Katolický farář Marek Orko Vácha v knize Poslední země popisuje téměř romanticky příchod Nového roku na základně v Antarktidě: „Přesně při místní půlnoci ležím v péřovce na břehu, vedle mne odfukuje spokojeně spící tuleň...“ Jaká je pro Vás Antarktida?
Antarktida je kouzelná, ale mě nejvíce oslovuje lidský faktor – Antarktida je kontinent, kde ještě nevystřelil člověk na člověka. Antarktická smlouva, která platí do roku 2041, je jedna z mála smluv, které se dodržují, vždyť kolikrát bylo dohodnuto a porušeno příměří např. v Bosně. Když jsem v Antarktidě před 22 lety začínal, divil jsem se, jak na chilské stanici pod obrazem Pinocheta spolupracovali Chilané a Sověti. Ne, Jaroslave, upozorňovali mě, pod 60. rovnoběžkou se o politice nemluví, tady máme jediného nepřítele – počasí. Druhou podstatnou věcí je, že v Antarktidě se zvířata nebojí lidí. V Grónsku jsem nenarazil na tuleně, v Antarktidě si člověk musí dát pozor, aby nezakopl o balvan a ten balvan se nepohnul. A tak je to po celé Antarktidě, pod 60. rovnoběžkou je vlastně největší národní park planety.

Jaký máte výhled, když vyjdete z domku na Nelsonu? Předpokládám, k vodě nemáte daleko, v zátoce plavou ledovce, chodíte po kamenité či dokonce písčité pláži, někdy slyšíte ticho, jindy mocně hučí vítr. Četl jsem, že ze záchodu máte výhled na velryby.
Ano, jedním z druhů wc je čára přílivu a odlivu a tam skutečně máme výhled na velryby, jinak používáme klasické jachtařské wc v budově. Ještě existuje tzv. tibetský experiment, ano, z toho je zase vidět na ty velryby.

Polární stanici jste založil koncem 80. let na malém ostrůvku Nelson u pobřeží Antarktidy a Vaši dobrovolníci tam podstupují tři programy. Jedním z nich je program „lokálního přežití“, kterým dáváte naději těm, kteří se nedobrovolně ocitnou v život ohrožujících podmínkách. V programu dáváte velký důraz na psychickou odolnost.
Naprosto zásadní důraz, trosečníci by neměli ztratit vůli a odvahu bojovat o život. A jestliže to jednou vyzkoušíme na dobrovolnících, je to skutečně naděje pro lidi do budoucna. Když v Grónsku nouzově přistane letadlo, ti lidé vědí, že nějací Češi přešli Grónsko, jeden dokonce bez prstů u nohou, vědí, že to lze dokázat, že se mohou zachránit. Druhým programem je „globální přežití“ čili zelená domácnost, aniž bychom byli fanatiky, nepoužíváme žádnou chemii a moderní vymoženosti, minimalizujeme odpad, zkoušíme, jak to jde bez internetu, bez mobilu, bez mýdla, bez pasty na zuby. Třetí je „impact program“, to je sběr naplavenin z moře. My je evidujeme, shromažďujeme a záznamy předáváme chilské stanici. Jejich vědci z nich zjišťují např. směry mořských proudů. Posádky na stanici jsou složené z lidí z různých koutů světa.


Je-li počasí vstřícné, je antarktida téměř idylickým krajem

Jaký je denní režim na základně Eco Nelson? Nějaké podrobnosti jsem se dočetl mj. na stránkách www.econelson.org. Tedy o hesle „Make yourself busy, help others“, o dvou jídlech denně, ekologických pravidlech programu „zelená domácnost“. Vím, že tam máte i malou větrnou elektrárnu.
„Stále si hledej práci a pomáhej druhým“ – to je základní myšlenka. Vždyť jíme jen dvakrát denně, abychom ušetřili čas, který potřebujeme na práci. Pokud není nějaká mimořádná akce, vstáváme bez budíku a máme tzv. rozcvičku prací. Hodinu, dvě hodiny, udělá se strašně moc za ty dvě hodiny. Následuje hodinová obří snídaně, oběd vynecháváme, protože po obědě se chce člověku spát. Po snídani se jde do terénu, práce je spousta a večer od sedmi se dvě hodiny jí. Pak už se chce každému jen spát, mě ani učebnice španělštiny neudrží vzhůru.

