Řivnáčův průvodce po Šumavě (1883, sepsal František Adolf Borovský): „Jezero Laka jest méně navštěvováno než jiná jezera Šumavská. K cestě není zapotřebí vůdce. Výlet na celý den, nejlépe se zásobou potravy, aby nemusil cestující zajít do Hůrek, kde často mimo pivo nic dostati nelze. Jezero Laka (Lakasee, 1096 m), rulovými horami obstoupené, jest tvaru vejčitého, 16 m. hluboké a kryje plochu 3,5 hektarů. Zvláštností jeho vedle ostatních jezer Šumavských jsou slatinné břehy a množství sítí, jež nejen při březích, nýbrž i uprostřed jezera nad hladinu vodní vyniká. Při výtoku jezera jest několik lavic a stolů. Od Leopoldovy chýže (1185 m, as 10 minut cesty na západ) jest krásný pohled na jezero; odtud vede širokým lesním průsekem cesta přímo až na vrchol hory Laka (1339 m.). Od jezera jest do Štubenbachu asi 1 3/4 hodiny pěšky. Pěšky do Eisensteinu buď opět přes Falbaum (asi 3 hodiny), anebo stezkou nad Debrnickým potokem (jen s vůdcem) za 2 hod, do Ferinandsthalu a odtud přes Debrník za hodinu do Eisensteinu. Vozem nutno vrátit se od jezera opět přes Hůrky na Sušickou silnici.“

Ještě v polovině 19. století bylo jezero Laka pro svoji odlehlost v hlubokých hvozdech nepochybně těžko dostupné a neznámé. Otázkou je, nakolik bylo tím, co si představujeme pod výrazem jezero, a nakolik nepříliš hlubokým močálem s minimem vody. Vždyť až v 19. století lidé zvýšili hráz jezera a postavili stavidlo, aby vody mohly sloužit k pohonu strojů ve sklárnách a k plavení dřeva. K vytvoření jezera, jak ho dnes známe, tedy přispěla lidská činnost. Název Laka je nedávný, poprvé se toto jméno objevilo až v roce 1837 a to v německé formě – LakaSee. Udávají se dvě varianty původu jména Laka. Buď z latinského lacus, což označuje močál, stojatou vodu i jezero, nebo ze staročeského slova mlaka, což taktéž znamená močál. V česky psané literatuře se jezero Laka zřejmě poprvé objevilo v roce 1896, kdy byl vydán román Skláři (již o několik let dříve vycházel časopisecky) spisovatele Karla Klostermanna, představitele tzv. venkovské prózy. Ve svém díle popisuje tvrdý život sklářských rodin uprostřed tehdejší Šumavy v již zaniklé obci Hůrka nedaleko Prášil.


.
.
.

Kudy k jezeru Laka? Náročnější je cesta po červené turistické značce z Debrníku, jižní části Železné Rudy. Přibližně 8,5 km, až k přístřešku Pod Polomem pravidelně do kopce, poté stezka klesá k jezeru. Kratší je trasa z Nové Hůrky po modré turistické značce, pouze 4 km s převýšením 200 metrů. Obě cesty nepředstavují žádné terénní těžkosti, z Nové Hůrky nejprve po asfaltové, později po pohodlné štěrkové cestě. Přístupnost k jezeru je celoroční. Každopádně, nikde na trase není žádná možnost koupit si jídlo a pití, pouze v Železné Rudě či Nové Hůrce. Ve sluneční říjnový den zažijete odpoledne až 17 stupňů, pocitově kolem 25, na břehu jezera se lze hodiny doslova vyhřívat na slunci.

