Vždy, když se řekne Maroko, vzpomenu si na povídku Muhammada Ibráhíma Bú-Allúa Rybář. Jak název napovídá, je o rybáři – „z dřevěných bot mu čouhají prsty“ a učí amerického turistu chytat ryby. Na Američanův dotaz, jaká je jeho adresa, v rozpacích vykřikl: „Tam…moře…Maro­ko“.
První otázka je taková pocitová: Jaké pocity v Tobě zůstaly z Maroka? Na co si vzpomeneš, až Ti za pár měsíců někdo připomene Maroko?
Ibráhím Bú-Allú? Toho znáš? To zní hezky.
Já znala písničku skupiny Crosby, Still, Nash and Young „Marrakesh Express“ – don´t you know we´re riding on the Marrakesh express? All on board that train. Pak jsem věděla, že v Maroku žil William S. Burroughs a Paul Bowles. Za Bowlesem jezdil můj muž Darrell. Bowlese obdivoval jako etnomuzikologa, spisovatele a přátelského člověka. Často o těch cestách a setkáních vyprávěl a tímhle výletem nám chtěl ukázat část svého života. A poslední – v roce 1993 jsem strávila šest týdnů na letní škole amerických studií, kam přijel i marocký intelektuál Redouanne Abudahab (žijící v Lyonu) – a ten mně kromě Jacquese Lacana taky vysvětlil Orientalismus Edwarda Saida.
A jaké pocity zůstaly? Nádherná země, srdeční lidé, co na rozdíl od Čechů vypadají úplně štastně, i když žijí v chudobě třetího světa. Barvy, modrá a bílá, pocit nadčasovosti, jakoby se člověk ocitl někde před třemi nebo čtyřmi sty lety.


Modrá a bílá Essaouira

Jimi Hendrix si kdysi vyjel na dovolenou do Maroka a mj. navštívil Essaouiru. Arabština je květnatý jazyk, Arabové milují přehnaná a smyšlená vyprávění, kterým časem sami uvěří. Nebo jimi krmí turisty. Hendrix jistě žil v tomto hotelu, na sto procent i v tomto, spal v kempu ve stanu atd. Jak jsi ucítila Hendrixe v Essaouiře? Vyprávěli Ti, že právě tady napsal „Castles Made of Sand“?
Ano, Hendrix je součástí ducha místa Essaouiry, v obchodech mají figurky Hendrixe s kytarou a výlet k ruinám jeho domu v dunách u moře na koních či velbloudech je povinný, něco jako přejít Karlův most. Samozřejmě, Hendrix napsal Castles Made of Sand dřív, ale jak říkáš, je to legenda. Všichni si představují, jaké by to bylo, kdyby Jimiho neuštval showbyznis a ještě byl s námi a žil v Essaouiře.

Tvá kytara zůstala v Praze? Jaké bylo jamování s Maročany?
Kytara zůstala v Praze, jen Darrell si vzal svou kalimbu a s ní hrával večer s kluky z obchodu s bubínky v medině. Já jsem si to užívala jen jako posluchačka. Essaouira je hlavní město kultury gnawa, mají v červenci světový festival. O gnawě by víc mohl říct Richard Mader zvaný Faust, který po léta do této kultury pronikal a seznámil se s ní do hloubky.

Robert Plant, který bývá hostem Festivalu v poušti u Timbuktu, se vyjádřil, že marocká hudba je blízká blues, že Maroko a Mali jsou domovem blues. Inspirovala Tebe marocká hudba, máme se těšit na nové skladby Zuby Nehty s orientální inspirací?
Přivezla jsem naší bubenici Hance takový placatý čtvercový buben, s ozdobami a tak, a jsem zvědavá, jestli ho nějak začleníme do naší produkce. Spíš se dokážu ztotožnit s rytmikou než melodikou, v té jsem příliš determinována LŠU. Co se gnawy a blues týče, nástroj gnawa, taková krabice na holi od smetáku, má být předchůdce banja, ale spíš jde o flow, transcendenci, než o veselé melodické drnkání, jak ho známe z jazz bandů.


Někde na poušti v Maroku

Jaký je marocký muž z pohledu genderové učitelky? Jaký je vlastně vztah gender-studies x islám?
Já učím spíš takovou kulturní antropologii a co se islámu a žen týče, tak jako určitý komentář mám teď v sylabu Persepolis Marjane Satrapi.
V Maroku je nepřítomnost žen v kavárnách zarážející a hábity žen na ulici skličující. Medina byla plná prodavačů, ale byly tam dva obchody „ženských kolektivů“ – ty jediné měly fixní ceny. Bylo evidentní, že se televize a reklamy v obchodech snaží ukázat nádherné, vysoké, štíhlé ženy bez šátků – takže to musí být jakási setrvačnost. Moje antropologická mentorka Zuzana Jurková říká, co chceš? Aby byl celej svět úplně stejnej? Stejně mi jich bylo líto, když se ploužily s dětmi po pláži v těch jejich županech s kapucou a nemohly cítit vítr a slunce na těle. Nicméně jsem se v kavárně potkala s Holanďankami a mluvily jsme o tom, jak se v Maroku k Evropankám muži chovají hezky, zatímco Maročani v Holandsku na ně křičej „děvky špinavý!“.

Francie, Belgie, Itálie – Evropou zní „zakázat burky“. Hlasovala bys pro zákaz, nebo proti?
Ve školách a veřejných institucích – jasně!