Alkohol, předpokládám, na základně nepopíjíte.
Alkohol? Neexistuje. Jsou výjimky, když přijde na návštěvu zahraniční posádka a přinesou kvalitní argentinské víno, nebo Číňané dobré pivo tsingtao, které před více než sto lety založili Němci.

Do Antarktidy jezdí výletní lodě, ale turisté, možná mě opravíte, smí z lodí na břeh jen omezeně na krátké výlety.
Z velkých lodí vyvážejí turisty omezeně na břeh tam, kde nejsou stanice ani přísné rezervace. Žádná z polárních stanic je nepřijímá, protože nás víceméně zdržují a obtěžují. V Antarktidě je obrovský turistický boom, přijíždějí turisté všech národností, Indové, Filipínci, Češi, Poláci, kdokoli, a platí strašlivé peníze za to, že vidí na pár chvil Antarktidu jako z rychlíku.

Když se tedy do Antarktidy s Vámi vypravil např. duchovní Tomáš Halík, byl tam právě v rámci Vašeho programu přežití. A povinně absolvoval Váš několikadenní kurz. Prý jste ho nacpal do staré škodovky a odjel s ním mj. bivakovat na dachsteinský ledovec.
Kdokoli přijede na základnu, musí dodržovat náš program, neexistují VIP osobnosti, které by od toho byly osvobozeny. A jezdí lidé všech věkových kategorií včetně dětí, speciálně na program o lokálním přežití. Bez absolvování kurzu „moře-řeka-ledovec“ nikdo jet nemůže, ani Tomáš Halík, ani Luboš Brabec. Kurz trvá čtyři dny, nenaučíte se během něj všechno, to je nemožné, jde především o to, abych viděl do lidí dříve, než je vezmu do Antarktidy a aby i oni viděli do mě.

Jedním z návrhů na pojmenování stanice bylo prý jméno zpěváka Karla Kryla, neboť symbolizuje boj za svobodu a tzv. krill je základní potravinou v Antarktidě, jedná se o malého korýše. Nakonec vyhrálo srozumitelné Eco-Nelson.
Karel Kryl nám pomáhá, přestože nikdy na základně nebyl, ale pomáhá, nebyl jen zpěvákem a básníkem, viděl dále dopředu, věděl co podpořit, a nás hodně podpořil. V každém domku je jeho fotografie. Přátelé mě ale varovali, abych po něm stanici nepojmenovával. Nakonec to vyřešila korejská posádka, jednou se objevila na jejich stránce krásná fotka, popis „naši nejbližší sousedi – Eco-Nelson“ a mně se to zalíbilo. A byli jsme Eco-Nelson.


Mapka ostrova Nelson

Vaše slavná kniha Člověk v drsné přírodě vyšla, nepletu-li se, poprvé po Vašem přechodu Grónska společně s M. Jakešem a V. Weignerem. A co přechod Antarktidy? Pokud vím, přímo na pólu je stanice Amundsen–Scott.
Byl jsem na ty akce zván, ale je to časově velmi náročné a nejsou to nezávislé přechody, jsou podporovány ze vzduchu. A to už není můj obor, tedy trosečník beze všeho, odkázán jen na sebe, bez vysílačky a zásobování ze vzduchu. Netvrdím, že to ti chlapi mají lehké, to není psina, putovat měsíce přes Antarktidu. Ale je to pouze sportovní výkon. Když jsme šli přes Grónsko, byli jsme sami, bez vysílačky, bez psů, 41 dnů drsného putování, až jsme se vynořili na americké vojenské základně. To je potom experiment, který je natvrdo a který může dát naději. Když máte vysílačku a podporu, stačí zmáčknout tlačítko a helikoptéra je u vás, za den, za dva, dle počasí, ale do pěti dnů určitě. A vy akci přerušíte. To, že ji můžete přerušit, ovlivňuje psychiku. Ale když pochod nemůžete přerušit, protože o vás nikdo neví, a víte, že musíte dojít na druhou stranu, to je jiná.

Psi nesmí do Antarktidy?
Nesmí, protože to není původní antarktická fauna a pes neví, že nemá rdousit tučňáky a tučňák neví, že je pes jeho nepřítel. Ještě pamatuji kolem roku 1990 na čínské stanici psa, ale ten byl jen uvnitř. Dnes není povoleno přivážet ani zvířata ani cizí rostliny. Za mých začátků měli ještě na polské stanici skleník, takže jsme v neděli mívali nějakou tu zeleninu.

