První stovky kilometrů jsou plné frenezie, jsem čím dál vzrušenější, míříme ze Sydney na nejvýchodnější bod Austrálie. Přes Singleton, Tamworth, Armidale. Kolem nás ubíhají louky, kopce, vodopády ve Wollomombi, sjíždíme na prašnou cestu, poskakujeme dvacetikilometrovou rychlostí, nikam nespěcháme, Clouds Creek, Grafton, konečně na pobřeží, nebe plné hvězd nad hlavou, nekonečný oceán – Byron Bay. Absolutní uvolnění, procházíme se po pláži, pozorujeme surfaře, delfíny mezi nimi, i velryba nám předvedla svůj hřbet. Jsme na nejvýchodnějším bodě Austrálie, který kdysi pojmenoval kapitán James Cook po svém kolegovi Johnu Byronovi, dědečkovi romantického básníka.


Bez trávy by Nimbin nebyl Nimbinem, jakoby se opar marihuany vznášel nad hlavami

Probouzíme se v deštném pralese, je to cool, jak slunce prostupuje mezi stromy. Míříme od pobřeží do Nimbinu, městečka hippíků, jakoby se svět vrátil do 60. let minulého století. Marihuana není legální, ale tady v Nimbinu se většinou všeobecně toleruje, přestože nájezdy policistů se v posledních letech množí. Bez trávy by Nimbin nebyl Nimbinem, jakoby se opar marihuany vznášel nad hlavami. Nabídkám k zakouření se nedá vyhnout, člověk má neustále pocit, že někde zpoza rohu co nevidět vyjde Bob Marley nebo Janis Joplin. Poslední, co bych v Nimbinu čekala, jsou muzea a překvapivě tu muzeum mají. Jak jinak – muzeum marihuany. Muzeum je vlastně dílem umělců žijících v Nimbinu a okolí, jedním z hlavních námětů je Bob Marley a boj za legalizaci trávy. „Don´t Kill, Don´t Steal, Don´t Be Greedy“ – to je heslo Nimbinu. Nad Nimbinem se tyčí svatý kopec aboriginců, příroda je okouzlující, dovedla jsem si představit, že bychom tady mohli proflákat nějaký ten den, navíc ubytování v Nimbinu bývají docela excentrická – můžete tábořit, spát ve starém vagóně u potoka nebo v indiánském týpí, starém volkswagenu nebo na cikánském povoze. Nimbin je městečkem křiklavých barev a veselých fasád domů. Na přelomu dubna a května se zde koná festival Nimbin Mardi Grass.


Překvapivě v Nimbinu muzeum mají. Jak jinak – muzeum marihuany

Přes Brisbane a Glass House Mountains a dále na sever na Rainbow Beach a kousek odtud do Tin Can Bay. Prý tam bývají k vidění delfíni. Je podvečer, spěchám do vody, poplácávám rukama a – v povzdálí se něco hýbe, je tam, a – šine si to ke mně, je nádherný a vystrkuje hlavu přímo u mě, tlapkám po něm, hladím delfína v divoké přírodě, šílím, nepopsatelný pocit, připlul ke mně delfín, kamarádí se, stěží tomu věřím, má neuvěřitelnou kůži, pevnou až gumovou, říkám mu Šmudlíí. Už jen pro tento zážitek stála Austrálie za to. Jenže když se po pár dnech na ostrově Fraser za Šmudlím vracíme, realita nás zadupává. Ze Šmudlího je atrakce pro turisty, delfíny tady dokonce krmí a turistům prodávají ryby na krmení. A tak jsme jeli dále, bylo to úplně jiné, než když jsme ten večer byli se Šmudlím sami.


Má ruka a Šmudlí

Další den trávíme na Rainbow Beach. Znovu a znovu si užíváme nádherných barev oceánu, sedíme na pláži a jsme během chvilky obsypáni pískem navátým větrem. Písek máme všude a pláž je liduprázdná. Popřáváme si víno, které v Austrálii prodávají stejně jako pivo ve specializovaných obchodech tzv. Bottle shopech. A grilujeme. Na odpočívadlech nebo u pláží jsou připravená BBQ, jen se vhodí nějaký drobák a na rošt maso. Vše je na elektřinu, manipulace s ohněm v australské přírodě je riziková záležitost. Australané grilují i klokaní maso. Rve to srdce, ale tahle roztomilá zvířata, po jejichž setkání toužím (byl to zážitek, když se přede mnou objevil klokan vysoký přes dva metry), se nekontrolovaně množí a stávají se z nich škůdci pronikající do měst, zahrad a polí. Domorodci je lovili bumerangem a jejich počty nikdy neohrozili, ale farmáři je nenávidí a bez slitování hubí (nepochybně se příliš neohlížejí na stanovené limity), zvláště v období sucha, kdy se klokani stahují z pouštní přírody k zelenějším zemědělským oblastem. Klokaní maso neobsahuje cholesterol, je bezesporu chutnější než pštrosí nebo krokodýlí. Ale metlou australského jídelníčku je vegemite. Tyhle kvasnicové extrakty si Australané mažou na tousty, je to něco jako netekuté magi nebo bujón. Vegemite je podobný britskému marmite a byl zaregistrován v roce 1922, hodně se rozšířil v padesátých letech, kdy se vedly mohutné marktingové kampaně zaměřené na děti, musely to být šílené bláboly, hesla typu: „Ke snídani, k obědu, ke svačině, naše maminky říkají, že budeme silnější, každým týdnem silnější, když budeme mít rádi Vegemite“.


