Barma (budu se držet tohoto jména v otázkách) bývala kdysi Barmou, nyní se jmenuje Myanmar, stovky chrámů bývaly kdysi v Puganu, jež v současnosti nese jméno Bagan. Můžete vysvětlit původ a vztah oněch jmen?
Barma v barmštině vždy byla Myanmar, Pugan vždy byl Bagan. Změna je spíš stylistická. Vojenská junta vysvětluje změnu tím, že jméno Barma reprezentuje jen jednu národnost – Barmánce a Myanmar reprezentuje všechny národnosti žijící v Barmě. Nicméně, v roce 1989 junta požádala o změnu jména OSN bez mandátu daného občany v referendu. Demokratická opozice i exilové hnutí tak považují přejmenování za nelegitimní. Proto některé státy, např. Velká Británie a USA nadále používají jméno Barma. V roce 1988 se konaly brutálně potlačené celonárodní protesty v Rangúnu v Barmě a dnes již dlouhodobě nenajdete na mapě ani Rangún ani Barmu. Z tohoto hlediska jakéhosi přerušení dějin je přechod k novému názvu nebezpečný pro lidi v Barmě. Pro Barmánce ale není nové jméno žádnou podstatnou změnou a pokud by se konalo referendum, není vyloučeno, že by hlasovali pro Myanmar.

Které místo v Barmě nosíte v srdci, které Vás duchovně inspiruje a na které se ráda vracíte (pokud je to možné)?
Naposledy jsem byla v Barmě před pěti lety, příležitostí se vracet není mnoho. Mám české občanství a tak musím podstoupit problémy se vstupními formalitami, navíc nepříznivé politické klima znamená zbytečné riskování. Také pracovní vytížení mi nedovolí častěji vycestovat. Mám obzvláště ráda staré královské město Pugan, v němž se tyčí tisíce pagod. Většina z nich jsou ruiny, ale tahle stará architektura reprezentuje dědictví Barmánců. Bohužel, junta nechává chrámy značně necitlivě restaurovat, což ničí jejich archeologickou hodnotu. UNESCO nezařazuje Pugan do svého kulturního dědictví právě pro probíhající necitlivé opravy. Ať jedete na sever či západ, východ či jih, v Barmě je spousta krásných míst. K nejkouzelnějším patří jezero Inle, kde najdete malé vesnice, někdy bez elektřiny a tekoucí vody. Mám ráda obyčejný barmský venkov, kousek od mého rodiště, města Moulmein, jsou vesničky s ovocnými sady, kde se pěstuje durian, rambutan, mangostin, tam se ráda procházím a natrhám ovoce. Každá návštěva Barmy na cestovatele zapůsobí a zanechá v něm hluboký dojem.

Jaká je dnes atmosféra v Puganu, kam vede dálnice a v blízkosti pagod je golfové hřiště?
Bohužel, junta láká do Puganu nejbohatší turisty, staví se drahé hotely a restaurace, lidé tam nebydlí a bydlet nesmějí, jen dojíždějí za prací. V samotném starém Puganu jsou jen památky, hotely, restaurace, nějaké drobné obchůdky. Ubytujte se spíše v menších rodinných penzionech v blízkém městě Nyaung U, přestože jsou vzdáleny až několik kilometrů, vždyť si můžete zapůjčit kolo. Západ slunce v Puganu je ovšem nadále nezapomenutelný.


Pugan

Jsou některé části Barmy turistům nepřístupné?
Většině turistů je v Barmě povolen jeden hlavní okruh, především z Rangúnu do Mandalay, z Puganu k jezeru Inle a k plážím v Bengálského zálivu, kde stojí turistické resorty. Nedostanete se ale do kačjinského státu, do čjinského státu, do mnoha regionů šanského státu, do oblasti Karenů. Nevím, kde jsou přesné hranice, za které vás vojenské hlídky již nepustí, ale neuvidíte celou Barmu. Máte možnost navštívit jen tu pozlacenou část, kterou vám chce vojenský režim ukázat. Rozhodně vám režim neukáže vypálené vesnice v pohraničních oblastech, kde žijí početné etnické skupiny.

Jaký mají většinoví Barmánci vztah k menšinám, např. ke Karenům?
Barmánci jsou majoritou v zemi, ale celá léta jsme žili bok po boku, obyčejné soužití lidí nebylo konfliktní. Problém je politický a má historické kořeny. Menšiny žádají federativní stát a stejná práva jako mají většinoví Barmánci, rády by se oprostily od centrálního řízení jejich záležitostí. Když získala Barma v roce 1948 nezávislost, všem menšinám bylo slíbeno, že se na správě státu budou rovnoprávně podílet. Tento slib ale nebyl nikdy naplněn a některé ozbrojené konflikty začaly brzy po vyhlášení nezávislosti. Etnickým skupinám barmské vlády nikdy nevěnovaly pozornost, jejich regiony jsou nejméně rozvinuté, mají nejhorší infrastrukturu, nejnižší vzdělání i nejméně dostupnou zdravotní péči. Právě pomoc etnickým skupinám je jednou z náplní práce naší organizace. Když například vypukl hladomor v čjinském státě, vláda nepodnikla žádné kroky aby lidem pomohla, naopak se snažila neštěstí před světem ututlat. My jsme se o hladomoru dozvěděli od čjinských lidskoprávních pracovníků působících v Indii.

