Vádí Rum (arabsky وادي‎) je mnohými romantiky označována za nejkrásnější poušť světa. Není hrozivou spalující pustinou jako Prázdný prostor (Rub al-Chálí) na Arabském poloostrově. Vádí Rúm je barevná poušť, v níž se převaluje písek hrající všemi odstíny mezi oranžovou a červenou. Malíř by k zachycení této fascinující scenérie potřeboval hodně nezkrotné fantazie. A všude kolem se jako zkroucené věže tyčí k nebi červeně zabarvené vyprahlé skály vysoké 600 až 800 metrů. Vádí je vlastně vyschlé řečiště dávné řeky, v níž je písek zdánlivě na věky pánem a jen sem tam podzemní voda umožní přežití keřů a stromků.

Beduín Ead Ateg naši velbloudí karavanu zásoboval jídlem a vodou, jeho synové nám dělali doprovod. Večer jsme zakotvili na beduínském tábořišti pod skalním převisem, podával se čaj, kotlík plný jídla (samozřejmě bylo kuřecí, vepřové v těchto končinách nevedou). Pouštní romantika v bezpečném hávu. Po západu slunce překvapivě rychle mizelo i horko, teplota v pouštích klesá prý až na nulu. Teploměr jsme sebou neměli, ale teplé spacáky ano. Pokud byla přesto někomu zima, kolega beduín Ateg vlastní nějaké deky (že by byly denně vyprané, s tím těžko počítat, nejsme v hotelu). Zdánlivě nehostinná poušť po setmění ožívá, žijí zde lišky, divoké kočky, ale především hadi a štíři, tedy nezapomenout ráno vyklepat boty. Mimochodem, velbloudi dovedou svému pánu cestu pěkně znepříjemnit a být protivní, dlouho si pamatují jakékoli příkoří a rádi ho vrátí. Arabština je přebohatý jazyk a pro velblouda zná snad stovky názvů. Velbloud je rozhodně nejčastěji zmiňovaným a obdivovaným objektem ve starodávné beduínské poezii (ženy mohou tiše závidět). Zdeněk Šmíd v knize Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili kouzelně popisuje trápení s velbloudy: „žádné zvíře nevydává tolik plebejských zvuků, a to předem i zadem. Ať chcete na velbloudovi cokoli, ať má vstát, lehnout si či někam jít, ustavičně odmlouvá, řve jako lev, kousá, bryndá, pouští bobky a s prominutím táhle prdí. Navíc nemá ten tvor ani tolik charakteru, aby svou vzpouru dovedl do konce. Zareptá si, zaslintá, pustí bobky, a nakonec vás stejně poslechne.“ Co jsem ovšem vypozoroval, rozhodně se jim líbí dlouhovlasé blondýnky a když mají náladu a jsou okouzleni nezvyklými blonďatými vlasy, dovedou se i mazlit. Jednoduše řečeno, jste-li milá, dlouhovlasá blondýna, velbloud se stává gentlemanem.

A ta káva!

U beduínů je pití kávy obřad, při kterém člověk začíná vnímat jiné dimenze posezení u kávy. Říkávalo se (alespoň tady v poušti), že to je uzavření přátelství na desítky let. Nuže, platilo to pravděpodobně v dávné minulosti, časy se mění, ale i tak je popití kávy v horkém písečném prostředí mezi velbloudy zážitkem. Je silná a horká, několikrát převařená, pijeme z malého porcelánového šálku, ale to neznamená, že kávy bude málo, pan Ateg ví, že dopíjím poslední lok a bez váhání dolévá. V některých oblastech Blízkého východu přidávají beduíni do kávy kardamom, aromatické koření původem z Indie, které nahrazuje cukr.

Pro beduíny je pohostinnost tradicí pěstovanou po tisíce let a to již tedy pohostinnost musí být. Náš vztah se ale odvíjel spíše od zaplacení 80 jordánských dinárů za osobu. Zaparkovali jsme u návštěvnického centra a svěřili se velbloudím hřbetům. Úvodní poznámka o nekonečném tichu pouště se ukázala být poněkud nadnesená, zvláště když se údolím prořítí desítka džípů s turisty, kteří dali přednost rychlejší prohlídce vádí. Někteří sem vyrazili na jednodenní výlet, mnozí ale přespávají v poušti ve stanech (nejen beduínských, ale i obyčejných klasických stanech). Pány tohoto světa jsou právě beduíni. Tady ve Vádí Rum se po staletí křížily stezky beduínských nomádů. Jejich způsob života ale příchodem většího množství cizinců doznal změn. Mnozí propadli pohodlnějšímu a lukrativnějšímu životu průvodce, vždyť peníze a lenivý životní styl jsou silným lákadlem. Ve Vádí Rúm mají místní beduíni monopol na provázení cizinců, ale proč proti tomu protestovat, vždyť právě oni znají nejlépe svůj pouštní domov. Pravý kočovný život ale pomalu z Vádí Rúm mizí, přestože sem tam ještě uvidíte beduínská tábořiště se stany z velbloudí nebo kozí srsti. Prý je překvapivě skladný a dá se rychle sbalit pro další cestu. Navíc se jeho stěny dají zdvihnout, což v horkých teplotách usnadňuje větrání, nebo naopak pomáhá udržovat v noci teplo. Část stanu bývá vyhrazena pro společenské účely, např. přijímání hostů.

Smrt nebývala daleko

V minulosti byly beduínské kmeny proslulé nejen pohostinností, ale také divokostí a pro ránu (i smrtelnou) nebylo nikdy daleko, jak o tom svědčí i předislámská beduínská poezie. V ní se odrážel jejich život, touha po svobodě i válce, láska k poušti:
„Nehanob, Pane, umírající tělo,
aby u plačících žen práchnivělo,
ať v poušti skončím dráhu svou:
pár dravých ptáků nad hlavou,
havran rve
mé rány krvavé (z knihy *Karla Petráčka – *Básníci pouště)

Prorok Muhammad neměl ke starým arabským básníkům kladný vztah, což vysvětluje K. Petráček: „Je v tom odmítání nejen zásadní nesouhlas s představami, které básníci ve svých verších hlásali, s hodnotami, jejichž nositeli byli, ale především s jejich sociální funkcí v rámci staroarabského kmene, právě onoho kmene, který Muhammad rušil a nahrazoval společenstvím věřících, islámskou obcí.“

Vádí Rúm nejsou jen neobyčejné skály (ideální pro zkušené lezce), ale i skalní mosty, nabatejské skalní kresby a základy nabatejského chrámu, Lawrencův pramen, hora Chazzálí se soutěskou, vesnice Rúm, a tolik míst, která proslavil Lawrence z Arábie a kde se rodila jeho legenda. Sám Lawrence si prý Vádí Rúm zamiloval. Nedivím se.