Jezero McKenzie na ostrově Fraser

Ostrov Fraser je jedna hromada písku dlouhá přes sto dvacet kilometrů. Nejvyšší duna má 240 metrů, statisíce let je formovaly vítr a voda. A po tom písku se dá jezdit jen s pořádným autem s pohonem na všechny čtyři, náš Cedníček by to nezvládl. Necháváme ho na kontinentu a vyrážíme na převoz z Inskip Pointu. Dál do vnitrozemí ostrova stopujeme, protože do Didi Village je to asi 24 km. Barva moře je neuvěřitelná, samý tyrkys a kromě našeho auta nikde nikdo. Jen pár rybářů, pro které to tady musí být ráj. Vystupujeme v Central station a jdeme asi tři hodiny k jezeru McKenzie. U jezera jsou sice turisti, ale jako bychom se propadali do pohádky, průzračná modravá voda prosvícená sluncem (zase ta tyrkysová) a bílý písek. Stavíme stan a připravujeme táborák. Kolem létají pestrobarevní papoušci a už jen vyčkáváme dingy. Jídlo se na noc právě kvůli těmhle psím potvůrkám uschovává do klece, aby to psy nelákalo lézt do stanu. Divocí dingové, kteří se do Austrálie dostali společně s aboriginci z asijského kontinentu, působí na první pohled dost vychrtle a nevinně, vůbec bych do nich neřekla, že tady před časem zabili malého chlapečka. V noci je slyším ze stanu, jsou u klece s jídlem a snaží se dostat dovnitř. Není to nejpříjemnější pocit mít pár desítek metrů od stanu touhou po žrádle rozdivočelé dingy. Probouzí mě snad stokrát za noc.


Příroda v Queenslandu

Na Fraser Island trávíme tři dny procházkami pralesem od jezera k jezeru. Celý ostrov je z písku, i prales roste z písku. Míjíme písečné duny, za nimiž se modrá Pacifik a dorážíme k jezeru Boomanjin. Jsme tam úplně sami, sem tam zahlédneme několik párů hladových dingáčích očí, všude kolem je sněhobílý písek, dokonale zelené stromy, nahoře pár obláčků na modré obloze, má to neuvěřitelné kouzlo a zase ta tyrkysová. Nejraději bych se posadila, seděla půl dne na zadku, koukala do tyrkysova a odevzdávala se kráse krásoucí. Na tuhle sněhobíle-tyrkysovou nelze nikdy zapomenout, z toho bude věčné milostné očarování. Na ostrově Fraser je asi stovka takovýhle jezer posazených v bělostných písečných dunách. Jedeme dál směrem na Airlie Beach. A spíme v buši, to je nekrásnější písnička jaká se dá v Austrálii slyšet – písnička buše. Večer jsme strávili v klubu Magnum´s u hořících ohňů. Parkujeme na odpočívadle u pláže, ráno nemůžu spát, jdu si sednout před auto a užívám si pohádkovou Airlie Beach. Líbí se mi tu, vyrostlo tu sice množství resortů, ale cítím se v tomhle romantickém koutě Austrálie jako doma a brzy začínám říkat „moje Airlie“. Dají se zde objednat spousty výletů, jachtou na ostrovy např. Whitsunday Islands (a Whitehaven Beach, opravdový ráj), skydiving, mořský kajak, výlety za krokodýly atd., finančně je to náročné a my putujeme dále. Aussie, jak si Australané říkají, jsou bez stresu, přátelští, usměvaví, easy-going, v koutcích úst jim to vždy hrává něčím veselým, nepostrádají lidskost, jakoby si vychutnávali každou minutu života. Přes 20 tisíc kilometrů je dlouhé australské pobřeží a lidé je objíždějí v karavanech, často i v důchodovém věku. Cítím se více a více uvolněná, definitivně se proměňuji ze Středoevropanky na milovnici těchto australských azurových moří a australské atmosféry.


