Když vystoupím v Rangúnu z letadla, co mě čeká?
Nejprve bych popsal své první osobní dojmy. Když jsem v roce
1958 poprvé vystoupil na letišti v Rangúnu, kde jsem pak studoval na
místní univerzitě, byla pro mne tehdy Barma (v rozhovoru budu užívat
převážně tohoto jména země, známé nyní jako Myanma), velkou neznámou.
Při cestách do Barmy v pozdějších letech se pro mne stalo rangúnské
letiště familiární vstupní branou do země, kde jsem poznal mnoho
sympatických a přátelských lidí a kde jsem se vždy cítil dobře. Dnes je
letiště zmodernizované, formality jsou poměrně jednoduché. A pak se
ocitnete před letištěm, kde se na vás vrhnou davy nosičů a taxikářů
nabízejících své služby a již tam zažijete tu pravou barmskou atmosféru,
která vás neopustí ani ve městě ani jinde v Barmě.
„Cestovat
do Barmy – ano či ne?“ je nejčtenější článek na našem
webu. Ani opoziční barmské organizace se neshodnou na tom, zda zahraničním
turistům cestu do Barmy doporučit. Jako hlavní důvod proti masové turistice
v Barmě bývá uváděno, že je finančně plně ovládána juntou. Jak se na
tuto záležitost díváte Vy?
O tom, jestli cestovat do Barmy se vede nejen u nás, ale
i v zahraničí, již delší dobu poměrně živá diskuse. Zaznívají
v ní hlasy, které turistům zájezdy nedoporučují z důvodu, který jste
uvedl, ale též hlasy opačné, které naopak zahraniční turistiku do země
podporují, neboť turisté přinášejí do Barmy informace a dávají
konkrétním lidem obživu. Argumenty pro i proti jsou víceméně vyvážené
a bylo by jistě dobré, kdyby i naši turisté, chystající se do Barmy, se
nad touto stránkou cestování zamysleli. Jestli se ale rozhodnou Barmu
navštívit nebo ne, je pouze jejich osobní věc.
Co doporučíte turistům v Barmě kromě hlavních památek? Loutkové
divadlo? Koncert nějakého tradičního orchestru? Vodní festival?
Určitě bych doporučil shlédnout představení loutkového divadla,
což je možné například v Rangúnu nebo v Mandalaji. Je dobré vědět,
že barmské loutkové hry nebyly nikdy určeny dětem a zaměřovaly se na
dospělé publikum. Zpracovávaly hlavně náměty z buddhistické mytologie,
džátak (příběhů z Buddhova života), ale i světské výjevy. Barmské
loutky jsou závěsné marionety na nitích (asi 70–110 centimetrů vysoké),
vyřezané ze speciálního druhu dřeva, které loutkař ovládá shora.
Klasický komplet má asi 28 loutek, loutkářskou skupinu tvoří asi
8 loutkářů a doprovází je i stejný počet hudebníků hrajících na
tradiční barmské hudební nástroje. Velmi barvitým a dynamickým svátkem
je vodní festival, který je spjat s bujarým veselím, kdy se lidé navzájem
polévají vodou. Festival zahajuje barmský Nový rok a připadá na měsíc
duben. Původním smyslem svátku byla očista vodou před vstupem do Nového
roku, dnes se z toho stala zábava a vodní bitky. Kdo na festival přijede,
musí počítat se sprškou, Barmánci jsou v tomto směru spravedliví.
Návštěvníkům Rangúnu bych doporučoval zajít do Národního muzea, kde si
mohou prohlédnout exponáty bývalého královského paláce v Mandalaji,
zejména Lví trůn posledního krále Thipoa (byl odvezen do exilu v Indii
v roce 1885) a královské regálie z 19.století.
Dr. Jan Bečka v rozhovoru s buddhistickým mnichem na nádvoří
Šweitigoumské pagody v Rangúnu
Jak poškozuje Pugam rozsáhlá stavební činnost?