Barmánci jsou k cizincům velmi otevření, vřelí a přátelští. Jak rozšířená je v Barmě znalost angličtiny?
Angličtina je jediným cizím jazykem, který se vyučuje ve školách, ale úroveň učení byla vždy nízká. Dnes fungují doučování, kurzy v privátních školách, ale to si mohou finančně dovolit jen lidé ve větších městech, na venkově zůstala znalost angličtiny samozřejmě slabší. Nezapomeňte v Barmě zmínit, že jste z Čech, lidé znají bývalého prezidenta V. Havla, protože právě on navrhl paní Aun Schan Su Ťij na Nobelovu cenu míru.

Jaké je spojení Barmánců se světem?
Ne každý Barmánec má přístup k internetu a ne každý má televizi se satelitem, aby sledoval zprávy ze světa. Většina lidí poslouchá rozhlas, nejen vysílání BBC nebo Hlasu Ameriky, ale barmánské exilové stanice Demokratický hlas Barmy a Mizzima nebo on-line časopis Irrawaddy. Demokratický hlas Barmy má ústředí v Norsku, ale její skrytí zpravodajové fungují i v Barmě, v Thajsku a v Indii. Samozřejmě poslouchání těchto médií je zakázané, ale lidé si k nim cestu najdou. Originální byl počin stanice Mizzima, jejíž zpravodajové natočili příběhy ze života vojáků a lidí, jejichž život je s armádou propojen, o tom, jak vztah obyčejných lidí a vojáků funguje a také o tom, jaké jsou vztahy uvnitř armády. Příkladem je vojenská jednotka, jejíž kasárna jsou v blízkosti nějaké vesnice a starosta musí s vojáky spolupracovat. Takové vysílání se vypálí na CD a distribuuje mezi lidmi.

V Barmě je všeobecná branná povinnost?
Není, armáda junty je tvořena žoldáky. Zda nová vláda chystá nějaké změny, netuším.

Chodívají ještě v Barmě chlapci na nějakou dobu do klášterů?
Ano, chodí. Víte, buddhismus je pro Barmánce nejen náboženství, ale i součást života. Lidé buddhismem žijí. 12. dubna začal v Barmě vodní festival a rodiče např. právě v tyto dny posílají syny na krátký čas do kláštera, aby se alespoň na několik dní stali mnichy. A mnozí zůstávají v klášteře i déle.


Buddhismus je pro Barmánce nejen náboženství, lidé buddhismem žijí

Pokud se někdo rozhodne vydat do Barmy, jaký je nejlepší čas na návštěvu? Nemám teď na mysli roční období, ale právě nějakou kulturní událost, např. zmíněný Vodní festival.
Vodní festival je významný svátek spojený s oslavami Nového roku. Ale buddhistické svátky zažijete každý měsíc, především ve dnech úplňku. Lidé navštíví pagody, přinesou květiny a společně se pomodlí. Svátky jsou doprovázené i soutěžemi, např. ve tkaní mnišských rouch.

V buddhismu se jen muž může stát Buddhou, z toho vnímám jakési „urozenější“ postavení, než má žena. Jaký je dnes v Barmě vztah muž – žena? Existuje něco jako feministické hnutí?
Feministické hnutí západního typu v Barmě asi nenajdete. Buddhismus dává mužům určité výsadní postavení, ale role žen v barmské společnosti je skoro stejně důležitá jako role mužů. Ženy mohou zastávat snad všechna povolání, jsou generálními ředitelkami, řídí podniky. Jen ve vládě nenajdete ženy, ani v bývalé vojenské, ani v současné tzv. civilní. Jedna žena je jejich největším nepřítelem – paní Aun Schan Su Ťij. Možná i proto nedávají záměrně vládní moc ženám.

Lid Barmy se dožaduje lidských práv, o kterých vojenská junta tvrdí, že nejsou v tradici Barmánců, ale západním konstruktem. Jak vnímají Barmánci lidská práva?
Obyčejní lidé neřeší všeobecnou deklaraci lidských práv, většina ani netuší, jaká práva vlastně mají či měli by mít. Dosud s běžným dodržováním lidských práv nemají bohužel zkušenosti. Naopak, mají značné zkušenosti s jejich porušováním. Touží po bezpečných podmínkách, které především u etnických menšin v pohraničí chybí, vždyť jsou někdy vypalovány celé vesnice. Oběťmi konfliktů jsou především obyčejní vesničané, kterým chybí základní vzdělání a zdravotní péče. V Barmě je téměř půl milionu tzv. vnitřních uprchlíků, což jsou lidé, kteří utekli ze svých domovů, ale nechtějí nebo nemají možnost opustit Barmu. Schovávají se v horách a v lesích.

