Islám zakazuje zobrazování postav, ale protože výkladů svaté islámské knihy je ještě více než muslimských sekt, lze i ve světě muslimů nalézt výjimky. V Íránu jsou dodnes oblíbené obrazy prorokova zetě Alího, osmanské miniatury jsou plné loveckých scén i portrétů všemocných sultánů a sunnitští umájjovští chalífové si v raných časech islámu užívali fresek s polonahými tanečnicemi ve svých lázních.


Po dobré silnici černou kamenitou pouští je to z Ammánu k zámečku Amra kolem 80 kilometrů.

Z hlavního města Ammánu jedeme východním směrem k hranicím se Saúdskou Arábií. Po dobré silnici černou kamenitou pouští je to k zámečku Amra kolem 80 kilometrů. Amra, zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO, byla snad venkovským sídlem umájjovského chalífy al-Valida I. (vládl v letech 705–715). V posledních letech ale prosakují názory, že stavitelem a panovníkem na freskách byl al- Valid II., vládnoucí krátce v letech 733–734. Jedna z maleb – známá jako freska šesti vládců –představuje Valida I. v roli nejmocnějšího vladaře světa. Chalífa sedí na trůnu, kolem hlavy mu létají nádherní ptáci a – jak se dočítáme ve zlomcích arabských nápisů – hold mu vzdávají panovníci podrobených nebo tribut platících zemí. Íránský král Chusrav II. (dobyvatel Byzance, po jehož zavraždění již Peršané neudrželi arabské armády), vládce Habeše a také poslední vizigótský král Roderich (padl při dobývání Pyrenejského poloostrova Araby v roce 712). Fresky na klenbách a stěnách Amry jsou plné loveckých scén, zvěře i lidí, jsou zde elegantní gazely, psi štvoucí divoké osly, muzikanti i polonahé tanečnice s odhalenými ňadry, zdobené perlami a zlatými šperky a tančící svému chalífovi. Jedna z postav na stropě podle některých názorů dokonce představuje Ježíše, který je islámským prorokem a předchůdcem Muhammada. Vliv helénistické tradice na rané islámské umění je zjevný. Amra byla pro chalífu odpočinkový ráj, kde si užíval volnosti obklopen nádhernými freskami v lázních nebo přijímacím sále, tady, daleko od strohých náboženských nařízení zapomínal na vladařské povinnosti, tady se oddával poezii, pohledu na malované nahé tanečnice plných tvarů, přesně dle arabského vnímání ženské krásy (nejen malované, pravděpodobně), tady bez omezení popíjel islámem zakázaná, ale staroarabskou poezií chvalořečená vína.

Musil v zemi, kde válka bývala zábavou

Alois Musil, kterého Arabové oslovovali Músa ar Rueili, se o tajemném pouštním zámku dozvěděl vlastně náhodou, v rozhovoru s jedním beduínským náčelníkem. Do té doby o Amře nikdy neslyšel. Beduínský vůdce ale věřil, že pouštní zámek dal postavit Šalamoun. Přestože Amra mohla poutníkům v poušti poskytnout úkryt, beduíni se v ní báli přenocovat, neboť věřili, že je osídlena zlými duchy. Musil si na jejich pověrčivost a strach z duchů nejednou stěžoval. Pro Musila ale byli mnohem nebezpečnější překážkou v cestě k zámečku samotní beduíni. Beduínské kmeny válčily doslova každý s každým, oloupení pocestných a karavan bylo oblíbenou činností. „Válka je naše zábava, nemůžeme bez války žít“ přesvědčovali Musila beduínští bojovníci, když vyjadřoval údiv nad nekonečným válčením jednoho kmene proti druhému. To ovšem znamenalo, že přátelská dohoda s jedním kmenem a jeho doprovod a ochrana nemají žádnou relevanci při setkání s kmenem sousedním.


„Můj objev se neshodoval s ustálenými názory, vždyť se všeobecně soudilo, že islám zakázal obrazy a že by chalífa potrestal umělce proti tomuto zákazu jednajícího“, psal Musil ve své knize Tajemná Amra.