Antarktické vody mají teplotu těsně pod nulou. Jak dlouho v tom vydržíte plavat?
Voda má –1,6 stupně a díky nechtěnému experimentu jsem dodatečně naměřil, že se dá v oblečení uplavat 160 metrů plus mínus dvacet. Voda je krásně modrá, ale ponoříte tam PET láhev se sladkou vodou a zmrzne. Po takovém zaplavání jsem byl ještě schopen vyplazit se na břeh, ale nebyl jsem schopen ze sebe sundat oděv a ty dva kilometry k čínské stanici bych nepřekonal. Proč nejsem mrtvý? Protože kolegové mě viděli vylézat z vody a rychle mě převlékli do suchých věcí, já jsem se nedokázal ani svléknout. Bez oblečení uplavete asi osmkrát méně.

Lovíte ryby? Rybí polévka, mušle, mořské řasy, to vše lze připravit.
Mořské řasy jsou vynikající, naši vegetariáni si je dokonce suší a vozí domů. Ryby lovíme, rybolov pro vlastní potřebu není v Antarktidě zakázaný. Žádná jiná zvířata lovit nesmíte. Antarktická smlouva to připouští jen v případě nouze, když ztroskotáte v pustině, protože je nutné se pro přežití najíst. Ulovit zvíře není nijak náročné, zvířata jsou tam krotká. Já jsem jednou ztroskotal na malém ostrůvku, ale myšlenky na lov jsem neměl, hlad jsem necítil, dokonce ani žízeň, jediná moje starost byla – zima, zima, zima. Žádná vichřice netrvá pět dní. A vidíte, trvala, zůstal jsem na tom skalisku pět dní, zima, zima, zima. Na každé oáze máme záchranný balíček, to je pravidlo, každý musí vědět, kde ten trosečnický balíček je, v něm zapalovač, palivo pro případ, že vysbíráte po několika dnech vše v okolí, používáme olej, třeba prasečí sádlo, je tam potrhaná plachta 4×4 metry, kus igelitu, jak nemám rád plasty, tak ten zahřeje. A roura od kamen aby se teplo z ohně koncentrovalo a neunikalo.


Ne vždy a všude je v Antarktidě sníh

Jak je to s dravým tuleněm levhartím, viděl jsem záběry kameramana National Geographic P. Nicklena a ty zuby vypadají opravdu děsivě, zvláště, když je následuje třímetrové tělo vážící stovky kilogramů. Opravdu byly zaznamenány útoky těchto predátorů na čluny?
Ano, útočí i na čluny a netušíme proč. Děje se to posledních 10 let po celé Antarktidě, odevšad to hlásí jachtaři. Vyjedete z nějaké zátoky a tahle bestie s těmi zuby se na vás napojí a opustí vás až na konci plavby, není to nic příjemného, kolikrát mnozí plavbu raději přeruší. A koušou do člunů, dle ověřené zprávy dokonce jeden chňapal po nohách lidí nastupujících ze člunu na loď. Ochrana přírody je ochrana přírody, ale já říkám, jak se přiblíží ke člunu, majznout, to ho nezabije, ovšem získá respekt. Nejznámějším případem je smrt potápěčky, kterou tuleň stáhl do hloubky 72 metrů, což se zjistilo podle údaje na hodinkách. Na pevnině sem tam zazlobí lachtani, jsou menší, ale vzteklí. Vím o pár potrháních – když je člověk hloupý a jde příliš blízko kvůli fotografii a nedodrží bezpečnou vzdálenost, nebo uklouzne. A taky můžete potkat lachtany třeba v průsmyku v horách, najednou jich jde proti vám šest, vypadají jako strážci, člověk si říká, co tady dělají, nic k žrádlu zde nenajdou. Především je třeba dávat pozor za šera, on by se ten balvan mohl pohnout a to je potom oboustranný úlek a zvíře může kousnout.