O stavební činnosti a jejím dopadu na místní památky v Pugamu se
hovoří poměrně často. Méně se ale připomíná skutečnost, že nejvíce
Pugam poškodilo rozsáhlé zemětřesení v roce 1975, které pobořilo
většinu z téměř 5000 místních pagod, chrámů a klášterů, některé
pak zcela srovnalo se zemí. Po částečné rekonstrukci zůstalo na konci
20. století v Pugamu pouze asi 2000 sakrálních staveb.
Známý spisovatel George Orwell sloužil v letech 1922 až 1927 jako
inspektor anglické imperiální policie v Barmě. Jak se v románu Barmské
dny (1934) – Orwellově literární prvotině – odrážejí autorovy
zkušenosti z doby jeho působení v zemi, a jak vylíčil tehdejší barmskou
koloniální společnost?
Román je založen na autorových osobních zkušenostech a dojmech
z koloniální Barmy 20. let 20. století a je do určité míry
autobiografický. Flory, hlavní hrdina románu, není ovšem policistou, ale
podnikatelem a končí život sebevraždou, zatímco Orwell pouze odchází
z Barmy. Spisovatel nás prostřednictvím Floryho zavádí do prostředí
vesnice v Horní Barmě (její jméno je smyšlené), kde se odehrává hlavní
děj románu. Uvádí jej mistrná charakteristika úplatného a
bezcharakterního barmského správního úředníka U Pchou Ťjina. Orwell
zaměřuje svou kritiku především proti členům místní britské komunity,
úředníkům a obchodníkům, jejich snobismu, nadutosti vůči
„domorodcům“, jejich odtržitosti od místního života, kterou symbolizuje
britský klub přístupný pouze Evropanům. Právě Flory se od svých krajanů
liší, je jakousi „černou ovcí“ komunity, protože vyhledává spíše
jiné společníky, jakým je například indický lékař Veraswami. Floryho
sílící pocit opuštěnosti a ztracenosti vyústí až k odporu proti
britské společnosti, k pocitu „společenské viny“ příslušníka
vládnoucího národa vůči národu utlačovanému. Především v tomto
smyslu předznamenávají Barmské dny orwellovské zaujetí pro spravedlnost a
morální odpovědnost jedince v odporu proti tyranii, která promlouvá
z jeho pozdější literární tvorby.
Lidé v Barmě, podobně jako např. v Thajsku, věří na duchy a bojí se
duchů. V minulosti jim dokonce stavěli malé dřevěné domky. Žije nadále
tato víra společně s buddhismem?
Přestože Barmánci jsou převážnou většinou buddhisté,
u mnohých víra v duchy stále přežívá a buddhismis a animismus se
prolínají. Téměř v každé domácnosti je kromě oltáříku s Buddhou
možno nalézt i „strážného ducha domu“, v podobě kokosu s červeným
turbanem na hlavě (symbolizuje „krále“ duchů a strážního ducha
Mahagiriho z hory Pouppa v Horní Barmě), jemuž obyvatelé domu dávají
pravidelně obětiny. Animistický původ mají dva největší náboženské
svátky roku – již zmíněný vodní festival a také festival světel.
Pozůstatkem animismu je víra v existenci lidské duše v podobě motýla
(leippya). Barmánci věří, že duše není pevně spojena s tělem a ve
spánku tělo dočasně opouští.
. .
Barmánci (i Barmánky) určitě ocení snahu cizince, který k nim
promluví (třeba jen několika slovy) v jejich mateřském jazyce
Barmánci jsou drtivou většinou buddhisté a buddhismus je nepochybně
spojen s mírumilovným postojem k životu. Historie Barmánců je ale
téměř nepřetržitý sled válek se všemi sousedy stylem každý
s každým. A Barmánci se zdají být obávanými válečníky, vždyť
např. thajskou Ajuthaju vyvrátili několikrát, podnikali vojenské kampaně
do Indie, Laosu, vyhnali útočící Číňany, jen kdysi nepřemožitelní
Mongolové a Angličané v 19. století byli nad jejich síly. Buddhisté a
války – jak to jde dohromady?