Sen se Musilovi splnil v červnu 1898. V arabském oblečení a v doprovodu několika beduínů konečně vstoupil do zámečku Amra, pro Evropany neznámého a přes tisíc let ztraceného v poušti. Měl sebou dokonce fotoaparát, ale neočekávaná přestřelka mezi kmeny ho přinutila k rychlému útěku, při němž vyfotografovaný materiál ztratil. Musilův návrat do Vídně a Prahy nebyl z nejpodařenějších, místní mohykáni orientální historie se jeho tvrzením o arabských malbách v neznámém pouštním zámečku smáli nebo se cítili pobouřeni údajně nepravdivým vyprávěním. Sám Musil ve své knize „Tajemná Amra“ popisuje své rozhořčení: „Můj objev se neshodoval s ustálenými názory, vždyť se všeobecně soudilo, že islám zakázal obrazy a že by chalífa potrestal umělce proti tomuto zákazu jednajícího. Pomezím arabské pouště prošlo několik Evropanů a žádný nezaslechl o zámečku vyzdobeném obrazy. Není to přelud?“ * A tak se Musil vypravil do jordánské pouště znovu. Se dvěma zkušenými bojovníky jednoho beduínského kmene (však prý na těle jednoho z nich napočítal na tři desítky jizev). Ani tentokráte to ovšem nebyla bezpečná výprava, především bylo nutné na sebe neupozornit a tak raději každý večer uhasili oheň, který by v noci mohl prozradit jejich přítomnost. O svém vstupu do zámku, který si zamiloval od prvního vyprávění beduínského náčelníka, píše: *„Šeptaje Ve jménu Alláhově vkročil jsem do hlavní třílodní síně. Nějaká tíže na mě dolehla, jako by strop na mne padal a mne dusil. Chvilku trvalo, než jsem načerpal dechu… Všude na pilířích a na stěnách jsem pozoroval veselé postavy, jezdce, zpěvačky, tanečnice.“

Z druhé cesty přivezl Musil do Vídně na 120 fotografií a vídeňská akademie mu s omluvami ležela u nohou. Neznámý český teolog se proslavil po celém světě. Byla to ale dřina, tam uprostřed pouště obývané nezkrotnými beduíny. Musil přijel do Amry v červenci a pracoval přes den v padesátistup­ňových vedrech. V červeném pouštním písku, teplotou připomínajícím žhavé uhlíky a převalujícím se ve větru tam a zpět. V noci teplota v poušti klesá o desítky stupňů a bez hřejivého ohně to byl věru krušný spánek. Navíc se Musil potýkal se silnou pověrčivostí svých beduínských průvodců, kteří se báli duchů a vyplašil je i soví křik. Spousta ptačího trusu nashromážděná za celá staletí, supi, jedovatí hadi, dokonce zapáchající, ohlodané a nedostatečně zakopané mrtvoly, skutečně prostředí „jako stvořené“ pro vědeckou práci. A samozřejmě každým okamžikem hrozilo přepadení náhodně putujícími nepřátelskými beduíny, mj. i uloupení veškerých výsledků namáhavé práce, což by bylo pro Musila katastrofou. Nebýval to snadný život mezi beduíny. Musil vypráví v knize „Tajemná Amra“ o svém průvodci Hájelovi, který se mu zpovídal ze své lásky k svobodné poušti: „Dlím-li v nějaké osadě, je mně, jako bych byl v kleci. Mám křídla, avšak nemohu se rozletěti. Vadí mně domy a vadí mně vláda. Na velbloudu do osady nemohu, plašil by se a kůň mne v ní od nástrah usedlíků a úředníků neochrání. Jak se nadmou moje prsa, jak se zajiskří můj zrak, ucítím-li pod sebou velblouda. Pokud máme velbloudy, nebojíme se vlády. Zmizíme v poušti a ať nás pronásleduje! Vodu za sebou otrávíme, spojení s kraji obdělávanými přerušíme a vojsko vládní pohubíme.“

Verše jako vystřelený šíp

Přestože si umájjovský chalífa pravděpodobně nadšeně vychutnával fresky na svém zámečku, samotným beduínům asi malby mnoho nevyprávěly. Musil popisuje, jak jeho průvodce Hájel naprosto nerozeznával postavy na obrazech a teprve za čas rozpoznal tvary např. velblouda (hned se prý začal vyptávat, komu patří, jakého je plemene a mnoho-li ujede). Ovšem básnické slovo, to je jiná. Dle beduínů působí básníkovy verše jako vystřelený šíp, geniální básníci byli uctíváni a uznáváni. Však nevybíravá kritika zesměšňovala protivníky a dokázala na ně vrhnout morální hanbu za poklesky jako zbabělost v boji či zradu.
„Když zazní: vzhůru do boje!,
V ruce mám otců meč, lesklý jak krystal soli,
Z ocele broušené, která řeže a bolí…
(Urwa ibn al-Ward, 6. stol. – Karel Petráček: Básníci pouště) Beduíni oslavovali boj a statečnost v něm projevenou. Nesnesli urážku a nenáviděli svých nepřátel. „Dovoleno je, co naši předkové konali, zakázáno, čeho se varovali“, vysvětloval Hájel Musilovi. A dodával, že cizince oberou o vše, vstoupí-li bez ochrany a dohody na jejich území, tak je to dobré, tak je to dovoleno a je to dokonce povinnost. Raná islámská poezie má s freskami v Amře přece jen něco společného. Dnešnímu islámu jsou zcela cizí. Nejslavnějším a nejkontroverznějším umájjovským básníkem byl Al-Achtal (zemřel kolem roku 710). Byl dvorním básníkem několika chalífů, jeho ostrým jazykem se bavili Mu´avija, Jazid I., Abdulmalik i al-Valid I. Své pány velebil za jejich lásku k islámu a zákonnou vládu, jejich nepřátele naopak zesměšňoval sžíravou kritikou. Al-Achtal sám však byl křesťan a rozhodně se nevyhýbal hédonistickým alkoholovým radovánkám (nepochybuji, že se v tom podobal nejednomu umájjovskému panovníkovi). Na nekončící nabídky k přestoupení na jedinou pravou víru svých vládců nakonec složil odvážné a z dnešního hlediska silně urážlivé verše (nejenže je přežil, ale od chalify Abdulmalika dostal titul „básník Umájjovců“):
„Není mým zvykem držet půst v měsíci Ramadánu,
Jíst maso obětované Pánu,
Stát, bučet bú v modlitbách stáda muslimů,
Jen chladné víno je můj pán.“