Já a „moje Airlie Beach“, kreslil Filip Trnka


Cedníček

V Cairnsu si objednáváme šnorchlování v pestrobarevném podmořském světě – výlet na Velký bariérový útes. Bohužel v Cairnsu neuniknete turistickým davům a tak nás nic nedrží na cestě do vnitrozemí. Směr Mareeba a na jih do Ravenshoe, míjíme stovky termitišť, která mění barvu od světle hnědé po pískově červenou. Tahle nepopsatelná australská červenorudá barva nás bude provázet celé týdny na putování vnitrozemím. U městečka Yungaburra míjíme Curtain Fig Tree. Stovky let bojuje tenhle mocný strom pod tíhou agresívního vetřelce. A dál a dál do vnitrozemí, mrtví klokani na silnici a další tisíce termitišť. V městečku Croydon zastavujeme na rodeu, vidíme kovboje v akci, aut je čím dál tím méně, krajina je stále vyschlejší, přestože zeleň se ještě nevzdala. Do Alice Springs jsou to čtyři dny jízdy, zadky nás budou řádně bolet. Vidět je neuvěřitelně daleko, každých pět minut podotýkám „tý jo, to je ale placka“, kolem létají orli, ti hlady netrpí, protože klokanů a dalších zvířat, které vyběhnout pro smrt na silnici je nepočítaně (když je klokan v noci na silnici osvícen reflektory, zůstane stát a konec je neodvratný). A těch hvězd na noční obloze, vypadá to, že jsou těsně nad námi, snad až na zemi, jo, tráva plná hvězdiček, nepopsatelné. Křižujeme trasu, kterou na své tragické cestě napříč Austrálií putoval Robert O´Hara Burke v roce 1861. Burke a jeho odhodlaní muži prošli tehdy jako první neznámým australským vnitrozemím z jihu na sever, jejich příběh popsal poutavě Alan Moorehead v knize Australskou divočinou.


Devils Marbles

Dojíždíme do Mount Isa a dále do Tennant Creek. Je to kraj aboriginců, jejichž rezervace jsou v poušti kolem. Z jejich kymácivého pohybu usuzuji, že jsou i během dne opilí, což je běžný obrázek. Smutný osud národa, který dokázal přežít ve vyprahlých pouštích a nasbírat dostatek potravy v nejtěžších podmínkách. Před pár stovkami let jakoby zabloudili do jiných věků a z tohoto obžerství je obtížný návrat zpět. Nikde na světě nejsou tak poutavé západy slunce jako v Austrálii, možná právě proto mají aboriginci tolik pojmenování pro různé fáze soumraku a různých fází noci, přestože jejich jazyky obsahují pouze kolem deseti tisíc slov, vyjadřují jimi v překvapivém bohatství přírodu, která je obklopuje.


Devils Marbles

Devils Marbles, očekávala jsem pár kamenů, ale… bylo to cool. Prostě uprostřed pouště najednou obrovské žulové kameny posazené neuvěřitelně na sebe, balvany všech barev i tvarů. Slunce je nasvítí do červena, do žluta a všemi odstíny mezi tím. Opouštíme kameny a stavíme v Barrow Creek, drsné prostředí, všude aboriginci, spousta jich je opilých. Zpozorovali jsme pokus jedné turistky je vyfotografovat a hnali ji klackama. Nádherná je aboriginská galerie, ale ceny všech výrobků jsou strašně přestřelené. Z Anzac Hill máme Alice Springs jako na dlani. V největším městě za dlouhou dobu putování jsme se zdrželi něco přes čtyři hodiny. Nakoupili jsme zásoby na příští dny a okoukli galerie domorodého umění. A vezu si odtud dřevěný hudební nástroj didgeridoo, symbol evokující život domorodých aboriginců, dokonce jsem v rámci ceny obdržela i první lekci hraní. Je to překvapivě jednoduché, vlastně by ale žena neměla na didgeridoo hrát, mezi domorodci bylo hraní záležitostí výhradně mužskou. Pro cizince prodávají didge krásně zdobené, z levného laminátu, menších velikostí atd. Správná délka je asi 1,3 metru, šířka u hrdla kolem 40mm.


MacDonnell Ranges

Vjíždíme do MacDonnell Ranges. Na stanovišti, odkud se chodívá na trek, není žádný ranger, který by poradil, žádné informace ani mapy. Netušíme, zda potřebujeme povolení, zda něco někde platit a pak narážíme na ceduli, která nám vyrazí dech. Píše se na ní něco ve smyslu: „neobtěžujte rangery, pokud to není otázka života a smrti“. A rangerka, kterou jsme nedaleko oslovili, nám vskutku nepříjemně dává najevo, že obtěžujeme. Nakonec vyrážíme na trek, brodíme se soutěskou v první říčce, skály se tyčí kolmo k nebi po obou stranách, je tu ticho, jen voda šplouchá, a zase ta australská červeň, které se nedokážu nabažit, a nad ní modré nebe. Ovšem tak nízkou teplotu vody jsem nečekala, nohy mám napůl zmrzlé. Přeskakujeme po kamenech, chvíli zase pískem a zase kameny.