Války se skutečně neslučují s morálními principy buddhismu. Na
druhé straně buddhistický král (a to platí nejen o barmském, ale právě
tak o siamském a jiných) vystupoval jako světský vládce, který měl
i povinnost zajistit stabilitu a rozkvět státu. V mocenské praxi bylo
ovšem plnění tohoto závazku a zároveň důsledné dodržování morálních
principů buddhistického náboženství jen stěží možné. Král byl proto
oprávněn používat i násilných prostředků, mohl vést i války, ovšem
pouze pokud to vyžadovaly náboženské zájmy, nazývaly se proto války za
„vítězství dhammy“ (buddhistického učení). V barmské tradiční
historii se k nim počítala například i válečná tažení za získání
kopií buddhistického kánonu, nebo bílých slonů (považovaných za jednu
z inkarnací Buddhy), případně i válečné výboje za šíření víry
v sousedních zemích.
V knize Dějiny Barmy píšete o koncepci buddhistického státu:
„Podle tradičních představ si lidé prvního vládce zvolili ze svých
řad. Tento vladař, zvaný mahathamata (velký vyvolený), se zavázal, že
zaručí pořádek, rozkvět dharmy (buddhistického učení)…“ Stalo
se tak někdy v barmských dějinách?
Citát, který je základem Vaší otázky, je úryvkem z delšího
textu, v němž se dále říká „blahobyt i duchovní spásu
poddaných, kteří naopak slíbíli vladaři poslušnost a přijali
odpovídající povinnosti”. Jedná se o klasickou buddhistickou
představu, podle níž stát (monarchie) vznikl proto, že původní,
harmonická lidská pospolitost se rozpadla kvůli egoismu a chtivosti po
majetku některých jedinců, což vedlo k anarchii. Založení státu, který
měl opět nastolit pořádek, bylo vlastně společenskou dohodou mezi vládcem
(králem) a jeho poddanými. V historických dobách se tato koncepce v Barmě
neuplatňovala, proto z barmských dějin neznáme ani případy, že by král
byl volen lidmi země.
Barmský venkov kreslil Filip Trnka
Buddhističtí mniši před asi 100 lety ztělesňovali touhu Barmánců po
odchodu britské moci. Poslední krvavě potlačený odpor proti vojenské
vládě taktéž vedli mniši. Buddhističtí mniši a odpor proti moci –
opět, jak to jde dohromady?
Před britskou anexí země v 19. století byl nejvyšším ochráncem
buddhistického učení (dhammy) a mnišského řádu (sanghy) král, který
měl právo i povinnost dohlížet na to, aby řád zachovával disciplínu.
Britská správa tuto úlohu odmítla vykonávat a kázeň v řádu upadala.
Část sanghy odsuzovala proto Brity z toho, že zavinili úpadek řádu a
buddhismu a postavila se proti britské správě. Členům řádu, kteří se
angažovali ve veřejných záležitostech se říkalo „političtí mniši”.
U Outtama – jeden z nejznámějších „politických mnichů“
20.–30.let (tedy období, kdy tito mniši hráli významnou úlohu
v národním hnutí) – dokazoval, že buddhismus a barmská kultura nemohou
vzkvétat pod cizí vládou a je nutné, aby mniši odešli z klášterů a
zapojili se do odporu proti koloniální vládě. U Outtama nevybízel mnichy
k násilným akcím či povstání, ale neodmítal radikální prostředky jako
formu protestu proti kolonialismu a zdůvodňoval je náboženskými
argumenty – pokud je totiž Barma podmaněnou zemí, její občané nemohou
dosáhnout spasení, protože jsou otroky. Sám se účastnil mnohých
veřejných kampaní, byl často koloniálními úřady vězněn a ve vězení
nakonec i zemřel. Nedávná vystoupení mnichů proti vojenské vládě
navazují na tradici veřejné angažovanosti sanghy v době kolonialismu,
přestože konkrétní důvody a průvodní okolnosti současných protestních
akcí jsou pochopitelně jiné než v minulosti.
