Pokud si člověk čte články o hradu Houska, nejčastějším slovem v titulku bude nějaká odvozenina výrazu „tajemný“ a nejspíše přímo „nejtajemnější“. Těch tajuplností je na internetu tolik, že se v nich každý brzy utopí. Napsal jsem nespočet článků, ale ten o hradu Houska bude mít jeden primát. Bude v něm nejčastěji výraz „prý“. Protože odlišit množství tajemností od výmyslů není v tomto případě mým cílem. Ponechám každému jeho cítění i víru.

Prvním tajemstvím Housky je onen stroj času. Odhalil ho prý až romantický básník a milovník Kokořínska, K. H. Mácha. Spustil ho ale nepochybně nevědomky, když na něj narazil někde v tajuplných chodbách Housky a ocitl se v Praze roku 2006 (alespoň mu to prozradila dívka, které se zeptal). Samozřejmě to byl pro Karla Hynka šok. Spatřil tolik nevidomých lidí (dle výkladu chodili v černých slunečních brýlích), byl vyděšen obludnými autobusy (chechtající se měchy s očima ohnivýma), které vsávaly nešťastníky, stěží dýchal vzduch plný síry a dalších děsivých čoudů atd. O svém šokujícím zážitku napsal Mácha dopis svému příteli a toto elegantní (ale prý podvržené) psaní plné obav je rozšířené na internetu především mezi tzv. záhadology. Přesto ho zcela vážně citují i iDnes a další noviny nebo tvoří podklady pro televizní vysílaní.


Fresky na hradě Houska

Prý to mohl být kníže Pšovanů Slavibor, kdo dal na pískovcovém vrchu postavit hrad a ten byl pojmenován po jeho synovi Houskovi. Pšované se prý jmenovali podle říčky Pšovka (či naopak?), která nedaleko Housky pramení a sídlili na hradišti Pšov (Mělník). Nejsem si ovšem jist, že Slavibor měl nějakého syna (kterého milovníka záhad by to ale zajímalo), známa je jeho dcera, sv. Ludmila. Hrad Houska se brzy stal rejdištěm temných sil. Pod dnešní kaplí (dle jiné verze někde v lese v okolí) prý pukla země a z otvoru se hnali do světa duchové, kteří škodili lidem na úrodě i dobytku. Brali na sebe děsivých podob a po nocích nenechali poctivého člověka spát. Nuže, hrad zpustl, neboť byl opuštěn i nejstatečnějšími kováři a mlynáři. (Až páni z Dubé hrad obnovili. Ale to je další příběh, na který se čekalo několik staletí).


„Protož rozkázal na vysoké skále hrad pevný postaviti…“

"Je možné, že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní… snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohli být natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samy základy feudálního státu“ – dnes již proslavené věty z časopisu Fantastická fakta z roku 1997. Hrad prý tedy byl postaven jako jakási zátka na onen otvor, kterým děsy vystupovaly z jiných světů. Na hradě si v minulosti dávali schůzky záhadologové, prý se tam dokonce konaly seance okultistů nebo psychotroniků. Výsledek? Prý kdysi z nějakého otvoru v zemi mohl unikat radon a jeho vliv způsoboval mutace u lidí, kteří se v blízkosti usadili. Po čase tito mutanti, vyčlenění ze společnosti, dali zrod pověstem o pekle.


Tradiční kokořínská chaloupka

První dojmy z Housky nebyly rozhodně negativní. Cestou jsme minuli nejednu tradiční kokořínskou roubenku, na některých plotech byly nasazené džbány dnem vzhůru (přiznám se, že netuším, odkud pramení tento zvyk). A postupně přibývalo lidí, dvůr před hradem rozhodně nebyl opuštěný. Což je dobře pro majitele. Hrad je totiž v soukromých rukách, v roce 1924 ho koupil prezident Škodových závodů Jozef Šimonek a po pádu nacistů i komunistů ho v restituci dostali jeho potomci. Ti pak v roce 1999 poprvé otevřeli bránu hradu veřejnosti. Věru, bohatý byl shluk lidí, kteří ten májový den zatoužili po tajemstvích Housky a občerstvovali se před netrpělivě očekávanou návštěvní hodinou. A pak přišel kastelán. Vpravdě dobový elegán, ve škorních a s mečem u pasu. A po krátkém úvodu nás rovnou zavedl do nejpozoruhodnější místnosti hradu – do gotické kaple, která údajně stojí nad oním pekelným otvorem. Tady prý psi kňučí a nervózně tahají své pány z dosahu sil šířících se z podzemí. Nic takového jsme nepozorovali a prohlíželi si v klidu fresky s biblickými výjevy z první poloviny 14. století. Čas na nich zapracoval a jsou vybledlé. Kaple je prý zasvěcena vojevůdci andělských armád archandělu Michaelovi, který bojuje proti silám zla. Však je zde vyobrazen v boji s drakem. Nejednu spekulaci vyvolává téměř nezřetelná freska lučištnice se zvířecím tělem, prý zobrazení, které nemá v křesťanské kapli co dělat.