Vyrážíte s dobrovolníky na nějaké výlety?
To nejsou výlety, ale součást impact programu – sbírání naplavenin z moře. Dřevo, plasty, váhově dřevo vede, objemově už ho plasty bohužel začínají dohánět. Objíždíme na člunu pobřeží ostrova, takové oázy, kde není ledovec, Někdy nás tam počasí uzavře, přižene se blizard a musíme tam v úkrytu tu bouři přečkat. Může to trvat tři dny. Na takovou akci se vydávají i starší lidé, šedesátníci, nebo vysadíme v oáze i děti, necháváme je tam pracovat a přežívat, vrátíme se pro ně, jsou to vlastně pokusní králíci. Rozhodně ale nejsou v ohrožení života. Takže, nejedná se o žádné výlety, túry, jde o součást impact programu. Nikomu během programu ale nebráním fotit, filmovat, alespoň máme nějakou dokumentaci.


Tučňáci na návštěvě

Neměl bych mít, kdybych jel do Antarktidy jako turista, pocit viny, že sem bych vlastně vstupovat neměl, že tento kontinent by neměli zaplavit turisté?
Před těmi dvaceti lety, za mých začátků, přijely dvě lodi, na každé stovka zvědavých turistů, dnes připlouvají desetipatrové lodě, každá veze dva tisíce turistů a takových lodí tam je, děs, 10 kilometrů od stanice vidíte tyhle hrůzy. Zakazovat to ale nikomu nemůžeme. Kupodivu jsou ale i tyhle snobské výpravy dobře vedené, doprovázené zkušenými polárníky a vědci, kteří dávají důraz na informace, že v Antarktidě člověk nevystřelil na člověka, že se zvěř lidí nebojí. Alespoň lidé vidí, že antarktická smlouva funguje a takto by to mohlo fungovat všude na světě. Horší je, pokud má taková loď vážné problémy, dokonce ztroskotá, ztráty na životech nejsou, ale lidi se musí evakuovat. Najednou je konec se všemi programy, laboratoře se zastaví, přeruší experimenty, je třeba se postarat o trosečníky. A za dva dny přiletí hercules a začne letecká evakuace do Jižní Ameriky. Bohužel díky turistům strašlivě stoupají ceny dopravy.

Jaká je budoucnost Antarktidy?
Antarktická smlouva platí do roku 2041. Smlouva zakazuje těžbu a nepovoluje držení zbraní, vojáci jsou v Antarktidě neozbrojeni. Já jsem smlouvu připravoval jako zástupce tehdejšího Československa vyslaný ministrem životního prostředí Vavrouškem – byl jsem vedoucí naší delegace ve Viña del Mar v Chile. Odehrál se tam tvrdý boj o to, zda těžit či netěžit pro vědecké účely. Nakonec se podařilo zakázat veškerou těžbu a všichni se vzájemně hlídají. Geologický ruch je ovšem v Antarktidě veliký. Jsem přesvědčen, že bychom měli nechat Antarktidu budoucím generacím a neznečišťovat ji, vždyť si neumíme poradit se zásobami surovin jinde na planetě. V Antarktidě se zatím nemusí ani nic nového stavět, jsou tam opuštěné britské stanice, které Britové za libru prodávají, takto si stanici koupili např. Ukrajinci.

V Antarktidě se prý lze nakazit nebezpečnými viry. Existuje tzv. Antarktický virus a také syndrom krále Krysy.
Ano, Antarktický virus – lidé se sem rádi vrací. Někteří mě po třech čtyřech letech osloví, zda by nemohli znovu do Antarktidy, zanechala v nich prostě stopy. A to i lidé, kteří se příliš neosvědčili. A syndrom krále Krysy? V Antarktidě jste vším – organizátorem, farářem, policistou, záchranářem, vůdcem, prostě „někdo“. A pak se vrátíte do civilizace a bývá problematické se se svou bezvýznamností vyrovnat.

Jaroslav Pavlíček (1943)
Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy opustil studia koreanistiky a odešel pracovat na Téryho chatu do Vysokých Tater. V roce 1980 byl členem polské expedice, která vystoupila na Mount Everest, v roce 1984 přešel se dvěma přáteli napříč Grónskem. V roce 1987 publikoval knihu Člověk v drsné přírodě, která se dočkala řady dotisků a překladů do angličtiny a němčiny a které se prodalo téměř sto tisíc výtisků. V roce 1989 začal v Antarktidě budovat mezinárodní stanici Eco-Nelson na ostrově Nelson.

Fotografie poskytl Jaroslav Pavlíček z webových stránek polární stanice Eco-Nelson.