Portugalci byli prvními Evropany, kteří ve větším počtu pronikali do
Barmy. Mnozí se nechávali najímat jako žoldáci do barmských jednotek a
pomáhali Barmáncům v dobyvačných válkách. V knize Dějiny
Barmy píšete, že potomci Portugalců žijí v Barmě dodnes v okolí
města Šweibhou. Má tato komunita ještě vztah k evropské kultuře?
Portugalci, kteří dnes žijí v okolí města Šweibhou, konkrétně
ve vesnicích v údolí řek Mu a Čjintwin v Horní Barmě, jsou potomky
žoldnéřů, kteří sem byli přestěhováni počátkem 17. století ze
Syriamu (nedaleko Rangúnu), kde barmský král Anaukbheklun v roce
1613 zmařil pokus Portugalce Philipa de Brito e Nicote ustavit zde vlastní
vládu. Portugalci si zachovali svou víru (katolické náboženství) jako
hlavní znak své národní identity. O dnešní portugalské komunitě
v Horní Barmě je ale známo velmi málo. Na internetu lze najít fotografie
místních portugalských usedlíků žijících v údolí řeky Mu,
reprodukované z knihy portugalského fotografa Joaquima Magalhăes de Castro
z roku 2002 (Os Bayingyis do Vale do Mu – Luso Descendentes na
Birmânia).
Všeobecně je známý příběh benátského kupce Marca Pola. I do Barmy
pronikl benátský kupec, Caesar Fredericke na konci 16. století. Popisoval
mj. bílé slony, které vlastnil barmský král. Co jiného se dovídáme
z jeho cestopisu o Pegu, hlavním městě tehdejší barmské říše Taunngu,
kde pobýval?
Frederick Caesar pobýval v městě Pegu v roce 1568, v době, kdy se
tehdejší taunnguský král Bhuyinnaun vrátil z vítězného vojenského
tažení proti siamské Ajuthaje. Benátský kupec popsal mimo jiné kořist,
které se král zmocnil: drahokamy, zlato a stříbro převážené slony
i množství zajatců, především ajuthajských aristokratů, přivezených
do Pegu. S nelíčeným obdivem vylíčil nádheru královského paláce a
dalších přepychových staveb v sídelním městě. K pasáži o bílých
slonech uvádí, jaké úctě a péči se zde bílí sloni těšili, a že
kvůli nim byl král ochoten jít i do války. Dále se dovíme, jak vypadala
peguská armáda a jak bohatý a mocný byl král Pegu. V často citovaném
výroku Caesar říká, že peguský král sice neměl válečné lodstvo, ale
„na souši, co do vojáků, oblastí, které ovládal, zlata a stříbra,
které vlastnil, mnohonásobně předčil i sílu mocných Turků”. Podrobně
popisuje obchodní a finanční poměry v Pegu a v jiných městech
taunnguské říše včetně celních předpisů pro cizí kupce. To bývá
uváděno jako největší přednost jeho cestopisu. Poměrně málo se ale od
něho dovíme o tehdejší barmské společnosti. Přesto jeho cestopis patří
k nejlepším pramenům o taunnguské říši z konce
16.století.
Jaká je současná situace v Barmě po nástupu nové, nominálně civilní
vlády v březnu 2011?
Koncem března 2011 byla rozpuštěna dosavadní vojenská vláda,
Státní rada míru a rozvoje (SPDC) v čele s generálem Than Šweiem, který
rezignoval na své dřívější funkce šéfa státu a vrchního velitele
ozbrojených sil. Moc přešla do rukou vlády v čele s prezidentem Thein
Seinem. Ten ve své nástupní řeči označil za hlavní vládní úkol hájit
ústavu (přijatou v roce 2009) a budovat v souladu s ní v Myanmě
„disciplinovanou a kvetoucí demokracii”. Podle zahraničních analytiků
však zatím není zcela jasné, kdo má v zemi rozhodující slovo. V nové
nominálně civilní vládě totiž zasedají mnozí bývalí generálové,
kteří v podstatě setrvávají na svých dosavadních názorových pozicích.