I Maročané mají svou Xenu. Abd al-Madžid Ben Džallún vytvořil Aišu, která viděla svého otce i milého padnout francouzskými kulkami a touha po pomstě za vyvražděnou vesnici v ní probudila chuť zabíjet. A když poslední Francouz prchal před její bolestí, vyskočila na koně a vyrazila jako bouře v jeho stopách. Jaký je vztah Pavly Jonssonové a Xeny?
Aiša! Je to zvláštní, že se archetyp Artemis objevuje všude, i v úplně patriarchálních společenstvích, ať jako Vlasta, Mulan, nebo Xena. Někdy se mluví o „Antigoně“ ve smyslu neuposlechnutí zákona – každopádně je to hodně anomálie.

Z výstavy v Národním muzeu sis kdysi přinesla domů kopii Věstonické Venuše, která je pro Tebe symbolem úcty, jež se v paleolitu dostávalo ženě. Odkud se na Tebe doma dívá Věstonická Venuše?
Věstonická Venuše, to byla jen taková epizoda, kdy jsme s harfenistkou Sašou pátraly po bohyních lásky a moudrosti, ve smyslu mythologie Josepha Campbella… a to s velkou nadsázkou až do paleolitu. Neví se, co je Věstonická Venuše, a zjistit to nikdy nepůjde. Božena Němcová psala Babičku ve chvílích zoufalství, jakoby se utíkala pro útěchu k Velké Matce. Musel to být taky nějaký zeitgeist romantického Bachhofenova konceptu Mutterrecht. Ale na druhou stranu to zná každý, kdo zažil bezpodmínečnou mateřskou lásku, ta existuje, alespoň jako možnost. Jinak esenciální koncepty jsou mi cizí.


Barevné Maroko

Miloš Mendel ve své knize Víno a vinařství v dějinách islámu popisuje turecké reformy v 1. polovině 19. století, které měly z Turecka vytvořit moderní stát. Pití alkoholu bylo jakýmsi symbolem a prvním krokem směrem k moderní civilizaci. Dokonce i velkovezír dbal na to, aby byl neustále viděn se sklenkou šampaňského v ruce. Je v tomto směru Maroko již moderní zemí? Ochutnala jsi marocké víno?
Alkohol – ano, ano, velmi smutná kapitola, trvalo dlouho, než jsme objevili jediný obchod v zapadlé ulici, která měla na prodávání alkoholu monopol. Ale marocké víno, co mi tam kluci zabalili do novin, bylo senzační.

Překládáš americkou literaturu, Zuby nehty nedávno koncertovaly v New Yorku a také jste s manželem cestovali do USA lodí. Nuže, poslední dvě otázky: jaké byly americké koncerty a jak se pluje do Ameriky (jakoby ve stopách předků) lodí?
Zuby nehty v New Yorku – krásný byl koncert na uličním festivalu Českého centra, svítilo sluníčko a sešli se všichni, co měli s Československem něco společného, staří Sokolové, děti v krojích, dvě pražské restaurace. Festival nádherně uváděla Zuzana Stivínová. Přišla i režisérka Zuzana Justmann, jedna z přeživších terezínských dětí – bylo to dojemné. Pak jsme ještě vystoupili s Už jsme doma v brooklynském klubu Rock Candy a dál ve Philadelphii a Washingtonu DC. Celé turné natáčel na kameru Patrick O´Donnell, známý podpůrce české alternativní kultury ze Škoda Records, takže se snad brzy objeví film.
Transatlantické lodě: bylo to přesně tak, že můj muž chtěl zažít ten pocit předků, když se přepravovali do Nového světa, pravda, v mnohem drsnějších podmínkách, než nabízí loď Queen Mary II. Marka mi připomněla tu slavnou Salingerovu povídku Teddy, o desetiletém vizionáři, která se odehrává během takové plavby. Byla jsem ohromena technikou loďařství a poznáním, že se teď celý fenomén zaoceánských lodí udržuje při životě uměle a složitě, a kolik dalších přežívajících je na to nabaleno, jako šest různých hudebních kapel. A kapitán, co měl v poledne vysílání o tom, jaké byly vidět velryby a kde jsme a přidal veselé příběhy, byl skvělý.

Mimochodem – „krásná je pro cizince“, myslel si onen rybář, když Američan obdivoval krásu jeho země.
Vždycky, když jsme Maročanovi pravili „trés joli“, ať to bylo ohledně moře nebo krajiny, vždycky se zaradoval – národní hrdost je velká.
Jsem zvědavá, jestli se revoluce z Tunisu a Egypta může rozšířit i do Maroka, král Mohammed VI se zdá dost populární, i když není Berber, ale Arab – navíc dostal v roce 2000 čestný doktorát z USA za podporu demokratizace. Ale chudoba je tam velká, skoro se zdá, že přežití je možné díky teplému klimatu a dostatku potravin.

PhDr. Pavla Jonssonová, překladatelka, hudebnice, genderová kulturní teoretička a učitelka, vystudovala americkou literaturu na Karlově univerzitě, v současnosti vyučuje kurzy gender a kultura v programu Collegium Hieronymi Pragensis a alternativní kultura v programu ECES a CIEE na Karlově univerzitě a na Anglo-americké vysoké škole v Praze. Překládá z angličtiny, mj. Ginsbergovy básně (Vylízanej mozek), Eunuška (Germaine Greer). Od roku 1980 členkou kapel Plyn, Dybbuk a Zuby Nehty.

Titulní foto poskytla Pavla Jonssonová, ilustrační foto z Maroka Vladimír Novák