Přibližně v polovině cesty z Nové Hůrky stojí ruiny kostela sv. Vincence s kaplí sv. Kříže. Stávala zde zaniklá obec Hůrka, která se stala obětí tzv. železné opony. Na pamětní desce se dočtete: „V těchto místech stála jedna z nejslavnějších šumavských skláren. Byla založena známým sklářským rodem Hafenbrädlů v roce 1766. Ke sklárně přibyly později domky, ale také panský dům či Turecký dům pro obchodníky, fara a mlýn. Ignác Hafenbrädel zde nechal v letech 1788–89 postavit kostel sv. Vincence. Jeho nástupce Ch. F. Abele o více jak 30 let později vystavěl opodál kapli sv. Kříže s rodinnou kryptou. Uvnitř byli pohřbeni rodinní příslušníci, některé rakve měly skleněná víka. Po skončení sklářské výroby živila místní obyvatele převážně práce v lese. Od začátku 20. století, kdy zde ve 14 domech žilo přes 200 lidí, přicházelo na Hůrku stále více turistů směřujících především k jezeru Laka. Občerstvení a ubytování nabízel návštěvníkům hotel U jezera Laka Hermanna Schmida nebo obchod se smíšeným zbožím. Po roce 1989 byla opravena kaple a pietně upraveny základy kostela.“

Jezero nelze obejít, okolo nevede žádná turistická značka, přístup je pouze ze severní strany, kde jsou tři odpočinková místa s lavičkami a stoly. Všechny hosty vítají zákazy – zapovězen je vstup mimo značené stezky (1. zóna národního parku) i plavání včetně psů. V podzimním slunci se v modrých vodách jezera nádherně lesknou stromy, jezerní stěna spadá dolů velmi pozvolně, což je výrazně rozdílné např. od stěny nad Černým jezerem. Vysoko nad hladinou oblé svahy hory Plesná (Debrník) s vrcholem v nadmořské výšce 1336 metrů. Na severní straně vytéká z jezera Laka Jezerní potok, nejprve teče na sever směrem k Nové Hůrce, před bývalou obcí Hůrka se stáčí východním směrem, protéká Paseky a vlévá se do Křemelné v nepřístupných mokřinách asi čtyři kilometry severně od Prášil.


.
.
.

Podle textu na informační tabuli vznikají na hladině jezera plovoucí ostrůvky, zdobí je mj. mochna bahenní, ostřice obecná, sítina cibulkatá i suchopýr, ovšem v říjnu tato rostlina, která je typickým prvkem rašelinišť, nekvete, to musíte dorazit na jaře. Ostrůvky na jezeře jsou, ale „schovávají“ se blízko břehu na nepřístupné jižní straně, ani na jaře si tedy jejich květenu turisté neužijí. Jezero není hluboké, maximálně čtyři metry, dno je rašelinné, na rozdíl od kamenitých dalších šumavských jezer. V roce 2020 byla uveřejněna zpráva, že se po půlstoletí do jezera Laka samovolně vrátili pstruzi. Místní ekosystém dlouhodobě ničily kyselé deště, které měnily chemické složení vody, ryby hynuly, od 90. let minulého století se život v jezerech a potocích postupně obnovuje.

Druhá světová válka a politický vývoj v dalších desetiletích ovlivnily region a brutálně zasáhly do života místních obyvatel. Poválečný režim uzavřel okouzlující oblasti Šumavy, zmizely desítky vesnic, vysídleni byli němečtí obyvatelé. U jezera Laka se usadila pohraniční stráž. Po desítky let dlouhé přestávce se oblast otevřela turistice až po sametové revoluci. Krátce předtím, než železná opona sevřela i jezero Laka, natáčela se u něj slavná scéna filmu Divá Bára, v níž se nespoutaná hlavní hrdinka příběhu koupe nahá v tajuplných vodách. Existují dvě verze této scény. Podle první se herečka Vlasta Fialová, které její role přinesla obdiv téměř po celém světě, v jezeře nekoupala (nesměla, nebyla ještě plnoletá), zastupovala ji dívka ze Železné Rudy. Druhá naopak tvrdí, že Vlasta Fialová po koupání a natáčení v podzimní ledové vodě onemocněla, dokonce se zánětem kloubů. Nechť si každý vybere dle svého.