Ormiston Gorge

A trsy ostré trávy, spinifex se ta bestie jmenuje, bodá to jak jehla, jen je ostřejší. Jsem bolestivě pořezaná, noc bude krušná a to ještě netuším, že mě brzy po setmění vyruší vytí dingoušů a hlomoz větru. Mám strach vylézt ze stanu na záchod, ale chtě nechtě, rozepnu stan a… svítí mi do očí oči dinga snad metr přede mnou! Nevím, kdo se lekl více. Z toho strašidelného zážitku už neusnu. Ráno pokračujeme podél řeky, skáčeme z kamene na kámen, ze strany na stranu, po pár hodinách další pláň zanesená spinifexem. Stoupáme na Mt. Giles, a přestože končíme v sedle, výhled je úžasný, vůbec se mi nechce zpátky do toho hrozivého spinifexu, nakonec končíme na hezkém tábořišti a máme nádherný výhled na Mt. Giles a další kýčovitý západ slunce – Austrálie nabízí kýč za kýčem. Do Ormiston Gorge nedosáhne slunce a je tam zima, jakmile ale vyjdeme na slunce, je ihned teplo, nedovedu si představit, jít to pod nejprudším letním sluncem. Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou, alespoň odhaduji, kolem 20 stupňů. Po třech dnech jsem utahaná, vracíme se na nejbližší Rest Area, grilujeme a padáme do spánku.


Ormiston Gorge

V Kings Creek Station mají klokany i velbloudy, a pak do Kings Canyon, prošli jsme kolem 10 kilometrů, vlastně se to dnes správně jmenuje Watarrka NP, ale nikdo tomu tímto novým domorodým názvem neříká. Sráz dolů bral dech, a těch ptáků kolem. Jedeme dál, jeden velbloud přes silnici, blížíme se k hoře hor – Uluru, anglicky Ayers Rock. Skálu vidíme ze silnice ze vzdálenosti nejméně 50 km. V NP je poplatek a platí na tři dny, lístek na Uluru je na jméno. Zastavujeme na parkovišti, odkud se sleduje západ slunce – je to nad má očekávání, hra slunce a skály je nepředstavitelná, barvy Uluru rychle mění, ve vteřinách, fialová, oranžová, červená, rudá, hnědá a stovky odstínů mezi nimi, k popsání barev nemá čeština dostatek výrazů.


Uluru a západ slunce

Pohyb mimo silnice je zakázán, některá území jsou dokonce oplocena, je především zakázáno narušovat posvátná místa domorodého kmene Anangů. Tabule informují turisty, že Uluru je posvátným domorodým místem a žádají je, aby nahoru nechodili. Ale, žádný oficiální zákaz neexistuje, i my stoupáme druhý den nahoru, lidi se plouží želvím tempem, k výšlapu pomáhají sloupky spojené řetězy, v některých místech to klouže. V polovině sloupky končí, dále je cesta značena bílými pruhy, a ten výhled, je vidět hrozně daleko. Na samém vrcholu jsou vyznačeny vzdálenosti z Uluru do řady míst světa. Lidé se fotografují, jako na dlani vidím Olgas, nedokáži odhadnout, jak daleko vidím. Dolů je to strmé, za deště a větru to musí být drsné, však to také bývá zakázáno. Kdo chce respektovat domorodou víru, může místo výstupu na Uluru zvolit asi tříhodinovou cestu kolem hory. Průměrně jeden člověk ročně prý na Uluru zemře, buď z důvodu infarktu, nebo pádu. Nakukujeme do info centra, ale vše je předražené, móda vyhnala ceny domorodého umění vysoko, a tak odjíždíme k Olgas (Kata Tjuta). Napadá mě, že když jsem viděla Uluru, již se nezastavím v úžasu před ničím. Podléhám až jakési milostné něze k tomuto malebnému monolitu a… k celé Austrálii.


Uluru a Cedníček

Adresy, které se mohou hodit:
http://nimbinmuseum.com
www.australianexplorer.com
www.visitbyronbay.com
www.byron-bay.com
www.byronbay.org
www.macdonnellranges.com
www.nt.gov.au/nreta/parks/walks/larapinta/index.html
www.tincanbaytourism.org.au
www.fraserisland.net
www.airliebeach.com
http://airliebeaches.com
http://www.queenslandholidays.com.au

Díky za vyprávění Andree Flieglové

Austrálie: Kata Tjuta, Katherine Gorge, Shark Bay aneb Australský kýč za kýčem, 2. díl