Nicméně se dá soudit, že se postupně prosazuje autorita Thein Seina, sice
též bývalého generála, který ale projevuje jisté tendence
k umírněnější politice. Svědčí o tom například skutečnost, že
vláda obnovila kontakty s Aun Schan Su Ťij, která byla mj. hostem prezidenta
a jeho manželky v Neipyijto (současném hlavním městě země) a účastnila
se zde i několika pracovních seminářů. Vláda rovněž iniciovala
obnovení rozhovorů s představiteli bývalých podzemních organizací,
které v minulosti přistoupily na příměří s vojenským režimem,
nicméně odmítly návrh reorganizovat své ozbrojené složky v tzv.
„pohraniční stráž“ podřízenou barmskému velení. Dohodě
s etnickými menšinami vláda přikládá značný význam, protože se
obává, že by v opačném případě mohlo v Barmě dojít k obnovení
občanské války. Byly podniknuty i jiné vstřícné kroky – poněkud se
uvolnila tisková cenzura, političtí exulanti byli vyzváni k návratu do
vlasti aj. Současně se Myanma více otvírá světu. Tyto skutečnosti
svědčí o jisté snaze po změnách. Zda však nejbližší budoucnost
přinese výraznější proměny, zůstává otevřenou otázkou.
.
Bagan (Pugan)
Těžit ropu začala v Barmě kdysi britská Burma Oil Company. Jak se
v současnosti rozvíjí v Barmě ropný průmysl?
Barma má poměrně velké zásoby ropy. S její těžbou se započalo
v malé míře již v době království. V období britské vlády v zemi
získala monopolní postavení v těžbě a zpracování ropy společnost Burma
Oil Company a před druhou světovou válkou měl ropný průmysl
(soustředěný hlavně v oblasti Yeinamčjaunu, Čjauku v Horní Barmě)
významné postavení v hospodářství země. Za druhé světové války a
japonské okupace byla většina ropných polí a rafinérii zničena,
poválečná obnova postupovala jen pomalu. V roce 1962 byl ropný průmysl
znárodněn a až do roku 1988 těžbu a zpracování ropy provozovaly barmské
společnosti, zejména Myanma Oil and Gas Enteprise. Po roce 1988 se ropného
podnikání – těžby ropy na pevnině i na plošinách v moři –
účastní i zahraniční společnosti, většinou asijské (čínské,
malajsijský Petronas), ale i francouzská ropná
společnost Total.
Barma je jedním z největších producentů drog.
Barma je po Afghánistánu druhým největším producentem klasických
drog (opia, heroinu) na světě. Dnes však tyto drogy ustupují drogám
syntetickým (extáze, methamphetamin), kde rovněž Barma patří
k významným producentům. Vláda přislíbila, že problém vyřeší a
produkci drog zastaví. Jsou podnikány různé akce proti jejich pašerákům
(včetně spalování zabavených drog na veřejných prostranstvích). To však
nestačí, protože rolníci v horských oblastech, kteří pěstují mák,
z něhož se klasické drogy vyrábějí, nemají jiné náhradní plodiny,
které by mohli pěstovat, aby se uživili. Navíc mnohé oblasti, kde se
pěstoval mák a produkovaly drogy, byly až do nedávna mimo vládní kontrolu
a obchodováním s nimi se zabývalo několik podzemních organizací
etnických menšin působících v pohraničných oblastech země. Ještě
obtížnější je však vypořádát se s užíváním a šířením
syntetických drog, jejichž výroba je snazší. Tyto drogy se nejen pašují
do zahraničí, ale nacházejí spotřebitele i mezi obyvateli Barmy včetně
mladých lidí.
Zabýváte se studiem historie Barmy řadu let. Která časová období a
které problémy Vás nejvíce zaujaly? Překládal jste rovněž z barmské
literatury?
Zabývám se převážně moderními dějinami Barmy, to znamená
obdobím od britské anexe země v 19. století až do současnosti. Zajímá
mne zejména problematika rozvoje národního (protikoloniálního) hnutí ve
30.–40. letech 20. století, tedy v době, kdy se do jeho čela dostali
mladí lidé z univerzitního prostředí, vůdci strany Naše Barma.