Jak se turistika podepisuje na menšinách v jihovýchodní Asii? Především na různých kmenech žijících na thajsko-barmsko-laoských hranicích (např. ženy z tzv. žirafími krky). Početní turisté vtrhnou do vesnice, fotoaparáty strkají lidem před tváře a za okamžik je vystřídá jiná skupina, někdy mi to připadá jako v zoo.
V oblasti jezera Inle taktéž žijí kmeny, které jsou jakýmsi Disneylandem pro turisty. Ale já bych obrátila pozornost ke kmenům, které ztratily domov, jejichž vesnice byly zničeny, lidé uprchli nebo byli donuceni se přesídlit kvůli stavbám ropovodu a vodních elektráren. Ti lidé jsou vykořenění a pak se snadněji stávají turistickou atrakcí, žijí v jakémsi umělém světě, který přináší „bezpracný“ příjem od turistů. Bohužel, většinou opouštějí svá povolání a již se k nim nikdy nevrátí. Je důležité, aby lidé nebyli na turistice vysloveně závislí. Rozhodně není pomoc lidem to, že je necháme obléknout se pro turisty a celý den sedět a nechávat fotografovat za peníze. Tím se naučí nepracovat a žebrat. Barma má na 135 různých etnických skupin mluvících různými jazyky a režim se snaží jejich vliv omezit a svou vládu tvrdě centralizovat. V minulosti nesměly etnické skupiny vyučovat své jazyky, nyní je údajně nová vláda povolila vyučovat alespoň na nedělních školách.


Barmský venkov

V knize Aun Schan Su Ťij „Osvobození od strachu“, která vyšla v Česku jsem četl o touze mladých Barmánců po moderně již na začátku 20. století: „Jedním z největších prokletí jejich generace bylo, že jejich synové se učili odhazovat barmské ideály, zapomínat a dokonce pohrdat zvyky a tradicemi svých předků a dychtit po mnohých zlech a málokterých dobrech přinášených cizáckými rasami.“ Jaký je „moderní“ mladý Barmánec o sto let později, na začátku 21. století?
Úplně stejně touží po moderně. Chce být na Facebooku, poslouchat hip hop, oblékat se jako na Západě. Ačkoli je Barma zdánlivě izolovaná, každá novinka se díky internetu nebo hranicím s Thajskem do Barmy dostane. Ale tohle se týká Rangúnu a větších měst, jakmile vkročíte do venkovských oblastí, lidé tam žijí jako před sto lety. Pokud chceme lidem v Barmě pomoci, uvědomme si, že jim sice přinášíme moderní technologie a zprávy ze světa, ale týká se to úzké části městské společnosti. Mnoho venkovanů stále nezná nejen internet, ale ani elektřinu.

Existují české překlady barmské literatury? Např. Thein Pe Myint nebo Journal Kyaw Ma Ma Lay. Jak je pro české cestovatele dostupná barmská literatura?
Bohužel je u nás málo barmanistů a málo překladů. Dagmar a Jan Bečkovi publikovali knihu „631 dní v Barmě“, ale vyšla snad někdy v 70 letech. Oba jako studenti barmanistiky navštívili Barmu a jejich kniha je sondou do života Barmánců. V některých ohledech je kniha dodnes aktuální, snad by byla k nalezení v nějakém antikvariátu či knihovně. Jan Bečka ještě vydal v Nakladatelství Lidových novin Dějiny Barmy, ale překlady barmských autorů u nás asi nenajdete.

Můžete na závěr představit čtenářům Barmské centrum Praha a svou práci?
Naše organizace se především zabývá aktivitami podporujícími transformaci Barmy směrem k demokracii. Naše aktivity a projekty mají mj. seznámit lidi s Barmou a se situací v Barmě. Snažíme se také pomáhat uprchlíkům z Barmy v České republice, pomáháme Barmáncům v Indii, kteří tam přežívají bez jakéhokoli statutu a práv a čekají na eventuální přesídlení do další země. Zároveň se snažíme vysvětlovat, jak může nová občanská společnost prospět obnově Barmy. Právě lidé z exilu se jednoho dne, až se zlepší politická situace, budou chtít vrátit do Barmy a měli by to být lidé zkušení a schopní přispět k barmské budoucnosti.

Ilustrační fotografie z Barmy – Burma Center Prague
Článek o cestování do Barmy