Někde v Bludišti

Prý již Václav Hájek z Libočan zmínil ve své Kronice české: „Slavibor Bšovský, jinák Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrůstu, jemuž bylo jméno Housek. Protož rozkázal na vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek nebo Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra u veliké skály, v kteréžto díře množství rozličných duchov obývalo, kteří více a více lidem tu obývajícím překážku činili… ten hrad byl pustý zostaven.“ Hledal jsem v Kronice Hájkově, neboť mi jeho text nepřipadal příliš logický a pravděpodobný. Jak to, že v průběhu stavby hradu, což jistě zabere více než pár týdnů, nezjistili stavitelé a dělníci, že staví blízko místa, kde žili duchové a lidem nepravosti prováděli? Jak to, že dříve lidé onu díru neznali a pokud znali, proč Slavibor stavěl hrad právě v její blízkosti? A některé legendy vskutku praví, že díru znali, vždyť ona tajemná kaple má být zmiňovanou zátkou. Tedy stavěli blízko díry, nebo na ní? Nejsem záhadolog, jsem smířen s tím, že tajemna kolem hradu mi zůstanou utajena.


Výhled z okna Housky na Bezděz

Ale věru, nádherný je pohled na Bezděz z oken Housky. Prý jsou oba hrady spojeny podzemní chodbou, ale zatím ji ani K. H. Mácha neobjevil. Procházíme hradem a v jedné místnosti se dozvídáme, že zde v sedmdesátých letech působil jako kastelán duchovní Svatopluk Karásek. V roce 1974 sem pozval undergroundovou kapelu The Plastic People of the Universe a ti zde v tajnosti natočili svou nejstarší studiovou nahrávku, z níž vznikla deska Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned. Jedním z vrcholů prohlídky je Zelená komnata s freskami, které vypovídají, jak vypadal hrad před přestavbami v 16. století. Každopádně prohlídka Housky proběhla bez zádrhelů, bez síry a sil z jiných světů. Řadu záhad jsem ve svém vyprávění vynechal, mj. mnicha v černé kápi a bez obličeje, který se prý po nocích toulá hradem a případné nocležníky nevítá právě vstřícně.

Spěchejme z tajemného hradu do Bludiště, nejkrásnějšího skalního města Kokořínska. Je snadné zde zabloudit, přestože Bludištěm vede turistická červená značka. Mezi skalami necháváme pracovat fantazii, každé skalisko nám něco připomíná, však se také jmenují Medvědice, Obří hlava, Žába atd. Ve skalních průrvách jsou úzká ramena nespornou výhodou, některé jsou tak uzoučké, že se jimi dospělí lidé sotva protáhnou. Za hezkého počasí nejsou cesty nebezpečné, jen je třeba dávat pozor na kořeny a pouze v jednom místě je řetěz, který pomáhá zdolat výstup. Václav Krolmus, rodák ze zdejšího kraje a sběratel lidové slovesnosti, archeolog a spisovatel, došel k přesvědčení, že v těchto dramatických skalách lidé obětovali pohanským bohům.


Sestup jištěný řetězem v Bludišti

A z Bludiště již na Apatyku, tmavou rokli, pojmenovanou podle léčivých bylin. I v létě se v úzké a chladné rokli udržuje teplota kolem 13 stupňů. Na dně rokle zůstává studený vzduch a díky vegetační inverzi (tj. zvrat vegetačních pásem) zde roste chladnomilná flóra, naopak nahoře nad roklí se daří teplomilné. Mezi u nás ohrožené druhy patří např. jedovatý vranec jedlový. V rokli na nás opravdu dýchl chlad ze skalních stěn porostlých mechem a kapradinami.