Tolik o tajuplné Amře, kterou miloval Alois Musil a která dodnes budí v islámském světě rozpaky, vždyť fresky na jejích stěnách jako by maloval renesanční umělec. A to je od současného islámského umění hodně daleká cesta.


Azrak – místní vám nepochybně budou vyprávět, že právě zde sídlil v zimě 1917–18 slavný Lawrence z Arábie

Qasr al-Azraq

Výlet do Amry lze spojit s návštěvou zámku Azrak. Místní vám budou nepochybně vyprávět, že právě zde sídlil v zimě 1917–18 slavný Lawrence z Arábie, na jehož postavu byla navršena hromada legend nejen od evropských autorů libujících si v orientálních dobrodružstvích, ale také v květnatém arabském jazyce. Nezapomeňte si prohlédnout místnost, která sloužila jako kancelář vůdci arabské rebelie proti Turkům, muži, jehož Arabové oslovovali Lurens nebo Laurans, nebo ho prý nazývali přezdívkou Emír dynamit. Lawrencův životopis vydal mj. i Robert Graves, autor slavného románu Já, Claudius. Jméno hradu, který do dnešní podoby přestavěli za panování Mamluků ve 13. století (ale mešita na nádvoří pochází z umájjovských časů), znamená v arabštině „modrý“. To je na první pohled nesmyslné, neboť je postaven z černého čediče. Za vysvětlením se musíme vypravit do minulosti, v blízkosti hradu totiž bývaly nejvýznamnější prameny a oáza na cestě z Ammánu k iráckým hranicím. Usadili se zde Nabatejci, Řekové i Římané, však lze na mnoha kamenech najít latinské i řecké nápisy. Útočiště zde nacházely kolonie migrujících ptáků, ale i stáda buvolů. Dnes zde příliš modré hladiny neuvidíte, čerpání vody a zásobování hlavního města přivedly bývalou oázu k úpadku. Ve svém životopise Lawrence obdivuje krásu Azraku: „… a proto jsme se spolu hnali na kamenitý hřeben, vzrušeni vzpomínkami na války, písně a vášně nejstarších pasteveckých králů, jejichž samotná jména zněla uším jako vzácná hudba a kteří tato místa milovali, i na římské legionáře, kteří tu trpěli ve vzdálené posádce. A pak se už před námi otevřel výhled na modravou pevnost tyčící se na skále nad šumícími palmami, loukami a lesknoucími se vodními prameny. O Azraku a Rummu kdosi shodně prohlásil: „Numen inest."


Qasr Kharana připomíná na první pohled pevnost a možná jako pevnost i sloužil

Qasr Kharana

Další pouštní zámek Qasr Kharana (asi 12 km od Amry) připomíná na první pohled pevnost a možná jako pevnost i sloužil, však má vysoké hradby a půlkruhové věže. Nelze ale vyloučit, že sloužil jako karavanseraj, tedy jakýsi prastarý hotel, útulek pro poutníky i obchodníky cestující za výdělkem. V přízemí snad bývaly stáje a v patře místnosti pro přenocování. Další hypotézy naznačují, že to mohl být soukromý zámeček chalífy al-Valida I., který se zde setkával s představiteli beduínských kmenů. Proti těmto hypotézám ale mluví postavení pevnosti mimo obchodní cesty a nedostatek pitné vody v okolí. Každopádně byla pevnůstka vybudována se snahou o co nejnižší náklady, vždyť stěny rozhodně nezdobí bohaté malby, jaké lze obdivovat v Amře.