Především z jejích řad vzešla v roce 1948, kdy Barma získala
nezávislost, většina představitelů samostatného státu, ale i jejich
politických oponentů, v prvé řadě komunistů, kteří krátce po
vyhlášení nezávislosti zahájili v zemi občanskou válku. Zkoumal jsem
ideologii a politické programy strany Naše Barma i její metody boje za
osvobození země z britské koloniální nadvlády a posléze, za druhé
světové války, i proti japonské okupaci země. O odbojovém hnutí
v Barmě v letech okupace (1941–1945) jsem napsal obsáhlou monografii
(The National Liberation Movement in Burma during the Japanese Occupation
Period) vydanou v nakladatelství Academia (Praha, 1983), kde jsem
věnoval pozornost i vzniku politicky orientované barmské národní armády.
Zabýval jsem se také činností jednoho ze zakladatelů a posléze vrchních
velitelů této armády, Aun Schana (otce známé barmské disidentky Do Aun
Schan Su Ťij), který je mnohými historiky považován za architekta
nezávislé Barmy: sám se ale nezávislosti nedožil, v roce 1947 byl
zavražděn agenty svých politických protivníků. Chtěl bych připomenout,
že mé vědecké publikace jsou do značné míry založeny na pramenech
v barmském jazyce (dokumentech politických stran, projevech politiků,
autobiografií, pamětí apod.), tedy materiálů, které v tehdejší době
světová historiografie zabývající se Barmou ještě nevyužívala.
Z témat, týkajících se období po nezávislosti, jsem psal mimo jiné
o národnostní problematice Barmy a o barmské zahraniční politice
nezúčastněnosti. V posledních letech jsem byl zapojen do týmového
výzkumu vlivu náboženství ve společnosti a politice zemí jižní a
jihovýchodní Asie.
Pokud se týče překladů z barmské literatury, je pravdou, že u nás
nebyly publikovány – z různých důvodů, především ale nezájmu
vydavatelů – překlady knih barmských spisovatelů/spisovatelek. Byly ale
přeloženy a vydány překlady moderní barmské poezie či krátké prózy
zejména v časopisu Nový Orient (seznam přeložených děl je
možné nalézt v bibliografii ke knize Dějiny Barmy). Můžete si je
vyhledat a přečíst v knihovně Orientálního ústavu.
Napsal jste také „Úvod do moderní barmštiny“. Přiblíží turisty
více k Barmáncům, když se naučí třeba stovku základní slovíček?
V každém případě je dobré naučit se základním konverzačním
obratům v barmštině. Barmánci určitě ocení snahu cizince, který k nim
promluví (třeba jen několika slovy) v jejich mateřském jazyce, budou mile
překvapeni, navodí to přátelskou atmosféru a
vytvoří úsměv.
PhDr.Jan Bečka, CSc,
je absolventem FFUK v Praze (1962): obory barmština, angličtina, čeština.
V letech 1958 až 1960 studoval na Rangúnské univerzitě v Barmě.
V Orientálním ústavu AV ČR pracuje od roku 1964 a po skončení
diplomatické mise opět od roku 2003. Kromě Dějin Barmy (2007) je autorem
či spoluautorem několika dalších publikací o Barmě v češtině:
631 dní v Barmě (spolu s.D. Bečkovou)
Socialistická republika Barmský svaz
Barma po druhé světové válce (spolu s D. Bečkovou)
Úvod do moderní barmštiny
Náboženství a společnost v jižní a jihovýchodní Asii. Tradice a
současnost. (spoluautor).
v angličtině vydal (v USA) Historical Dictionary of Myanmar
Úvodní dvě fotografie poskytl Jan Bečka.
Ostatní fotografie Milena Weberová, na jejíž stránkách
si můžete prohlédnout téměř 800 fotografií z Barmy.
Další články o Barmě:
Rozhovor se Sabe
Amthor Soe, ředitelkou Burma Center Prague
Cestovat
do Barmy – ano či ne?