rodin před jejich ofenzívou uprchla, bránit svůj domov zůstalo na pět stovek mužů. Hůře dopadli obyvatelé převážně jezídského města Sindžár (Sinjar) nedaleko syrských hranic, muži byli povražděni, tisíce žen a dětí odvlečeny do otroctví. Pokud nějaké vraždění v posledních dekádách naplňuje pojem genocida, což je systematické vyvražďování a ničení nějaké náboženské nebo etnické skupiny, byly to útoky IS proti jezídům.

Láliš se pod jménem Šejk Adí objevuje i v nám dobře známé literatuře. „Šejk Adí, to je zlé hnízdo,“ slyšel jsem říkat kapitána. „Hrozně zlé!“ odpověděl poručík. „Lidé tam vyznávají ďábla.“ „Ďábla! Alláh nechť je rozčtvrtí a rozdrtí!“ „To uděláme my.“ „Ano, rozsekáme je!“… …„Tančíte s ďáblem, zpíváte a modlíte se ke kohoutovi, který se vylíhl v pekelném ohni. Dolů s koní! Jste mými zajatci! Jste synové ďábla! Ztlučeme vás tak, že vás váš pekelný otec opustí.“ To jsou dva úryvky z knihy Divokým Kurdistánem Karla Maye, tak o jezídech a Šejk Adí smýšleli osmanští vojáci. Německý spisovatel psal nejen příběhy o Vinnetouovi, ale i historky z Orientu, jejich hlavní postavou je Kara ben Nemsí.