Ráno začalo organizačními zmatky, řidičům a průvodcům se míchají cestující, kteří si zaplatili výlety na 1, 2 nebo 3 dny. Výsledkem je, že mají málo místa v autobusu a narychlo volají další. Několik lidí přesedá, stěhují se batohy, ale nakonec přece jen vyrážíme na jih. Delta Mekongu je nekončící spletí říčních ramen, bažin, ostrůvků, rákosí. Své kalné vody vrhá do Jihočínského moře po putování dlouhém 4500 kilometrů, pramení daleko v tibetských horách. Naše výprava míří do měst a vesnic na březích Mekongu. Zastavujeme v My Tho, přestupujeme na člun a pak po jedné z desítky největších řek světa (dle průtoku) vyjíždíme objevovat nepoznané světy vietnamských vesničanů.


Živo je v deltě Mekongu

Ve vesničkách, v jejich domcích a chatrčích na kůlech na březích, poznáváme, jak místní žijí. V jedné vesničce nám ukazují, jak připravují kokosové bonbóny. Poté koštujeme medové víno a pomazlíme se s domácím mazlíčkem – asi dvoumetrovým hadem, který ještě před chvilkou poklidně podřimoval v teráriu. Nyní se ovíjí kolem krků zvědavých cizinců. Já si tento zážitek nechám ujít, ale Milan se brzy osvědčí coby krotitel hadů. Popojíždíme do města Can Tho, největším v deltě, které má přes milion obyvatel. Zaháníme hlad rýží s opečeným vepřovým a pěti opečenými banány, dohromady v přepočtu za 15 korun. Překvapuje nás poctivost prodejců. Líbí se nám, že s nikým nemusíme smlouvat, protože ceny jsou více než fér. I v obchodech s oblečením mají cenovky, využíváme toho a kupujeme si pár drobností. Procházíme se po promenádě s nádherným výhledem na řeku a ucucáváme k tomu ovocný shake za 8 korun.


Překvapuje nás poctivost prodejců

Po ránu vyjíždíme loďkou na plovoucí trh. Zboží zde putuje z rukou do rukou přímo na vodě, kupuje se a prodává ze člunu na člun. Motorové loďky již nahradily obyčejné pramice, což zvyšuje hluk, ale nás to neodrazuje a náladu nekazí, zvláště když mlsáme slaďounký ananas, který nám paní šikovně ořeže do tvaru obří zmrzliny. Z trhu míříme lodí do mlýna. Zpracovává se tu – co jiného – rýže. Nejprve se odděluje zrno od plev. Zrnka se leští, až jsou krásně bílá, plevy se dále melou a používají jako krmivo. Exkurze za exkurzí, další je v maličké výrobně rýžových nudlí. Z rýžového škrobu a sladkých brambor se uvaří kaše a ta se pak natenko rozlije na síť do tvaru placky o průměru asi půl metru. Po dvou minutách napařování se sejme a rozprostřená nechává uschnout na slunci. Suchá placka se pak strojkem nakrájí. Veškerý odpad sežerou prasata, která se chovají hned vedle. Když se tak rozhlížím, v jakých hygienických podmínkách se tu pracuje, divím se, že to ještě nikdo nezavřel.


V maličké výrobně rýžových nudlí

Poslední zastávka – v malé vesničce připraví ochutnávku exotického ovoce, k tomu nám hraje tradiční hudba. Celou dobu mám pocit, že každý hraje a zpívá něco jiného. Tleskáme, a ahoj, vracíme se do Can Tho, kde pro nás zaplacená tour končí. Většina lidí se vrací zpátky do Saigonu, ale my pokračujeme z Vietnamu do Kambodže. Hle, na autobusovém nádraží mají fixní ceny a máme kliku, do hraničního města Chau Doc minibus právě odjíždí. Nestačíme se divit, minibus je plný tak akorát, klimatizovaný, vpředu TV, pitná voda v ceně. To by se na severu Vietnamu nestalo.

Chau Doc leží na řece Hâu (nebo Bassak či Bassac), což je jedno z ramen Mekongu, které samostatně vtéká z Kambodže do Vietnamu. Na nádraží nás odchytí motorkář a za odvoz do hotelu ani nechce zaplatit. Je jasné, že má slíbenou provizi. Jedeme s ním, ale hotel je zbytečně drahý, hned vedle jsme si vybrali klimatizovaný pokoj za pouhých 6 dolarů. V Chau Doc žije početná muslimská komunita, mešity jsou ale přes řeku a za převoz žádají nehorázné peníze. Poslední večer ve Vietnamu končíme na trhu, ochutnáváme chutné a pálivé polévky, místní koláčky (s uvedenou cenou) a osvěžujeme se oblíbeným ovocným koktejlem.